PODOMNÍ OBCHODNÍCÍ

Jako většinu času po večerech jsem i dnes trávil na kamenné verandě. Táhla se po celé délce zepředu chaty a podepírala část střechy šesticí masivních bílých sloupů s okrasnými malbami.  Z obou stran měla přístup tvořený několika schody. Byl to náš menší Wall Street, ale popravdě byla zbytečně velká. Někdy jsme tomu taky s Anet říkali "římanské nádvoří". Vlastně celá ta chata byla zbytečně velká, pokud jsme ji nezaplnili kamarády lačných po house party, které byly pro každého vzácné. Nežijeme v Americe. Navíc kdo by nechtěl na soukromou akci, kde se nemusí bát o svůj nábytek a umývání nádobí? Mně tyhle nevýhody hostitele občasně nevadily. Někdy ten prostor byl potřeba naplnit tlupou uřvaných lidí cákajících pivo z kelímku na podlahu. Ne že bych rád uklízel nebo bych se nudil s Anet, ale tohle byla prostě "párty chata", jak jí většinou naši kamarádi nazývali.

         Sami bychom si nic takového postavit nenechali, ale jeden starý pán nám ji nechal za dobrou cenu. Manželka mu umřela a sám se tady cítil osaměle. Chtěli jsme mít konečně svoji vlastní chatu se zahradou, a že tahle byla opravdu velká. Kolikrát jsem se cítil jako otrokář s vlastní plantáží při výhledu z verandy na velkou zahradu. Chyběli už jenom černoši v otrhaných hadrech, kteří by mě osvobodili od mého lopocení se se zahradními pracemi. Rozhodně nejsem člověk, co by s otročinou sympatizoval, jen jsem se tak sám v duchu občas nevinně pobavil.

         Vevnitř chaty je obývací místnost spojená s kuchyní a jídelnou, která je hned při vchodu z verandy. Strop je hodně vysoko. Ideální pro dálkově ovládanou helikoptéru, kterou jsem nikdy neměl. Dvě patra má druhá část chaty, kde v přízemí je koupelna, ložnice a poslední pokoj, kde necháváme krámy. Ovšem do druhého patra se dá dostat z obývacího pokoje schody podél zdi, která rozděluje chatu na polovinu. Tam je pokoj pro hosty. Zvláštně postavené.  Nikdy jsem nepochopil tohle uspořádání, ale nejsem stavební inženýr ani architekt. Přesto všechno ale na mě chata působila kouzelně a po krátké době jsme si ji zamilovali. Dneska jsem celou chatu obhospodařoval sám. Tím myslím, že jsem zalil pár kytek, četl si knihu o obchodování  a pak seděl na verandě se zasněným výrazem do nebe, dokud se nesetmělo. Byl sice víkend, sobota, ale Anet byla na srazu se třídou ze základní školy. Nic, co bych já sám potřeboval. Partu jsme neměli zrovna kamarádskou, i když občas jsem přemýšlel, kdo co dělá. Vždycky se našli lidé, kteří uměli po tolika letech překvapit, ale to byla bohužel největší část toho, proč bych je chtěl vidět - ze zvědavosti.  Nevím toho o většině moc, ale jen tak z doslechu. Třeba Tereza Petrčková měla vždycky jedničky a teď nabízí uzeniny v řeznictví. Byla tou "šprtkou", kterou měl ve třídě každý. I tak to někdy dopadá. Těch zajímavějších životních cest a příběhů bylo víc, ale samozřejmě o všech jsem se nedozvěděl. O takových věcech jsem mohl na téhle verandě přemýšlet. Mnohdy ještě o zbytečnějších a to jsem měl rád. Ten klid a pohodu, když si natáhnu nohy na své pletené židli přímo na našem "římanském nádvoří". Sledovat zbytek krajiny rozprostírající se v dálce za mou zahradou. Moci přemýšlet a filosofovat, o čem se mi zlíbí. Do ticha tu jen cvrkali cvrčci, sem tam zahoukala někde sova a občas prosvištěl netopýr. Tyhle zvuky jsem měl rád, uspávaly mě, i když někdy uměly vytvořit i strašidelnou atmosféru.

