Klaun

"Pozvete k nám klauny?!" zavolala Nikola nadšeně.
"Klauny? Ale vždyť u nás byli před týdnem na tvůj svátek!"
"Ano, ale dnes mám zase narozeniny!" Fňukala Nikola a nasadila uražený obličej.
"A nejsi už na to velká?" matka začala mít poslední dobou obavy o svou dceru. Ona sama, klauny naprosto nenáviděla od té doby, když jednoho uviděla hrabat se v popelnici a zároveň si píchat injekční stříkačku do nohy. Ani jí nepřišli vůbec vtipní, ba naopak.
"Ne, nejsem. A chci je!" Nikola uraženě vběhla do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Její pokojíček jí ale vždycky pomohl ze smutku, nebo naštvanosti. Celý pokoj byl totiž vyzdoben klauny, kteří na ni koukali z obrazů, povlečení, ze stěn a dokonce i z hraček. Prostě je milovala.
"Ahojky, moji milí barevní kamarádi!" Nikola běhala po pokoji jako šílená a každému klaunovi dávala pusu.

"Prostě ne, nezavoláme je!" Hádala se matka s otcem.
"A proč ne? To ti tak vadí udělat dceři radost?" otec matku naprosto nechápal. Měl Nikolu tak rád, že by jí snesl modré z nebe. A bylo mu jedno, že se k němu Nikola chová jako k blbovi a dokonce mu i nadává.
"Ona neví, Josefe, co jsou zač. Neví že jsou to namaškaření bezdomovci co hledají jídlo z popelnic a u toho si píchají bůhvíco!"
Josef vzdychl. Byl neskutečný měkkota a nakonec na svou manželku Danu vždycky dal.

"Mí nejmilejší!" vzdychla Nikola, jakmile unaveně padla na postel.
"Rodiče - teda spíše matka - mi nechce pozvat sem k narozeninám klauna. Ale víte co? Pozvu ho sama! To bude legrace!"
Nikola otevřela šuplík a zapnula mobil, kde na ni na ploše opět koukal klaun.
"Pomůžeš mi?" usmála se na něj. "Chci pozvat tvého kamaráda, tak mi pomož!"
Nikola vyťukala číslo na soukromého klauna Olíka a zmáčkla tlačítko volat.
Telefon vyzváněl asi tři sekundy, když se ozval známý chraplavý hlas:
"Tady klaun Olík! Kdopak chce zase rozveselit?"
Nikola se rozesmála.
"Nikolka!" odpověděla stydlivě.
"Nikolka Balónková? Bonbónová? Šťastná?"
Nikola se uchechtla.
"Papriková. Chtěla bych, abyste přijel. Adresa zní:
Lekjokov 56, 756 22, ulice Tiché řeky, prosím."
"A na kolikpak?"
"Co nejdříve."
"Ajta krajta! Už frčím na svém obřím křečkovi!"
"Dobře! Na shledanou!"
Nikola položila mobil a rozhlédla se po pokoji.
"Víte čím budu až budu velká? Klaunem!"

Už se stmívalo a klaun nikde. Nikola byla velmi nervózní a dokonce se i třásla a nepokojně pochodovala po svém klaunském pokoji.
"Nikolko! Večeře!" ozval se zdola mámin hlas.
Nikola jako střela letěla dolů. Mamka se na ni mile usmála a položila talíř na stůl.
"Jééé! Klaunská večeře!" vykřikla nadšeně a fascinovaně zírala na talíř, kde byl z jídla poskládán klaunův obličej.
"Dobrou chuť," řekla a odešla do obýváků kde hrál v televizi fotbal.
"Josefe?"
"Ano?"
"Myslím, že by jsme toho asi měli nechat. Mně totiž ta naše holka připadá jako nějaký blázen kterého pustili z léčebny. Podle mě není normální, aby tolik ujížděla na těch zrůdách. Možná by se měla léčit..."
Josef vzdychl:
"Je to ještě malá holka, Dano. Tohle je normální, že má ráda klauny. Vždyť je to hezké! Klauni vždycky přináší radost a smích, ne?"
"A to jsi jako zjistil kde?! Už toho mám plný zuby! Ona je úplně šílená!" Vybuchla matka. "Víš co?! Dobrou!" dodala zuřivě, vyběhla po schodech a zabouchla za sebou dveře.
Josef vzdychl, vypnul televizi a nechal Nikol samotnou.

Nikol právě dovečeřela a znova se netrpělivě podívala na hodinky. Byla také už ale unavená a tak si řekla, že klaun přijde zítra a že je čas spát.

Nikol náhle ze spánku probudil šílený ženský výkřik. Zděšeně otevřela oči a rozsvítila lampičku. Světlo oslnilo rozesmátou barevnou postavu.
"Olíku! Vykřikla a vrhla se klaunovi okolo pasu. Klaun ji vyzvedl do náruče.
"Nikolko..." pošeptal. "Teď už můžeme být navždy spolu." dodal a položil Nikolku do postele.
Nikola náhle vykřikla. Všimla si, že celý klaunův kostým je potřísněn krví. Klaun si jejího zděšení nevšímal a normálně si lehl k ní do postele.
Jakmile ji chytl za zadek, Nikol se zděšeně ohnala, přeskočila klauna, rozrazila dveře od pokoje a letěla jako vítr rovnou k rodičům do ložnice.
Jakmile otevřela dveře začala řvát, jako o život.
Vedle sebe na posteli leželi její rodiče. Oba dva, byli úplně od krve, měli rozpáraná břicha, ze kterých divoce stříkala krev a jejich kosti byly rozházeny po celé místnosti.
Najednou si všimla krvavých nápisů na zdech, zrcadlech, skříních a dokonce i na zemi: Radost, štěstí, zábava, legrace, úsměv, balónky, bonbóny.
Tyto nápisy se neustále opakovaly.
Nikole se udělalo šíleně zle a pozvracela se na zem.
"Copak Nikolko, copak?"
Nikola se otočila.
Rozesmátý klaun držel v ruce srdce celé od krve a podával ho Nikole.
"Je navždy tvé!"
Nikola znovu zařvala a znova se pozvracela. Jakmile se trochu vzpamatovala, běžela k oknu ložnice.
"To nemohu dopustit Nikolko!" ozval se šílený klaun, a přitáhl si ji za vlasy.
"Dáš mamince pusinku?"
Zeptal se, našpulil rty a pomalu se přibližoval k Nikoliným ústům.
Nikola se ohnala, ošklivě klauna bouchla, přeběhla k oknu, rozrazila ho a skočila.

O den později, si Nikoly celé dolámané a ležící pod oknem všiml pan Jakoubek a zavolal do nemocnice. Nikola pád kupodivu přežila, ale z šoku se nevzpamatovala.
Nakonec policie našla i mrtvé rodiče.
Nikola celou dobu, co byla v nemocnici nepromluvila ani slovo, tedy až na jedno: klaun.
A tak nakonec skončila v blázinci. Nikolu ale na druhý den našli v pokoji mrtvou. Nikomu se nikdy nepovedlo zjistit, kdo může za její smrt a za smrt rodičů. Jednu stopu ale našli - barevné bambulky, vzorně porovnané na Nikolininém břiše.