Šarlatově červená

Šarlatově červená

 

   Stín pod stropem se pohnul a Jan instinktivně otevřel oči. Věděl, že ulicí jen projelo auto, jenže zapomněl zatáhnout na noc závěs a byl líný znovu vylézt ze zahřáté postele, aby vykonal ten úkon nezbytný pro klidný spánek.

Více než světly aut se však musel znepokojovat pocitem, který poslední dobou tížil jeho už tak namáhanou mysl.

Když zavřel oči, zjevila se mu zlatými žilkami protkaná sytá čerň, která najednou začala přecházet do ostré červené barvy. Zprvu neměla žádné konkrétní obrysy, ale postupně se vyvíjela až nabyla tvaru rozevlátého praporu, nebo snad jiného kusu látky, který se třepotal ve vzduchu a mizel v dáli. Otevřel oči a znovu se donutil je zavřít,  avšak vše se opakovalo. Někde v podvědomí se mu vytvářel ten obraz, který jakoby znal, ale pak se to zase ztratilo ve tmě.

Přemýšlel a hledal ve svých vzpomínkách tu červenou barvu, ale stále se mu zjevoval ten rozevlátý cár látky, který se třepotá a postupně mizí.

Tohle byla už druhá noc, kterou Jan nespal a tušil, že nastávající den asi nebude stát za nic. Nebyl sice žádná pápěrka a ve svých osmatřiceti letech sklízel díky vytrénovanému tělu, celkem významné pohledy žen. Jenže každý večer si musel uchlácholit zvýšený cholesterol dávkou Atorisu-dvacítkou.

Ráno, po velice silné kávě a stejně tak intenzivní sprše se oblékl a chystal do práce. Pravidelná rutina mu aspoň na chvíli dala pokoj od těch neklidných a vtíravých myšlenek.

 Jako každý den, zamykal dveře svého bytu, když v tom zahlédl svého souseda, který ho zdravil a z pootevřeného vchodu naznačoval, že by s ním chtěl mluvit.

 „Promiňte mi pane Pawlovski, ale už to trvá druhou noc, tak jsem se chtěl zeptat, jestli nemáte doma s partnerkou nějaký problém? Vím, nic mi do toho není, jenže ty zvuky se nedají přeslechnout a zvláště v noci jsou intenzivní.“

Jan překvapeně nadzvedl obočí a se svazkem klíčů, které zapomněl zastrčit do kapsy u kabátu se upřeně podíval sousedovi do očí. Myslel si o těchto starých lidech své. Určitě nemají co dělat a proto mají plno času na to, aby mohli šmírovat své sousedy.

„Jaké zvuky máte na mysli, vždyť žiju sám a nemám ani ženu a děti. V noci spím, takže jakýkoliv hluk vycházející z mého bytu je čirý nesmysl. To jste se musel splést!“

Soused se nedal odbýt: „Říkám to nerad, ale ty zvuky opravdu vycházejí od vás. Zřetelně jsme s manželkou slyšeli sténání ženy...promiňte, nemyslím teď... ehm... milostné zvuky, ale jako kdyby to bylo od bolesti.“ Muž trochu poodstoupil a dodal: „Chtěl jsem vám to říct osobně a také případně nabídnout pomoc... ehm, i když zase... nechceme narušit vaše soukromí. Každopádně to sténání vyznívalo velice naléhavě a zvláště tuto noc.“

Teď už Jan mírně zvýšil hlas: „Děkuji vám za starost, ale opakuji, že nemám u sebe žádnou ženu ani někoho jiného a já, i když jsem špatně spal, tak zvuky, o kterých vy mluvíte, jsem neslyšel.“

„Víte co, pojďte se ke mně podívat!“ Rezolutně vyzval souseda a odemkl dveře svého bytu.

Vešli dovnitř a Jan postupně otevřel dveře svých dvou pokojů, aby mohl souseda ujistit, že opravdu bydlí sám a momentálně žádnou partnerku nemá. Trochu naštvaně dodal: „Vidíte, že tady přece nikdo není a už dlouho ani nebyl. Tedy kromě mé osoby, samozřejmě.“ Jan se rozloučil, znovu zamknul a konečně odešel do práce.

Nevyspalý a rozrušený pracoval toho dne, jako by byl v jiném světě. Oči se mu klížily a dalších pět šálků kávy nemohlo napravit spánkový deficit, který se ho snažil připravit o rozum. Trhaně reagoval na dotazy a vyloženě se těšil na to až odsud vypadne.

Kolem čtvrté hodiny odpolední už nervózně pokukoval po ostatních a nakonec se dohodl se svým kolegou Markem, že dnes je ideální den dát si spolu panáka brandy v nedalekém baru.

Potřeboval se vymluvit a někomu říct svůj problém a dlouhý pult nálevny pro ztroskotance byl nejlepším řešením pro tento skutek. Starý dobrý bar u Barbary. Legrační pojmenování a všichni si už zvykli říkat, že jdou k Báře na kafe. Kávu ovšem většinou nikdo nepil

„Nazdar chlapi, ahoj Tome, buď zdráv Karle, jak se máš Jakube...“ Postupně pozdravili osazenstvo a posadili se ke svým skleničkám, které jim už bez vyzvání přinesla barmanka a majitelka v jedné osobě, dlouhovlasá čtyřicátnice Bára.

 

„Marku, mám problém. Nespím, je mi blbě a vůbec...nějak mě ten život už vyloženě vytáčí.“ Vyložil kamarádovi celý dnešní den a zanadával si na to divné nařčení od sousedů.

„Ach jo,“ vzdychnul si.

„Víš, že jsi dnes takhle vzdychal celý den?“ pravil na to Marek, „máš prostě nějakou depresi, tak to musíš vyhnat z hlavy.“ Cinknul lehce skleničkami a tu svou naráz obrátil do sebe.

„Promiňte chlapi, že se zajímám, ale když už jste to téma tady načali...jestli dovolíte, rád bych k tomu něco podotknul,“ ozval se po Janově levici na baru muž, kterého znali od vidění a tušili, že se jmenuje Frank, nebo tak nějak. Chlápek, který je očividně dobře oblečený, oholený, vysedává po barech s týpky, kteří už dechem nestačí na mladé ani na manželky. Takový chlap je vždy podezřelý. Jenže tady je to stejně jedno.

„Zaslechl jsem váš rozhovor a jelikož jsem několik let studoval psychologii... i když tedy, pravda, tuto školu jsem nedokončil... mám nějaké teoretické znalosti z tohoto oboru. To vaše povídání se mi zdálo být velice zajímavé. Ta intenzivní červená barva a ty zvuky, které vy jste neslyšel, ale sousedi ano...

Můžeme si o tom promluvit někde o samotě? Pokud vám to tedy nevadí?“

Marek zareagoval klasicky: „Jen si popovídejte chlapi, já stejně musím domů, ale nejdříve si odskočím s pískem.“ Položil peníze na bar a odešel.

Přesedli si do ústraní k malému stolku.

„Jmenuji se Samuel Frank. Říkají mi sice příjmením, ale budu raději, když mi budete říkat Same. Tím bych chtěl také nabídnout tykání, jelikož jsme tady vlastně jedna parta a většinou stejného vyznání.“ Zasmál se trochu jízlivě tento divný muž a přísedící psycholog v jedné osobě.

Kamarádství potvrdili dalším panákem.

„Tak předně,“ začal Sam a nervózně přejížděl krabičkou zápalek v kruhu po stole, „nechci z tebe tady vytřískat zdarma pití, mám peněz dost. Do tohoto baru jsem začal chodit, protože jsem doma sám a život mi utekl strašně rychle. Někdy ti to povyprávím.

Každopádně, Honzo, to co jsem zaslechl, by mohla být ukázková sugesce, neboli bdělá sugesce, která se ti podvědomím promítá do reálného života. Možná, že začínáš být ve stavu zvýšené sugestibility a může to být zároveň stav, který se blíží psychickému onemocnění.

To, že neustále vidíš kus látky, nebo cár něčeho v červené barvě, napovídá, že jsi musel nedávno vidět nějaký spouštěč toho vjemu, který se ti vryl do paměti, ale ty jsi ten pocit vytlačil. Podvědomí ti ho po letech znovu připomnělo, ale ty už dnes nevíš, jak s ním naložit. Zřejmě jsi prožil...já nevím, třeba v dětství, nějaký špatný zážitek a dnes se ti to vrací. Také jsi  mohl něco špatného udělat ty někomu jinému a chtěl ses toho činu zbavit tak, že jsi ho odsunul mimo své vědomí. Nebudu tě vyslýchat, na to nemám odbornost, ale pokud mohu, tak pomůžu.“

Jan svolil a bez otázek naslouchal.

