213

Křečovité sevření prstů na matčině paži nepovolovalo. Modlil jsem se, aby aspoň na okamžik utichl pláč Keiko, kterým se snad děvčátko snažilo překřičet otcův burácející hlas. Ještě víc ho to provokovalo. Místností se táhl puch zvětralého piva a celá rodina stála u hromádky střepů na podlaze.

Otec si vždy našel záminku. Ten večer stačila vteřina, abych ho rozzuřil jako červený šál poletující ve větru rozdrážděného býka. Převrhl jsem vázu, na níž celá léta sedal prach, což znamenalo, že pro nikoho neměla prazvláštní význam.

„Ty idiote, slyšíš jí? A matka tě nezachrání, protože mě miluje!



Bolest za ta léta nasadila hodně vysokou laťku. Smutek se změnil v apatii.

Druhý den jsem se toulal naší čtvrtí páchnoucí po odpadcích. Jiné děti spěchaly ze školy domů, aby padly do náruče svým matkám. Já v očích té své viděl zradu a díky otcově lžím ji v duchu proklínal. Jako čtrnáctiletý kluk jsem nechápal, proč s námi matka již dávno neutekla, neviděl jsem problém v obživě ani ve shánění nového domu.

Myšlenky na lepší život mě vždy alespoň na okamžik zahřály, došoural jsem se tedy do nejlepšího obchodu ve městě, který stál poblíž milwaukeeské čokoládovny, pár bloků od našeho bydliště. Regály se prohýbaly pod tíhou přepychového zboží všeho druhu, pracovníci každou chvíli srovnávali to, co si prohlíželi zámožní zákazníci. Jako omámen jsem procházel uličkami v oddělení s obuví a prozkoumával vystavěné kousky. Pak jsem spatřil ten nejkrásnější pár sportovních bot, pro než bych býval udělal cokoli. Toužebně jsem prohmatával záhyby na podrážkách a přejížděl prsty po lesklých tkaničkách.

Nevnímal jsem okolní šum, nezaregistroval jsem ani sympatického pána, který smě zřejmě pěkných pár minut pozoroval. Fascinovalo ho prý mé nadšení a zajímalo ho, proč se mi zdají tyto boty tak výjimečné. Voněl po čokoládě. Působil příjemně díky svému sametovému hlasu a světlým vlasům, ty jsem mu jako asiat velice záviděl, splývaly kolem jeho vlídných a lehce zvědavých očích. „Ještě neviděl nikoho tak unešeného z tenisek.

Netrvalo dlouho a neznámému pánovi jsem vyprávěl vše, co zapříčinilo mé trápení. On s nehranou lítostí naslouchal mému příběhu a nakonec s nekompromisním výrazem ve tváři prohlásil: „Ty boty ti koupím. Mám zvláštní potřebu dělat lidem radost a hádám, že ty to teď zrovna potřebuješ.“
Něco zvláštního mě na něm přitahovalo.

Mohlo mu být něco přes dvacet a svým vystupováním ve mně vyvolal pocit důvěry a bezpečí. Neodmítl jsem jeho pozvání na čaj a nechal se odvést do neznámé čtvrti v centru města. Ulici, kde bydlel, lemovalo několik barů, na něž upozorňovaly momentálně vypnuté neonové cedule. Vystoupali jsme po schodech nepříliš udržovaného domu.

Oprýskané dveře s číslem 213 nás uvedly do bytu, kterým se nesl podivný zápach, zdaleka ne tak příjemný jako kakaová vůně. Obývací pokoj působil jako ostatní místnosti poněkud tmavě, ale docela útulně. Usadil jsem se na pohodlnou pohovku a on přispěchal se sklenicí limonády. Skvěle jsem si s novým přételem – ano, skutečně jsem ho tak mohl nazvat – rozuměl. Ani jsem si nevšiml, že se venkovní svět halí do tmy. „Co kdyby sis zkusil ty nový boty?“ žadonil a podával mi s šibalským úsměvem krabici. Teď jsem se cítil opravdu jako v oblacích. Měl jsem nového přítele, nejlepší boty a myšlenka na návrat domů byla ta tam.

Připadal jsem si jako opilý štěstím. Natáhl se pro cosi na konferenčním stolku. „Co kdyby ses mi ukázal jen v těch botách? Tohle oblečení strašlivě kazí celkový dojem, to vidíš sám.“

Mířil na mě polaroidem a teatrálním gestem naznačoval, abych si odložil. Zanedlouho už jsem byl nahý a fotoaparát jiskřil. Stejně tak cizincovy modré oči. Úsměv se mi přilepil na rty jako žvýkačka a celá místnost kolem mě tančila a hrála zvláštními barvami.

