Obřad

Probral jsem se na rozbité a trávou prorostlé cestě. Byla strašná zima, a když jsem odkašlal prach z pusy, do černého nebe utíkala pára. Snažil jsem se sebrat ze země, ale na chladné zemi jsem akorát uklouznul a znovu se sesunul. Byl jsem malátný a bolela mě hlava. Na spánku jsem cítil každou žílu, která mi v hlavě bubnovala jakoby měla každou vteřinu vybuchnout. Znovu jsem se zvednul a snažil se rozkoukat. Z každé strany na mě mávaly obilné klasy lámající se ve větru. Jen rozbitá cesta uprostřed pole. Nevěděl jsem, kde se nacházím a jak jsem se tam vzal. Na nebi nebyla vidět jediná hvězda. Koukal jsem bezradně na cestu, která postupně mizela v hloubi noci. Fučení větru prolomilo zvláštní řinčení kovu. Rozhodnul jsem se jít za zdrojem toho zvuku. Třeba jsem blízko města a mohl bych se odsud s něčí pomocí dostat. Hlava mě pořád bolela a v nohách mě mravenčilo. Čím víc jsem se blížil k onomu zdroji zvuku, tím větší úzkost na mě dopadala. Postupně jsem si uvědomoval, že jsem sám uprostřed polí a u sebe nemám nic. Po kapsách jsem měl jen usmolený papírový kapesník a poslední dvě žvýkačky v pomačkaném balíčku. Snad ze zvyku nebo z té úzkosti, která mě pevně svírala, jsem si jednu vzal. Žvýkání mě z tohohle zapomenutého místa nedostane, ale je to jediná činnost, která můj mozek částečně odvede z téhle reality. Realita. Jaká tohle vůbec realita je. Čím víc se snažím myslet na to, co tu vlastně dělám, tím víc mě rozbolí hlava. Řinčení kovu mě vrátilo z myšlenek zpět na cestu a postupně sílilo. Pokračoval jsem po cestě, ale pořád jsem narážel jen na tmu. Bylo to jako ve snu. Šel jsem pořád dál a znovu a znovu mě potkávala ta nicota a marnivé očekávání. Zima začínala být čím dál nepříjemnější. Napadlo mě, že jestli se někde neschovám, umřu jak zajetá zvěř na cestě. Kdo k čertu ví, kam se tahle cesta táhla. Bylo mi jedno, co ten zvuk dělá, hlavně že mám pomyslný bod, kam se dobelhat. Čím dál víc si moje oči zvykaly na tmu a já mohl v dálce spatřit obrysy nevelké budovy. Ucítil jsem lehký pocit útěchy. Budu se mít kde schovat a přečkat do rána. V téhle ďábelské tmě bych se akorát ztratil. Cesta by mě sice někam dovedla, ale nevěděl jsem kde končí a jednoduše mi nepřišlo jako dobrý nápad v té tmě jít dál. Všechny svaly na těle mě bolely jako po celodenním pochodu. Jenom bolest hlavy postupně mizela. Z blízka jsem poznal, že jsem narazil na něco jako stodolu. Nikde kolem nebyla farma ani žádná jiná budova, aspoň ne, kam mé oči ve tmě dohlédly. Většinou samotná stodola bez farmy nestojí uprostřed polí. Kolem byla zarostlá plevelem. Tady dlouho nikdo nebyl. Aspoň to tak vypadalo. Zdrojem kovového řinčení byla podivná zvonkohra. Nad ztrouchnivělými vraty visely na laťce připevněné železné trubičky, které vypadaly jako píšťaly. Pomalu jsem otevřel těžkopádná vrata do stodoly, pokud to vůbec stodola je. Vrata se s žalostným zaskřípěním otevřela. Do temné místnosti se přese mě vlil chladný vzduch, který zvířil prach v temné místnosti, jakoby dostal život, který mu byl v zápětí odebrán. I přes nepřívětivost toho místa jsem šel dál. Nemyslel jsem na tu všudypřítomnou tmu a podivné zvuky, které se linuly z kovové zvonkohry. Byla mi zima a potřeboval jsem někde zůstat na noc. Aspoň jsem měl střechu nad hlavou. Sice byla tma jako v pytli, ale moje oči si již dostatečně přivykly, aby viděly místnost asi deset na deset metrů s čtyřmi dřevěnými trámy v čtvercovém uspořádání uprostřed místnosti, podpírající starou střechu složenou z červy prolezlých desek. Nebýt zapuchlosti a starého dřeva, symetricky postavená místnost by připomínala něco jako kapli. Na trámech byly upevněné držáky na svíčky ve výšce mých očí. Svíčky nebyly vidět. Byly už vyhořelé stejně jako moje nálada. Tohle místo mě znervózňovalo. Vzhled stodoly, vevnitř nic až na pár ztrouchnivělých prken opřených o stěny a čtyři trámy uprostřed místnosti s držáky na svíčky. Rozhodně bych si tohle místo na piknik nevybral. Rozhodl jsem se přečkat do rána a tak jsem se schoulil do rohu místnosti a snažil se usnout.