„Takže, myslím si, že úplně pro začátek se musíme zaměřit na ten spouštěč,“ pokračoval Samuel a stále kroužil zápalkami po stole. „Vzpomeň si tak na tři až čtyři dny dozadu, nebylo tam něco, u čeho by ses pozastavil, nebo co tě rozhodilo? Zkus se zamyslet, prober si dny před tím, než se ti začaly zjevovat ty červené pocity. Pokus se, vybavit si kudy jsi chodil...“

Jan přemýšlel. Co se asi tak stalo? Každý den byl až na nějaké odchylky skoro stejný. Práce, potom cesta domů, většinou tedy do baru. Občas něco nakoupil. Na televizi se ani nedíval. Pak zase práce... cesta do čistírny... zase domů... stánek z novinami, chvíli v baru na panáka... potom viděl tu bouračku, ale tam žádná krev nebyla, to bylo jen ťuknutí, kde se blbec hádal s nepozornou řidičkou. Do práce chodí pěšky zhruba dvacet minut, nezapomene se podívat na kostel, který mu připomíná dětství... ne tady také nic není...

Tu najednou... dech se mu zastavil, potom začal přerývaně dýchat a najednou měl pocit, že se udusí.

Viděl to.

Před třemi dny si všiml ve výloze jednoho obchodu... byl tam tak divně položený, nebo spíše spadlý... šátek. Šarlatově červený šátek, který zřejmě spadl figuríně z ruky a on zrovna šel kolem. Zahlédl jen tak bokem ten šátek padat a na okamžik se na něj podíval...

Najednou mu někdo zatřásl ramenem.

„Vstávej Honzo, probuď se! Co je ti?“ budila ho barmanka a Jan se užasle rozhlížel kolem sebe. Seděl u stolu sám a kromě Báry tam už nikdo nebyl.

„Viděla jsem, jak si povídáš s tím bláznem, ale pak jsi usnul a nechtěla jsem tě budit. Frank odešel a ty jsi spal dál. Nemám toho chlapa ráda, vždy má takový upřený pohled a někdy mám pocit, že si tady s námi hraje. Jako kdyby nás studoval,“ vysvětlovala Barbara.

„No a najednou jsi se začal tak divně mlít a potit, chvíli jsem si myslela, že se dusíš, tak jsem tě raději probudila. Jsi v pohodě? Nemám jít s tebou domů? Dnes bych mohla.“

Jan překotně vstal a zaplatil. „Dnes ne Báro, omlouvám se a moc ti děkuji, ale dnes ne, promiň... musím domů a... musím se jít na něco podívat.“

Vyšel rychle z baru a přesně věděl kam zamířit. Rovnou ke kostelu a pak zabočit do ulice, která vede k jeho domu. Blížil se kvapnými kroky k obchodu s módou, kde ho zaujal spadlý šátek. Postavil se před výlohu a hledal ve slabém osvětlení to červené mámení, které mu tak uhranulo.

Na zemi už nic neleželo, proto se podíval pozorněji na figurínu a její ruku.

Ano... to je on, takové jemné protkané hedvábí, lehké, jako motýlí křídla. Díval se pozorně... když tu najednou spatřil v potemnělém obchodě dva červené body upřeně hledící do jeho očí.

Lekl se a trhnul sebou. Pár malých oček se sytě rudou barvou, ale svítící, jako žhavé uhlíky... propichovaly jeho pohled. Přistoupil blíž k výloze a skoro se dotýkal skla, aby mohl zahlédnout co to tam svítí...

... V tom mu to došlo. Ty oči nebyly v obchodě, ale byl to odraz. Byl to odraz někoho, kdo stál za ním a sledoval ho.

Rychle se otočil, ale tam nikdo nebyl. Podíval se znovu na sklo, ovšem ty červené body už nenašel. Zmateně přešlapoval před obchodem. Neměl strach, ale ty oči vypadaly ďábelsky... Kdo si to s ním hraje? Postával ještě chvíli před výlohou, ale pak uviděl pomalu jedoucí policejní auto a tak se raději otočil a zamířil domů.

 

 

II. část

 

 

   Tahle další noc zase nestála za nic.

Ráno to samé. Zase soused ve dveřích.

„Pane Pawlovski, počkejte chvíli... já vám věřím. Včera, když jste nebyl doma, tak jsme ty zvuky slyšeli zase. Sténání bylo tak výrazné, že jsme zaslechli i slabé volání o pomoc. Jak říkám, jen jste odešel, bylo to tady znovu a abych byl upřímný, když jsme spolu prohlíželi váš byt, tak jsem to slyšel zase, ale vy jste nereagoval a to mi přijde divné.“

Jan pokrčil rameny a omluvil se, slíbil, že s tím bude něco dělat, ale teď pospíchal do práce.

Cestou přemýšlel nad posledními událostmi a hledal souvislost s červeným šátkem. V práci toho moc neudělal, přemýšlel a jako vždy po čtvrté odpolední pospíchal rovnou do baru.

Frank seděl na svém místě opřený o pult a bylo vidět, že vyhlíží jen jeho.

„Zdravím tě Same,“ pozdravil Jan nového kamaráda, „myslím, že už to mám. Přišel jsem na souvislosti s tou červenou barvou, ale nevím, co s tím mám dělat.“

Frank ukázal na volnou židli a přesedli si zase ke stolku.

„Honzo, čekal jsem na tebe. Barbara mi vyčetla ten včerejšek, ale věř mi, byl jsi už tak vyčerpaný, že slabá hypnóza ti rozhodně neuškodila. Věřil jsem tomu, že ty souvislosti najdeš. Povídej!“

Jan vyprávěl Samovi o šátku ve výloze obchodu a o červených očích. Potom pokračoval: „Vzpomněl jsem si na jednu malou příhodu někdy zhruba před dvanácti lety. Měl jsem kamaráda, nebo možná ještě mám, já nevím, protože jsem se mu za celou tu dobu neozval. Každopádně, ten kamarád je Němec. Jmenuje se Otto a já jsem tenkrát byl u nich na dovolené. Takové přístavní městečko Sassnitz u Baltského moře. Jedna dívka tam slavila osmnácté narozeniny a sešli se její známí. Mě pozvali také a Ottova manželka Marie byla kamarádkou té dívky, Margarety. Říkal jsem ji tehdy bláznivá Markétka, protože to byla trochu divná holčina. Blonďatá s pihami na nose. Měla pěkné tvary a proto jsem s ní začal flirtovat. Jenže ta holka se do mě během těch tří týdnů pobytu nějak moc zamilovala a já jsem nevěděl co s ní mám dělat. Normálně bych neměl nic proti, ale jak říkám, byla divná. Neustále upjatá na mně. Skoro mi visela na rtech při každém slově. Bylo to až nepříjemné. Věděl jsem, že to byla chyba nechat se takhle obdivovat a proto jsem z toho vztahu potřeboval vycouvat. Vůbec to nebylo lehké.

No a tehdy se to stalo s tím šátkem. Byli jsme spolu na trhu a já jí tam koupil červený hedvábný šátek s malým nápisem „Z lásky.“ Vůbec jsem netušil, co to s ní udělá. Uvázala si ho kolem krku a nosila na všech našich setkáních. Když už jsem měl té náklonnosti a odevzdanosti plné zuby, jednou k večeru jsem se s ní chtěl rozejít. Stáli jsme na betonovém molu u moře.

Plakala, vrhala se na mě, prosila, chtěla slyšet důvody... jenže pak si sundala ten šátek a třesoucí rukou mi ho nastavovala před obličej. Křičela, proč jsem jí tedy dal takový dárek z lásky, když se ji teď snažím odkopnout. No a já, jak jsem byl naštvaný nad tou scénou, vytrhl jsem ten šátek z její ruky a vyhodil ho do vzduchu s výkřikem: „Tady je tvá láska.“ No a ten šarlatový kousek hedvábí se vznesl a jak si s ním vítr začal pohrávat, stoupal do výšky nad moře a zase klesal. Oba jsme ho sledovali a Markéta přestala plakat. Potom se uraženě otočila a odešla. Od té doby jsem ji neviděl.

No a teď mi řekni psychologu, proč se mi o tomhle najednou zdá a já ten obraz nemůžu potlačit?“

„Tak tedy předně, Honzo, ty jsi té dívce ublížil. To je jasné.“ Pomalu situaci rozebíral Frank.

„Ta situace se ti vrací, protože i když nechceš, tak víš, že jsi tenkrát udělal něco špatně. Možná, že si to nechceš přiznat, ale v tvém podvědomí je stále uložena tato vzpomínka, která říká, že nuceně potlačuješ vlastní svědomí.

Zavolal jsi někdy Ottovi, aby ses přeptal, jestli si ta holka něco neudělala?“

Jan se chvíli díval do jednoho bodu ve stěně, rukou měl podepřenou bradu a napůl přikrytými ústy odpověděl: „Ano, kdysi jsem chtěl několikrát zavolat, jenže pokaždé jsem to vzdal. Už jsem se nedokázal k tomu vrátit a je pravda, že mě to tenkrát chvíli trápilo.

