Zombie

„Parchanti jedni!“, vypadne zcela nečekaně z úst učitele Antonína Bureše, toho času na útěku před nesmírně agresivními, podivně se potácejícími dětmi.
„Kdo by to do nich řek? Šmejdi…, celé dny vysedávaj u fejsbůků a tvítují samý hovadiny a teď…“, souká ze sebe Bureš, když zahýbá do chodbičky směřující ke školní jídelně.
„Nikdy předtím jsem je neviděl takhle se hýbat, vůbec.., a to jsem učil dva roky tělocvik sedmou bé, to bylo pořád: je mi blbě, bolí mě záda, omluvenky snad ode všech lékařů, krom patologie, a teď, panečku, sprintují jak ten černej z Jamajky.“, pokračoval dál nebohý kantor Bureš, zatímco byl pronásledován tlupou hladových zombie.
„A ty holky, jako normálně jsou fakt hnusný s tím vším bordelem, co si dávají na ksicht, ale dnes… DNES TO TEDA FAKT PŘEHNALY!!!! Krev? Proboha odkdy se nosí krev? To snad psali někde v bravíčku, či co.., já jim ten časopis zakážu, VŠECHNO jim zakážu!“

Učitel Českého jazyka a tělesné výchovy Antonín Bureš proběhl rychle školní jídelnou, jen periferně si všiml dvou sedmáků, kteří hltavě spořádávali místní korpulentní kuchařku (na kterou si Tonda jeden čas myslel, neboť byl toho názoru, že ženská má bejt pořádněj kus, ať je jí za co chytit) a zabočil doleva, jal se běžet nahoru po schodech, kde by se měla nacházet učebna Chemie.

Nacházela.

Rychle rozrazil dveře, vytáhl z kapsy svazek klíčů a dveře, celkem bytelné a pevné, za sebou pečlivě zamkl na dva západy. S vítězoslavným úsměvem se chvíli ovíval učitelským zápisníkem.

Tož, to bychom měli.

Když si Tonda trochu odpočinul od ukrutného sprintu, který upřímně neabsolvoval už dobrých deset let (sebrali mu tělocvik v sedmé bé, parchanti!), tak se rozhlédl kolem sebe a zhodnotil situaci. Na stěně se nacházel obraz prezidenta, pod ním tabule a několik polámaných kříd, jako zbraň mohl maximálně použít velké dřevěné pravítko a několik laboratorních baněk… To není moc dobrá vyhlídka, pomyslel si, kdyby tu tak aspoň byla nějaká literatura TĚŽKÉHO KALIBRU, třeba Kafka, Dostojevskij, nebo aspoň Bukowski, ten by je snad dokázal zastavit, ale takhle?

Údery na dveře sílily a bylo jasné, že i takové pevné dveře soustředěnému tlaku zombifikovaných adolescentů asi dlouho nevydrží. Zrak kantora Tondy Bureše padl na pootevřené okno…

Když dveře konečně povolily a dav zombie se s patřičným hekáním a sípáním nahrnul dovnitř, tak se kantor Bureš naposledy zálibně podíval na učitelskou katedru, naposledy si zalistoval učitelským zápisníčkem (já bych jim to spočítal, dostanou trojku z chování!) a… skočil.
Poslední myšlenka, která mu prošla hlavou, a šlo o myšlenku kromobyčejně příjemnou, byla, že při rozcupování pana ředitele je momentálně šéfem tohoto ústavu právě on.

Jo, tož to by bylo.