Embryo

Z noci, kterou by nejradši utopila v rumu, se stala noc početí, spermie se totiž neptají, jestli už se jede načisto. Někdo se pokouší o miminko roky, jí stačilo pár minut protivného hekání do ucha.
Když se jí za několik týdnů ukázala ta radostná zpráva, měla chuť mu ten test narvat do zadku. Nepředali si kontakt, netušila, kde bydlí, neznala jeho příjmení. Nevěděla o něm nic. Také nevěděla, co by dělala s dítětem, a nechala si to vzít.
Jemu ujely nohy, ona podržela, konec příběhu. Žádné drama, žádné výčitky. Necítila v sobě nic, dokonce ani to prázdno.
Někdo se domnívá, že interupcí smaže embryo, jako by nikdy neexistovalo.
Tohle se rozhodlo najít tatínka.

. . .


Zapomněl na ni, jako na každou jinou. Co ho ale momentálně trápilo byly opakující se spánkové paralýzy. Zjistil, že jde o poruchu spánku, klasifikovanou, pojmenovanou, zkoumanou. V onom stavu prý tělo spí a mysl o to více vnímá. Oběť má pocit, že kouká, nicméně nevidí nic, mozek si totiž dokonale pamatuje místnost a promítne ji do polospánkového snu. Občas se během této zkušenosti mohou objevit halucinace.
Uprostřed noci se probudil a zkoumal místnost kolem sebe, temnou, tichou. Zrak mu sloužil perfektně, ačkoli víčka měl sklopená. Dokázal zaostřit na jakýkoli předmět, dokonce se zvládl rozhlédnout do stran, aniž by uměl pohnout hlavou. Ale oči, stále zavřené, spaly.
Slyšel tok své vlastní krve, tlukot srdce, hukot tlaku v uších. Vždy, když se takto probudil do neúplné bdělosti, chtěl zařvat na celý dům. Z úst ale vycházelo nepatrné pískání. Rukou se snažil stáhnout pařinu přes hlavu, chtěl se schovat před děsivým pokojem, ale v prstech jen lehce zaškubalo.
Snažil se uklidnit a usnout.Přejížděl pohledem z jednoho koutu místnosti do druhého, nervózní a zpocený.
Podruhé se pokusil pohnout rukou a jako kdyby si chtěl pomoci pohledem, zamžoural na své prsty. Za malíček ho držela miniaturní rudá utržená ručička.
Nesnášel, když ve filmech pokládali všechno za náhodu nebo svoje vlastní vyšinutí. On moc dobře věděl, co se v noci stalo. A ráno na peřině zůstal jako důkaz flíček od krve.
V noci čekal podobný hororový zážitek, sotva mohl usnout. Nakonec zabral a probudil se do bílého dne, odpočatý a klidný. Vedle něj na polštáři ležela panenka.
Zvedli ji. Plešaté miminko nemělo žádné šaty, z hadrového tělíčka podivně visely baculaté ruce a nohy. Na místě, kde ležela hračka zůstal papírek. Na papírku bylo napsané telefonní číslo. Okamžitě popadl telefon a snažil se spojit s čímsi na druhé straně. Netušil, komu volá, ani jak se věci dostaly do jeho ložnice.

Zvedla to ona.

. . .


Znovu se spolu vyspali, tentokrát střízliví, a docela se jim to líbilo. Začali spolu žít, taky se vzali. Nikdy mu o nenarozeném dítěti neřekla. On se jí zase nesvěřil s tím, že ho v noci nadále navštěvovalo a vyprávělo o světě, ve kterém by žilo. Prozradilo mu, že už nikdy nedovolí mamince mít další miminko.