Je to už tak dávno. Pak jsem se měl málem ženit. Přišly problémy s úvěry, musel jsem se stěhovat. No a nakonec jsem skončil tady. Malé město, kde se vůbec nic neděje a všechno plyne neskutečně nudně.“

Frank se pousmál: „Nezapomeň, že tady můžeš žít a nenudit se. Něco o tom vím.“

„No a Same, řekni mi ještě, jak mi vysvětlíš ty oči? Ty červené oči, které na mě zíraly z výkladu. Přesněji řečeno, odraz, který jsem viděl.“

Tady Samuel zvážněl: „Dá se předpokládat... možná se ti to nebude líbit, ale to byly tvé oči. Díval ses do nitra své duše. Ono totiž... máme v sobě ukryté jisté zlo a je jen na nás a naši inteligenci, jak moc se k němu dokážeme přiklonit. Zlo neznamená vždy, že někoho musíš napadnout, nebo zabít, popřípadě okrást. Zlo se probouzí také při zbabělosti. Pro většinu lidí na této planetě je nečinnost a přihlížení nepravostem daleko pohodlnější, než vůle postavit se a čelit křivdám, které se dnes a denně páchají na všech tvorech a životech. Dá se říct obrazně, že v každém z nás je ďábel, ale on tam není, aby nám ubližoval. Máme ho v sobě, proto, aby nám umožnil volbu. Jít lehkou cestou, ale zatížit tak své svědomí, nebo se trochu potrápit, ale mít čistý štít. Vím, není to lehké. Dalo by se vlastně říct, že svědomí je dítě toho Ďábla v nás... a my ho občas probudíme.

Promiň, bylo to dlouhé a trochu jsem se nechal unést, každopádně, když mi to všechno vyprávíš, napadá mě momentálně pouze jedno řešení. Zavoláš Ottovi a přeptáš se ho na Markétu... vlastně Margaretu. Myslíš, že ho najdeš pořád na stejném telefonu?“

„Snad ano,“ odpověděl Jan, „mají penzion kousek od moře a mám dojem, že tam budou dodnes. Máme před sebou víkend, tak zítra hned ráno zavolám.“

S tímto slibem se Jan rozloučil a spěchal domů. Zase zvolil trasu kolem výkladu s módou, ale už se nic nezměnilo. Figurína ženy držela šátek ve své ruce a červené oči se už také neopakovaly.

Dorazil do svého bytu a potichu odemknul dveře a s jemným zacvaknutím je za sebou zavřel. V žádném případě se nechtěl znovu setkat se sousedem.

Každopádně, udělal pokus a vyštrachal ze skříně starý kazetový magnetofon. Ujistil se, že může nahrávat na dvouhodinovou kazetu. Položil přístroj na stůl v pokoji sousedícím s bytem zvědavého staříka a jeho ženy.

Potom si dal vydatnou sprchu a před tím, než se uložil ke spánku, zapnul tlačítko s nahráváním.

Po všech těch probděných nocích, vysílený Jan usnul tvrdým spánkem. Tentokrát už žádná červená barva nerušila jeho odpočinek a kolem půlnoci se pokojem ozývalo pouze hluboké oddechování. Ve vedlejší místnosti potichu vrčel kazetový magnetofon a nahrával zřejmě jen sám sebe.

Jenže takto klidně to mělo vypadat jen do určité chvíle.

 

III. část

 

   Egon Burke byl příjemný pán v důchodu. Mohl by si užívat stáří, ale v jeho životě nastaly velké potíže. To byl také důvod, proč ještě před otevírací hodinou postával netrpělivě před dveřmi městské knihovny a vyčkával až vrátný rozevře hlavní vchod. Byl totiž trochu staromódní a proto odmítal instalaci internetu do svého bytu. Ovšem nyní nutně potřeboval od tohoto lidského pokroku informace. V poslední době měli se svou ženou jisté pocity až skoro halucinace. Možná, kdyby slyšel ty hlasy jen on, pak by zašel k odbornému lékaři na vyšetření. Jenže jeho žena Sára to sténání zaslechla také a proto se shodli na tom, že raději se nejdříve sami poohlédnou po informacích, než se opravdu zeptají nějakého odborníka.

Vešel tedy do knihovny a vyhledal místnost s počítači. Kdysi již využil těchto služeb města pro své zkoumání a proto neměl problém během chvíle zjistit potřebné údaje.

Pod vyhledávacím slovem „Halucinace“ se nejvíce zajímal o článek, kde výzkumy potvrzovaly, že je možné v případě schizofrenického onemocnění slyšet také hlasy, které si daná osoba sama přeje. Člověk se schizofrenií vlastně nutí sám sebe vyslovovat vlastní myšlenky. Tady si pan Burke tvořil poznámky. Musí Sáru přesvědčit, že sice jsou staří, ale rozhodně nejsou duševně nemocní. To co slyšeli, nebyly halucinace.

Kdysi možná měli důvody k depresím, ale vše překonali. Pan Burke si přál, aby to bylo překonané. Svou ženu poznal ve špatných dobách a sňatkem ji zachránil před jistým vyhnáním z vlastní země. Její muž zemřel v povalečném běsnění a žena zůstala sama s malým synem a svým osudem. Miloval ji od první chvíle a ty útrapy, které zažila, vynahrazoval péčí o celou rodinu. Žili v té době v rozbouřeném Německu, kde se jim až ve zralém věku narodila krásná a vysněná dcerka se světlými vlásky.

Jenže osud nebývá spravedlivý a po osmi letech, které prožívali ve společném štěstí, tragická událost zapříčinila, že se Sářin syn smrtelně zranil při autonehodě.

Malá Margareta svého bratra milovala nade vše a s jeho smrtí se už nikdy nevyrovnala. Když bylo dívce osmnáct a dosáhla plnoletosti, navždy se odstěhovala od svých rodičů a tím zrušila všechny společné kontakty. Rodiče nechápali přístup dívky a vysvětlovali si odcizení psychickou nestabilitou mladého člověka.

Nepřestali svou Margaret hledat a doufali v její návrat. Zhruba po deseti letech byl pan Burke v rámci mise přeložen do jiné země a zůstaly jim jen vzpomínky.

V posledních dnech však měli se svou ženou pocit, jako kdyby se z vedlejšího bytu ozýval slabý ženský nářek a volání o pomoc. Požádal svého souseda pana Pawlovského, aby vysvětlil ty příčiny, ale ani po prohlídce všech jeho místností nenašel vysvětlení.

Se Sárou se shodli, že v tom hlase a sténání poznali svou dceru Margaretu.

Pan Burke se vrátil domů.

„Sáro,“ oslovil manželku potom co si vydechl a sundal boty, „bylo by snad možné, abychom si tak moc přáli slyšet Margaret a naše podvědomí nám podsouvalo ty zvuky, ale určitě by se to nemohlo stát nám oběma najednou.“

Potom vysvětlil ženě fakta, která nalezl a zbytek dne věnoval čekáním na návrat pana Pawlovského. Soused si jistě myslí, že starým lidem přeskočilo a bude se jim vyhýbat, ale stařík byl skálopevně jistý a chtěl ho přesvědčit.

Každou chvíli vykukoval na chodbu a poslouchal kroky, aby vždy se zklamáním zjistil, že dotyčný není soused Pawlovsky. Čekání a celý dnešní den ho unavily natolik, že starý pán usnul a nevšiml si, jak se opatrně otevřely dveře a Jan potichu vklouzl do svého bytu.

V domě nastalo pusté ticho a Sára spala také, proto nemohla slyšet za zdí otáčení mechaniky nahrávacího přístroje.

Byla zhruba hodina po půlnoci, když Sára zaslechla trhavé zvuky a hlas volající o pomoc. Vstala a rychle vyhledala manžela, který na nic nečekal a rezolutně začal zvonit a bouchat na sousedovy dveře.

 

IV. část

 

Thomi Klaus měl v tu chvíli zvláštní pocit. Před třemi dny se mu konečně podařil zrealizovat plán. Dlouho postával před novým palácem pro bohaté obchodníky na Kurfürstendamm v Berlíně. Vyčkával před výjezdem z garáží na červené Lamborghini a jeho majitelku Nathalii Frank. Thomi již dříve vysledoval, že než se Nathalie proplete pondělní zácpou rozkopaného Berlína, bude mít ještě spousty času připravit se na svou akci. Věděl, že mladá žena se musí nejdříve dopravit do své vily na okraji Oranienburgu. Skrytý dům stál v blízkosti jezera a Thomi vypozoroval, že Nathalii chvíli potrvá než se převlékne do sportovního oblečení a potom naloží svého miláčka, výmarského ohaře Sama a spolu vyjedou na běžeckou procházku hustým lesem. Laborghini nechá doma ve skrytu střeženého objektu a k výletu použije stříbrného Golfa, kterého zaparkuje na opuštěném parkovišti.

Nastal čas pro odvetu.

Thomi byl mladý muž kolem pětadvaceti. Se stále třesoucíma rukama si zapaloval jednu cigaretu od druhé a hledal nápad, jak si v co nejkratší době přijít na mnoho peněz. Potulky městem už dávaly poznat na jeho garderobě postupné újmy a mohl jen vzpomínat na plnou náruč a přepych poslední paničky, které na chvíli hrál hodného chlapečka. Klasicky jen do té doby, než ho vyhodila.