Probrala mě strašná rána. Co to sakra je? Místnost byla pořád prázdná a zvenku se pořád tlumeně ozývala zvonkohra. Najednou jakoby to byl sen. Možná se mi to zdálo. Byl bych radši, kdyby se mi tohle celé jen zdálo a probral jsem se doma. No jo, doma. Já si ani nevzpomněl, kde je doma. Čím víc jsem se na to snažil myslet, tím větší jsem měl zmatek v hlavě. Prošel jsem celou místnost znova jako pes, který si obchází svůj dvorek. Sice neumím čenichat jako pes, ale zvířeného prachu uprostřed místnosti, na který svítilo měsíční světlo skrz škvíry ve starém stropě, jsem si všiml. Sehnul jsem se a všiml si malé propadlinky v zemi. Rukou jsem odhrnul prach a písek. Jak jsem odhrnoval tu špínu, odkrývala se mi černá linie. Ta linie byla okrajem od poklopu. Prošmátral jsem to všude kolem sebe a narazil rukou na důlek, v kterém byla pod pokrývkou písku páčka. Otočil jsem opatrně páčku a zatáhl. Opět mě obklopil studený průvan, když se vzduch dravě sunul dolů do prázdna. Odkryl jsem druhou půlku poklopu a hleděl do prázdné díry z které lezl jenom dřevěný žebřík. Poklop byl stejně jako tunel, který zakrýval, ve tvaru komínu . Jako by celá tahle budova stála, jen aby zakryla tenhle poklop. Zmocnil se mě nepříjemný pocit, ale zvědavost ho převážila. Musím zjistit, co je tam dole. Nohama jsem vkročil do temnoty stoupl na žebřík. Vzhlédl jsem ke stropu, kde prosvítala měsíční zář a uvědomil si, že nemám žádný zdroj světla. Dolezu po tmě kam to půjde a přinejhorším se vrátím. Lezl jsem opatrně po žebříku a soustředil se, jako by se mnou měl dřevěný žebřík každou chvíli spadnout. Když jsem slezl níž a byl asi metr hlavou pod poklopem, žebřík při dostoupnutí mé nohy na další schůdek strašlivě zavrzal. Sevřelo se mi hrdlo a probudil se ve mě strach. Jestli se ten žebřík utrhne, spadnu nevím kam a nahoru už se nevyškrábu. Těsné prostory tomu taky moc nepomáhaly. Na chvíli jsem zaváhal a pak mě opět přemohla zvědavost. Pomalu jsem našlapoval další nohou na další schodek a noha se propadla v prázdnotě. Žádný další nebyl. Možná je žebřík zničený. Zkusil jsem se natáhnout a propnul jsem se v rukách a noha zaznamenala velkou úlevu, narazila na kamennou zem. Pořád ještě nedůvěřivě jsem se pomalu spouštěl. Když jsem se obrátil zády k žebříku, ve tmě jsem nahmatal dřevo. Byly to dveře. Dveře jak pro trpaslíky, které se dělaly ve středověku. Zkusil jsem zatáhnout za kliku a k mému překvapení se otevřely. Co mě ovšem překvapilo ještě víc a znepokojilo zároveň, byla zář světla, která mě střelila do tváře. Zakryl jsem si před září tvář rukou špinavou od hlíny a prachu. Přes prsty jsem se díval na rovnoměrně osvícený tunel lucernami zachycenými v hubených trámech podpírajících hliněné stěny tunelu. Tohle není možné. Nemůže to být pravda. Pokud tu svítí lucerny, někdo tu musel nedávno být v opačném případě pořád je. Zvenku je poklop špinavý, jako by byl zapomenutý několik let, tak jak je možné, že by tudy někdo prošel. Napadlo mě, že tu může být i jiná cesta a ten poklop nikdo dlouho neotvíral. Všechno to bylo šílené. Proberu se na staré cestě, nic si nepamatuju a teď ta zatracená dřevěná stodola a v ní poklop do tunelu, v kterém se svítí. Přede mnou se linula cestička vydlážděná z kamení. Něco mně nutilo, abych se na to vykašlal, rychle se obrátil a odešel. Kam se ale můžu vrátit? Celé to místo mi nahánělo husí kůži. Bez myšlení jsem vykročil a mírně shrbený šel vydlážděným tunelem do neznáma. Říká se, že kdo je zvědavý, bude brzo starý. Teď jsem měl pocit, že možná kvůli tomu ani nezestárnu.

