Hnojivo

Tam: Tvář, vychrtlý pomocník smrti, karikatura s obrovským čelem, výraznými klouby a předkusem spodních zubů, nesl nádobu s horkým mlékem. Na hladinu se vznášely plátky růží. Uprostřed ničeho stála vana. Zem pokrývala tenoučká vrstva popele. Do dálky nebylo vidět, uprostřed ničeho neexistoval žádný obzor. Jen mlha a šedo. Ve té obrovské vaně ležela postava. Vykukovala jí jen odporně zjizvená kolena, části stehen a holení, černé oči a špička nosu, ze kterého zbyla jen ožraná chrupavka. Zbytek těla se schovával v bílé lázni. Tvář vlil do vany další mléko. Na noze té postavy se zachytil plátek růže a zdálo se, že se kus rozšklebené kůže zalil zdravou pokožkou. Po chvíli se však zase rána rozevřela a ukázala hnijící maso. Ze stehna tekl tenký vlásek krve a po dopadu na hladinu se rozprostřel v rudý kouř. Tvář spěchal s nádobou kamsi za mlhou. Pohyboval se jako papírový mužíček, deformovaný, ruce se mu podivně kymácely. Jak se oddaloval od vany, prostor kolem něj přecházel do barev. Všude rostly růže.

Doma: Přemýšlela jsem o smrti. Ne jako obvykle, kdy na ni pomyslím a je mi zle, takže myšlenku zaženu někam do šuplíčku. Teď, s halucinogenem v krvi, jsem to riskla. Seděla jsem uprostřed postele, na sobě jenom velké pánské triko. Vlasy slepené potem, tváře zčernalé šmouhami od řasenky, z druhého pohledu bych vypadala jako dívka zmítaná ďáblem. Byla jsem přesvědčena, že najdu tu sílu, která nám láme krky, vráží kulky do hlavy, cosi, co nám vyrvává naše duše z těla.

Tam: Rudé, modré, mladé, uschlé, trnité, i ty bez trnů, velké, růžové, ty s výrazným stonkem, růže na keřích, rostoucí ze země, poupata, ale i zbytky s posledním umírajícím lístkem. Počal obírat plátky hned z několika květin. Ze země pak vytrhl stonek, na němž už nezbyl jediný kvítek. O kus dál rýpl stonkem do popelem pokryté země. Z drobné dirky vybublávalo vařicí mléko. Stonek nechal jen tak stát v pohřebišti tisíců dalších. S každým novým zasazením někde zhasl život. Nad děsivou alejí se snášela hustá mlha.

Doma: Z vedlejší místnosti byl slyšet dohořívající večírek. „Ať jdou všichni pryč!“ řvala jsem. Z mého hrdla vyšlo jenom nesrozumitelné kňourání.

Tam: Tvář přecházel od zahrady k postavě ve vaně, sem tam se zastavil na pohřebišti. Nikdo nepočítal minuty. Jeho práce nepůsobila nudně nebo stereotypně, protože zde nefungoval čas. Najednou se zahleděl do ničeho. Obzor neexistoval, neexistovala ani dálka. Civěl do mlhy a zaměřil se na jediný bod. Viděl člověka. Postava získávala v mlze rozměr. Tvář pokračoval ve své práci a odešel k pohřebišti. Sledoval člověka, jak se blíží k zahradě. Vždy jen nenuceně vzhlédl a osoby si nevšímal.

Doma: Popadla jsem telefon a vyrvala z něj baterku. Kryt odlétl na druhý konec místnosti. Potřebovala jsem ticho, klid. Ticho…

Tam: Osoba procházela zahradou a prohlížela si květiny. Bála se sáhnout, vždy jen přiblížila ruku k bezmocným rostlinkám. Fascinovaně se dívala, ústa dokořán. Tvář naléval více mléka do vany. Černé oči, které ho zaměřovaly bez mrknutí, pohlédly směrem k zahradě. Tvář věděl, že se s osobou setká, nechal ji však bádat dál. Byla to mladá žena, zvědavá a vyděšená.Tvář prošel kolem ženy. Třásla se , plná strachu nebyla schopna podívat se mu do očí. On se na ni taky nedíval. Ramenem se jí omylem dotknul, to teplo neznal. Nerušeně odkráčel do zahrady. Žena se svalila na zem a chvíli naříkala. Kopala nohama, celá umazaná od popelu.

Doma: Plakala jsem a smála se zároveň.

Tam: Tvář ještě několikrát nalil horké mléko do vany. Postava v lázni házela směrem k ženě čím dál naléhavější výraz. Přes okraj vany nemohly oči nic vidět, postava byla stále ponořena v mléce. Když se Tvář znovu vydal k zahradě, žena na něj promluvila. Hlavu stále mezi koleny, oči pevně zavřené. „Co tady dělám?“ Neodpovídal. Žena se sebrala ze země a následovala ho. „Proč nás zabíjíte?“ ptala se. Otázky si nevšímal. Žena začala pobíhat kolem a křičela další a další otázky.

Doma: Zahleděná do tmy jsem chytala růže poletující místností. Neonově svítily a točily se do kolečka.

Tam: Hysterická žena vběhla na pohřebiště a vyrvala stonky. Zem začalo zalévat rozžhavené mléko. Utíkala před bílou lávou směrem k vaně. Jak pohřebiště pokrývaly drobné žilky bílých potůčků, vana se pomalu upouštěla. O porcelánovou hranu se opřely rozpraskané ruce. Žena se, při pohledu na zrůdnou postavu s černýma očima, postavu plnou krvácejících ran, opět sesunula k zemi. Tahala se za mokré vlasy a škubala sebou. Tvář popadl ženu za nohu a táhl ji směrem k zahradě. Zarývala prsty ty do země, za sebou dělala jemné proužky v popelu. Řvala bolestí, jak se jí vytrhl nehet z lůžka.

Doma: Z kabelky pohozené u postele jsem popadla klíče a tlačila ostřejší stranou na tenkou kůži paže.

Tam: Tvář ženu zavřel do malé klece nedaleko pohřebiště. Podlahu cely pokrývaly pramínky vlasů. Zrzavé, tmavé, světlé, dlouhé, krátké. Zvlněné chomáčky poletovaly nad zemí. Sledovala, jak se jí na ruce objevil šrám. Zvětšoval se, z tepen se řinula tmavá krev. Tvář po dlouhé době zase nepracoval. Stál u klece a pozoroval krvácející ženu. Poprvé na ni promluvil: „Pohnojilas to, doslova.“

Doma: Párty skončila.


Tam: Růžím se potom opravdu dařilo. Hnojivo udělalo celé zahradě dobře. Zrodila se nová poupata, staré květy získaly zdravou barvu. Postavě ve vaně opět koukaly jen oči.Tvář dál sázel stonky a nosil mléko.