         Tentokrát to ale nebyly jen zvuky zvířat, co mě dokázalo vyděsit. Tohle bylo rozhodně mnohem víc znepokojující. Přímo přede mnou se na ve tmě zapadající zahradě objevily dvě postavy.  Daleko jsem neviděl, ale skromný svit hvězd vytvářel asi deset metrů od verandy jejich obrysy. Ztuhl jsem, protože v tuhle noční hodinu jsem nepochopil, kdo by mě chtěl navštívit. Brána byla zavřená a byla západně od verandy. Tihle museli přelézt plot. Navíc chata je po cestě asi dva kilometry do města. Zvedl jsem se a snažil jsem se mluvit co nejpevnějším hlasem "Kdo jste? Co tu sakra děláte na mém pozemku takhle pozdě?". V duchu jsem doufal, že se ozve něco jako "Policie! Jdeme vás zatknout!" a po malé odmlce" Vole, to jsem já a Dejv". Takové blbé vtipy měl přesně Petr a David, ale nic se neozvalo. Postavy se pomalu vynořovaly ze tmy. To už mě znervóznilo hodně a stoupl mi adrenalin v těle. Kolikrát o nic nejde, ale v takové situaci, kdy je pozdě v noci, jste sami na chatě a daleko od města, vás napruží kdejaká podivnost. Někdy je to ten nejlepší obranný mechanizmus pro vlastní bezpečí, při kterém se člověk chová nepřirozeně, tedy vlastně přirozeně, ale většině lidí to přijde vtipné, když někoho nachytají při takové vypjaté situaci se slovy "Tak co? Nadělal sis do kalhot?", přitom by na tom nebyli jinak. Mnohdy i hůř. Teď mi to bylo jedno. Rozhodně bych se teď radši setkal s posměškem svých kamarádů. Nečekal jsem už ani vteřinu a řval "Co tady sakra děláte?! Jste natvrdlí?!". Člověk musí ukázat trochu síly a strach dát stranou.

          Bohužel stranou rozhodně nebyl, protože odpovědi se mi znovu nedostalo. Jakmile se postavy dokodrcaly blíž, světlo malé lampy na stropě verandy odkrylo tváře dvou mužů s rozsápanými obličeji v potrhaných oblecích. Jednomu chybělo oko a druhému spodní čelist. Něco tak odporného jsem v životě neviděl. Jenom ve filmu, kde hladové oživlé mrtvoly zamořovaly postapokalyptický svět. Zombie. "Kurva" vylítlo ze mě ustrašeně i podiveně zároveň ve ztuhlém výrazu. Kdyby mě někdo pozoroval, musel bych vypadat jako zhypnotizovaná opice. Tohle už na mě bylo trochu moc. Odkopl jsem židli stranou a hrnul se ke dveřím do chaty. Možná by si někdo řekl, že jsou zranění. Zombie přece neexistují. Doběhl by pro obvazy a snažil by se jim pomoct.          Rozhodně to nebyla první myšlenka, která mě napadla. Nezajímalo mě, jak moc to bylo šílené, ale chtěl jsem se dostat rychle dovnitř, zabarikádovat se a najít něco na svou obranu. Nejlíp telefon a jednoduše zavolat policii. Co jim tak do prdele asi řeknu? "Dobrý den, právě na můj pozemek vnikly dvě oživlé mrtvoly a nereagují na moji žádost o opuštění mého soukromého pozemku". Pěchota po zuby ozbrojených speciálních jednotek by určitě dorazila v plné palbě. Spíš pěchota s kazajkou a stříkačkami napuštěnými tím největším svinstvem, které otupí i slona. Teď jsem se ale staral jen o to, abych za sebou zavřel palubkové dřevěné dveře, které byly neustále otevřené, aby nekryly výhled z chaty přes prosklené dveře, které byly spíše jako obří okna. Zavírali jsme je jen při odjezdu. Teď budu muset, když se ke mně snaží sápat dva chlápci v roztrhaném obleku se zraněními neslučitelnými se životem. Minimálně by neměli mít náladu běhat někomu v tomhle stavu po zahradě.

         Když jsem zamáčkl všechny možné zámky dveří na verandu, ozvala se prudká rána z druhých dveří. V místnosti jsme měli dvoje dveře do verandy a jedny z boku chaty. Bylo to do těch bočních dveří. Což bylo moje štěstí, protože u druhých dveří do verandy jsou zavřené jen ty prosklené. Ovšem další rána mě z toho štěstí ihned vyvedla a nápad na zavření i těch druhých palubek odpadla. Zkrvavená ruka probořila boční dveře chaty. Tady ani dřevo nepomohlo. Třísky dveří se rozletěly do obýváku a já se rozběhl ke kuchyňské lince pro nějaký nůž. Reagoval jsem instinktivně a rychle. Než jsem doběhl k lince, dveře se rozletěly z pantů do místnosti a ve dveřích tupě stála další znetvořená postava. Šáhl jsem po nejbližším noži, ale vše se seběhlo moc rychle. Ta zrůda se ke mě rozběhla a já se jí snažil zabodnout nůž do hrudi.  Nůž trčel z prsou stejně tupě jako znetvořený pán v roztrhaném obleku a se zbytkem vyceněných zubů se sápal na mě a zakousl se mi do krku.