Asi po dvaceti metrech přihrbené chůze jsem narazil na rozcestí. Cesty se rozdělovali v pravém úhlu. Stál jsem tam uprostřed a koukal na obě strany. Je jedno kudy se vydám. Stejně nevím, kam jdu. Do zemité stěny jsem si ale vyryl rukou značku, abych popřípadě našel cestu zpět a vydal se vpravo. Postupně jsem dorazil k vyhaslým lucernám. Pokud tu někdo někde je, tak tuhle chodbu asi moc nepoužíval. Šel jsem, kam dosahovaly paprsky světla z posledních svítících luceren, a zastavil se zírající do tmy. Uslyšel jsem přímo před sebou kovový šramot a v panice se rozběhl nazpátek. Když jsem se ohlídl, v tančícím plamínku lucerny osvětlujícím tunel jsem to uviděl. Ze tmy se vynořila nechutná chlupatá krysa. Ještě jsem ze setrvačnosti udělal pár kroků, než jsem si uvědomil tu hloupou situaci. Snad z menšího pocitu studu, že mě vyděsila odporná krysa, jsem nasupeně jako uražené dítě vykročil zpátky. Krysa ustrašeně pištěla a schovala se zpátky. Tak a kdo je teď posera? Už mi z toho místa asi přeskočilo, když tu soupeřím s krysou. Vkročil jsem do tmy a držel se podél stěny tunel. V okamžiku jsem zakopl o nějakou dřevěnou hůl a spadl na zem. Ze tmy jako potrefená vyběhla vřískající krysa. Utíkala směrem, kterým jsem přišel. Pokud krysy umí nadávat, tahle nadávala. Určitě si tady ve tmě odpočívala a já ji vyrušil. Nahmatal jsem hůl, o kterou jsem zakopl. Když jsem nahmatal kovovou násadu, došlo mi, že to není hůl, ale lopata opřená o stěnu tunelu. Opatrně jsem promakal ve tmě zem před sebou a narazil na hromádky hlíny a krumpáč. Nic víc jsem nenašel. Asi část tunelu, která není dokončená. Vzal jsem ve tmě lopatu a vyrazil zpátky k rozcestí. S lopatou jsem se cítil bezpečněji. Až na někoho narazím, možná se bude hodit. Vždyť kteří lidé by tady mohli být a co by tu dělali? Na vinný sklípek to nevypadalo. V tom sledu události jsem úplně přestal myslet na zimu, která mě nahoře trýznila. Snad srdce pracující v strašidelném rytmu pod tlakem téhle situace mě udržovalo v teple. Jakmile jsem dorazil na rozcestí, ohlédl jsem se na cestičku zpět. Začal jsem pochybovat. V hlavě mi vyvstaly možnosti. Mám si jít dál s lopatou hrát na hrdinu a nebo se sakra vrátím nahoru do té zimy a zmizím, jen co se rozední. Nemůžu ale za sebou jen tak zavřít ten rezivý poklop a dělat, že je pod ním jen spižírna. Je to sakra změť tunelů. Osvícených zapálenými lucernami. K čertu se strachem. Zvědavost opět vítězí. S prvním krokem vpřed se začaly rozplývat moje obavy a strach. Srdce mi prudce zrychlilo, ale nebyl to strach. Bylo to vzrušení z objevu, který mě čeká. A nenechal na sebe čekat dlouho. Tunel se klikatil, jakoby se někdo snažil při kopání vyhýbat starým zapomenutým výbušninám z války. Neušel jsem ani sto kroků v tunelu a narazil na malé dveře. Vypadaly stejně jako ty, kterými jsem se sem dostal. Byly jen trochu zachovalejší a měly rytinu uprostřed. Rytina značila trojici píšťal. Vypadaly jako zvonkohra visící venku nad dveřmi. Šáhl jsem na kliku ve snaze otevřít dveře. Obrovská rána