Mastermind

„Jsem v každém z vás. Je jen na mně koho si vyberu a zničím. Nikdo se přede mnou neskryje. Já jsem Mastermind.“

„Raz, dva a – jedem!“

Začala hrát znělka televizních novin a všechna pozornost se soustředila na ženu za stolem. Žena s hnědými vlasy s blonďatými melíry, pronikavýma zelenýma očima a tváří, která si právem získala obdiv a probouzela v ostatních ženách zášť.

„Vítejte v nočních televizních novinách s Jane Maurenovou“ - a zářivý úsměv.

Tohle byl její život. Vypadat hezky, usmívat se a číst nejnovější noviny pro lidi, kteří se váleli doma na gauči. Pro ni to ale bylo to co vždy chtěla. Byla známá a na jejím blogu ji měli všichni rádi a příli ji jen to nejlepší. Starala se o to, aby lidé věděli pravdu a někdy i víc. Nebála se říct svůj názor a zdělit i názory ostatních. Měla malou moc, ale i to ji stačilo.

Po práci jako vždy zašla do kantýny, koupila si sýrové křupky a šla domů. Bydlela jen pár ulic od práce a nedělalo ji problém jít pěšky. Londýn byl krásný v jakoukoli dobu a vždy a velmi ráda sledovala život probíhající kolem ní.

Ráda se chodí dívat na Temži nebo na Big Ben. Ano, byla do tohoto města zamilovaná. Na tomto dni bylo však něco zvláštního. Ne proto, že by byl podzim, ale proto že se ji najednou vše zdálo temnější a smutnější než kdy jindy a i ona měla dnes pochmurné myšlenky.

Když v rychlosti přecházela přes přechod, omylem vrazila do mladíka, který ale nic neřekl. Nepřipadal ji zvláštní, ale to se ještě změní.

Nakonec došla až k sobě domů. Bydlela v přízemí a měla výhled na ulici a právě na té ulici, když se na ni dívala z okna ze svého bytu uviděla toho mladíka znova a tentokrát se díval přímo na ni z ulice. Věděl kam se dívat a to ji trochu polekalo, ale s hraným klidem odstoupila od okna a mírně se zamračila.

Bylo to už trochu divné, ale ne dost na to, aby si toho nijak všímala. Připravila si věci na zítřejší den. Zastavila se i na svém blogu a odepsala na pár otázek.

Už bylo osm večer, když konečně zaklapla laptop a vzala si něco na zub. Chleba se salámem a trochu mléka, jinak se nikdy moc nepřecpávala na večer. Pak to byla rutina jako každý večer.

A nakonec šla spát.

Druhý den byl jako každý jiný, jako každá jiná středa. Snídaně, upravit se jak její práce požaduje a jít natočit zprávy, ale cestou do práce opět zahlédla toho mladíka. Vypadat úplně stejně a opět si v davu lidí našel ji, jen ji a hned věděl kde ji hledat.

Podívala se na něho jen krátce a dál si ho nevšímala... pronásledoval ji snad? Ale proč? Kvůli práci nebo blogu?

Nic z toho nebylo zvláštní. Kolegové, studio a šéf. Všichni ti byli zaskočeni její dnešní znepokojenou náladou. Myslela furt na něho, toho mladíka. Měla strach vylézt z budovy, nechtěla ho opět vidět.

Ale nakonec musela odejít společně se svou kamarádkou, tou nejlepší, Annou Fayovou. Povídali si spolu o práci a také se ji zmínila o tom mladíkovy, ale na nic nepřišli a nakonec obě byli znepokojeny. Anna ji navrhovala, aby zašla za policii, ale ji se nechtělo.

Další den byl naprostý rozvrat jejího života, protože ji ráno přišla zpráva. Její nejlepší kamarádka zemřela. Přepadli ji, když se vracela domů a okradli.

„Pane Bože...“ nešla ani do práce a furt myslela jen na ni. Byli spolu v Africe, Maďarsku, Itálii i v Číně a znali se už od střední. Měli vždy stejné doplňky. Byli prostě 'dvojčata'.

Zírala z okna na ulici a v hlavě se ji míhali veškeré vzpomínky s Annou. Pak si chvilku četla poslední smsky a ty, které ji poslali aby ji utišili, jelikož všichni věděli o jejich vztahu.

Večer, již po setmění někdo zaťukal na dveře, ale když šla otevřít, nikdo tam nebyl.

Vrátila se tedy do kuchyně a zděšením ztuhla. V kuchyni stál mladík. Černovlasý, s modrýma očima v černé mikině a riflích.

„Nechte mě být. Jak jste se tu vzal?!“ začala zvýšeným hlasem a natáhla se pro nůž, ale než stačila se ho jen dotknout, mladík byl u ni a chytil ji za ruku, kterou se natahovala. Svíral ji pevně a bolestně.

„Nechte mě být!“ vykřikla, ale její hlas ji zněla nějak ztlumeně.

Když ji pustil a odstoupil, měla velké nutkání napsat vzkaz a tak ho napsala, nechápala proč, ale napsala ho. Pak se otočila a sedla si na židli, ale v hlavě měla najednou prázdno. Mladík před ni položil láhev vodky. Věděla co má dělat a proto ji vzala a otevřela, ale pak se její mysl opět vyjasnila a nechápavě se zadívala na lahev.

„Co to?“ Než stačila cokoli udělat, mladík ji chytil za bradu, vzal lahev a začal ji vodku nalévat do pusy. Bolelo to a když se začala bránit, ale neudělala nic. Hrubě ji držel bradu a otvíral ji surově ústa a ona se začala dusit. Nemohla se nadechnout, když do ni lil vodku a občas ji vyprskla. Držela ho za paže a snažila se vyprostit, ale nepomohl to.

Poslední co slyšela bylo něco jako „Jsem Master... ind.“ a pak se svalila ze židle.

„Včera v noci dne 26.10.2012 byla nalezena známá redaktorka Jane Maurenová. Byl nalezen alkohol a důkazy dovedli kriminalisty k sebevraždě. Dost domu napovídá i dopis na rozloučenou, který zanechala na svém blogu...“

„Kdo další?“