Kdyby zdi uměly mluvit

Kdyby zdi uměly mluvit

 

Popravdě vůbec nedokážu říci, jak jsme dokázali zabloudit. Naše cesta k prozkoumání Velkého Zimbabwe se nenadále zkomplikovala. Narazili jsme na kopce, které na mapě vůbec nebyly a tak jsme se rozhodli pro návrat do tábora. Jenže po hodině se před námi opět objevily znovu.

„Zdá se, že se těm kopcům jen tak nevyhneme,“ poznamenal můj kolega a dobrý přítel Peter Murray. Byla to jeho typická poznámka. Děje se nám něco víc než divného a on to okomentuje tak, jako by mu to bylo úplně jedno.

„Mám z toho špatný pocit.“

„Jo, já si to taky zrovna neužívám,“ řekl Peter svým mumlavým ležérním stylem mluvy. Khaki košili měl již úplně propocenou a šátek na hlavě si opět polil trochou vody.

Vyšli jsme směrem k těm kopcům. Jít třeba jiným směrem mě napadlo, ale já i Peter jsme si byli téměř jisti, že ať bychom se vydali kamkoliv, stejně by na nás zase ty nevlídně vyhlížející vrchy čekaly. Byly nevyhnutelné a vůbec se mi nelíbily.

Stoupání sice nebylo nikterak prudké a samotné vrcholy se nacházely tak maximálně sto metrů nad mořem, ale štvaly mě ty dokonale kulovité tvary všech kopců. Pod nohama jsme měli převážně kamení, písek a sem tam i nějakou trávu. Občas se o místo na slunci hlásily i drobné keře a černě kvetoucí květiny neznámého druhu.

Obloha se zbarvila do šedého odstínu a u země se držel mlžný opar. Přitom vlhkost tu žádná nebyla. Vedro bylo stále stejně úmorné a každou chvilku jsem byl nucen se napít. Vrchovina působila tajemně a mysticky. Byl jsem netrpělivý, kam nás zavede. Můj parťák v tom měl jasno.

„Dojdeme buď do pekla, nebo do Walesu, ale myslím, že to vyjde nastejno.“

Vtipné mi to nepřišlo, a tak jsem řekl: „Každopádně Velké Zimbabwe je kdesi nikde a až přijde noc, budeme ztraceni.“

„Ztraceni už jsme, jde jen o to, jak dlouho přežijeme.“

„Mluvíš, jak kdyby se tě to netýkalo.“

„A co mám dělat? Je tu takové vedro, že na slzy nemám dost tekutin v těle.“

Měl pravdu, co naděláme. Jdeme krajinou, která by tu vůbec neměla být. Takhle přeci Afrika nevypadá. Spíš jako by byla smíchaná se Skotskem.

„Možná dojdeme do Země Nezemě,“ zkusil jsem zavtipkovat v Peterově stylu, ale on mě usadil slovy: „Kde bude černej Petr Pan viď.“

Hodinky ukazovaly pět hodin. To už je docela dost. Vrchovinou pochodujeme už od poledne. V tom nepřirozeném mlžném oparu, držícím se těsně u země, jsem spatřil pohybující se věc. Poznal jsem špičku štířího telsonu. Zamrazilo mě. Peter za mě problém vyřešil, když na štíra se skokem dupl. Ozvalo se křupnutí.

Šli jsme dál a já se více díval pod nohy.

Vylezli jsme na další vrchol kopce a naskytl se nám pozoruhodný výhled.

Pod námi bylo údolí obehnané stejně tvarovanou vrchovinou, jakou jsme šli doposud. V údolí stálo město.

Vypadalo staře a zároveň zachovale. Bylo obehnané zdí kolem dokola a dominovaly mu dvě věže ve tvaru jehlanu. Trochu mi připomínalo náš původní cíl – Velké Zimbabwe. Za zdí jsem viděl ale i poměrně moderně vypadající domy. Když mi Peter půjčil dalekohled, spatřil jsem na jejich střechách jakési primitivní střešní tašky, patrně ze dřeva. Samotné zdivo bylo většinou z opracovaných kamenů, ale některé zdi se zdály být hliněné.