V poslední době přespával v lesíku u Oranienburgu, kde objevil polorozpadlou chatu a za sychravých nocí se tam mohl ukrývat. Když pršelo a střechou se valila voda, hledal místo kam by se schoval a našel v jedné části pokoje u země malý a nenápadný poklop. Zřejmě tento vstup do sklepa využívali dřívější majitelé na uskladnění potravin. Tady si Thomi vybudoval svůj brloh a tady hodlal ukrýt Nathalii a dostat z ní výkupné... nejen peníze, rozhodl se pomstít této snobské paničce za všechny urážky, které na něm ženy způsobily.

 

Zahlédl ji kdysi náhodou, když se zrovna vracel ke svému úkrytu, jak běhá lesem se svým psem. Postupně vysledoval její návyky. Zjistil, že výmarský ohař se jmenuje Samuel a ona sama musí být neuvěřitelně bohatá. To bylo vidět nejen na domě, ve kterém bydlela, ale také podle auta a jejího chování. Nakonec vystopoval, že je spolumajitelkou realitní kanceláře na nejbohatší čtvrti  Kurfürstendamm. Ideální žena kolem třiceti let a to hlavní... je sama.

Snažil se vetřít do její přízně na parkovišti u lesa, ale rázně ho odbyla a naznačila, že pokud by chtěl být dotěrnější, pak na něj může poštvat psa.

Proto se rozhodl k únosu.

 

 

V. část

 

Jan se vylekaně probudil. Hodiny ukazovaly pět minut do jedné a z vedlejšího pokoje bylo slyšet cvakání magnetofonu, jako když se zamotá páska kazety. Pomalu se posadil na kraj postele a s rozespalým zívnutím vstal, aby vypnul ten samolibý přístroj. Vešel do pokoje a hledal v té tmě místo, odkud se cvakání ozývalo.

Když v tom se jeho pohled střetl s jiným. V odrazu okna se na něj zlověstně dívaly dva rudé body a Jan cítil, jak ho ty oči propichují a roztřásly se mu ruce. Věděl, že za ním nikdo nestojí a přece ho ochromil ten pocit, že to může být odraz. Vzpomněl si na Samuelovo varování: „To je jen na nás, jak se poddáme zlu a nečinnosti.“

Bylo to, jako když se díváte do očí smrtelně jedovatého hada... do očí, svítících, jako žhavé uhlíky.

Najednou zaslechl bouchání na své vchodové dveře, doprovázené zvoněním a voláním. Trhnul sebou a otočil se za hlukem, potom se znovu podíval na okno... žádné oči tam už nebyly.

Pospíchal tedy otevřít dveře, aby zjistil, kdo tropí ten povyk.

 

Stáli tam oba rozčílení manželé, něco vykřikovali a dožadovali se vstupu do jeho bytu.

„Pane Pawlovski, pochopte to, slyšeli jsme přes zeď hlas naši dcery. Volala o pomoc!“

„Prosím vás, dejte mi už pokoj. Vždyť je noc.“ Snažil se je odbýt Jan. Tohle se už opravdu nedalo vydržet.

„Vy máte nějaké halucinace a snažíte se mi dostat do bytu. Nemáte náhodou pocit, že už to přeháníte!“

Egon Burke se nedal odbýt: „Pane Pawlovski, musím ukázat své ženě, že tam nikoho nemáte... a přesto ty zvuky stále slyšíme.“

Jan se jich chtěl zbavit, ale úcta ke stáří mu nedovolovala, aby důchodce ignoroval.

„Pojďte tedy dovnitř, ale slibte mi, že až si byt prohlédnete, pak odejdete a už mě přestanete obtěžovat!“

Stařík vyzval svou ženu: „Pojď Sáro, už jsem tady byl. Pojď se podívat!“

„Pane Pawlovski, pochopte nás. Před dvanácti lety se nám ztratila jediná dcera a my ji nemůžeme najít,“ pan Burke během prohlídky vysvětloval sousedovi situaci. Oba jsme věřící a já jsem knězem evangelické církve... my stále věříme a doufáme, že naši Margaret najdeme. Mysleli jsme si se Sárou, že se nás nějaké bludy snaží zmást v tom trápení, ale ty zvuky opravdu slyšíme.“

Při vyslovení jména Margaret se Jan poprvé zachvěl. Že by tak vzácná shoda jmen v několika dnech?

Stáli v obývacím pokoji s cvakajícím magnetofonem. Sára se dívala na ten přístroj a nechápavě se otočila na Jana: „Říkal jste, že jste spal. Pak proč tady máte tuhle věc u společné zdi?“

Jan neměl chuť vysvětlovat, proč si o půlnoci nahrává zvuky, ale bylo mu jasné, že v této situaci musí podat vysvětlení, protože to mohlo vypadat, že právě naopak-on ty nahrávky pouští, aby snad znepokojil sousedy.

„No dobře tedy,“ řekl a vypnul přístroj, „protože tady pan Burke tolik naléhal, nechal jsem se unést a chtěl zároveň zjistit, zda se opravdu v mém bytě ozývají hlasy. Proto jsem spustil nahrávání. Jenže jak vidíte, páska se zřejmě zamotala a stejně tady není nic slyšet.“

„Jenže...“ Sára se odmlčela, když jste to vypnul, tak zároveň utichl ten hlas. Pane Pawlovski, jak vám máme věřit. Musím vás požádat, abyste přehrál poslední část z pásky!“

Jan se cítil trapně. Nejen, že byl obviněn z podvrhu a manipulování, ale ještě měl obhájit, proč má magnetofon u zdi svých sousedů. Souhlasil tedy a vyndal kazetu. Kupodivu, nebyla zacuchaná. Proto ji znovu vložil do přístroje a přetočil část stopy nazpátek. Pak zapnul přehrávání.

Byl slyšet šum a shluk slabých zvuků. Po chvíli zaslechli nevýrazný výkřik a sten. Sára chytila svého muže za ruku, ten se na ni podíval a souhlasně pokývl hlavou: „Ano, to je ono. To jsme slyšeli celou tu dobu.“

Jan poslouchal a snažil se zachytit část slov z nahrávky. Slyšel prosbu, ale tak nějak zvláštně: „Nezlobte se na mě, ale to zní nějak divně. Slyším –hilfe-...nebo tak nějak?“

„Ano, ano, přesně tak,“ vykřikl pan Burke a podíval se Janovi do tváře. My pocházíme z Německa a naše dcera Margaret mluví německy. Myslíme si, že nás prosí o pomoc!“

Na nahrávce se naštěstí pro Jana, ozvaly také zvuky zvonku a bouchání sousedů následně s jejich hlasy při vstupu do pokoje. Tím se potvrdilo, že opravdu nahrával a nechystal na sousedy nějaký podvod.

Jan posadil oba důchodce ke stolu a požádal je o další informace související se zmizením jejich dcery.

Pan Burke tedy  vyprávěl svůj příběh a Sára občas doplnila nějaký údaj. Jejich dcera Margaret prožila v osmi letech trauma ze smrti svého bratra Samuela. Poznamenalo ji to natolik, že museli vyhledat odbornou pomoc a dívka byla dokonce nějaký čas v ústavu na léčení. Dvakrát se pokusila o sebevraždu. Nejdříve ve třinácti a potom v patnácti letech. Nastalo velké odcizení od rodičů, protože ji vychovávali k víře v boha a ona nedokázala pochopit, že ten samý bůh, kterému celá rodina věnovala svůj život, tak tento bůh dopustil, aby Samuel zemřel. Margaret se snažila přesvědčit oba rodiče, aby se zřekli boha, tak jak to udělala ona sama. Jenže tatínek byl knězem a jeho víra byla silná. Promlouval k dceři, ale ta byla stále více zatvrzelejší a když se stala plnoletou, odešla z domova a přerušila všechny kontakty s rodiči.

 

Jan si nechal pro sebe zážitky z minulých dní. Utajil před těmi starými lidmi možnost, že by jejich dceru znal a rozhodl se zjistit další souvislosti kolem Margaret, tak jak to slíbil Samovi v baru.

Nemohl uvěřit takové náhodě. Je možné, že jeho sousedé jsou rodiče Markéty, kterou opustil před dvanácti lety? Dost nepravděpodobné, ale přesto tak zřejmé.

Proč se mu v hlavě rovnají myšlenky do úplně jiných řad než by chtěl on? Rozhodl se, že počká do rána a zavolá Ottovi. Vlastně ano, vždyť potřebuje číslo telefonu.

Jan vyprovodil sousedy a domluvil se s nimi, že hned ráno podnikne kroky, aby zjistil, jaké zvláštní okolnosti se kolem nich dějí.

„Pane Burke a paní Sáro, seznámil jsem se nedávno s člověkem, který by nám mohl pomoct. S jeho znalostmi v oboru psychologie nám určitě poradí. Můžu se s ním ovšem setkat nejdříve kolem desáté dopoledne.“

 

V deset hodin totiž Barbara otevírala svůj podnik.

