Nevěsta

Měl jsem štěstí, že jsem stihl aspoň ten poslední vlak. Tramvaj se nějak nečekaně opozdila a já měl co dělat, abych byl včas v posledním vlaku, co na dlouhou dobu odjíždí směrem jakým jsem potřeboval. S oddychnutím jsem se zabořil do sedačky a otřel si čelo spocené během skrz celé nádraží. Hodiny na nástupišti ukazovaly pár minut do jedné hodiny v noci. Byl jsem strašně unavený a víčka se mi sama zavírala. Měl jsem náročný den. Měl jsem vést v Praze jistý seminář o ekonomice, ten se však z nepochopitelných důvodů na poslední chvíli přesunul do jiného křídla akademie. Nakonec, jsem zjistil, že jsem si doma ráno sbalil jiné poznámky. Nakonec jsem to zvládl nějak odprezentovat. Večer jsem se měl sejít s otcem, ale vůbec nedorazil a mobil nebral. Dokonce jsem se stavil i u něj doma, ale bylo zamčeno a na zvonění nikdo neodpovídal. Doufám, že se mu nic nestalo.
Vlak se s pomalým kodrcáním rozjel ze stanice a začal pomalu houpat jako houpe kolébka dítěte. Tohle houpání na mě mělo jediný účinek a to ten, že mé unavené tělo usnulo ještě dříve, než přestala být vidět světla nádraží. Když jsem se vzbudil vlak stál. Podíval jsem se z okna, ale tam to vůbec nevypadalo jako v nějaké stanici. Venku pršelo a vlak stál kdesi na kolejích uprostřed lesa. Vystrčil jsem hlavu z kupé a podíval jsem se do uličky, jestli třeba nezahlédnu průvodčího. Viděl jsem pouze pár sotva svítících žárovek spoře osvětlující vlakovou uličku. Zavřel jsem dveře kupé a znovu jsem se podíval z okna, ale neviděl jsem o moc více, než před chvílí. Venku v dálce se zablésklo. Kapky deště bubnovaly do celého vagónu a tichým vlakem se to rozléhalo. S dalším bleskem v dáli se ozval ve vlaku zvláštní výkřik. Nebyl to výkřik, jaký byste rádi slyšeli za této situace. Horší než výkřik samotný, bylo ticho které znovu nastalo. Ticho a bubnování deště. Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat, co ten výkřik způsobilo. Vyšel jsem z kupé a zavřel jeho dveře.
V tu chvíli se vlak rozjel, jakoby na to strojvedoucí čekal. Ušel jsem pár kroků a nahlížel do kupé, které jsem míjel. Všechna byla naprosto prázdná. Uslyšel jsem další hrom a vagón osvětlil blesk. V tu chvíli se všechna okna vagónu otevřela a dovnit začalo silně pršet a s kapkami deště vplul dovnitř i vzduch nesmírně studený. Rozeběhl jsem se, abych se vyhnul přívalu kapek, k nejblížšímu průchodu mezi vagony. Otevřel jsem dveře, které do ticha vrzly. Šlo to ztěžka, ale přeci jsem se dostal do dalšího vagónu a v tu chvíli mě zamrazilo v zádech. Způsobil to další výkřik. Tentokrát zněl blíže než prve. Vydal jsem se vstříc neznámému zvuku. Nahlédl jsem opět do prvního kupé a to, co jsem viděl mě překvapilo. V kupé bylo spoustu zavazadel. Jakoby početná rodina jela na výlet a najednou se zvedla ze svých míst a svá zavazadla opoustila. U okna byl opřený velký lodní kufr, nahoře v železných odkládacích prostorech byly vyskládány menší kufříky a dole na sedadle ležela černá sportovní taška. Vyšel jsem dál. Vlak pokračoval v jízdě hustým deštěm. Kdesi ve tmě za okny se míhaly stromy. V dalším kupé mě čekaly další zavazadla, takhle to pokračovalo i v dalším a dalším kupé. Už jsem byl skoro v půlce vagonu, když se dalším hromem otevřely naráz s ohlušujícím kraválem dveře všech kupé a všechna zavazadla se vysypala do uličky, jakoby už to v kupé nemohly snést. Některá dokonce zasypala mě a přimáčkly mě k zemi. Ležel jsem na studené podlaze chodby a na mě leželo asi šest kufrů. Pokusil jsem se zvednout a překvapilo mě, jak lehce to šlo. Popadl jsem nejbližší kufr a zjistil jsem, že je prázdný. Všechna ostatní zavazadla v sobě také nic neměla. Začal jsem se jimi prodírat dál a dál. Všechna byla prázdná a odlétávala ode mě, jakokdyby byly z papíru. Konečně jsem se dostal k dveřím do dalšího kupé. Najednou vjel vlak do tunelu. Všude kolem mě se rozprostřela tma. Žárovky zhasly. Déšť přestal bubnovat. Stál jsem v uličce vagónu a tápal naprostou tmou. Najednou se o mě něco otřelo. Jakoby kolem mě někdo prošel a zaslechl jsem kroky.
„Halo“ zavolal jsem tmou.