Probudilo mě rýpání do temene hlavy. Pokoj byl prázdný.Nedokázal jsem si vybavit, kde jsem, strašně jsem si přál jít domů. Svaly v těle ztěžkly, gravitace zesílila.
O několik minut později jsem dokázal pohnout všemi končetinami, ale pořád jsem se cítil příliš zesláblý na to, abych vstal. Během přesvědčováním svého těla ke spolupráci jsem se bedlivě snažil vzpomenout si na to, co se v několika posledních hodinách odehrávalo. Vybavil jsem si obchod, překrásný pár bot a pak jsem je snad viděl i na svých vlastních nohou namísto těch otrhaných kecek, které jsem zdědil po otci. 213. Boty. Mé vlastní. 213. Čokoládový anděl. 213. Ovocná limonáda. Blýskání fotoaparátu. Já – nahý. On – nahý. Tušil jsem, že jestli okamžitě neopustím tento byt, budu čelit něčemu zlému. Nebezpečnému. Sladkému a zároveň krutému.

Nevím, jak dlouho to mohlo trvat, než jsem se dopotácel až dolů na ulici. Nápisy nad vchody barů mne oslepovaly a vzdálené hlasy několika kolemjdoucích v mé hlavě zněly jako ze zpomalené gramofonové desky. Byl jsem tak lehký, že mě unášel vítr. Po několika minutách plazení se šílenou spletí bludných uliček jsem uviděl záři majáčků policejního vozu. V mžiku u mě stáli dva důstojníci. Jen jsem nepřítomně hleděl z jednoho na druhého a nesrozumitelně mumlal.

Hlasy se začaly překrývat a tvořily chaotickou bublinu. Ta praskla až v momentě, kdy jsem rozpoznal ještě další hlas. „To je v pořádku, nezlobte se, těžko se mi to přiznává a zřejmě nebudu vámi považován za normálního člověka, ale tohle je můj milenec, Konerak. Celý večer do sebe lil tequilu. Opravdu se omlouvám, nechtěli jsme vás rušit od vašich povinností. V téhle čtvrti máte jistě dost práce.“ Poznal jsem cizincovu sametovou řeč a okamžitě si všechno spojil. Měl jsem chuť zařvat na celé kolo. Pomozte mi! Stále jsem vydával jen nesrozumitelné zvuky, přesně takové, jaké jsem znal od svého věčně opilého otce.

„Pane Dahmere, opravdu si ale myslím, že je nutné vás oba bezpečně doprovodit domů a pak podniknout alespoň formální prohlídku bytu. Víte, kdybychom tak neučinili, mohl by z toho být velký problém a to my nechceme.“ Slyšel jsem promluvit jednoho z policistů. Druhý si cosi zapisoval a kontroloval doklady.

Poté mě naložili do auta a zamířili se mnou do povědomé ulice plné hospod a klubů. Poznával jsem oprýskané zdi na domovní chodbě. Poznával jsem i zápach jednoho z bytů. Dovedli mě i s tím vrahem k tapetovaným dveřím s číslem 213. A ano, prohlídka byla opravdu jen formální, policisté nezjistili, co se ukrývá v ložnici Jeffreyho Lionela Dahmera, popřáli nám hezkou noc a odjeli řešit důležitější záležitosti.


Jeffrey Dahmer
Malý Jeffrey týral zvířata. V rodném Milwaukee o pár let později pracoval přes den v čokoládovně, v noci navštěvoval černošské gay bary, kde si čas od času vybral sobě vyhovujícího partnera, většinou šlo o osobu na kraji spolenčosti, po které nikdo nepátral. Ať už je nalákal na hezký zevnějšek nebo na to, že byl nadprůměrně inteligentní, zařídil svým vyvoleným opravdu pestrý noční program. Své oběti opil, uškrtil a experimentoval s jejich těly. Před tím, než si vystavil trofeje v podobě jejich penisů a hlav, se na mrtvolách nekrofilně ukojil. Přes jeho práh prošlo údajně 15 chlapců.
Později se policistům naskytl hrůzný pohled do garsonky č. 213. Uprostřed místnosti stál sud s lidskými trupy a všude kolem byly jako vánoční dekorace vyvěšeny lebky a genitálie.
Dahmera odsoudili patnáctkrát na doživotí. Roku 1994 ve věku 34 let zemřel na následky bodnutí násadou od koštěte - jednoho z mnoha atentátů od spoluvězňů.