„Nevím, proč se díváš dalekohledem, když sejdeme dolů a město si prohlídneme zblízka,“ řekl Peter a vzal si svůj dalekohled zpátky.

Zavrčel jsem vztekem, ale raději nic neříkal, protože bych musel čelit jeho dalším narážkám, které by nepochybně následovaly.

Při sestupu se mi stále hlavou honily myšlenky, jak je možné, že se nám tohle děje. Patrně nějaká vyšší síla či něco nevysvětlitelného nás hnalo k tomuto místu. To město bylo nevyhnutelné. Ty kopce kolem jen taková omáčka, abychom si cestu k němu dostatečně užili. A taky že jo, nohy mě bolely jako čert.

Zvědavostí jsem hořel. Kdo nás ve městě přivítá? Nebo co když nás tam budu chtít zabít? Slyšel jsem již mnoho pověstí o kanibalismu, kterému domorodci v okolí hoví.

Peter se tvářil neutrálně. Vím, že byl však stejně zvědavý jako já. To nás spojovalo. Nebyl nijak vzdělaný v oboru historie, ale díky jeho zvídavosti a zdravému sebevědomí se z něj stal dobrý cestovatel a archeolog. Spolupracovali jsme už pět let, z toho tři tady v Africe. Inspirací nám byli Livingstone a Emil Holub. Chtěli jsme prozkoumat Zimbabwe, ale možná se nám naskytla možnost na něco ještě mnohem úžasnějšího.

Vchod do města jsme chvilku hledali, což znamenalo jen obejít zeď kolem dokola a bedlivě se dívat. Našli jsme ho brzo. Byl široký asi dva sáhy, a když člověk procházel dovnitř, měl pocit, že se stává historií. Zdi vytvořené z dokonale do sebe poskládaných kamenů působily giganticky a megalomansky. Jak dlouho to stavěli? Bylo to jako vcházet do bludiště, ale jeho konec byl nedaleko. Mezera ve zdi znamenala, že jsme se ocitli ve městě.

Žádné přivítání, žádné protesty – „cože, jak se opovažujete vstoupit bez ohlášení?“ – nic, jen ticho. Město bylo prázdné. Což nás udivovalo, protože vůbec nevypadalo zastarale. Spíš jako by ho náhle opustili. U země se pořád držela podivná mlha. Nebe mělo barvu olova. Bylo to jako mít nad hlavou desku. Vůbec to nepřipomínalo mraky. A to vedro nemizelo. Kde to ksakru jsme?!

„V prázdným městě, které by nemělo existovat a ke kterému jsme došli kopcema, které taky nemají existovat. Nemáme moc jídla, ani pití, nevíme kudy kam a všechno to jistě má nějaký tajemný význam. V překladu – jsme v prdeli,“ odpověděl mi Peter na otázku, kterou jsem asi nevědomky řekl nahlas.

Zamrazilo mě. Ne z toho co řekl, ale zvedl se vítr. Ledový a zdálo se mi, jako by mě spíš pohladil než, že by normálně kolem mě vanul. Bylo to nepřirozené.

„Porozhlídneme se tu.“

„Davide, co jiného bysme tu asi mohli dělat?“

Jistě, opět jsem byl potrestán za to, že jsem něco řekl. Město bylo rovnoměrně rozestavěné. Architekt byl patrně ujetý na pořádek. Šest domů po obvodu zdi a mezi nimi přesně naproti sobě ty dvě věže. Stejně jako v „Dzimbabwe“ vypadaly ty dvě jehlanovité stavby jako sýpky, ale neměly žádný vchod. Účel? Neznámý.

V prostředku byly soustředěny další domy, ty však ve tvaru čtverce. Mezi každým domem byla ulička vedoucí ještě do úplného středu města. Tam stála největší podivnost tohoto komplexu. Dům, který na rozdíl od ostatních nebyl kamenný. Byl dělaný klasickým stylem okolních domorodců. Tedy hlína se senem či dřevem. Přitom byla skoro stejně vysoká jako okolní stavby. Zvláštní se jevilo, že tu nebyly dveře ani jiný otvor dovnitř. Musela mít nějaký větší význam, to mi přišlo jasné. Kdyby tak zdi uměly mluvit, jistě bychom se dozvěděli zajímavé věci.

