ZAKLETÉ KOČKY

Narodil se jako jediné dítě bohatému sedlákovi a jeho ženě. Dostalo se mu církevního vychování ve městě, kde poznal mimo vzdělání i temná zákoutí. Jeho charakter byl pokřiven nezměrnou láskou matky a otcem, který mu vše povolil. Rostla pokřivená bytost, pokorně skláněla hlavu před učiteli, pak chodil do krčem, kde nezřízeně pil a pelešil se s děvkami. Jak snadno se utrácejí cizí peníze. Vše jednou končí. Otec umírá. Musí se vrátit na statek, nedostudovaný a otrávený ze ztráty svého hříšného života. Stává se sedlákem bez srdce. Čeládka se ho bojí, za každý prohřešek neváhá použit knuty. (devět kožených pásků zakončených olověnýma kuličkami)
Protože byl největším sedlákem a jeho krutost imponovala vrchnosti, učinili ho rychtářem. Lidé se nemění, pouze se vybarví. Vybarvi se. Lidé robotovali na panském i na jeho. Chodil s bičem, rád ho používal, Podturčenec, horší Turka. Jeho matka se usoužila. Aspoň se to povídalo. Nezaplakal, když ji pokládal do hrobu.
Nyní praskly poslední zábrany pokřiveného charakteru. Často odjížděl do města, po nocích bloumal po krčmách a nevěstincích. V jedné krčmě se setkal s místní „čarodějnicí“. Škaredá, všemi mastmi mazaná, říkalo se o ní, že má na svědomí několik životů, za tučné odměny namíchala správné léky na spaní.
Byla známa i v okolních vesnicích, kradla hostie a dávala je za úplatu pod práh kravínů, aby krávy víc dojily. Spíše rozhodovalo, zda má kráva tuberkulózu či nikoliv. Ta co ji měla, víc dojila.
„Nejlepší bude, když své bohatství užiješ ve městě“ říká baba. „Statek pronajmeš a užívej si života.“.

Slovo dalo slovo a ruka byla v rukávu. Babice znala mocné, některým pomohla, jiní se jí báli. Prodali mu lacině pěkný pozemek. Na honosném místě. Do měsíce se začalo stavět. Jeho chamtivost a zloba ho čím dál víc sbližovala s babou. Když stála hrubá stavba, baba mu nabídla, že mu pomůže ochránit majetek.
Jedné noci to vypuklo. Sami v domě. Začala mumlat rituál. Čarovala hodinu. Vzývala démony i síly přírody.
Pak mu poručila:“ zabij ty dvě kočky, budou chránit dům. „
Potom je zazdili vedle vchodových dveří, z každé strany jednu, aby chránily vstup do domu. To jim nestačilo. Příští nos přivedli žebráka, kterého opily do němoty.
„Zabij!“ Zabil.
Pochovali ho ve sklepě. Baba potom zaklela beztělce (bytost, která nemohla odejít do světla)
„Utrápíš každého, kdo by chtěl ukrást dům majiteli, navěky!“

To se stalo 1710.
Oženil se, bez lásky. Byla bohatá a hloupá. Plodná taky. Dala mu čtyři děti. Jak žil, tak i umřel. Sám. Rod si předával dům generaci po generaci.
Až do 19 století.
Poslední potomek rodu byla stará lichvářka. Žila z půjčování peněz. Pár lidí zničila. Její povolání se odrazilo na ní samé. Byla vychrtlé postavy, šetřila na jídle i u sebe, pouze hromadila majetek. Nestačila se provdat. Dokud byla mladá, neměla čas, potom neměl nikdo čas na ni. Umřela ve špíně a boháčově chudobě. Jedinou útěchou osudu bylo, že peníze nakonec zdědila chudá příbuzná, bytost čistá, odmítla se nastěhovat do domu. Zůstala na venkově a zbudovala malé hospodářství.
Dům osiřel.
Roky ubíhaly. Nikdo v domě nechtěl bydlet. Říkalo se, že zde straší. Dům chátral, ale stál, byl dobře postaven.
Takto běželo do 21. Století.
Vlastnilo ho OPBH. Zaniklo. Dům byl na prodej. Nikdo ho nechce.