         S uši rvoucím výkřikem jsem se sesypal na zem. Povlečení od peřiny jsem měl omotané kolem těla jako mumie a s vyděšeným údivem jsem nasával prach ze země.  Pomalu jsem se zvedl a s chraptivým hlasem prohodil pro sebe "Do prdele. Jsem jak malej. Asi budu muset ty horory omezit.".  Sny se mi zdávaly často, ale hlavně v mládí. Takovéhle blbosti o zombie,upírech a podobně, už jsem dlouho nezažil. Horory jsem měl pořád rád, ale už jsem je jednoduše nehltal jako dřív. Chvíli jsem ještě zamyšleně stál v ložnici, jen tak v trenkách u postele a vzpomněl si na snář, který Anet dostala před mnoha lety od své sestry na narozeniny. Určitě tam najdu něco o útoku zombie, pomyslel jsem si ironicky a pousmál se. Smát se bude ale určitě i Anet, až dneska dojede z města, kde spala u rodičů, po jejím flámu na srazu ze základní školy a dozví se o mém výplodu fantazie ze spaní. Někdy má člověk ty sny, kdy je vše rozmazané, nic nemá barvu a vše v té změti vymyšlené reality teče pomalu a líně jí proplouváte. Někdy si nic nepamatuje. Tenhle ne. Byl dokonce jak živý. To mně to nedělní ráno začalo. Sebral jsem tričko přehozené přes otevřené dveře do ložnice, oblékl si je a hrnul se do kuchyně. V hlavě už jsem si promítal celou svoji snídani. Dobrá snídaně znamená dobrý den. Nejdřív nasypat voňavou kávu z Guatemaly do mého dřevěného mlýnku Lodos z bukového dřeva, aby pak několik málo otočení za kliku mlýnku mohlo proměnit zrnka kvalitní kávy v aromatickou směs. Tu vůni zbožňuji. Pokaždé mě potěšila při otevření šuplíčku mlýnku, kam se namletá káva nashromažďovala, jako bych otevíral dárky o vánocích. Nahrubo namletou kávu potom nasypu do french pressu s horkou vodou, pomalu míchám a nasávám voňavý kouř utíkající z nádoby. Je to můj ranní rituál. Z plácnutí šunky a sýru na rohlík není takový požitek.

         Jak jsem tak pil svou kávu z Guatemaly a přikusoval rohlík s "naplácnutou" šunkou a sýrem, všimnul jsem si starého časopisu na stole, který tam nechala Anet. Neměl jsem náladu si číst, ale aniž bych si ho přitáhl blíž k sobě, všimnul jsem si  křičícího reklamního sloganu lákajícího obézní lidi na koupi cvičebního programu k vysněné postavě "S naším programem jste již za 14 dní o 10 kilo lehčí". Dvě fotografie před a po, tlustého muže a muže se sportovní postavou, se snažily působit věrohodně. Jako většinou nebyly. Věděl jsem, že tolik kilo se zhubnout zdravě za takto krátkou dobu nedá, pokud nejste profesionální boxer, který se snaží hubnout na zápas. Upřímně jsem litoval lidí, co na tohle naletěli. S uculením jsem zavrtěl hlavou a začal přemýšlet, jestli si dneska zacvičím. Už od mala jsem sportoval a s váhou jsem problém neměl. Musel jsem se ale udržovat, což se na naší chatě dalo dělat dobře. Na západní straně od chaty jsem měl venku hrazdu uchycenou mezi kmeny stromu, na které jsem se vytahoval. Nechybělo ani lano, po kterém se dalo šplhat do poloviny mohutného ořešáku. Anet si ze mě občas dělala srandu. S lišáckým úsměvem na mě čekala ve dveřích chaty s banánem v ruce "To je ale šikovnej opičák.". Pro její smysl pro humor jsem si ji zamiloval hned. Teď jsme spolu už 8 let a někdy mi to tak ani nepřijde.