„Co se asi muselo stát? Museli odejít strašně narychlo,“ divil se Peter a dával jsem mu za pravdu.

„Nemoc. Nebo třeba vyschl zdroj vody. Těžko říci o městě, které tu být ani nemá.“

Peter, už značně zarostlý, takže jeho pěstěný knírek už začínal splývat s okolními vousy, udělal grimasu, jako by něco větřil. „Taky máš pocit, že nás někdo sleduje?“

Začal jsem se dívat kolem sebe. Popravdě řečeno, jsem ten pocit získal až poté, co mě na to upozornil můj kolega. Už jsem se ho potom však nezbavil. Obešli jsme město několikrát křížem krážem. Vyšli i mimo vnější zdi, ale nikoho jsme neviděli. Vítr mi čechral vlasy a mezi domy zpíval tajemnou tichou píseň. Vedro bylo neustále otravné a neměnné, dusno a sucho. Po celém dvorku nebo jak jinak nazvat prostory mezi domy a zdí, byly odvodňovací kanálky a našli jsme i zachovalou studnu. Bohužel absolutně vyschlou. V kamenných domech byly také ty kanály a něco, co mohlo sloužit jako záchod. Tedy kamenná vyvýšenina nad kanálkem s dírou uprostřed. Překvapením byly dřevěné stoly a židle. Nic složitého, jen masivní deska na čtyřech nohách, to samé židle, ale byly v perfektním stavu. Dalším vybavením domů byla i kamenná pec.

„Pěkné to tu měli,“ řekl Peter a sedl si na židli. Neměla opěradlo, takže si s ní přisedl ke zdi a opřel se o stěnu. Zapálil si cigaretu a požitkářsky šlukoval.

Já jsem nikdy nekouřil, a tak jsem vytáhl tu půlku bochníku chleba, co mi zbývala a utrhl jsem z ní kousek. Zbývalo mi ještě trochu sušeného vepřového, kterým jsem zaplnil žaludek. Na to zareagoval Peter slovy: „No to je lepší nápad než cigáro,“ dořekl a učinil to samé co já.

Chvilku to vypadalo docela na pohodové posezení a už jsem se smířil s realitou, že tu přespíme. Pak jsem zaslechl kroky kolem domu. Vyskočil jsem ze židle a se svou oblíbenou puškou, které jsem říkal „Maggie“, jsem vyrazil ven. Peter vůbec nereagoval. Šel jsem rychle a ty kroky byly stále o několik sáhů napřed. Jako by se ten, co je produkuje, vždycky dostal za roh domu právě včas, abych ho nespatřil. Přidal jsem na rychlosti a brzy se ocitl v plném běhu. Neviditelný protivník se zdál o chlup rychlejší.

„Hééj, tak kde jsi? Ukaž se, ty srabe!“ křičel jsem. Bezvýsledně.

Odpovědí mi byl jen závan poměrně studeného vzduchu. Vrátil jsem se do domu.

„Proč jsi mi nešel pomoct, mohli jsme ho chytit?“

Peter už zase kouřil a jen velmi nerad mi odpověděl. „Jako proč? Zničehonic tě chytne rapl a začneš utíkat kolem baráku pro nic za nic. A já tě mám následovat?“

Bouchl jsem do stolu. „Zničehonic? Zničehonic!? Ty jsi neslyšel ty kroky? Někdo nás sleduje a tahá za nos. A ty si tady sedíš jak nějakej pán a vykuřuješ.“

„Žádný kroky jsem neslyšel. Asi ti začíná hrabat.“

„Opravdu neslyšel?“

„Ne.“

„Ale ty jsi mi říkal, že máš pocit, jako by nás někdo sledoval.“

„To sice jo, ale byl to jen pocit, nikdo kolem domu nechodí, jasné?“

Souhlasil jsem a byl zmatený. Je možné, že jsem halucinoval?