Byl sebevědomý, mladý, plný sil, zlatokop 90. Let. Jako vekslák rychle pochopil potřeby trhu i zařídil si autoservis s dovozem a úpravami starých vozů ze západu. Sem tam kradených, sem tam zničených, to nevadilo, všechna našla kupce. Využil doby a zbohatl. Měl hezký fáro, mladou kočku. Chybělo jenom honosné sídlo. Jeden z jeho kámošů mu poradil, že by k mání byla jedna stará, krásná vila.
Byl nadšený.
Dům ze 17. století, bytelný, mohutný. Radní mu pomohli, taky od něj měli auta. Stal se majitelem nejstaršího domu ve městě. Nevěnuje pozornost varování starousedlíků.
Je zahleděn.
Okamžitě nastupuje stavební firma. Renovují omítky, okna, interiéry. Vše jde skvěle. Kočky nenajdou. Do tří měsíců se stěhuje. Nábytek, kuchyň…obrazy, koberce. Se svou láskou, blondýnkou zlatokopkou „klapačkou.“

Po měsíci začnou divné sny. O kočkách. Chtějí mu vyškrábat oči. Vzbudil se celý zpocený. To se děje tři noci po sobě. Pak to ustane.
Pak má pocit, že mu sedí někdo za krkem. Netuší, že má pravdu. Beztělec.
Stává se někým jiným, podrážděným, podezíravým, žárlivým. Jeho mozek vytváří strašné představy. Začíná podezřívat všechny.
Své zaměstnance, že kradou. Netuší, že má pravdu.
Svoji ženu, že mu zahýbá. Netuší, že má pravdu. S jeho nejlepším přítelem.
Má strach, že přijde o firmu. Netuší, že má pravdu.

Zaměstnanci firmu rozkradli.
Jeho přítel odvedl jeho blondýnu klapačku.
Klapačka, která věděla, kde má schované peníze, nelenila a postarala se o ně. Policii nevolal. Nikde je nepřiznal.
Auto ukradl feťák, chtěl se povozit, nepřežil to ani on, ani auto. Opřel to o zeď ve 120km. Pervitin měl v krvi.

Zůstal sám. Je přece silný, aspoň si to myslí. Na jak dlouho. Peníze mu zůstaly pouze v peněžence. Nemá si kým promluvit. Všichni ho opustili, až na jednoho. Beztělce.
Začíná mu na mysl chodit myšlenka sebevraždy. Nakonec ji neodolá. Jde jak ovce na porážku. Jde na most. Jak jde po silnici, pouze se svými myšlenkami, potká babičku. Ta se na něj usměje a povídá:
„Pamatuj se na mě Františku?“
„Ani, ne.“
„Jsem tvoje třídní učitelka, vidím, že Tě něco trápí. Pojď se mnou.“ Šel. Vešli do bytu. Byl malý a útulný.
„Posaď se Františku, uvařím Ti čaj.“ Uvařila, přidala koření.
„Napij se“. Napil se a… usnul.
Vzala do jedné ruky virguli a do druhé křížek. Její přívětivá tvář ztvrdla.
„Kde jsi duchu nešťastný?“
„Tady jsem, sloužím prokletí, vraždím, nemohu se vrátit!“
„Pomohu Ti, když mě poslechneš!“
„Poslechnu, když osvobodíš i mé sestřičky ve smrti zazděné ve zdi.“
„Dobrá, teď ho pusť, vrať se do domu a čekejte na mne.“

Probudil se. Zdálo se mu, že potkal vílu. Koukal na ni, jak malé dítě. Zasmála se.
„Teď mě dobře poslouchej, do domu se nevracej, jinak zemřeš, půjdeš na tuto adresu a tam se o Tebe postarají.“
Poslechl. Postarali se. Udělali z něj jiného člověka. Začal si vážit života i jiných lidí.

Vrátila se do domu. Se svým přítelem exorcistou. Udělali mši svatou. Konečně mohl tulák po tolika století odejít do světla, odešel v míru. Pak propustili i kočky.

Dům věnoval školce pro postižené děti. Konečně sloužil potřebným. Babičku už nikdy neviděl.