Netradiční střetnutí

Netradiční střetnutí

Stala se mi zvláštní věc...

Včera jsem se stavila v jednom zastrčeném antikvariátu, kde se už knihy sypou z polic. A jak tak koukám, co nevykoukám. Leží tam zastrčená Cesta krve: Cynik. To je vám taková kniha, o níž spousta lidí slyšela, přinejmenším stejně tolik lidí po ní touží, ale půlka si ji nemůže dovolit (ano, kvůli ceně) a druhá se pere o těch pár prodávaných kusů (tedy pokud zrovna nestojí 10 000 Kč, tak daleko ještě žádný zájemce nešel). Sám autor knihu zavrhl a já ji teď našla za pouhých 66 Kč. No nekup to... Ale to nebyla ta zvláštní věc. I když uznávám, že trochu divné to je.

Doma jsem si sedla, abych si svůj úlovek vychutnala. Jde o druhý díl, první už jsem četla, a tak se hned na 11 straně hrdinové ocitli v ohrožení. Zrovna se měli dostat ze zničeného stanu na poušti, když skončila stránka. Otočím tedy list a ejhle, nic tam není! Tedy, pořád tam byla kniha a vůbec všechno kolem, ale papír zel prázdnotou; nikde ani písmenko, až do konce knihy (vlastně toho času spíš nelinkovaného sešitu). No ale tohle pořád není to zvláštní, tohle bylo jen k vzteku.

Měla jsem si hold na prodejně knihu prolistovat. Stejně jsem se druhý den vrátila zeptat, jestli je u nich normální si ze zákazníků tak utahovat. Paní pokladní mi pověděla: „Měla jste si knihu prohlédnout předem. Peníze vám nevrátím, nemáte účtenku.“ No jo, když  mi ani žádnou nedali...

A teď přijde ta zvláštní věc!

Jak jsem vyšla z obchodu, upoutalo mou pozornost zběsilé troubení následované nejvybranějšími nadávkami projíždějících řidičů. Kouknu na silnici, a co nevidím. Přímo uprostřed ní stojí muž v kevlarových kalhotách a neprůstřelné vestě. Ještě se z něj sypal písek. Zmateně koukal kolem a jako by z oka vypadl mé představě hlavního hrdiny z Cesty krve. Tak jsem to zkusila. Zavolala jsem naň: „Maxmiliane!“

On se fakt otočil a přeběhl za mnou na chodník.

„Co jsi zač? Kde to jsem? Jak... A ty sakra mlč!“ okřikl Toho druhého ve své hlavě. On byl vždycky trochu schizouš. „Kde je Jonáš?!“ Začal prohmatávat vzduch jako nešikovný mim. „A kde mám saladin?!“ (To je takový neviditelný skorotank.)

„Počkej, uklidni se!“ vyzvala jsem ho. „Tohle je skutečný svět, tamto bylo jen v knize.“

„Co?“ kouknul na mě jak na blázna. „Chceš mi říct, že emzáci měnící lidi na zombie a upíry, vyhlazení většiny lidstva, neviditelnost a inteligentní počítače jsou jen něčí výmysly?!“ Kolemjdoucí nás měřili soucitnými pohledy. „Hm, takhle nahlas to fakt zní divně,“ uznal. „Ale jaký necitelný psychopat by mi napsal takové utrpení?!“

„Uhm, Jiří Kulhánek,“ ukázala jsem mu obálku knihy. „Je to dost populární dílo, asi jako Mrtví a mrtví,“ přirovnala jsem to ke knize z jeho světa. On ale vypadal, že poslouchá někoho jiného.

„Máš pravdu, najdu toho parchanta a zabiju ho!“ přitakal Tomu druhému. „Kde ho najdu?“

„No, bydlí někde v Praze, to je z Brna celkem daleko...“ dívala jsem se na něj dost zaraženě. „Nemůžeš přece zabít svého stvořitele!“

„Máš pravdu... Nejdřív ho budu ukrutně mučit!“ Tak nevím, jestli odpovídal mně.

„To nesmíš!“

„Že ne? Sleduj!“ Otočil se a vypadal, že razí pěšky na Prahu. Hned se ale vrátil. „Jakže se to jmenoval?! Nedáš mi tu knihu?“ Raděj jsem poslechla. Začal jí listovat. „Takže moje cesta krve právě začíná...“ zašeptal výhružně.

V tom nalistoval 1. prázdnou stranu. Rozšířily se mu oči. Najednou se ozvalo cosi jako “puf“ a Maxmilian zmizel. Kniha spadla na chodník a tvářila se, jako by se nic nestalo. Zvedla jsem ji a otevřela. Text byl zpátky!

Tak co myslíte, bylo to zvláštní nebo ne? :,)