 

 

VI. část

 

Nathalie netušila, jak dlouho už může být v tom sklepě. Věděla jen to, že tou velkou žízní se ji svraštily rty a ukrutně ji bolely ruce přivázané kabelem ke skobám ve zdi. Nechápala jak se to mohlo stát, že toho chlapa nezahlédla dříve. Spoléhala se na Sama. Věrný ohař byl vždy poblíž, aby mohl bránit svou paní. Najednou se ten člověk objevil a pak zaznamenala jen úder do hlavy. Poznala toho mladíka. Byl to ten, který se ji snažil vnutit, ale odmítla ho, tak jak to dělala se všemi muži.

Když se poprvé probrala, díval se na ni, jako lovec na svou ulovenou srnu.

„Proč?“ zeptala se.

„Pro vaše modré oči dámo,“ odpověděl Thomi posměšně.

„Vy si myslíte, že jste silná a prozíravá. Dáváte všem najevo, jakou máte moc... ale teď nemáte nic a nejste nic. Jak se vám líbí špína za nehty? Jaký to je vézt si zadek v autíčku za milión a najednou sedět na zemi ve vlastních chcankách?“

Věděla, že ho nesmí dráždit. Kdysi se učila asertivnímu chování se zákazníky. To se nedalo zapomenout. Musí s ním vždy souhlasit a postupně modifikuje jeho sociální stavy. Podle všeho se bude tento labilní muž s nízkým sebevědomím snažit své frustrace eliminovat do své oběti.

„Ano, máte pravdu. Omlouvám se pokud jsem vás urazila,“ odpověděla Nathalie.

Thomi po ní vztekle hodil kus hadru, který držel v ruce: „Drž hubu, krávo! Ty si myslíš, že to pro mě bylo jednoduchý?“ Přerušovaně dýchal a očividně se třásl.

„Všechny jste stejný. Jste svině, který chlapa vodkopnou kdy se jim zachce.“

Nathalie mlčela a čekala s jakým návrhem může přijít. Kdyby chtěl jen peníze, pak by to nebyl problém, ale viděla jeho tvář a to by nemuselo dopadnout dobře.

Sklopila hlavu, aby ho nedráždila pohledem.

„Teď seš zticha co? Normálně jsi za frajerku. Podej mi támhle to, zavolej taxi, poletím na Bermudy... ale tady si frajerko takhle malá. No co teď uděláš? Zavoláš na mě ochranku? Naser si krávo!“

Stále čekala až se uklidní. Možná, kdyby se podařilo, aby jí na chvíli uvolnil ruce, nebo aspoň jednu. Potom by snad mohla použít i úder, který se naučila na kurzu sebeobrany.

„Vždyť já mám ženský rád, ale nakonec jste mě stejně všechny vykoply. A ty, ty krávo zmalovaná ty ses na mě ani nepodívala i když jsem se snažil.“

Pochopila, že teď je vhodná příležitost. Zvedla hlavu a nepřímo se na něj podívala. Vypadal, že se uklidňuje.

Thomi se na chvíli posadil na dřevěné bedny. Chytil se za hlavu a začal vzlykat:

„Donutily jste mě k tomu, donutily.“

„Jmenuji se Margaret,“ promluvila potichu, „byla jsem kdysi jako vy, ale dostala jsem se z toho.“

„Co to povídáš?“ odsekl Thomi, „všechno jsem si o tobě zjistil. Jmenuješ se Nathalie a jsi jedna z nejbohatších sviní v tomhle zasraným městě. Ke všemu jsi ženská - mrcha, která musela udělat bůhví co, aby se vyšplhala do nejvyššího patra na Kurfürstendammu.“

V té chvíli proběhly její hlavou vzpomínky na studium a tvrdé přípravy k tomu, aby se mohla pomstit všem mužům. Pracovala velice cílevědomě na své nezávislosti, ztrhala a spálila všechny mosty, aby se z ní mohla stát úplně jiná žena.

„Ne... mé pravé jméno je Margaret Burke a kdysi jsem na tom byla stejně, jako vy,“ tiše prohlásila, „neměla jsem kde bydlet a často jsem musela prosit o půjčení peněz.“

„To mě poser,“ vyhrkl Thomi „nejbohatší ženská široko daleko a snaží se mi nakecat takový hovadiny. Hele, povídej mi vo tom chvilku, třeba ještě něco vymyslíme!“

Nathalie se snažila vyprávět svůj příběh tak, aby zbytečně nepoukazovala na nenávist vůči mužům a snažila se naklonit únosce na svou stranu.

 

 

VII. část

 

 

Jan zbytek časného rána věnoval hledáním čísla na Ottův penzion. Sice našel nějakou vizitku, ale raději zapnul počítač a ještě na internetu zabrouzdal do přístavního městečka Sassnitz. Hledal penzion, kde kdysi bydlel. Ano, poznal na stránce bílý dům blízko pláže. Penzion Maria, jak jinak. Poznamenal si ještě mobilní číslo.

 

„Halo, penzion Maria?“ Nevydržel až do celých sedmi hodin ráno a zavolal.

„Ja, tady penzion. Hledáte ubytování? Omlouváme se, ale jsme obsazeni.“ Laskavý. ale trochu strohý ženský hlas naznačoval, že mají napilno a jsou vyrušováni.

„Omlouvám se, ale je tam Otto? Potřeboval bych s ním mluvit. Tady je Jan, tedy Hans... Hans Pawlovski.“

„Moment,“ telefon se na chvíli odmlčel.

Po chvíli Jan zaslechl mužský hlas: „Dobrý den, tady je Otto. Omlouvám se, ale nemohu si vzpomenout, který Hans jste?“

„Ahoj Otto, před dvanácti lety jsme byli spolu něco, jako kamarádi. Jmenuji se Jan, ale říkal jsi mi Hans. Chodil jsem s takovou blondýnkou... Margaret se jmenovala. Pamatuješ se?“

„Ach ano, to si pamatuju Hans a Margaret,“ bylo slyšet jak Otto manželce vysvětluje, „to je Hans, jak chodil s Margaret.“

„Ahoj Hansi, to už je takových let, promiň, ale měl jsem problém si vzpomenout. Jak se máš?“

„Víš Otto, také se ti omlouvám, že jsem se neozval tak dlouho, ale potřeboval bych pomoct.“

„Potřebuješ snad ubytovat Hansi? Pro tebe by se tady určitě něco našlo. Marie sice každému tvrdí, že je obsazeno, ale máme ještě náš dům a pro přátele se místo najde vždy.“

„Děkuji moc,“ Janovi bylo trochu trapně, „já vlastně nepotřebuji ubytovat, ale mám takový problém. Potřeboval bych poradit. Hledám Margaret, nevíš něco o ní?“

„Tak o té holce já nic nevím, ale Marie s ní kamarádila, tak snad by ti mohla... předám ti ji, třeba ti pomůže.“ Bylo slyšet, jak něco vysvětluje manželce a potom se ozval ženský hlas: „Ahoj Hansi. Promiň, že to říkám, ale myslím si, že jsi to tenkrát přehnal a zachoval ses, jako prevít.“

Janovi bylo opravdu moc trapně, přesto se zeptal: „Marie, moc tě prosím, mohla bys mi pomoct. Stala se taková zvláštní věc a myslím, že Margaret se dostala do problémů. Potkal jsem nějaké lidi, kteří tvrdí, že by mohla být snad v ohrožení života.“

„Hansi, neblázni. Ty se ozveš po dvanácti letech a říkáš nám takové nesmysly. Nechtěj po nás, abychom ti uvěřili. Ani nevíš, kde Margaret žije. Vlastně ani nevíš, že už se nejmenuje Margaret. Naposledy, když jsme spolu mluvily, tak mi řekla, že už si dávno změnila jméno, aby se mohla úplně odstřihnout od rodičů a také od hajzlů, jako jsi ty. Promiň, ale řekla to opravdu takhle doslovně. Zřejmě jsi ji zanechal nesmazatelnou vzpomínku v jejím životě. Takže co teď vlastně po ní chceš?“

Bylo slyšet, jak se Marie vytáčí: „Chceš snad její číslo, nebo co. To ti nedám i kdyby sis přede mně kleknul do prachu. Zničil jsi té holce život.“

„Marie... Marie, prosím, přestaň,“ snažil se Jan přerušit ten příval zloby, „pokud máš na ní jakékoliv spojení, prosím tě jen o jedno. Zavolej ji a zjisti, jestli je v pořádku. Nic jiného od tebe nechci. Můžu tě o to poprosit?“

Marie se uklidnila, bylo slyšet, jak mluví na manžela a potom se ozvala do telefonu: „Hansi, nevím o co ti jde, ale samozřejmě tohle můžu udělat. Naposledy jsme spolu mluvily, když jsem byla služebně v Berlíně. Dokázal jsi z ní totiž udělat neuvěřitelně tvrdou ženskou, která nenávidí chlapy. Řekla mi tehdy, že se rozhodla mužům pomstít a stala se z ní velice průbojná obchodnice s realitami. Je hodně bohatá a také hodně uzavřená. Myslím si, že pokud bys ji chtěl sám vyhledat, nemáš absolutně šanci. Já mám číslo na její přímou linku do kanceláře. Pokusím se tedy něco o ní zjistit, ale bude to zřejmě až v pondělí, protože dnes máme sobotu.“

„Jistě, Marie... budu ti moc vděčný a v pondělí zavolám.“

 

Jan si znovu pustil kazetu a zaposlouchal se do tajemných zvuků. Nemohl poznat pořádně ani ženský hlas. Měl pocit, že v přítomnosti rodičů bylo volání silnější. Každopádně s tím musí seznámit Franka. Ten chlap se mu zdál být velmi důležitou osobou pro rozuzlení tohoto příběhu.

