Nekromant

Měsíc krásně svítil na noční obloze. Na údolí pod ním se hezky zelenala tráva (tak, jak se jen ve svitu měsíce může zelenat), lesní zvěř se pokojně pásla a všude vládl klid a mír.

Idylka.

Do údolí vešel zneuznaný nekromant druhého stupně, jinak známý pod občanským jménem Rudolf Pecháček. Úspěšný to absolvent první základní školy Bruntál, jednalo se o devítiletku, kterou ale Ruda – kvůli velkému úspěchu – studoval rovnou let jedenáct. Talent od přírody.

Nekromant Pecháček se pohodlně usadil na blízký balvan, který jej ale záhy začal studit na zadnici, takže v rámci ochrany svého análního otvoru přesídlil do pohodlnějšího mechu, otevřel velkou knihu, kterou si přinesl v baťůžku schovaném pod děsivým nekromantským pláštěm, a jal se knihou listovat. Jeho prst se zastavil na kapitole „Jak přivolati sobě revenanty“.

Ruda Pecháček byl synonymem pro slovo „outsider“, ve škole neměl moc kamarádů, ale ani jinak jimi vůbec neoplýval. Většina jeho mezilidských kontaktů mezi vrstevníky se tenčila na šikanování a hry typu, „co nám dnes dá Ruda k svačině?“, což je vlastně jedno a to samé…
Bůhví, kde byla příčina toho všeho, snad v Rudově neblahé výslovnosti, kdy ještě v osmi letech prakticky nesrozumitelně huhlal, odtud také pocházela přezdívka, „huhla“, a to prosím pěkně byla ještě jedna z těch přezdívek snesitelnějších…

Nekromant pečlivě nastudoval kapitolu, užíval si pohyb svého ukazováku po prastarých stránkách, spatřoval v tom cosi krásného, snad až příliš s lehounce sexuálním podtextem. Rychle se zbavil špinavých myšlenek, postavil se a začal číst zaklínadlo. Zaklínadla jsou vůbec komplikovaná věc, Ruda musel vynaložit všeliké úsilí, většinou když musel cosi číst ve škole, tak mu nebylo moc rozumět a Ondrášek (takový ten talentovaný a úlisný parchant, který dobře hraje fotbal, letí na něj holky a má samé jedničky) pronesl svoji hlášku, „sklapni, huhlo..“
A „huhla“ většinou sklapnul, nicméně Ondráška za podobné invektivy k smrti nenáviděl,… doslova.

Nekromant „Huhla“ Pecháček přečetl zaklínadlo, pečlivě se snažil o dikci, intonaci a takové ty nezbytné věci, které mu vždy kladl na srdce jeho logoped. Mluvil pomalu, dělal významné (i méně významné) pauzy, prostě a jednoduše, četl na „huhlu“ velmi dobře, dokonce tak, že by i samotný Ondrášek neřekl ani popel….

„Mltváku povstaň“ – pronesl závěr zaklínadla Ruda.

Nic.

Nadechl se a zkusil to, už patřičně nervózní, znovu, „Meltvaku povistaň“.

Zase nic, hlas a nervy jej opět zradily, bohužel s nimi nemohl naložit tak, jako s Ondráškem. Obešel kámen, na kterém předtím chvíli sedět a zkusil to znovu, do třetice všeho dobrého (v tomto případě spíše zlého).
„Mltváku povstaň!“

Chvíli se nic nedělo, ale za několik málo sekund se začala zem před Nekromantem nejprve mírně a poté prudčeji vzdouvat.
„Hulá, mltvák lese fen!“, zaskřehotal potěšeně Ruda Pecháček.
Skutečně, ze země povstaly zetlelé zbytky jakéhosi člověka, dle cárů oděvu pravděpodobně nějakého muže. Překvapeně se rozhlížel kolem sebe a poté zaostřil oční důlky na Rudu.

„Mltváku, poď, spolešně ofládnme svěéét!“, rozkazoval sebevědomý Nekromant.
„Ále, zavři hubu, huhlo…“, odvětil mrtvák, vytáhl si z kapsy zbytky zetlelé cigarety, smyslně si ji zapálil a šel pomalu směrem k blízkému městu, kde hodlal nejprve najít nějaký pořádný bar a dostat do sebe trochu alkoholu, ten poslední flám se mu totiž moc nevydařil… Překvapeného Nekromanta zanechal s otevřenými ústy stát za sebou…