KATEDRÁLA

Tenkrát mi bylo devatenáct.

***

Severské písně se rozezněly do dáli. Temný stín večera se snášel nad malou osadou. Kontrast křišťálových vloček s černými holými stromy byl spíš depresivní, než kouzelný.

***

Procházela jsem se městem.

***

Tři provazy. Tři těla. Smyčky kolem hrdel popravených. Plamínek posledního života se vytratil ještě před úsvitem. Teď těla tuhla a mrzla. Nikde nebylo ani živáčka. Nikdo se o mrtvé nestaral… Nikdo je nehledal….

***

Tak dlouho jsem se zabývala svými pomalými kroky, měkkým křupáním ve sněhu, než jsem narazila na ni – temnou siluetu stavby na pozadí města…

***

Strach… Neznalost… Chuť oprostit se od všeho špatného… Stačilo jen být trochu jiná, výstřední, porušit nejnepatrnější morální kodex a provaz navždy umlčel život.

***

Zůstala jsem stát. Rozhostilo se ticho. Zarazilo mě, že je všude prach a pavučiny, jako by se o katedrálu nikdo nestaral. Prošla jsem hlavní lodí a stanula pod hlavním oltářem. Nebyla jsem a nejsem věřící, ale v tu chvíli…

***

Krvavá stopa drobných nožek se táhla od malého lesíka. Zcuchané dlouhé vlasy jí spadaly do obličeje. Z popraskaných rtů se opět zatřpytila životodárná tekutina. Zkřehlýma promodralýma rukama odhrnula větev křoví, aby mohla projít. Její rozedraný oděv jí sotva zakrýval po kolena. Připomínal spíš přepásanou deku, než oblečení.
Drobná postava došla až k tělům. Černé oči stanuly pohledem na mrtvých. Z dálky se pronikavěji ozvaly flétny.

***

V tu chvíli jsem zatoužila být v té dávné době. Na chvíli jsem si přála, aby sen byl skutečností.

***

Drobná postava sklopila zrak. Tentokrát viděla své krvavé nohy, které sotva cítila a které ji sotva udržely. Tentokrát viděla to, co jí bylo souzeno. Skrze slzy skrývala obraz svého mrtvého bratra. Skrze slzy skrývala osud, který byl přiřknut i jí a kterému jen o vlásek čirou náhodou unikla. Kdyby se nezdržela na trhu o několik minut déle…

***

Usedla jsem do zadní lavice a jen si tak tiše přemýšlela. ‚ Jako v chladné kamenné kobce‘, napadlo mě. A pak jsem si vzpomněla na svůj sen. Spíš tedy noční můru, která mě pronásleduje už několik měsíců. Pokaždé vidím tu zasněženou stráň se stromem, na kterém jsou oběšenci. Povzdechla jsem si. Možná je to tou nekonečnou zimou. Letos ne a ne skončit, a to už je březen.

***

Zhroutila se pod těla oběšenců. Krutá doba inkvizitorů, a to všechno jenom pro pár písmen seskládaných do nevhodné podoby…Dívka se roztřásla zimou. Pohltila jí beznaděj a strach. Věděla, že je na konci své cesty. Ještě chvíli jí sníh ledově pálil do ztuhlých končetin a pak ní prostoupilo blažené teplo. Zahlédla, jak na ní mává bratr…

***

Konečně jsem se odhodlala k odchodu. A svou zachmuřenou náladu jsem nechala zavřenou za těmi obřími gotickými dveřmi. Ještě jednou jsem se ohlédla na katedrálu. V zimních paprscích slunce se na její zdi zaleskla zlatá destička. Psalo se na ní: Katedrála vznikla v roce 1210 na žádost arcibiskupa zbudovat katedrálu, která by odpovídala významu události korunovací králů. Katedrála je mistrovské dílo vrcholné gotiky.

***

Informaci proč ovšem vybrali pro tuto stavbu zrovna ono místo, destička neobsahuje. Po brutálních inkvizičních procesech vedených v duchu víry, církevní hodnostáři rozhodli, že je správné postavit svatostánek, na místě, kde probíhaly popravy, právě tam byla přeci zem očištěna od zla.