Chtěl se ještě zeptat manželů Burkeových na nějaké podrobnosti ohledně Margaret. Opravdu se chtěl ujistit, že se jedná o jejich dceru a možná by jim řekl i svou pravdu.

Oblékl se a vyšel na chodbu. Než zazvonil, prohlédl si jmenovku na dveřích.

Stálo tam:

Egon Burke

Sára Frank

 

Stál jako přimražený. Panebože, to přece nemůže být možné. Mluvili přece o Samuelovi, svém synovi? Ne! Pan Burke jasně říkal, že zemřel syn z prvního manželství Sáry. Sára se jmenovala Frank. Její syn tedy musel být Samuel Frank.

Ten, za kterým se chystal jít do baru? To už se opravdu vymyká lidskému chápání.

Každopádně nezazvonil, ale spěchal po schodech do přízemí, aby se mohl Franka v baru zeptat na ty podivné okolnosti.

Rychle přeběhl ulici, zabočil kolem kostela a během deseti minut stál před výlohou baru a opatrně se díval dovnitř, jestli nezahlédne Samuela.

Barbara byla rychlejší a rukou mu naznačovala, že má vstoupit dál.

„Ahoj Báro,“ pozdravil, „hledám Franka.“

„Ahoj,“ odpověděla na pozdrav, „dnes tady ještě nebyl, ale včera vydržel až do konce a pak mi dal takový zalepený lístek. Nejdřív jsem si myslela, že mi chce vnutit číslo, abych mu zavolala, takže jsem se chystala na něj vyjet co si to jako dovoluje, ale on mě poprosil, abych to předala tobě. Bylo mi to divné, ale nakonec proč ne? Jsem tady taková holka pro předávání vzkazů, že?“

Barbara se podívala Janovi do očí: „Ještě než odešel, tak se otočil a řekl mi, že nám dvěma přeje moc štěstí. Chápeš to?“

Jan zavrtěl hlavou a mlčky si přisedl ke stolku u zdi. Rozlepil vzkaz a četl:

„Honzo, indicie máš a už nepotřebuješ mé rady. Všechno dobře dopadne.

Samuel.“

 

 

VIII. část

 

 

 

„Haló, je tam Hans?“

Telefon zadrnčel ještě v sobotu večer.

„Hansi ahoj, předám ti Marii. Nevydržela čekat až do pondělí a zavolala  kancelář v Berlíně. Pěkně jsi ji vyděsil.“

„Ahoj Hansi, Marie. To víš, vrtalo mi to hlavou. Zněl jsi tak divně a tajemně, že jsem to nevydržela. Naštěstí Margaretina kancelář pracuje i o víkendech a dostala jsem telefon na její pravou ruku a přítelkyni Helenu. Nechtěli mi říct o Margaretě ani slovo. Takže jsem volala Heleně a ta se nejdřív vyptávala kdo jsem a proč volám. Tak jsem se představila, jako kamarádka, která ji dlouho neviděla a poprosila o kontakt.

Teď se podrž. Helena mi řekla, že Nathalii, tak se teď jmenuje, tak že ji od úterý neviděli. Prý naposled odjela v úterý z práce autem. Řekla jsem jim, že tady máme podezření a možná se jí něco stalo, takže se začala zajímat o souvislosti. Asi ti bude volat, tak abys věděl. Jinak, ještě nevíš všechno, jmenuje se Nathalie Frank. Druhé jméno si dala podle svého mrtvého bratra Samuela Franka, který zemřel při nehodě.“

Jan cítil, jak mu znovu běží mráz po zádech. Samuel Frank? Ještě jednou si předříkal to jméno...

„Děkuji Marie, budu tedy čekat na telefon z Berlína,“ odpověděl Jan, „ještě něco ti chci říct. Asi jsem objevil její rodiče. Doufám, že to všechno dobře dopadne. Potom vám to budu někdy vyprávět. Nebudete věřit.“

„To snad není možné, ty kecáš Hansi. Neumíš si představit, jakou bys Margaretě udělal službu. Hele, čekej na ten telefon a když tak potom zase zavolej. Možná, že ti bude odpuštěno. Ahoj.“

„Tak zatím ahoj a zavolám.“

 

Jan zavěsil telefon a začal uvažovat nad tím, že by konečně mohl informovat Egona a Sáru, své sousedy, o všech událostech, které se staly a přiznat se také k tomu, jak měl k jejich Margaret blízko.

Ovšem netušil, jak jim vysvětlí své přátelství s jejich mrtvým synem Samuelem.

 

Přistoupil před vchodové dveře a krátce zazvonil. Otevřel mu Egon: „Á... buďte vítán sousede. O nikom jiném se nebavíme více, než o vás. Pojďte dál a nabídněte si koláč. Sára vám uvaří kávu. Jistě pijete kávu, že jsem to uhodl?“

„Děkuji vám pane Burke. Dobrý den paní Sáro... samozřejmě si dám kávu. Děkuji.“ V rozpacích promluvil Jan.

Sára ukázala na místo u kuchyňského stolu a všichni se posadili. Jan se ohlížel kolem sebe a hledal nějaký obrázek Margaret. Egon viděl ten pohled a vše vysvětlil: „Žijeme skromně, tak jak to po nás vyžaduje bůh... a je to jedno jestli je křesťanský, nebo židovský. Pro nás je důležitá vzájemná tolerance. Hledáte obrázek naši holčičky? Tady ji nemáme. Pojďte se podívat, vybudovali jsme takové místo s oltářem, kde nejdůležitější osobou je naše Margaret. To je náš Bůh.

Zavedli ho do ložnice a tam uviděl celý roh utvořený jako místo v Lurdách. Malá umělá jeskyňka s pannou Marií a pod ní dvě fotografie. Jedna, na které bylo holčičce asi osm let a na druhé už dospělá slečna. Nebylo pochyb, byla to Markéta, kterou Jan znal. Přesto ještě dál hledal. Jinou fotografii. Díval se kolem a pak si všiml, že vedle oltáře je opřené malé foto z průkazky, na kterém bezpečně poznal Samuela.

Je to tak, musí jim všechno vysvětlit a snad se doberou společnými silami nějakému rozumnému úsudku. Protože všechny věci, které se staly, nemohly být nepravděpodobnější.

 

IX. část

 

 

   Thomi povolil své oběti ruce tak, aby je nemusela mít zvednuté do výšky. Každopádně to bylo vyčerpávající a únava byla znát také na mladíkovi.

Nathalii se podařilo s Thomasem, tak se vlastně únosce jmenoval, navázat rozhovor a navzájem si vyprávěli o svém dětství. Možná, kdyby nebyla uvězněna, potom by ho i litovala, jenže stále by ta její lítost byla jen projevem nadřazenosti a vypočítavosti. Chtěla Thomase dostat do vězení. Nejdříve se však musela zbavit svých pout. Viděla, že mladík je už na měkko a proto požádala o jídlo: „Thomasi, prosím, mám velkou žízeň a také hlad. Nemohl bys něco přinést k jídlu?“

„Nemůžu něco přinést, protože jsem už úplně na dně,“ odsekl Thomi, „nemám ani vindru. Ty to pořád nechápeš, že já si nemůžu koupit ani pizzu, kterou mám tak rád. Nemám vůbec nic.“ Znovu začal vzlykat a schoval si hlavu do dlaní.

„Měla bych návrh,“ nadhodila Nathalie, „vozím sebou nějaké peníze pro nutné případy, kdyby se stalo něco s autem, nebo tak podobně. Klíč od Golfa mám připnutý na pásku, který jsi mi sundal.“ Kývla hlavou směrem k bednám a ukázala na pásek. „Kdybys chtěl, nebo jestli tě můžu poprosit, vezmi si ten klíč a pod sedačkou spolujezdce najdeš zespoda takovou kapsu. Jsou tam peníze. Mělo by to stačit na celkem slušný nákup.“

Na to Thomi slyšel velice dobře. Byl rád, když mu líné paničky říkaly, kde mají peníze a ani se nenamáhaly zvednout. Pak si vždy vzal něco navíc a většinou mu to žádná z nich nevyčítala.