mě posadila na zadek. Dveře se silně otřásli a já uleknutím klopýtnul. Někdo musel silně kopnout do dveří nebo do nich udeřil velkým předmětem. Tupě jsem civěl na dveře a neměl ponětí, co se to děje. Dveře se už ale po silné ráně nehnuly. Neozvalo se jediné zapraskání. Nic co by nasvědčovalo tomu, že se něco stalo. Posbíral jsem svoje tělo ležící na zemi a kliku uchopil pravou rukou. S lopatou dřímající v levé ruce jsem očekával, co na mě narazí za dveřmi. Prudce jsem otevřel dveře, pustil kliku a lopatu pevně uchopil oběma rukama. Žádná zběsilá mlátička s lopatou mě nečekala. Dveře narazili do hliněné stěny tunelu a s tlumenou ránou se líně vraceli zpět na místo. Lopatou jsem jim zabránil se vrátit na svoje místo a vešel do další části tunelu. Nic nenasvědčovalo tomu, že tu někdo byl. Dveře byly z druhé strany nepoškozené. Začínala mě zase bolet hlava. Možná mám halucinace. Muselo se mi to zdát. Probudil jsem se uprostřed polí, aniž bych věděl, kde jsem. To bude jen šok. Půjdu dál a zjistím, co je tohle za prokleté místo. Uslyšel jsem skřípění dveří, které se za mnou zavírali. Očividně je tady pořádný průvan. Musí tu být někde jiný východ. Tunel vypadal pořád stejně. Na chvíli jsem se cítil jako v labyrintu. Ještě tak potkat minotaura. Tunel mě zavedl do malé místnosti. Byla mírněji osvětlená než chodby tunelu. O všechno světlo se totiž starala jediná lucerna na konci místnosti nad dveřmi. Vpravo se skoro až ke dveřím táhla prkenná stěna a nalevo byl malý stolek. Na stole ležel malý pomačkaný papírek. Když jsem přistoupil ke stolku, opřel jsem o něj lopatu, vzal jsem papírek a prsty jej narovnal. Byla to ručně psaná zpráva: "Vem ho do kurníku. Přivážeš ho tam a pak se vrátíš. Neztrať to. Thomas.". Co dělá moje jméno na té zprávě? Přečetl jsem si to snad pětkrát. To musí být náhoda, jmenovec. Začala se zase ozývat bolest hlavy. Když pominu shodu jmen, taky by mě hodně zajímalo, co myslí tím kurníkem? A co nemá ztratit? O člověku asi ve středním rodu nepíše. Po chvíli zírání na zprávu mi teprve došlo, co by mě mělo znepokojovat víc než shoda jmen. Stojí tam "přivážeš ho tam". Jsem snad v nějakém podzemním vězení? Neuklidnila mě ani myšlenka, že šlo o přivázání vánoční výzdoby. Něco mi říkalo, že tady se psalo o člověku. Když jsem pohlédl ke dveřím a na stěnu z prken, napadlo mě, že tohle by mohl být ten kurník. Slepice jsem ale rozhodně nečekal. Papírek jsem zahodil na zem, stále přitom nepřetržitě sledující prkennou stěnu, která mé kreativitě povolovala uzdu a vymýšlela jednu absurdní věc za druhou. Bude to "kurník", o kterém se píše ve zprávě? Je to sklad na haldu nářadí nebo je to nějaká provizorní pracovna. Je to místnost, kde nějaká skupina kanibalů nechává své oběti nebo je to mučírna z 19. století. Došel jsem na konec stěny asi metr od dveří. Dřevěná stěna se lámala v pravém úhlu a spatřil jsem dveře z dřevotřísky. Vracela se mi bolest hlavy a před očima jsem měl záblesky krve stékající ze zlatého poháru. Pak jsem se sesunul a nastala tma.