         Dojedl jsem poslední sousto, vyprázdnil svůj šálek s nápisem espresso do sebe a vyšel bočními dveřmi na zahradu. Sundal jsem si tričko a chystal se na ranní protáhnutí na hrazdě. Možná si pak i párkrát vyšplhám po laně, ale banán mi tentokrát určitě nikdo nedonese. Stoupl jsem si před rozdvojené kmeny, kde byla hrazda uchycena a dramaticky vyfoukl vzduch z plic. Pevně jsem sevřel hrazdu a chystal jsem se k prvnímu výtahu, ale moji koncentraci z nastávající dřiny právě vytrhl rachot vozu po písčité cestě na druhé straně chaty. Že by Anet přijela tak brzo? Možnosti byly jen dvě, riskovala řidičák a nebo málo pila. Ani jedno jsem neviděl reálně. Není to žádná násoska, to ne, ale měla lepší partu bývalých spolužáků a v lepší partě se líp pije. Nemýlil jsem se. Jenom jsem si nasadil tričko a vykoukl zpoza rohu chaty přes verandu na východní stranu, uviděl jsem k naší bráně přijíždět černý superb. Pomalým krokem jsem procházel naším "římanským nádvořím" a přemýšlel, kdo mě tady může v neděli otravovat. Nikoho s tímhle autem jsem neznal. Až jsem došel na konec verandy, opřel jsem se jednou rukou o sloup jako starý páprda a vyčkával, co se bude dít.          Z teď už zaprášeného auta vystupovaly dva mladíci s kufry v obleku. Muži v černém, pomyslel jsem si pobaveně. Venku je už v deset hodin ráno 30 stupňů a tihle štramáci se táhnou na venkovskou chatu v neděli ve společenském ohozu. V létě byl oblek hotová sebevražda, proto jsem na vysoké nesnášel zkouškové období po letním semestru.

         "Dobrý den, vy jste pan Hradil?" ozval se ten vyšší mladík s krátce střiženými blond vlasy. "Dobrý den, ano, co byste si přáli?" odvětil jsem se slušně, ale bylo v tom slyšet i kapku udivenosti.  Sakra, vždyť  je neděle. Vykročil jsem k bráně a pozdravil se i s druhým mladíkem. Byl menší, opálený a černé vlasy s knírkem se snažili zamaskovat nezkušenost a menší autoritu než jeho trochu stařeji vypadající kolega. Vysoký blonďák s azurově modrýma očima neztrácel čas a spustil "Dovolte, abych se představil. Já jsem inženýr Petrčka a tohle je můj kolega magistr Horáček. ". "Tak študovaní!" řekl jsem si v duchu. Tihle mě vždycky uměli pobavit, taky jsem inženýr a nikomu jsem to necpal. "Nezlobte se, že vás rušíme v neděli, ale máme přes týden hodně klientů" snažil se omluvit vpád v nevhodnou dobu.

         Mě to vlastně nezajímalo. Pořád jsem na ně civěl v trenkách, starém triku a čekal, co z nich vypadne. Ten druhý tu asi od mluvení nebyl. Mladík pokračoval monotónně dál "Zabýváme se již řadu let finančnictvím a investicemi. Měl byste čas si s námi pár minut pohovořit?". Nezapomněl vytvořit známou pozitivní otázku častě používanou obchodníky  "Měl byste?". Většina lidí se ptala opačně, negativně, ale tihle cílevědomí a hladoví obchodníci tyhle finty znaly. Chvíli jsem při škole dělal v call centru a nabízel lidem kreditní karty, takže něco jsem si pamatoval. To byla tehdy hrozná otrava.         "Pánové, všechny svoje finance si spravuji sám přes známé banky a brokery, popřípadě se o to stará moje manželka, takže děkuju, ale asi to tak dál zůstane." objasnil jsem a doufal, že dají pokoj. Jenže než jsem dokončil větu, blonďák už se nadechoval a začal "To samozřejmě chápeme a je dobře, že se o svoje finance umíte postarat sám. Můžeme vám však představit naše profesionální služby a malý nástin moderního money managmentu a rozložení investic v nejvhodněji šité portfolium, přímo vám na míru. Dejte nám prosím pět, maximálně deset minut vašeho času." napřáhl obě ruce v gesto se všemi prsty vztyčenými a máchl rukama jako kouzelník směrem ke mně. Ten menší talián celý rozhovor sledoval s umělým úsměvem a snažil se nevypadat jako páté kolo od vozu. Sice jsem na tohle opravdu neměl náladu, ale nějak jsem vycítil, že ještě ušetřím čas. Tenhle by se mě akorát snažil patnáct minut přemlouvat, než by odjeli. To si radši deset minut něco vyslechnu. V lepším případě mi fakt poradí něco užitečného.

         "Dobrá pánové, deset minut přežiju, ale opravdu jen deset. Mám ještě práci na zahradě." zalhal jsem a pohodil rukou směrem k ovocnému sadu. "Samozřejmě, pane Hradil, díky." odvětil. Musel to být vážně pohled. Já ve vedení jen ve spodním prádle a tričku, následován dvojicí společensky oháknutých mladíků.