Odpovědí mi byly pouze zrychlené vzdalující se kroky a smích. Smích, který by jste přiřadili k malé holčičce. Vlak vyjel z tunelu a opět se ve vagonu rozsvítilo. Zahlédl jsem pouze mizící stín na konci chodby. Rozeběhl jsem se za ním, ale moji pozornost upoutal gramofon v prvním kupé. Otevřel jsem oči a přišel jsem k němu blíž. Byl tam položený na sedačce a potichu hrál. Hrál neznámou melodii, která zněla jako kdyby ji někdo hrál na xylofon.
Další tunel. Všechna místa ve vlaku opět pohltila neprostupná tma. Déšť znovu přestal bubnovat do střechy. Posadil jsem se na sedadlo vedle gramofonu, který stále opakoval stejný motiv. Cítil jsem, že vlak zpomaluje a po chvíli se zastavil úplně. Pokusil jsem se vyhlédnout z okna , ale nebylo vůbec nic vidět. Slyšel jsem, jak se otevřely dveře od kupé. Někdo v něm byl se mnou. Cítil jsem jeho přítomnost, ale strach mi nedovolil se pohnout. Slyšel jsem zaskřípání gramofonu. Někdo otočil gramofonovou desku a znovu odešel. Dveře se zavřely a vlak se dal do pohybu. Gramofon už nehrál melodii, ale pořád do kola opakoval stejná slova.
„Příští zastávka konečná. Příští zastávka konečná. Příští zastávka konečná.“
Vyjeli jsme opět z tunelu a žárovky nabyly ztracený jas. Z dálky jsem zaslechl znovu ten smích. Vyběhl jsem z kupé a uklouzl jsem po něčem, co vypadalo jako závoj nevěsty. Venku se opět zablýsklo. Zdálo se mi podle rytmu kapek, že déšť sílí. Běžel jsem tam, odkud jsem slyšel smích. Podle hlasitosti jsem poznal, že stojím u kupé, ze kterého se smích ozývá. Zněl dětinský a zároveň bláznivě, v tom tónu hlasu bylo něco, co se mi nelíbilo. V kupé byly zatažené závěsy, takže jsem neviděl dovnitř. Náhle smích zničehonic přestal a já vzal za kliku. V tu chvíli se z kupé znovu ozvalo zaječení, z kterého tuhla krev v žilách. Dveře byly zamčené. Zkusil jsem zabrat silněji, ale bez výsledku. Poodstoupil jsem od dveří a přemýšlel, jak se dostat dovnitř. Slyšel jsem zvuk odemykání zámku. Někdo zevnitř kupé odemkl. Znovu se z něj začal ozývat ten smích. Zvědavost ve mně zvítězila nad pudem sebazáchovy a pomalu jsem otevřel dveře a vešel jsem dovnitř. Ještě jsem cítil, jak mě závěsy pohladil po těle.


Náhle jsem se vzbudil. Lépe řečerno byl jsem vzbuzen někým, kdo mnou lomcoval. Byl to nějaký postarší výpravčí. Tázal se mě, jestli mi nic není, kde jsem se tady vzal a co se mi stalo. Zapřel jsem se rukama a zvedl se do jakéhosi pololehu. Byl jsem na nějakém mě neznámém nástupišti a všude kolem mě ležely kufry. U mě byl skloněný výpravčí s ustaraným výrazem.
„Není vám nic?“
Rukama jsem si zkontroloval obličej a nenašel jsem žádné znaky toho, že by tomu tak nebylo.
„Jsem v pořádku. Co se stalo?“
„Pamatuje si něco?“
„Pamatuji si, že jsem jel ve vlaku. Byl prázdný. Tedy ne, byly tam kufry. Spoustu kufrů a gramofon a ten křik.“ snažil jsem se rovzpomenout na poslední události.
„Měl jste štěstí. Normálně mi je sem vyhazuje v horších stavech než jste vy a věřte mi, že nikdo z nich není zrovna dvakrát schopný mluvit o tom, co se jim stalo.“
„Kdo koho vyhazuje?“
„Nevěsta.“
Jeho vysvětlení mi zrovna příliš nepomohlo.
„Jaká nevěsta?“
„Přízrak, který jezdí vlakem. Je tomu už skoro padesát let. Byl jsem ještě kluk, když se to stalo. Jistá děvečka ze vsi se měla brát. On byl z města. Dojížděl za ní a byla to velká láska, to vám teda řeknu. Měli se brát. Byla připravená veliká veselka. Celá vesnice byla pozvaná. Jenomže v den svatby on nepřežil havárii svého auťáku, kterým spěchal na svatbu. Ona když se to dozvěděla, skočila pod vlak, kterým měli odjet na svatební cestu do Vídně a od té doby v tom vlaku pořád jezdí. Říká se, že hledá svého ženicha, kterého ji osud vzal a že nedojde klidu, dokud ho nenajde. Nikdo neví, co dělá s těmi, které si k sobě zavolá, ale většinou je tady pak nalézám v hrozných stavem. Dost často se mi je už nepodaří probrat, tak jako vás. . .. Ale pojdťe se posadit ke mně do stanice, uvařím vám kafe. Určitě si musíte nejdřív vydechnout.“
Nechal jsem si pomoci na nohy a pomalu se začal šourat za vechtrem. Naposledy jsem se rozhlédl po rozházených kufrech. Cítil jsem, že jsem měl opravdu štěstí a že sám nočním vlakem už jen tak nepojedu.