 

Na noc jsme zůstali v domě. Každý jsme si na zem rozbalili deku a ulehli na ní. Trochu nepohodlné, ale jiná možnost nebyla. Asi bych se i docela dobře vyspal, nebýt nočního probuzení, zapříčiněného podivnými zvuky. Ležel jsem a díval se napjatě do tmy. Slyšel jsem kroky a po chvíli si uvědomil, že i šepot. Dětský šepot.

Muselo jich být několik, asi pět. Jedno dítě někam běželo a jiné se zase podivně zasmálo. Rozhodl jsem jít ven. Vzal jsem „Maggie“ a během chvilky stál před domem. Šepot a všechny ostatní zvuky rázem odezněly. Už jsem si začínal myslet, že mi hrabe, ale když jsem spatřil rýhu v písku, bylo mi jasné, že to udělala drobná lidská noha. Do rýh se postupně navracela ona plazivá mlha a já obešel celé město. Podíval jsem se i za vnější zeď, ale všude byl klid.

Po opětovném ulehnutí se zvuky šepotu opět vrátily, já se jimi však už nenechával vyvést z míry. Pohltil mě spánek.

 

Ráno nevysvitlo slunce, jen bylo prostě světlo. Peter již snídal cigaretu.

„Zase jsi v noci honil přeludy?“ zeptal se.

„Dobré ráno. Ty o tom víš?“

„Jasně. Když si vybíhal ven, nezapomněl jsi mě kopnout do nohy. Fakt díky.“

„Promiň.“

„Hele, začínám se o tebe bát.“

„Jako, že si myslíš, že jsem blázen? Petere, v písku byla jasná rýha, kterou muselo udělat děcko, které jsem slyšel.“

Peter típnul vykouřenou cigaretu a řekl: „Musíme odsud vypadnout nebo mi tu začneš slintat jako úplný magor.“

Štvalo mě, že takhle mluví. Chová se jako blbec, ale měli bychom jít pryč. Jako archeologická základna by to bylo úžasné. Rád bych to tu někdy prozkoumal víc, ale nám jde nyní hlavně o přežití.

Vyšli jsme z domu a mířili k východu.

„Co to do prdele je?“

Peterově otázce jsem ihned porozuměl. Na zemi asi napůl cesty k východu stála na zemi soška. Asi dvacet palců vysoká a natočená na nás. Byl to nějaký pták. Hliněný předmět na nás silně zapůsobil. Peter se na mě zděšeně díval a očima se omlouval. I on už věděl, že jsem si nevymýšlel. Nejsme tu sami.

„Co tím sakra chtějí říct?“ zněla další otázka do vzduchu.

„Někteří domorodci brali zvířata jako božská stvoření.“

Peter měl zlost. „Mně je kurva jedno, co ta soška symbolizuje, já se ptám, proč jí sem dali?!“

Hlavně klid, říkal jsem si v duchu. „Prostě jdeme pryč.“

Když jsme míjeli hliněného ptáka, Peter se zastavil. Jen na okamžik. Zamračil se a silně stiskl rty na znamení vzteku.

„Ze mě si nikdo šoufky dělat nebude!“ zakřičel na celé město a nakopl tu sošku. Letěla několik sáhů daleko a roztříštila se o zeď nejbližšího domu.

Nic jsem neřekl, ale věděl jsem, že to dělat neměl.

V příštích chvílích se událo hned několik věcí.

Obloha se z olovnaté barvy zkreslila do antracitové. Zablesklo se a zahřmělo.

Na řadě byla komplikace, která nás utvrdila v tom, že celá záležitost s tímto místem je hrozivě nadpřirozená a smrdí zlem. Východ ven byl zazděný. Před námi se tyčila hradba dokonale postavených kamenů a já ve stoupajícím větru zaslechl smích. V běhu jsme několikrát obkroužili celou zeď a hledali východ v naději, že jsme se napoprvé třeba jen spletli. Nic. Město nás drželo v hrsti. Začalo pršet. Déšť s každou vteřinou houstl, až z něj byl největší liják, jaký jsem kdy zažil. Ani teď nezmizela ta přízemní mlha a tak jsem si v podvědomí usmyslel, že jsme možná v přízračném městě a nic z toho není skutečné.

