ŠTĚDROVEČERNÍ

Je tam. Vidím vánoční světýlka v okně. Dává je tam každé Vánoce. Nevezu dárky a rybu zbytečně.

Zajíždím k bráně, u vchodu se rozsvítí, naproti mi vyběhne fenka, radostně vrtí ocasem, celého mě očichá a obíhajíc kolem mě provází mou maličkost k dřevěnici. Pozdravíme se jako staří známí. Tiše, podáním ruky.
„Vezu dárky“ povídám, „kam jim to mám dát?“ Vyndal jsem z tašky sáček s pořádným kusem hovězího a kouskem plecka.
Aja to dostala k boudě, kočky do šopy, aby o něco nepřišly. Dýl jim to trvá, nemají takový požerák jako pes.
Vrátili jsme se dovnitř a já pokračoval. „Tady je ryba a salát. Je toho dost“. Najedli jsme se. Zvířata taky. Pustili jsme je dovnitř se ohřát.
Je štědrý den a prý zvířata mluví lidskou řečí.
Dali jsme si kávu. Popíjíme, je nám dobře, ticho lesa, hvězdné nebe nad námi, teplo kamen.
Po chvíli povídá: „dnes Vám povím příběh mého přítele.“

„Říkejme mu Honza. Tak ten Honza od mládí měl zážitky třetího druhu. Už jako mladý měl štěstí na „kněžky“, myslím potomky staré pohanské víry rodící se stále až do dnešní doby …
Naučili ho pracovat s energiemi.

Říkal: "starý brachu, každý den se otevři kosmické energii. Představ si, že jsi stará fusakle, dočista prázdná. A ty tu fusakli, neboli sebe naplníš po okraj bílou energií z vesmíru, pak to necháš přetékat, teče to po zemi, něco dáš zemi Gaji a zbytek potřebným chudákům.
Když Tě bude čekat něco zlého, tak z té energie udělej bílý štít kolem sebe. Vše zlé se od Tebe odrazí, čím víc zlo bude útočit, tím větší rány dostane!
Večer ve sprše tuto energii pošli pryč, očisti tělo i duši, vyspi se a ráno se zase nabiješ.

„To se mi stalo, byl jsem s kamarádem. Byl mohutný, energeticky slabý. Chtěl mermomocí do jednoho obchůdku s virgulemy. Tak jsme tam vlezli. Od začátku jsem měl pocit, že po nás někdo kouká. Energeticky šmejdím po krámě, když v tom se otevřou dveře do kanceláře. Objevil se v nich postarší objemný muž a zval nás dál. Zpočátku jsem mu nevěnoval pozornost. Posadili jsme se. Začal nám podávat kovové destičky s různými magickými znaky. Pak zaútočil energeticky na mého kamaráda, to přeběhlo na mě, koukám, okolo mě rozžhavený štít do běla žárem, mě popadla zlost a vší silou jsem poslal proud bílé energie do něj. On se rozpůlil a v něm seděl popálený skřet s dlouhými špinavými nehty, zahrozil , pak se tělo zavřelo.
Vyhodil nás.
Pak jsem se dozvěděl, že jeho kancelář byla na energetickém zlomu, ovládal magií ženy, bral jim vlasy, živili ho, sexuálně mu sloužily. Mimo kancelář chodil jako troska. Skřet ho vysával.

„Z jiného soudku. Moje žena je křehulka. Však ji znáš. Čekala první dítě. To víš, tehdá začínal sotva rooming, ale chlap do porodnice směl až za týden, natož rodit.
Narodil se Josef. Jak kdybych to viděl, narodil se, koukl kolem sebe a nic. Máma na dranc, energie nikde. Do 15 let svého věku si chodil ke mně pro energii. Nikdy mi to neodpustil.