Probudil jsem se v klubíčku jako děcko zabalené v peřince a ze země bezvládně zíral na nepevně vypadající dveře z dřevotřísky. Přetočil jsem se na záda a zhluboka se nadechnul. Vydechnul jsem jako bych doufal, že až vstanu, ty dveře tam nebudou a budu doma v ložnici. Nebyl jsem. Byl jsem pořád v tom zatraceném podzemí. Hlava mě už nebolela. To bylo jediné pozitivum. Dveře na mě koukaly dál a pokorně čekaly, až je otevřu. Jak se dveře pomalu otevírali dovnitř, skromně vpouštěly tu trochu světla z lucerny připevněné nad dveřmi za mnou. Ustoupil jsem, abych světlu nestínil. Světlo vstoupilo poslušně do dřevěné boudy a odkrylo obrysy, které mě znepokojily. Zužující se kužel světla na zemi, který lucerna do boudy vrhala, přerušovaly nohy. Opatrně jsem přikročil ke dveřím, abych je otevřel dokořán. Na špinavé zemi s rozházenou slámou ležel o stěnu opřený pohublý muž. Ruce měl přivázané nad hlavou k železnému držáku na pochodně. Ani se nepohnul. Pokud mě něco na tomhle místě znepokojovalo, tohle určitě nejvíc. Nevěděl jsem, co mám dělat. Najednou jsem si vzpomněl na lopatu, kterou jsem našel na konci tunelu na druhé straně. Je tu přivázaný a já nevím proč. Ani nevím kdo to je. Jako bych dostal strach, že se probere, vymaní ze sevření provazů a bude mě chtít zabít. Začínám bláznit. "Halo. Jste v pořádku?". Na mou otázku jsem nedostal odpověď. Trochu jsem se naklonil blíž k uvězněnému muži. Možná už nežije. Už jsem se chtěl nadechnout na další otázku, když muž prudce vyjekl. Zalapal po dechu a začal mě prosit: "Ne... Prosím ne. Už mě pusťte! Co ode mě chcete?!". "Ale já vám nechci ublížit. Slyšíte? Nic vám neudělám." ujišťoval jsem ho. Jeho polodlouhé plavé vlasy mu zakrývaly tvář. "Prosím, pusťte mě.." prosil jakoby mě neslyšel a začal kašlat. "Já vám nic neudělám. Poslouchejte mě! Teď vás odvážu, ano?" Promluvil jsem k němu důrazněji. "Jak se jmenujete?" muž zvedl hlavu a vlasy mu sjely na stranu. "Ste... Steve" zachroptěl. Měl ostrou kostnatou tvář a zaklenutý nos. Strniště na tváři a pach moči uvnitř napovídal, že už tu pár dní uvězněný byl. Kdo a proč ho tady sakra drží? Snažil se na mě zaostřit, ale marně mžoural proti světlu z lucerny za mými zády, které ho oslňovalo. "Kdo jste? Pro.. Proč mě tu držíte?" zmateně se mě ptal jako svého věznitele. "Jsem Thomas. Já tě sem nepřivázal. Steve, rozumíš?" ptal jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. "Probral jsem se mezi poli na cestě a nic si nepamatuju. Našel jsem chatrč vypadající jako stodolu, kde byl poklop. Když jsem ten poklop otevřel, po žebříku jsem se dostal do tunelu, který mě zavedl až sem." snažil jsem se mu vysvětlit svoji šílenou historku. "Oni... Oni vás tu taky drží? Jsou to blázni... Dali mě nějaké drogy a... Oni mě sem přivázali ." muž polohlasem dokončil větu a sklopil hlavu, jakoby ho jen držení hlavy vyčerpávalo. Pokud ho omámili drogami, možná by to vysvětlovalo i moji ztrátu paměti. Třeba nás unesli a zdrogovali. Já uprchnul a pak se zhroutil uprostřed polí. Šílenost. Ale začíná to dávat smysl. Začal jsem muže odvazovat "Teď tě odvážu Steve a najdeme cestu odsud. Musíme vypadnout.". "Vy... Vy si nic nepamatujete? Oni vás taky unesli?" lapal po dechu. Chvíli jsem přemýšlel, co odpovědět. Ať se snažím sebevíc, pořád si na nic ale