Rámus se stal maximálním. Peter možná něco říkal a možná taky ne, každopádně ukazoval mezi domy. Socha ptáka. Šli jsme k ní a Peter ji znovu odkopl pryč a vzápětí objevil další. Stála u toho hliněného domu uprostřed města.

Hliněný dům byl bičován provazy vody a ta odkrývala věci dosud schované. Smývaná hlína stékala, a když jsme začali poznávat, co ukrývala, instinktivně jsme oba zkontrolovali pušky, zda jsou nabyté.

Obrysy lidských těl ve stěnách domu byly již zřetelné. Když už byla hlína hodně rozmočená, provalila se některá těla ven. Jako by se nám ze zdi klaněly. Kostry se zbytky tkáně. Lebky s chomáči vlasů. Některé kostry se zdály deformované a podivně zkroucené. Obalené hlínou vypadaly teď jako zrůdy vylézající z podzemí. Bylo neuvěřitelné, kolik se jich dralo ven. Ten dům byl plný mrtvých. Proč? Proč tam byli uzavřeni a co s tím má společného ten pták? Měl jsem pocit, jako by se na nás ty mrtví dívali. Peter nakopl i tuto třetí sošku a poslal ji směrem na hliněný dům.

Ve vzduchu něco poletovalo a mísilo se s deštěm.

„Musíme pryč!“ řekl Peter. Zdánlivě zbytečná věta, ale nebýt jí, tak bych na „dům mrtvých“ hleděl hypnoticky i dále.

To „něco“ nad námi se sneslo blíže k hliněnému domu. Rozpoznal jsem nějaký poletující hmyz, či malé černé částečky kdo ví čeho. Vlétlo to do prázdných úst těch mrtvých. Nehodlal jsem čekat, co se stane dál a plně se věnoval útěku. Zázraky se možná dějí, východ ven byl průchodný. Kdosi nebo cosi si s námi zahrává a teď nám dalo šanci dostat se ven.

Daleko jsme nedoběhli. Padesát možná i míň sáhů před námi stáli lidi. Desítky domorodců oděných do tradičních obleků. Nechyběly obvyklé naušnice, náramky a pomalování. Ženy měly sčesané vlasy do vysokého drdolu a muži byli ozbrojeni oštěpy. Stáli jeden vedle druhého a děcka se jim proplétala stydlivě mezi nohama. Ta odrostlejší už asi chápala, o co jde. My s Peterem tedy vůbec ne. Domorodci se dívali s naprostou vážností. Teprve po chvilce jsem si všiml malého detailu. Všichni byli trochu průhlední. Jako by, jsme byli svědky nějakého bravurního kouzelnického triku.

„Chcete pryč?“ zeptal se hlas. Musel mluvit domorodec v čele celé skupiny. On však neotvíral ústa a znalost naší řeči byla víc než překvapivá.

„To se ví,“ řekl Peter, takže hlas také slyšel.

Domorodec se pousmál, „patříte k těm, co nás zničili.“

Peter se na mně podíval a zeptal se: „Co to povídá?“

„Nejen, že jste nás vyháněli z našich bydlišť a zabírali naši půdu, ale vy jste do našich životů přivedli zkázu. Boláky a pupínky začaly růst na našich dětech, ženách a na všech ostatních. Jste zkáza, jste smrt a tu si i zasloužíte.“

„Myslím, že mluví o neštovicích,“ šeptl jsem.

„Ale za to my přeci nemůžeme.“

Domorodcův hlas opět zazněl. „Možná ne, ale kopali jste do našich bohů, jste tedy stejní jako ostatní bílí muži.“

Sochy ptáků, blesklo mi hlavou. No jistě, podobné věci mají vždy něco příbuzného s náboženstvím. Ach, já tušil, že nás to bude mrzet.

„Trest potká každého, kdo zavítá do těchto končin! Byli jste drzí, že jste sem přišli. Zhyňte!“ Domorodec, jak se zdálo, domluvil.

„Do prdele, my jsme sem jít nechtěli!“ zařval Peter, ale nebylo to nic platné.

Postavy před námi se rozplynuly a do vzduchu stoupl nepatrný kouř, který zamířil za zeď města.

S Peterem jsme poslechli volání instinktu a dali se do běhu.