„Dobře,“ dělal, že nad tím uvažuje, ale už se těšil, jak si koupí něco k pití a taky cigára. Panebože... tak se mu chtělo kouřit.

„Dobře, teda já pro něco sjedu, ale aby sis nemyslela, že mi frnkneš, tak tě znovu uvážu pěkně do vejšky a budeš na mě čekat.“ Potom víc přitáhl kabely a Nathalie i když seděla na zemi, tak ruce měla zvednuté jako Ježíš na kříži.

„Takhle to chvilku vydržíš a jestli budeš i potom k Thomíkovi hodná, tak se možná dohodneme na nějakým odstupným.“

Thomas vzal klíče, vyběhl po schůdkách do přízemí chaty a zavřel za sebou poklop.

Nathalie se ocitla v úplné tmě. Četla kdysi v příručkách, že tímto způsobem se lidé léčí ze závislosti, nebo hledají karmu. Zavřou se na týden do úplné tmy a podává se jim jen jídlo.

Netušila, že právě takovou zkouškou musí projít, protože Thomas to celé podělal.

 

Peníze, jako zkušený chmaták našel velice rychle, potom nastartoval Golfa a jel do nebližšího městečka nakoupit. Prej peníze na nákup. Vždyť tam měla tolik, že by s tím Thomi vydržel snad rok... nebo pár měsíců určitě.

Nemohl se dočkat až si koupí ty cigára. Taky flašku vodky... a džus. Marmeládu by si mohl taky koupit, na tu mu už nikdy nezbyly peníze a on tak rád vzpomínal na chvíle s maminkou, která mu mazala toasty s máslem a jahodovou marmeládou.

Zastavil před obchodem na protější straně frekventované silnice. Ležérně přibouchl dveře auta, aby snad nikdo nepochyboval, že mu patří a vešel do vozovky. Zkušeně se vyhnul nějakýmu blbounovi troubícímu ostošest a už byl na druhé straně, když si najednou všiml, že minul na silnici krabičku Camelek. Vypadaly, jako když někomu vypadly z kapsy, byly úplně nové.

Thomi se otočil a vrátil se krok nazpátek, aby ty cigarety zvednul, ale jak se sehnul, protijedoucí řidič, který se chtěl snad vyhnout kanálu, nebo nedával prostě pozor, tak na poslední chvíli zahlédl před svým autem přikrčenou postavu. Začal prudce brzdit, ale pokud vidíte před sebou objekt tak na dva metry, už nemáte šanci ubrzdit tunu železného monstra.

Thomi byl na kaši. Jedna ruka utržená v rameni a nohy zkroucené tak zvláštně do velikého O. Ta utržená ruka svírala klíč od auta.

 

 

X. část

 

   „Pane Pawlovski, Jane, vysvětlete nám, proč zrovna vy jste se stal tím médiem, přes které slyšíme vlastní dceru.“ Žádali po svém sousedovi Egon a Sára.

Nezbylo mu nic jiného, než začít vyprávět o červeném šátku šarlatového odstínu a také o svých mladých letech a dovolené v přístavním městečku. Opatrně se zmínil o novém kamarádovi psychologovi. Neměl ještě tu sílu jim říct celo pravdu. Každopádně to, že kdysi Margaret odmítl a tím ji ublížil, to přiznal. Potom vyprávěl ty podivnosti se zvuky a jak si to všechno dával dohromady a nakonec celé vyprávění ukončil tím, že mu mají z Berlína volat, aby se zeptali na nějaké další informace.

Sára plakala a její šedý obličej vypadal o deset let starší.

„Jane, ale co si myslíte? Co se naši holčičce mohlo stát, že taková tajemná síla nás musela vyburcovat z letargie. Zvláštní také je to, že vy jste ten hlas slyšel až když byl nahraný na kazetu. Jak je možné, že my jsme ji slyšeli po celou tu dobu a vy ne?

Tady se vložil do úvah Egon: „Myslím, že by to mohlo být tím, jak jsme Margaret znali. Jan ji znal jen povrchně a nechápal její duši a nezajímal se o bolest, kterou prožívala. My se na vás nezlobíme. Byl jste mladý a jednal  podle toho. Jenže my jsme rodiče, vychovali ji a milovali... stále ji milujeme, proto můžeme slyšet ty prosby.“

V tom zaslechli řinčení telefonu z Janova bytu. Ihned se zvedli a skoro utíkali přijmout ten hovor. Nikdo nepochyboval, že volají z Berlína.

 

„Haló, je tam pan Pawlovski? Jan Pawlovski?“

„Ano, u telefonu.“

„Dobrý den, tady podporučík Kurt Bertraim z třetího obvodu policie Berlín. Dostal jsem na vás kontakt z kanceláře Nathalie Frank. Volám tedy správně?“

„No... ano. Je pravda, že jsem čekal poněkud jiný hovor, ale zřejmě máte důvod mi volat.“

„Je to tak, pane Pawlovski. Víte, dostal jsem na starost případ údajného zmizení slečny Frank. Čekali jsme dvacet čtyři hodiny, které nám přikazují předpisy. Jenže objevily se nové důkazy, které by nám v šetření mohly pomoct.“

„Pokud vám mohu něco sdělit užitečného, pak to rád udělám. Dokonce... podporučíku, mám tady vedle sebe dokonce rodiče Margaret... totiž ona se dříve jmenovala Margaret Burke.“

„Výborně pane Pawlovski, třeba nám také pomůžou. Původní jméno slečny Frank známe také. Víte, v její branži se jedná o velmi vlivnou osobu s kontakty na samotného starostu Berlína. Vyvíjí se na nás dosti velký tlak s požadavkem na rychlé objasnění případu.“

„Jak bych vám tedy mohl pomoci?“

„Víte, jedná se o to, že jsme našli druhé auto slečny Frank. Bylo zaparkované na ulici Lehnitzstrase blízko jejího bydliště. Bohužel tam došlo k nehodě a byl usmrcen mladík s dosti nevalnou pověstí. Problém je v tom, že to on pravděpodobně řídil její auto, ale Nathalii jsme nikde nenašli. Je dosti pravděpodobné, že to auto bylo ukradené včetně dokladů a jisté částky peněz. Zjistili jsme, že slečna Frank chodila běhat do blízkého lesa se svým psem. Možná, že tam došlo k přepadení. Hlídka, kterou jsme vyslali, nic nenašla, takže chystáme na zítřejší ráno rozsáhlé pátrání s vrtulníkem a termovizí. Stovka policistů bude prohledávat celý les.“

„To je dobře,“ podotkl Jan a zopakoval Egonovi a Sáře ve zkratce podporučíkova slova. „Jak vám tedy můžeme pomoci?“

„Mluvili jsme již s manžely Witterbergovými z penzionu Maria. Řekli nám, že jste prý slyšeli hlasy a volání o pomoc. Většinou na takové zprávy nereagujeme, ale vzhledem k tomu, že jste se ozvali v přibližně stejnou dobu zmizení slečny Frank, musíme i těmto podnětům věnovat pozornost.

Každopádně, pokud by vás napadla nějaká důležitá informace zavolejte mi na okrsek, pište si prosím číslo...

 

Egon a Sára znovu vyslechli od Jana celý rozhovor a žena se celá chvěla při pomyšlení, že jejich dcera je někde vězněna a možná umírá.

„Egone, jedeme do Berlína,“ vyřkla důrazně příkaz svému manželovi, „nebudu tady čekat ani chvíli. Pane Pawlovski můžete nám prosím zjistit odjezdy vlaků do Berlína, nejbližší spoje. Děkuji. Pokud pojedeme na noc, mohli bychom tam být kolem osmé ráno. Chci se zúčastnit pátrání. Egone, dělej... rychle, musíme se připravit. Můžete nás odvézt na nádraží Jane? Prosím, jednejte rychle. Děkuji.

Budeme na vás čekat.“

 

„Je to tak, musíme rychle jednat,“ pomyslel si Jan a vše zařídil. Do hodiny našel přímý spoj na Berlín a telefonicky objednal jízdenky i s místenkami. Potom zavolal Barbaře a poprosil ji o auto, protože na to své nikdy nenašetřil. Vlastně ho ani nikdy nepotřeboval.

Před devátou večer zazvonil na sousedy, kteří už byli připraveni. Dal jim do ruky kazetu s nahraným voláním o pomoc a také číslo na sebe. Poprosil je o veškeré informace, které se dozví. Během odvozu na nádraží ještě probrali danou situaci. Důchodci byli sice v pokročilém věku, ale daleké cesty se nebáli, vždyť byli původem Němci a vlastně jeli domů.

 

XI. část

 

   Thomas se nevracel a Nathalie začala uvažovat zda nepřecenila touhy mladého muže. Chtěla využít momentu, kdy se mu do ruky dostane větší obnos a on zatouží mít více. V autě měla schovaných pět set euro na nečekané výdaje. Celý svůj samostatný život byla ve střehu a připravená rvát se o své místo. Byla chladná, jako studený diamant. Mrazivě krásná a stejně tak nedostupná.