nevzpomínám. Možná by to dávalo smysl, že mě taky unesli, ale pořád je to jen má šílená teorie. "Jo, nic si nepamatuju. Nevím co se stalo, ale pravděpodobně mě taky unesli. Kdo jsou ti lidi zač?" doufal jsem, že mi objasní, o co tu k čertu jde. "Já nevím. Poslední co si pamatuju.." na chvíli se odmlčel a nabral dech.".. je jak jdu z práce a někdo mě udeřil do hlavy. Pak jsem se probral ve velké místnosti. Stáli tam tři muži v černých hábitech." odkašlal si a hlavu měl pořád sklopenou. "Jako by byl halloween... Pak mě ta jedna svině donutila vypít ten hnus." Dodal s odporem v hlase. Uvolnil jsem poslední uzel provazů. "Tak a je to, Steve.". "Děkuju ti" odvětil Steve, "tohle jsem vážně nečekal". "Musíme najít rychle cestu ven. Pamatuješ si, odkud ses vrátil Tome?" zeptal se a z jeho hlasu byl cítit strach. Strach, že tohle proradné místo neopustí a co hůř, že se bláznivý věznitelé vrátí a zabíjí nás. "Neměj strach, cestu si pamatuju." Snažil jsem se ho uklidnit a zvedl jsem se na nohy. "Rád bych ale šel dál těmi dveřmi" a ukázal jsem na zavřené dveře naproti kurníku. "Nic tam nahoře není a po tmě akorát zabloudíme. Myslím že..." ani jsem to nedořekl a hned mě přerušil, "Zbláznil ses?! Radši si sedneme v noci uprostřed pole! V-v-věř mi, kdekoli jinde než tady. Ti magoři můžou kdekoli!". Byl vystrašený a nervy mu pracovaly. "Pojď, vylezem z téhle díry a rozumně se domluvíme." otočil jsem se a vyšel na světlo. "Dobrej nápad, Tome" odvětil a sunul se z tmou naplněného kurníku, jak té díře věznitelé říkali. Ani jsem se neotočil a letmo prohodil "Nechal jsem tu lopatu. Dojdu pro ni. Vše čím se můžeme případně bránit se může hodit" zašel jsem za roh ke stolu, kde ležela opřená lopata. Moc jsem ho ale asi neuklidnil. "Hele Tome" zaskřehotal stále stejně nervózním hlasem a objevil se zpoza rohu dřevěné stěny. "Vážně nechci abychom..." podíval se na mě jakoby mě viděl poprvé a zbledl hrůzou. "Co to... Kurva, ty svině!" zařval vyděšeně a s klopýtnutím se otočil a chytl za kliku dveří. "Co blázníš? Hele v klidu, co se děje?" plný údivu jsem na něj halekal, ale marně. Bleskově otevřel dveře a zabouchl je. Nestačil jsem se divit. Rychle jsem popadl lopatu a rozběhl se ke dveřím. Co to do něj kruci vjelo. On snad zešílel. Otevřel jsem dveře a přede mnou se vinul stejně osvětlený tunel jako všechny ostatní, ovšem s uprchlíkem zabíhajícím třicet metrů ode mě za zatáčku tunelu. Vydal jsem se za ním. Prach po Steveovi ještě vířil na zemi a moje stopy v rychlém tempu mísily ty jeho. Utíkal jsem naprosto zmatený. Ale věděl jsem, že ho musím najít. Rozhodně to bude lepší, než když ho najdou oni. Musím ho zastavit a uklidnit. Ve dvou máme větší šanci na přežití, pokud se tady na tom šíleném místě potuluje banda psychopatů v hábitech. Ještě než jsem doběhl k zatáčce, kde jsem naposledy viděl Steveovi záda, uslyšel jsem prasknutí dveří. Za zatáčkou byla krátká rovinka vedoucí ke dveřím. Dveře stejné jako většina v tunelu se symbolem tří píšťal zvonkohry.Rozrazil jsem dveře a pevně sevřel lopatu. Nechtěl jsem ublížit jemu, ale byl smyslů zbavený. Nevěděl jsem co čekat. Místnost, kterou dveře schovávaly, mě ohromila. Byla velice prostorná a ve tvaru kopule, osvětlovaná dvanácti pochodněmi tvořícími velký dvanáctiúhelník. Uprostřed byl kamenný oltář a na