         "Moc pěkná chata, pane Hradil" snažil se uvolnit atmosféru blonďák. V hlavě mi prolítlo "A co ty, taliáne, ty pořád nic neřekneš?". Neřekl. Ten byl očividně v práci poprvé, zaučoval se. Ani jsem se neotočil a soustředil jsem se na to, jak se budu muset obrnit proti příchozím nabídkám na podpis spousty smluv. Jen jsem vděčně prohodil "Tak to děkuju". Vystoupali jsme po čtyřech schodech na náš "Wall Street", abychom mohli započít "obchod".

         "Jen skočím ještě pro jednu židli, pánové, zatím se posaďte tady" a pokynul jsem ke kulatému stolku s dvěma pletenými židlemi. Muži v černém si posedali a já mezitím došel do obýváku pro třetí židli.

         Jak jsme tam tak seděli v kompletní sestavě, já tentokrát i s kalhoty, árijec se na mě usmál a rukou naznačil italsky působícímu kolegovi, aby mu podal všechny jejich prospekty. Zahlídl jsem průvodní knížky k produktům různých bank. Petrčka si vytáhl bloček a s úsměvem, jakým začínají psychologové sezení, se na mě obrátil se slovy  "Pane Hradil, říkal jste, že si vaše finance se snažíte obhospodařovat sám, popřípadě manželka, a že je ukládáte do známých bankovních a zprostředkovatelských firem." na vteřinu se důležitě odmlčel "Máte svoje peníze vhodně diverzifikovány?".

         Pohodlně jsem se upravil na židli a začal "No, řekl bych, že ne nějak profesionálně, ale nějaký určitý podíl mám ve fondu, něco v akciích a něco jsem vlastně taky vložil do zlata.". Tentokrát už si dělal poznámky i kolega Horáček. Pardon. Magistr Horáček. "No to rozhodně nezní špatně, pane Hradil" a tím chytře nechal prostor na vylepšení "Samozřejmě většina lidí takhle peníze nerozloží a podílové fondy, natož akcie či zlato, jim nic neříká. Ovšem záleží také na tom, v jakém poměru máte investice rozloženy. Přece jen zlato a cenné papíry jsou něco jiného, což mě přivádí na otázku, nabízeli vám zlato ve fyzické podobě nebo formou certifikátů?". Zamyslel jsem se a odpověděl "No tak pokud vím, tak jednak mě to nenapadlo a jednak mě poradili nakoupit zlato ve fyzické podobě. Vlastně jsem o tom ani nevěděl a nepřemýšlel, jestli se dá zlato koupit ve formě certifikátu.". "Chápu, když zlato, tak proč ho nemít u sebe a občas se s ním pomazlit. Papírům s imaginární cenou je všude plno." přitakal se šibalským úsměvem "Teď bych ale rád přešel k představení našich služeb".

          Než mi všechno vysvětlili, začal jsem se vážně nudit. Přiznávám, že jsem jednu chvíli myslel na věci z trochu jiného soudku. S Anet si večer asi pustím Hvězdné Války. Jo, banda rytířů jedi by mohla poslední volný den před pracovním týdnem pobavit. 

         Po hodině, tedy tak se mi to aspoň zdálo, jsem se co nejslušněji snažil vykroutit "Tak já moc děkuju za návrhy, ale zůstanu toho nastavení portfolia, jaké mám.". Co mě překvapilo, tak kvapná reakce inženýra Petrčky. Vyskočil skoro až vesele ze židle, zastrčil prospekty rychle do kufříku a prohodil "Tak my také moc děkujeme a samozřejmě se ozvěte v případě potřeby. Užijte si zbytek volného dne.". "Díky za čas" prohodil talián. Aha, už zase mluví. Pokývnul jsem souhlasně s úsměvem, jako bych si cenil veškeré jejich snahy. Cenil jsem si spíš právě toho odchodu bez zbytečných argumentačních tahanic. Asi už jim přece jen bylo vedro. Možná jednoduše vycítil, že mě už nezlomí. Vyprovodil jsem je ke schodům verandy, počastoval si rukama a koukal, jak muži v černém mizí za branou ke svému autu.

         Udělal jsem otočku na patě jako baleťák a z vesela vykračoval zpět ke stolu. Paráda, to si člověk toho volná váží ještě víc, když ho někdo v neděli otravuje s naukou o finanční gramotnosti. Poklidil jsem dovnitř vytáhnutou židli a z bočních dveří zase stanul na zahradě a civěl na hrazdu. "Tak co, máš na to?" promluvil jsem v duchu k hrazdě. Spíš abych měl já. Sundal jsem už podruhé triko a odhodlaně se rozešel k ořešáku.