Když Thomas odcházel, poznala otvorem nad sebou, že se začíná stmívat. To by byla už druhá noc, kterou měla strávit v tomto vězení. Dva dny nejedla... ovšem co je nejhorší, také nepila. Začaly se projevovat první pocity dehydratace. Vzhledem k tomu, že byla přepadena zhruba po hodině běhání v lese, musela už tehdy vypotit značnou část tekutin. Pak také, jak zjistila, pomočila se během chvíle kdy byla v bezvědomí. Bolela ji hlava a stále myslela na to, kam se mohl ztratit její věrný ohař Sam.

Cítila, jak má ochablé svaly a jazykem si přejížděla po zaschlých rtech. Některé partie těla se začaly prochlazovat a Thomas se stále nevracel. Blbec jeden.

Nad lesem se zatáhla temná noc a v Nathaliině duši se naopak začaly otevírat vzpomínky. Viděla své rodiče, jak čekají na její návrat...

Už nebyla tak jasně přesvědčena o převaze nad Thomasem a hlavou se začaly vířit pochybnosti: „Co když se ten prevít prostě sbalil a odjel autem i s penězi. Nechal ji tam napospas tmě, hladu, žízni a už se nikdy neukáže. Došlo ji to. Možná, že se už nikdy živá nedostane z toho brlohu a zemře. Jak se umírá bez vody? Měla snad pocit, že vidí bublavý potůček, který tekl kolem jejího těla? Snažila se napít, ale pouta nedovolovala, aby sklonila hlavu a jen jazykem se dotkla té chladivé kapaliny...

Usnula.

Probudila se a cítila,že už může být den. Možná prospala celé odpoledne, nebo je ještě noc? Tma s tichem opanovaly její myšlenky. Kolik tady už může být dní?

Ruce byly umrtvené a bezkrevné. Viděla své rodiče, jak nastupují do autobusu a jedou do města. Volala na ně: „Jsem tady, haló... copak mě nevidíte?

To jsem já, Margaret, vaše dcera. Vrátila jsem se...“

Běží teď noc, nebo zase den? Jak se to dá poznat ve tmě?

Kdo to stojí v tom rohu? Thomas se vrátil? Ne! Ta postava je povědomá...

„Samueli, můj milovaný Samueli. Vrátil ses? Vidíš mě, jak vypadám? Ošklivé káčátko, tak jsi mi vždy říkal. Vezmeš mě za ruku a půjdeme spolu na zmrzlinu?

Neodcházej Samueli. Nenechávej mě tady. Já už nebudu zlobit své rodiče. Budu hodná Margaret.“

Ruce byly zaklíněny pevně v poutech a tma z ženy pomalu vysávala život.

„Maminko, tatínku, jsem tady dole. Nenechávejte mě umřít. Pomozte mi, já se na vás už nezlobím. Samuel je tady se mnou. Sedíme spolu v našem domě a díváme se na nebe. Je vidět jen kousek nebe, než se zase zavře. Dívejte se rychle... dívejte se...

 

 

XII. část

 

   Nedělní dopoledne odcházelo plíživým krokem a Jan stále neměl zprávy od Egona. Netušil jestli rodiče Margarety dojeli v pořádku. Jsou už v Berlíně, nebo stále někde na cestě? Slíbili, že pokud nastanou nějaké problémy tak určitě zavolají a Jan by už nějak zajistil jejich odvoz. Ještě večer volal podporučíkovi Bertraimovi a vysvětlil mu, jak se Egon a Sára rozhodli. Také ho informoval o nahrávce, kterou posílal na kazetě k prozkoumání. Na oplátku podporučík slíbil, že pošle na nádraží služební vozidlo.

Bylo už po desáté hodině dopoledne a Jan se rozhodl navštívit Barbaru v její provozovně. Díval se prosklenými dveřmi na stále ještě kvetoucí ženu a v hlavě mu uzrával plán, se kterým si už dlouho pohrával. Chystal si řeč, ale měl smůlu... nebo spíše kliku? Bára ho zahlédla jen o chviličku dřív a přivítala s takovým vroucím nadšením, že teď už opravdu neměl problém se vyslovit: „...Víš, že máš krásné oči Barbaro?“ Zeptal se a upřel na ni pohled.

„Vím,“ odpověděla.

„Co bys říkala tomu, kdyby se tvůj bar změnil na hudební bar. Máš vzadu nějaký nevyužitý sklad s dvorem a myslím si, že by to mohl být ideální prostor pro musicbar Barbara...Kdysi jsem hrával na trubku a muzika mi v poslední době dost chybí. Vždy jsem měl pocit, jako by hudba otevírala bránu se schody k andělům. Chtěl bych se svým životem něco udělat.“

Neřekla nic, jen mu jemně dala prst na ústa a zamkla dveře.

 

První klepající trosečník je po chvíli vyrušil. Ještě chvíli čekali, jestli si to nerozmyslí a pak Barbara odemkla a pustila zoufalce dovnitř. Začala nalévat.

„Jo... abych nezapomněla. Byl tady Frank. Ptal se po tobě. Nevěděla jsem jestli přijdeš a tak mě poprosil... tady, mám ti prostě vzkázat, abys kolem páté hodiny přišel na kopec s vyhlídkou. Fakt je divnej... i když, minule, jak nám popřál mnoho štěstí, tak tím si u mně šplhnul.“

Jan udiveně nadzvedl obočí. Nečekal, že Sama ještě někdy potká.

„Báro díky. Ještě se stavím.“

 

Pomalu došel domů a měl divné pocity. Radost z Báry a její vřelosti, zároveň však pocit tajemna ze Samuela. Mráz mu přejel po zádech.

 

„Pane Pawlovski, máme naši holčičku. Nemohli jsem se vám dovolat.“ Chrlil ze sebe Egon nadšené zprávy.

„Policii se podařilo ten záznam z kazety vyčistit a rozeznali také další slova mimo ta, kdy Margaret prosila o pomoc. Policisté při ranním pátrání našli jen jejího mrtvého psa v celém tom rozsáhlém lese. Někoho pak napadlo podle slov z kazety, že by se mohla nacházet někde ve vybydlené chatové oblasti ve východní části lesa, což bylo na druhé straně místa, kde se našlo auto. Policejní psi chytli stopu a Margaret jsme zachránili na poslední chvíli. Byla v bezvědomí a doktor říkal, že zřejmě bude mít trvalé následky... ale je naživu. Mluvili jsme s ní a dohodli se, že určitě zůstaneme tady v Německu. Budeme teď vždy nablízku naši dceři.

Jane, děkujeme za pomoc a Margaret vzkazuje, že vám odpustila.“

 

Byla to velice dobrá zpráva a Jan se vydal na schůzku se Samuelem. Vyšel cestičkou lemovanou rozsvěcujícími se lucernami k místu nad městem, kterému se říkalo jednoduše „Kopec s vyhlídkou.“ Kromě mileneckých párů to bylo místo, jak stvořené pro filozofy. Z výšky jste mohli pozorovat lidské hemžení. Strasti a problémy sem nedoléhaly a zdály se být malicherné. Tam dole to vypadalo, že lidské pokolení nebude nikdy spokojené.

Asi to tak má být, že štěstí má být málo, aby si ho lidé vážili.

Frank si vybral opuštěnou lavičku stranou všech milenců. Seděl klidně, jako kdyby spal. Zvedl hlavu až ve chvíli kdy Jan stál před ním.

Pozdravili se.

„Krásný večer Honzo, že ano?“

„Ano, je hezky. Naštěstí není ještě zima.“

„Není... ale bude. Stejně tak v životě. Někdy je a někdy není zima.“

„Asi víš, jak to s Margaret dopadlo,“ naznačil Jan. „Jak bys mohl nevědět.“

„Jsem rád Honzo, že se neptáš a nedivíš, proč jsem tady. Někdy je lepší neklást zbytečné otázky.“

„Musím přiznat Samueli... po dlouhé době jsem měl konečně pocit, že mám přítele.“

„Ano, ano... přátelství je velice důležitá věc. Také jsem rád, že jsem tě mohl poznat. Řekl bych, že ti celý tento příběh, který se odehrál, změnil chápání tvého života.“

„To rozhodně,“ pousmál se Jan „jako kdybych cítil znovu smysl svého Já na této zemi. Víš, že pro mě slovo „svědomí“ nabylo úplně jiný význam? Říká se, že svědomí má černou barvu, ale moje, to má odstín šarlatově červené, o tom nemám pochyb. Hele Samueli, ještě chvíli a rozpláču se tady. Vždyť největší záhadou jsi přece ty.“

„Možná jsem záhadou pro lidi, kteří mě nemohou vnímat, ale s tebou tady sedím a mluvíme spolu. Pro tebe tedy jsem.“

„Myslíš... připadá mi to tak, že mohu věřit na nebe? Na nebe s anděly? Jsou tam andělé?“ zeptal se Jan.

 

„Ano, jsou tam andělé,“ odpověděl Samuel.