něm tři kovové poháry. U oltáře na zemi leželi dva muži v hábitech obklopeni v kaluži krve. Jeden muž měl zabodnutý nůž v hrudi a druhý nůž dřímal v ruce nad nimi stojící Steve. "Ty hnusná zrůdo!" zařval na mě. "Co to bylo sakra za divadlo? Co to má znamenat. Řekni mi okamžitě jak se odsud dostanu nebo tě zabiju." stále se chvěl s nožem ukazujícím na mě ve výhružném gestu. "Steve uklidni se. Nevím co se děje nebo co se stalo, ale nezapomeň na to, že jsem tě pustil. Nehodlám ti ublížit sakra!" Řval jsem na něj v domnění, že mu to docvakne. "Myslíš si, že jsem kretén?! Vážně si to myslíš?! To tys mě uspal a unesl." začal teď už rozzuřeně křičet a ozvěna jeho hlasu se několikanásobně ozývala v kopulaté místnosti. Působila jako chrám. Tohle musel udělat nějaký kult. Kult magorů, který si musel dat zatraceně velkou práci tohle místo vykopat a zařídit. "Nevím co se ti stalo, ale já nikoho nikam neunesl! Probudil jsem se uprostřed té cesty a stejně jako ty nevím, o co tady kruci jde. Já.." Začal jsem na svoji obranu, protože jsem pořád nemohl věřit, co to mele. "Ale já do prdele přesně vím co se děje. V té díře byla tma, ale na světle jsem tě poznal! Ten tvůj ksicht si pamatuju moc dobře. Šel jsem po ulici a zastavils mě. Začal ses mě vyptávat na nějaký nesmysly, a pak už si jen pamatuju jak jsi mě píchl nějaký svinstvo!" pořád na mě hulákal a rozhodně neměl tendence se uklidnit. Nevěděl jsem jak ho uklidnit. Nejdivnější ale bylo, že se mi začalo dělat špatně. Zase ta bolest hlavy. "Nic jsem.." tak jak jsem větu začal, tak rychle jsem ji skončil a zamotala se mi hlava. Začala mě bolet jako střep a já si začal vybavovat světla aut. Světla aut střílící paprsky do mých očí. Najednou jsem viděl zapadlou ulici a v pozadí rozmazaně muže. Mířil ke mně a jak se přibližoval, v hlavě mi začalo hučet. Bylo to jako stát u vodopádu. Hlava mě bolela tím víc, čím víc se přibližoval. Jedno skromné světlo na zapadlé ulici mě oslepovalo. Muž přistoupil blíž a já viděl Stevea. Upadl jsem a omdlel jsem.

Když jsem se začal probouzet, slyšel jsem zkresleně v dálce někoho křičet. Pomalu jsem otevíral oči. Nebylo to v dálce. Přímo nade mnou stál pohublý Steve s rudýma unavenýma očima a máchal mi nožem před nosem. Musel jsem upadnout do bezvědomí. Sluch nabyl opět zdravého smyslu ve chvíli, kdy na mě řval z plných plic "Tak už seš vzhůru hajzle? Hni se a já tě kurva prošpikuju. Teď mě řekneš jak se odsud dostanu a možná tě nezabiju" a stále před mým obličejem zběsile mával nožem v hubené žilnaté ruce. Strach tím řvaním ale nezakryl. Snažil jsem se mu vysvětlit, že tohle musí být omyl, ale po mém záblesku jsem začal věřit opaku. Doteď jsem si nemohl na nic vzpomenout, ale než jsem omdlel, vybavila se mi trochu zkresleně ta situace, kterou popsal. Nedokážu vysvětlit jak, ale věděl jsem v hloubi duše, že to byla ta ulice, a že tam stál Steve. Musel jsem mu to ale vymluvit. Panikařící chlap s nožem není někdo, koho bych měl ještě víc znepokojovat. "Všechno, co jsem ti řekl, je pravda. Probudil jsem se na té cestě a sešel sem dolů. Kdybych..." v půlce vysvětlování jsem se najednou zastavil a vybavil si dvojici mužů v hábitech s noži u pasu, ťukajících si kovovými poháry. Se stejnými poháry, jaké jsou na tom oltáři. Na tváři mi přistála prudká facka, která