Zpoza hradeb se ozval nelidský křik a skřehot. Až z toho mrazilo. Běželi jsme vstříc kopcům. Zdály se mi nyní mnohem vyšší.

Křik za námi už byl téměř sborový. Neodolal jsem a otočil se.

Přes hradby se šplhaly oživlé kreatury z hliněného domu. Byly vzteklé a pekelně rychlé. Jak zvířata po všech čtyřech nebo ve stylu olympijských běžců blížily se k nám.

Cáry zbytků masa jim po cestě odpadávaly nebo vlály jak podivuhodné fábory. Blížily se a já tušil, že neunikneme. Peter zastavil a začal střílet. Mířil dobře na lebky protivníků, které se, pokud je trefil, roztříštily a mrtví tak byli konečně mrtví. Nebo se tak zdáli. Měli jsme co dočinění s něčím nepozemským a nadpřirozeným. A jak proti něčemu takovému bojovat? Střílel jsem i já. „Maggie“ se činila. Zároveň jsme se i snažili běžet a postupně se dostávat za první kopec.

Přesila však byla mohutná. Peter běžel asi jeden sáh ode mne. Vykřikl bolestí. Jedna z těch zrůd ho kostnatou rukou škrábla přes celá záda. Ihned začal silně krvácet. Kreaturu jsem obdaroval ranou pažbou do toho, co bývalo obličejem. Závod o život pokračoval.

Nevím, čím to bylo, ale Peter měl smůlu. Další „nemrtvý“ se na něj pověsil a uštědřil další krvavý drápanec. Tentokrát do pravého stehna. Střelil jsem. Roztříštěná lebka prolétla vzduchem.

Byli jsme za vrcholem. Nohy těžkly a pak se stalo, čeho jsem se tak bál. Kostlivé prsty objaly Petera silně kolem hrudníku. Ne jeden, ale hned tři kreatury jej strhávaly k zemi. Snažil jsem se je umlátit pažbou, ale začalo se něco dít. Kolem nás se zdvihala mlha a okolní kopce mizely.

„Pomoooc!“ křičel zoufale Peter a s vytřeštěnýma očima se na mě díval. Bylo v nich tolik touhy žít. Mlátil jsem do lebek těch zrůd, ale ty ho držely pevně.

„No tak pomoz mi!“

Po chvilce jsem už viděl jen mlhu a v ní prosebný pohled mého kamaráda. Křičel, ale já ho už neslyšel, jen vnímal ty oči. Viděl jsem v nich bolest a zklamání.

Poté jsem chvilku bloudil mlhou, abych se vynořil v sluncem rozžhavené savaně a měl před sebou nekonečný počet mil.

 

Stále jsem byl v šoku z toho, co se stalo. Peter byl pryč a celá ta událost postrádala smysl. Zdála se mi příliš neuvěřitelná.

I nyní jsem byl na prahu smrti. Neměl jsem nic a procházel jsem divokou Afrikou.

Nakonec jsem měl štěstí. Po pěti hodinách jsem došel do vesnice, odkud jsme původně vyšli. Byli tam naši vojáci. Vše jsem vyprávěl, ale nikdo mi nevěřil.

Přežil jsem. To byl pro mě zázrak. V Zimbabwe, které získalo název „Jižní Rhodesie“, jsem zůstal. Prošel mnoho vesnic a podíval se i do původního cíle – „Dzimbabwe“. Mnoho nemocných lidí ve vesnicích mi dalo vzpomenout na nedávné události. Neštovice, cholera a další. Možná jsme tím opravdu vinni my, kolonizátoři. Všude, kudy vedly mé kroky, jsem hledal Petera. Vím, bylo by bláhové čekat, že ho najdu, že ještě vůbec žije, ale měl jsem pocit, že mu dlužím alespoň tu snahu. Jednou jsem si už myslel, že v dáli v savaně vidím ty tajemné kopce a chtěl se k nim vydat, ale byly to jen přeludy. Jsem z toho zklamán. Zároveň však pociťuji hluboký vděk té tajemné Africe, že mě ušetřila a nechala žít. Snažím se pro nemocné získávat léky až z Evropy. Trochu to této zemi vrátit, když jiné věci zpět nelze vzít.