Z deníku asociála part II

18.10.

Tak jsem tady po pár týdnech zas.
Chtěl jsem se na to už několikrát vysrat.
Párkrát se oběsit, skočit z mostu nebo si říznout tepnu. Ale můj zkurvenej pud sebezáchovy je silnější než já.
Jsem zbabělej zmrd, kterej nemá ani na to se zabít.
Chatu jsem podpálil chvíli po posledním příspěvku.
Chtěl jsem shořet s ní a vypařit se z tohodle zasranýho světa.
Seděl jsem v obýváku s lahví vodky v ruce a sledoval jak se plameny rozlívají kolem mně.
Těšil jsem se na to až mě spolknou a stráví na popel.
Ale nakonec mé zbabělství vyhrálo a já proskočil oknem chvíli před tím než se zhroutilo patro.
Seděl jsem kousek od tý vatry a sledoval jak se celej ten průser stravuje a bortí.
Koumal jsem to dokud z tý vily uprostřed ničeho nezbyly jen základy.
Čekal jsem tam v naději že přijedou hasiči s fízlama, najdou mě tam a seberou.
Marně.
Barák shořel a jedinej kdo si toho všimnul jsem byl já a sklep plnej mrtvol.
K večeru už byla zima. Lehnul jsem si do trávy ožralej jak parta ukrajinskejch imigrantů a doufal, že už se ráno nevzbudím.
Vzbudil.
Trochu jsem se sebral.
Prolezl jsem ruiny a našel jednu nepoškozenou flašku rumu.
Vyžral jsem ji a dal se na cestu.
Ani nevím jak dlouho sem se tím lesem toulal.
Určitě to byl minimálně týden.
Vylezl jsem z něho střízlivej tak, až to nebylo hezký a vyhladovělý jak somálský harant.
Byl jsem u nějakýho města.
Paráda, kontejnery.
Pomyslel jsem si tehdy a zašil se v jedný zatuchlý uličce za nějakým supermarketem.
Z popelnic jsem vyhrabal dost nakvašenejch zbytků abych tím na chvíli zaplnil žaludek a konečně se po několika hnusnejch večerech vyspal jak nejpohodlněj to na kartonovejch krabicích šlo.
Ale i když sem se vyspal do růžova, na depresivních stavech to nic nezměnilo.
Furt jsem byl totálně na dně.
Před očima se mi pořád promítaly ty sračky co sem dělal a já se v nich topil naprosto bezmocnej.
Jednou jsem byl tak v píči, že sem prosil jednu socku, co se náhodou objevila u mýho obědovýho kontejneru, aby mě zabila.
Začla mi nadávat do zkurvenejch magorů a raděj zdrhla.
Takhle se to vleklo několik tejdnů.
Až do včerejška.
Chytil jsem druhej dech.
Zrovna sem vybíral konťák a hledal něco na zub, tak jako každej večer když obchod zavřel a zaměstnanci do něj naházeli nějaký zbytky vod obědů a svačin.
Když jsem zaslechl ženskej křik.
Bylo to blízko a já byl docela zvědavej co se děje.
Nahodil jsem lehkej sprint a dorazil do vedlejší uličky.
Parta zfetovanej děcek se tam snažila vojet nějakou mladou čubičku.
Chvíli jsem se díval a čekal jak to dopadne.
Holka se rvala jako lev, ale bylo jich moc.
Čtyři se na ni dobejvali a pátej hlídal druhou stranu uličky, která se napojovala na hlavní cestu.
Byla to docela kundička. Mlaďounká, štíhlounká černovláska. Typoval jsem jí tak dvacet.
Už ji měli povalenou na zemi.
Dva ji přidržovali za ruce a nohy.
Třetí ji ucpával hubu a čtvrtej z ní rval hadry aby si mohl štrejchnout.
V tu chvíli se ve mě znova hnulo svědomí.
Přestal jsem si ho honit a vyrazil k nim.
"Hej šmejdi, chcete s ní pomoct?" zařval jsem když jsem byl skoro u nich.
"Táhni čuráku, tohle není tvoje věc." zařval na mě ten co z ní rval kalhotky a postavil se.
Přiběhl k němu i ten hlídač.
Šel jsem přímo k nim.
"Vsadím se, že jste všichni teplouši co si doma navzájem kouřej čuráky a tady si jen vylejváte mindráky." řekl jsem s ledovým klidem a přistoupil přímo k tomu zmetkovi co mě nazval čurákem.
"Hele ty zmrde, jestli nechceš přijít k úrazu, tak odsud okam.."
Ani to nedořekl a zhroutil se na zem.
Zohl jsem se a vytáhl mu kudlu z krku.
"Kdo dál má něco na srdci?" zeptal jsem se, otírajíc krev z nože do svýho trika.
Dívali se na mě jako na zjevení.
Ten strach v jejich očích mě znovu naplnil tou silou co ze mě dělala nadlidské jedince.
Boha.
"Tak co vy piče?" zakřičel jsem. "Budete tam dál jen tak stát a nebo se trochu pobavíme?"
Jak jsem si mohl myslet.
Sebrali se a zdrhly jak malý děcka.
Přistoupil jsem k dívce, která se krčila opřená o zídku a snažila se oblíknout potrhaný džíny.
"Seš v pohodě?"
Celá se třásla a tiše vzlykala.
"Kde bydlíš."
Podívala se na mě. Byla úplně bledá a vyklepaná jako startka.
"Neubližujte mi prosím." vypadlo z ní a dala se znovu do tichého breku.
Zvedl sem jí ze země a odnesl ke svýmu kontejneru.
Hodil na ni vlhou deku, kterou jsem jednoho šťastnějšího večera vytáhl z popelnice a snažil se jí trochu uklidnit.
Po pár dlouhejch minutách sem z ní konečně vytáhl kde bydlí.
Měl jsem štěstí.
Měla vlastní byt po rodičích a žila v něm sama.
Pomohl jsem ji se tam dostat.
Zapudil jsem v sobě nutkání dodělat to, co začali ti smradi a raděj jsem ji položil do postele a uvařil oběma čaj.
Konečně zase střecha nad hlavou.
Snad mě tu nechá na dost dlouho, než vymyslím co dál.