mě vrátila do reality "Ty svině. Nevěřím ti ani slovo. Zatáhls mě sem, tak mě odsud dostaneš! Nebo skončíš jako tady tvoji kámoši. " ječel a třepal se mnou o oltář za mnou. Začínal jsem si stále víc uvědomovat, že do tohohle šílenství nějak patřím. Ti mrtví muži v hábitech. Ty poháry a ty nože. Zvonkohra. Nějak mi to začalo postupně zapadat do sebe. Zvonkohra? Ne, to nebyla zvonkohra se třemi píšťalami. Byly to nože. Ano, značilo to nože. Ten třetí nůž byl můj. Byl můj a já ho ztratil i s hábitem na cestě ven z chrámu. Ano, byl to náš chrám. Můj chrám. Nápoj nás všechny dezorientoval a připravil o vědomí. Ovšem nezbavil mě smyslů dřív, než jsem stihl vykonat nezbytné. Peter a Sam museli umřít. Najednou to bylo jasné. Oni museli zemřít, jinak by se to nepovedlo. Ano, museli. Teď už chybí jenom třetí, aby byl obřad u konce. Třetí, ano. Podíval jsem se na Steva. "Přestaň na mě takhle tupě zírat a rychle.." nedořekl větu a oběma rukama jsem vystartoval po ruce, v které držel nůž. Říznul mě do dlaně, parchant. Ale to nebylo důležité, musel jsem mu za každou cenu ten nůž vyrvat z ruky. Podkopl jsem mu nohy a ruku stále svíral pevně jak to šlo. Chvíli jsme zápasili o nůž, který byl teď vstupenkou do života i smrti. Snažil se mě mlátit do obličeje druhou rukou "Ty šmejde! Já tě zabiju.". Jeho rány oslabené dlouhým pobytem zavřeným v naší kobce jsem ignoroval a soustředil se na nůž. V boji o nůž jsme se zmítali v nepřehledné pletenici na hliněné zemi kousek od oltáře. Uvolnil jsem sevření pravé ruky a ohnal se po křičícím nebožákovi loktem. Úder splnil účel a Steve povolil stisk nože. Druhou rukou jsem nůž vymanil z jeho sevření. Uchopil jsem ho, prudce jsem se otočil a zabodl ho Steveovi do hrudi. Steve v křečovitém šklebu zalapal po dechu a chytl mě oběma rukama, ale stisk postupně slábl. Oči měl vytřeštěné jako pin-pongové míčky a já do nich zíral, jak se z nich vytrácí život a krev v ráně se začíná vyplavovat na povrch. Otočil jsem nožem a dorazil ho. Vytrhl jsem nůž z jeho hrudi a narovnal se. Tiše jsem chvíli pozoroval bezvládné tělo mého vězně na zemi. Usmál jsem se, když se začaly stěny chrámu třást jako při zemětřesení. Začala kolem mě ze stropu padat hlína a kamení. Obřad byl dokončen a mě naplnil pocit blaženosti. Teď už to vše dávalo smysl a vše se stalo jak mělo. Tři laciné oběti za cenu života, který dá světu nový tvar. Život všemohoucího, který na světě nastolí pořádek kontroverznějším a ne zrovna nejhumánnějším způsobem. Celý obřad k jeho probuzení byl ve starověkém jazyce vyryt na kamenných deskách, které byly objeveny hluboko pod zemí při stavbě kostela. Jaký paradox. Z muzea jsme je ukradli snadno a vše, co bylo na deskách vyryto, nás pohltilo. Vyzařovala z nich síla, se kterou jsme měli nutkáni se spojit. Byli jsme obřadem posedlí a všichni jsme vnitřně pevně věřili v nutnost jej vykonat. Teď už jeho příchodu na náš svět nic nezabrání a já můžu spokojeně odejít z tohoto světa, který by byl stejně dříve či později zničen nedbalým lidstvem. Někdo by ho mohl nazval zlem. Já ho nazývám očistcem. Očistcem všeho špatného a nezdravého, co ničilo náš svět a prorostlo celou Zemi. Tebe jež nazývají ničitelem. Tebe jež nazývají ďáblem. Tebe jež nazývají démonem. Já Tě nazývám Stvořitel a vítám Tě v našem světě.