         Dneska jsem měl formu. Desetkrát jsem se vytáhl, seskočil a cítil ještě dost síly. Protáhl jsem se rukama až na zem a vydechnul.

"Tak siláku, konec šaškáren a zvedni ty pracky kurva!". Zamrazilo mě a nadskočil jsem. Hned jak jsem se narovnal a otočil k rohu mé chaty, uviděl jsem toho taliána s brokovnicí v ruce a za ním vyššího blonďáka s kamenným výrazem. Tak obchody mu nejdou jak Petrčkovi. Tohle bude spíš jeho parketa. Nevěřícně jsem na ně koukal "Co to má znamenat pánové? Tohle je trochu...". "Hlavně drž do prdele hubu a zvedni ty pracky." přerušil mě ostře talián s velkou brokovnicí. Ta vypadala smrtelně vážně. Hůř než ve filmu. "Přesně tak, poslouchejte magistra Horáčka." pokynul Petrčka posměšně svojí pistolí. To jsem ale nevěděl, že to je poloautomatická beretta, která umí víc, než na co vypadá. Tohle se mi snad zdá. Jenže tohle už sen nebyl. Byla to krutá a pro mě teď nepochopitelná realita. Tomu prostě nevěříte. Nevěříte tomu, že se něco takového může stát vám. Aspoň já to tak měl. Smrt a tyhle kovbojky byly pro mě hlavně na plátně kin, víc se mě nedotýkaly.

         Teď už se mých zad dotýkala robustní brokovnice a já měl pocit, že se pomočím. Snad nejhorší pocit v mém životě. Šikana v dětství na smradlavých školní záchodech umocněná na čtvrtou. Vedli mě přímo do obýváku. Nemuseli nic říkat. Směr určovala taliánova brokovnice nacpaná v mých bedrech, jakoby mě napojená na míchu ovládala. "Tady se posaď, šašku!" nakázal magistr Horáček, pokud to vůbec magistr byl. Slovní zásobu ale rozhodně neměl dobrou. Ta myšlenka mě teď nepobavila. Blonďák si mezitím sedl naproti mě k masivnímu dřevěnému stolu, u kterého jsem před necelou hodinou začínal poklidnou snídani. Mluvil stejně vlídným hlasem, jakým se mi snažil vnutit jejich služby. Ten tuhle práci předtím doopravdy dělal, ne jako tady pan Musollini s debilním zjevem. Zkušenosti blonďák měl, ale poněkud je obohatil.     "Tak jo, pane Hradil, věc se má tak. Budete spolupracovat a nic se vám nestane." v tom ho rychle přerušil opálený knírač "Jo, šašku! Nebo tě vodprásknu!". Šašek bude asi oblíbená nadávka dnešní drsné obchodní mafie. Petrčka seděl v klidu dál jakoby nic neslyšel a pokračoval "Mluvili jsme spolu o zlatě, viďte?". Neodpovídal jsem a ani jsem se nehnul. Už jsem měl jasno, o co těmhle sviním jde. Vzpomněl jsem si na probuzení z noční můry s konstatováním, že mi ta neděle pěkně začíná. Tohle ale byl ten pravý průser. To až teď to bylo všechno v prdeli. Klidný nepracovní den se změnil v poněkud agresivní obchodní jednání.

         "Nebudu to natahovat. Určitě je vám jasné, že chceme vědět, kde máte to zlato a všechny finance uloženy. Nesnažte se, prosím, zbytečně mlžit, pane Hradil. Tady kolega by rozhodně nebyl potom rád a napjatá situace je to poslední, co chceme, že..." ukončil kázání řečnickou otázkou a s pozdviženým obočím na mě koukal s očekáváním odpovědi. Nejlíp zlaté odpovědi.

         "Vyklopíš to a to kurva hned." dodal ještě Horáček. Tentokrát mě ani nenazval šaškem, jak příjemná změna. Seděl jsem dál jako zapuštěný betonem. Nebylo to z protestu. Jen jsem byl pořád ještě zaražený z té, pro mě pořád těžko uvěřitelné, situace.

