Černá

"Co to dělám? Co to sakra má bejt?! ... Ne, takhle ne. To nejde, tohle je blbě!"

Poodstoupil od plátna. Jedním okem si přes vršek růžového gumového konce tužky přeměřoval jediný černý tah na plátně. Okolo něj se vznášel modrý dým z ještě nepoužité zapálené cigarety. Štípal ho v očích. Se vztekem, který lze chovat jen k sobě, vygumoval tah na papíře.

"Lepší. Sice pořád hnusný, ale lepší." ... "Sakra" zaznělo pak do ticha.

Konečně byl mírně spokojen s prvním tahem. Zvedl cigaretu z popelníku. Když si všiml že už dávno dohořela, zaklel. Nedopalek bez zájmu odhodil do popelníku. Znovu přeměřil okem zkušeného nespokojence osamocený tah na plátně. Zhnuseně odfrkl a vyklepal další ručně balenou cigaretu z ošuntělé krabičky. O nebroušený stojan plátna škrtl sirkou a zapálil cigaretu.

"Jo! Takhle... Tohle je ono!"

Sotva jednou potáhl kouře ze zapáleného tabáku, s úsměvem pyromana sledujícím zapálenou stodolu, pustil cigartu do černého popelníku. Kreslil po plátně skicu stále tupější tužkou. Nedělal detaily, jen siluetu čehosi, co by se dalo nazvat nejnitěrnější představou. Oči mu žhnuly. Hlavou mu létaly myšlenky na upálené lidi, krvácejícího jelena uprostřed vypáleného města. Úsměv stále děsivější mu dovolal vypustit tu zlobu ze sebe. Když už plátno málem protrhl, zlomila se mu tuha. S hněvem jí hodil pod sebe, přišlápl jednou nohou a druhou ji zlomil ve dví. Opřel se dlaněmi o stojan. Z dvoucentimetrové vzdálenosti sledoval každý tah. Před jeho zrakem se dílo barvilo do ruda.
Poslední svíčka zajiskřila a nadobrou zmyzela ve vzduchu. Temnota ho děsila. Zlo. Bylo v ní zlo. Teď je to 4 dny co nespal. Kdykoliv byl ve tmě, slyšel hluboko - hluboko - hluboko v sobě smích. Tlumený, tupý a temný smích, který monotónně tepal v jeho srdci. Jeho rozpálenou kůži zajala studená tma. Každý sval v těle se mu strachem stáhl. V místnosti nebylo nic slyšet. Dokonce hodiny na stěně ztichly a nevydávaly žádné zvuky. Čekal - čekal až to přijde. Tlumený smích a skřípění zubů se mu linuly z útrob. S každým úderem srdce zvuky nabývaly na intenzitě.

"Už dost! NE! Nechtě mě být! Nechtě mě na pokoji! Dělám co musím! Dělám to pro vás!"

Vystrašeně popobíhal po podkrovním jednopokojovém bytě. Stará dřevěná podlaha mu praskala pod nohama a on doufal, že se propadne a bude padat tak dlouho, dokud jeho trápení neskončí zlomeným vazem. S hysterickým křikem mu smích v jeho nitru stále sílil a přehlušoval každý jeho pokus o utišení. Konečně narazil na rozvrzanou skříňku na stěně. Nahmatal uvnitř svíčku, pevně ji sevřel v dlani a přitiskl si ji na hruď. Nastalo ticho.

"Je - je tu někdo?" zašeptal skrz sevřené hrdlo.

Rozhlížel se po pokoji ale nic neviděl. Najednou si uvědomil, že měl celou tu dobu křečovitě zavřené oči. Se strachem od sebe odlepil víčka. Vykulil oči a čelist mu údivem spadla. Zarazilo ho, to co uviděl na plátně. Nejasné siluetě postavy zřetelně přibyly rohy.
Ze rtů mu stékala krev od zakouslých zubů. Jen ji setřel do rukavu, s nezájmem se na ni podíval a jal se černé olejové barvy.


Žiletkou zajíždí do žil. Chladná ocelová destička s ostrou hranou projíždí tkání a zanechává za sebou krvavou stopu. Bez mrknutí oka, bez usiknutí, s kamenou tváří sleduje, jak mu ze žíly proudí vroucí krev. Kapka po kapce zkapává do černé mazlavé tekutiny v Petriho misce. Podřezanou rozklepanou rukou misku uchopí a zvedne. Štětcem krev s malbou promíchá.
"MÁLO TMAVÁ!" zaduní hlas, až se otřesou okenice.
"Já vím! Dělám na tom..."
Znovu odloží misku na stůl a nastaví nad ni podřezanou ruku. Tentokrát žiletkou řízne od loketní jamky až k zápěstí, kolmo na předešlý řez. Vyvalí se krůpěje krve. Znovu promíchává krev s černou barvou, která po poslední dávce rudé ztmavla. Rychle zvedl misku a začal malovat. Znovu se v něm probouzí ten žár. Vzpomínky na předešlé trauma se utopily v prolité krvy. Štětec rychle klouže po plátně a jeho děsivě rudá stopa dodává obrazu život. Nedbá na kvalitu tahu, štětec sám vede jeho zemdlenou ruku. Oči, stále připíchlé na plátno, žhnou rudým plamenem. Petriho miska s barvou se roztříští o dubová prkna na zemi.
"Tak ... hotovo..." padne do kolen "mám mistrovské dílo a vy zas ..." odmlčel se.
"JEŠTĚ NENÍ DOKONČEN!"
"Cože?"
"DOKONČI, CO JSI ZAČAL!"
Najde poslední sílu a zapřen o stojan obrazu se postaví na nohy. Uchopí žiletku, zabodne si ji do krku a chrčením trhne do strany. Na obraz dopadne sprška té nejtmavší krve. Každá kapka pomalu stéká, jako jeho tělo stéka do podsvětí za jeho dávno zaprodanou duší.