Válka

„Řekni to.“

„Ne – ne...“

„No tak, řekni to. Jen to řekni.“

„Ne, prosím ne...“

„Prostě to řekni! Kdo já jsem! Řekni to!“

„Pro lásko Bohů... prosím. Já-já to nedokážu.“

„Kdo jsem!?“

„Ty-ty... ty jsi – Válka.“

„Ano!“ zatleskalo radostně lidské zobrazení Války v kostele svatého Kamila, které na ubohého kněžího shlíželo z barevné mozaiky. Ano, bylo to jen mozaika mocí boha Války oživená a promlouvala k lidskému smrtelníkovi, který se třásl a klečel pod zjevením. Válka, zobrazena jako velký vlk s oštěpy na hřbetě a ohněm vyšlehujícím z tlamy se začalo smát hlasem nevycházejícím odnikud. Hlas války byl jen v otřesené mysli toho malého kněžího.

„Ale no tak. Třeseš se jako neviňátko ve sněhu, ale já vím, že jsi hříšník. Ten malí hoch by to mohl potvrdit,“ pronesla Válka a z barevným kamenů se slila černá a ohnivá záře na zaprášenou zem pod mozaikou, kde se zformovala do opravdového černého vlka s ohněm v tlamě a starými oštěpy na hřbetě.

„Nechoď ke mně démone!“ vypískl kněz, když zaslechl skřípání drápu a kamennou podlahu, ale nevzhlédl. Nechtěl se tomu netvorovi podívat do tváře, jinak by najisto shořel nebo skončil v jeho nenasytné tlamě, ale přesto začal couvat, i když se pohybu bál.

„Snad se nesnažíš utéct?“

V tu chvíli ucítil kněz na zádech jeho žhnoucí dech - „Řekni kdo jsem... napiš to vlastní krví ať o tom ví celý svět a já vyhraji tuhle – válku.“

Kněz zvedl ruce, které měl celé od krve, krve lidí, kteří padli za celou věčnost ve válce. Krev vinných i nevinných. Začal psát na zem a celou tomu cítil plameny na svých zádech, jak ho spalují. Spalují kůži a maso pak kosti i duši.

Když dopsal své poselství, nezbylo z něho nic. Jen prázdná kutna a vzkaz napsaný v kostele - „Válka začne.“

A opravdu válka začala, i když se na nápis v kostele nikdo nešel podívat a kněží nikomu nechyběl. Prostě náhle propukla kvůli lidským rozmarům, jak to tak bývá a Válka byla šťastná. Procházela se po bitevním poli, které posílalo na smrt tolik lidí. Procházela se mezi mrtvými po bitvě a sledovala, jak Smrt odváží své dušičky. Smrt, kdo by to čekal. Štíhlá vysoká hnědovlasá žena s bledou pletí a očima šedýma jako sám Měsíc svítící nad polem mrtvých. Po tvářích ji stékali slzy a vedla duše do své říše, Ráje pro někoho Peklem.

I když pak nastal mír, Válka čekala a vždy dostala příděl pokoje a blahobytu, který u lidí však znamenal bídu, strádání, smrt a nenávist.

„Skvělé, skvělé a skvělé...“ libovala si Válka, když se mohla dívat na své dílo.

Není proto divu, kdyby i v této době, nějaký voják mezi svými spolubojovníky nebo nepříteli zahlédl velkého černého vlka s oštěpy na hřbetě a pekelným ohněm šlehajícím z rozšklebené tlamy či krásnou křehkou ženu vedoucí své duše do říše pro ně zaslíbené.