         "Takže zeptám se ještě jednou slušně, pak už bude pracovat kolega." tentokrát větu Petrčka důkladně zdůraznil. Děsilo mě, jak to říkal pořád slušně a decentně. "Pak už bude pracovat kolega" to jakože mě rozstřílí tím pumpovacím kanónem? Zjišťovat jsem to nehodlal. Trochu jsem se vzpamatoval "Podívejte se, nehodlám dělat problémy, ale většinu peněz mám uloženou v bance.". Říkal jsem pravdu, tady jsem měl jen v peněžence pár tisíc a drobné. "Řekl kurva nemlžit, šašku!" pokáral mě zase talián a drbnul do mě zezadu brokovnicí.     "Hlavně klid, všechno vám dám. Peníze v hotovosti mám u sebe v peněžence. Víc doopravdy nemám." snažil jsem se uklidnit situaci. "Dobře, takhle se nám bude spolupracovat dobře. Teď ještě řekněte, kde máte to zlato." řekl skoro medově Petrčka a dál mě hypnotizoval azurovýma očima. Teď jsem si přál mít to zlato ve starém bytě. Ten už jsme prodali a trezor jsem tady schoval do malého sklepa, kde jsme měli skromnou vinotéku a pár kastlů s pivem. Všechno zlato tak bylo hezky pohromadě. 

Když jsme šli ven za chatu, kde byly dveře do sklepa, začal jsem přemýšlet, jestli mě ten osmahlej parchant potom odstřelí jak vysokou. Zlato, nezlato. Jak ho jednou bude mít, nebude mě potřebovat. Navíc vím, jak oba vypadají. Árijec s italem je kombinace, na kterou jen tak nikdo nezapomene, což je podpořeno primárně brokovnicí s pistolí nutící vás odevzdat zlato a peníze.

         Otevřel jsem dveře, rozsvítil jsem podle pokynu a vykročil po schodech dolů. Venku už mohlo být určitě přes třicet stupňů a chlad ze sklepa, který mě přátelsky objal, tak tvořil výrazný kontrast. Sestoupili jsme deset schodů a já otevřel kovové dveře. Fotobuňka sepnula a nás oslnil svit světla s LED diodami. Tyhle měli slušnou svítivost se skvělou spotřebou. Nedoceněné mezi lidmi. Vešel jsem dovnitř mezi regály s vínem a čekal na pokyny věznitele. Diplomatického kolegu nechal Horáček nahoře v chatě, aby prozkoumal všechny moje cennosti a smlouvy, které by napověděly co možná nejvíce o mých investicích a majetku.

         "Tak šašku, teď otevřeš ten trezor a vyklopíš všecko do trika! Všecko dělej pomalu nebo ti ustřelím palici" nakázal a nepřestal vyhrožovat smrtícím nástrojem. Aniž bych něco řekl, prošel jsem mezi regály na konec malého sklepa a sehnul se k trezoru volně položeném na zemi. Ještě jsem ho nestihl zasadit do zdi. Vyťukal jsem kód podle výročí naší svatby s Anet a trezor se s tichým zasyčením a cvaknutím mírně otevřel. Nemyslel jsem na to, že přijdu o peníze, majetek. Myslel jsem na to, jestli ještě někdy budu sedět na verandě s Anet a povídat si o životě, o místech, kam jsem chtěli vycestovat, o problémech v práci, o všem. Hlavně živí a zdraví. Teď jsem Anet vyloženě přál tu největší opici na světě, aby nemohla do večera přijet.

         Všechny zlaté mince v plastových obalech a miniaturní cihličky jsem natáhl na tričko,  z kterého jsem sruloval klokaní kapsu. Když jsem mírně pootočil hlavou, Horáček to už nevydržel a zlatá horečka dopomohla zvědavosti. Chtěl to přijít všechno zkontrolovat a pokochat se jako dítě s jiskrami v očích svým prvním nálezem nějaké cennosti. Radši měl ale dál tupě zírat ve dveřích sklepa a nechat na mě koukat svojí brokovnici. Na betonové podlaze byla nakapaná srážená voda ze stropu. Knírač menšího vzrůstu s opáleným obličejem a nabubřelým výrazem držící brokovnici s prvním vykročením uklouzl na malé kluzké kaluži. Komicky přitom vyjeknul a jako kámen sebou prudce plesknul o zem. Betonová zem mu dala pořádnou ránu do temene hlavy. Uleknutím jsem vysypal všechno zlato z trika na zem a sledoval nehybně ležícího Horáčka, kterému brokovnice upadla pod regál s vínem.

         Kolikrát jsem si říkal, že sem budu muset dat nějaký starý koberec, jenže my s Anet jsme si dávali pozor. Jedna zlomenina jejího zápěstí nás na to už jednou upozornila. Teď jsem jenom nevěřícně sledoval ležícího taliána ve svém sklepě, kterému se zespod hlavy začal po zemi řinout tenký pramen krve. Ještě chvíli jsem nečinně koukal, jak se pod jeho hlavou začíná tvořit kaluž krve a pak přišlo, co bych v tak stresové chvíli nečekal. Úleva.