„Pak se mělo narodit druhé. To už bylo jiný. Rodili jsme spolu. Chodili, funěli a zase chodili, až to přišlo.
Narodil se Karel. A v ten moment jsem byl v úžasu. Ten malý se rozlídl, uviděl mámu a nic, pak mě a totálně mě vycucl!
Ber si synku, vem si všechno! Já se dobiju. Byl to okamžik, budu ho mít před očima celý život. Do smrti nepochopím, kam ten balík energie dal, bylo mě kus chlapa.
Rozloučil jsem se polibkem se ženou a synkem, ten už spokojeně vrněl u prsu a přesunul se do místní kaple.
Tam přede mnou Ježíš na kříži. Sedím, dobíjím se, koukám do blba a pak mi to docvakne.
Ježíš, na kříži! Je tam stále! Proč Tě po tolika letech z toho kříže nesundali? Bojí se Tě, abys je bičem nehonil a vlastnoručně zliskal!
Od té chvíle vidím Ježíše výhradně jako znovuvzkříšeného.

Pak se rozesmál. „Vzpomněl jsem si na příhodu s klukem. Neznáš? To bylo mladšímu asi tři. Jednou mi povídá: Tati, já se bojím v noci jít na záchod. Proč? Ptám se. On tam sedí ve skříni cizí kluk a smutně na mě kouká. Nehnul jsem brbou a povídám: já si s ním promluvím.
V noci jdu do předsíně a on tam. Kouknu na něj a povídám:Vím, že Tě zabili gestapáci, je to smutné, ale strašíš mi mého synka. Můžeš se schovat? Kyvl na souhlas.
Druhý den mi synek hlásí: díky, už tam není. A pak, že to nejde.

Představ si co ti lidi dělají. Jednou jsem byl za svou známou čarodějnicí, dobíjeli jsme postižené, a říká mi: vem si ty dva lidičky, potřebují pomoct. Proč ne, povídám. Šli jsme do Špalíčku v Brně. Sedíme a oni mi vykládají, že chodí do kroužku magie, že už byli i v astrálu. To jsem poznal za chvíli. Pochopil jsem proč, jsem v noci dostal dávku energie. Přišli. Byli tři. Táhli se za svými oběťmi. Vystartoval jsem! Energeticky samozřejmě. Byl to boj. Zahnal jsem je. Energie fuč, bolest hlavy, jsou dost nepříjemní a silní. Říkám: ještě jednou půjdete do magie a za nic neručím!
Samozřejmě nic neviděli, ostatní v hospodě taky ne, v tom je to strašné nebezpečí. Lidé jdou na „procházku“ do astrálu, celý natěšení, ono to není nic těžkého, stačí koukat dlouho do zrcadla a jste tam. Ale ty následky.
Rychlé. Potkáte strážce astrálu. Většina umře vyděšením.
Pomalé a smrtelné. Seznámíte s nějakou bytostí, ta se tváří přátelsky, až Vás ovládne… pokud nenajdete pomoc u člověka znalého nebo exorcisty, tak Vás čeká pomalá smrt. Některé ženy se vykoupily svým dítětem. A jak mocné čarodějnice to byly! A jak draze zaplatily.

„Ukaž, proměřím Ti virgulí dřevěnici. Tak sem dej postel, tam je to v pořádku, sem stůl…. Máš tu jenom dvě male patogenní dírky, jinak v pořádku.
Pak se proběhl po zahradě. Na té lavečce nikdo nesedá, že? Nesedá. No bodejť je tam špatná energie, dej ji sem. Jo, jinak tady máš šest pramenů vody.
"No nic, zakecal jsem se, musím běžet."
"A dělej dobrý skutky, bude Ti líp na světě!"
Odjel.“

Blíží se půlnoc. Půjdeme zapálit svíčku na hrob rodičů. Vzal si je s sebou z rušeného hrobu. To je jiný příběh.
Postojíme, vzpomeneme na stařečky. Rozloučili jsme se.

Sedím v autě a přemýšlím, komu Honzovy rady pomohou….