         Měl jsem vyloženě radost, že se ten hajzl natáhnul. Nechtěl jsem tomu věřit. Mohlo by se to stát komukoliv, ale stalo se to právě tomu křupanovi s brokovnicí, co se mě snažil s Petrčkou vykrást. "Šašek jeden." blesklo mi hlavou, když jsem dál zíral na hloupě vypadající zjev Horáčka. Petrčka je ještě pořád nahoře. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Strnule jsem stál a z adrenalinem urychleného toku myšlenek mě vyrušil sten.

         Horáček začal rozlepovat oči a já ihned zalitoval, že jsem jako první věc nevzal tu brokovnici. Popadl jsem urychleně šroubovák, který jsem zapomněl při poslední snaze nainstalovat trezor do zdi. Jakoby na mě volal z regálu. Nebyl jsem to já. Byl to instinkt, kdo skočil po ještě trochu omámeném Horáčkovi a zapíchl mu šroubovák do oka. Škubl sebou a už se víc nepohnul. Tentokrát už to bylo naposled. Na okamžik jsem funěl a koukal na nebožáka se zapíchnutým šroubovákem v oku. Snad ze mě vyprchal prvotní pud s cílem přežít nebo adrenalin, a už se mi vracel obsah snídaně do krku. Nevydržel jsem to.

         S brokovnicí v zakrvavených rukách jsem se vydal po schodech ven ze sklepa. Rozhodně jsem neměl v plánu hrát si na hrdinu, ale na rozdíl od Horáčka jsem měl štěstí. Brokovnice teď stála na mé straně a takovou šanci už jsem pustit nechtěl. Navíc Petrčka si nahoře určitě dělá moji oblíbenou kávu a počítá, o kolik mě ještě oškubou. Vůbec neměl tušení, že by se něco tak absurdního mohlo ve sklepě tak rychle semlet. Měl sice pistoli, ale jen aby se neřeklo, provizorně. Byl tu spíš přes tu vyjednávací hru. Na tu špinavou práci měl toho taloše. Ne, že bych si myslel, že není svině. Věděl jsem, že je to jedna z těch nejpodlejších a nejvychytralejších sviní.

         Chystal jsem se vejít do chaty, překvapit ho a zrušit s ním smlouvu. Konec investic a správy mého portfolia, inženýre Petrčko. Slunce mi pražilo seshora na záda a já byl jako omámený. Omámený vábícím zpěvem mého temnějšího já. Chtělo toho takzvaného obchodníka, tu krysu,  odstřelit a vymazat z pobytu mezi živými. Naklusal jsem bočními dveřmi do chaty a spatřil Petrčku sedícího u jídelního stolu s nohou přeloženou přes druhou, jak se hrabe v kasičce, kde jsme měli všechny klíče, účty a stvrzenky z nákupů. Kousek vedle od ruky měl položenou berettu.

         Čas se zastavil. Celou věčnost jsme na sebe jen koukali. Potom se blonďákova slizká ruka v boji o přežití rychle jako had vymrštila po pistoli a za společného zmáčknutí spouští se dala do orchestru s brokovnicí. Neumím dobře střílet, i když jsem to párkrát zkoušel. Jenže já nemusel. Byl ode mě sotva 5 metrů a já byl ten, co má brokovnici. Broky se rozletěly po místnosti a vzaly sebou půlku hlavy inženýra Petrčky.

         Přešel jsem až ke stolu, za kterým leželo bezvládné tělo, kterému z hlavy zůstala jen spodní čelist.Krev a zbytky hlavy, rozstříknuté na parketách, doplňovaly nechutnou scénu. Byla to mozaika smrti. Trvalo ještě dlouho, než jsem si uvědomil, že mám prostřelený bok a krvácím.

         Anet mě pevně svírala za ruku, z které vedla hadička ke kapačce. Na očích se jí třpytily perličky slz. Světlo v bílé místnosti mě oslňovalo. Ještě pořád omráčený jsem jen koukal na svoji manželku, která pusou němě vykouzlila "Ahoj zlato" a políbila mě na čelo. Mluvila o mém stavu a o tom, jak je šťastná i přes to, co vše se stalo. Hlavně, že žiju. Prý jsem stabilizovaný a doktor to vidí optimisticky. Vnímal jsem to jenom letmo a ponořil jsem se opět do spánku. Poslední myšlenka, než jsem usnul, jasně dávala najevo, že snář, na vyložení hororového snu o oživlých rozsápaných mrtvolách, nebude potřeba.