Duch

Bolest a stesk

nic jiného

mučivý pocit

možná trest

 

Samota a chyba

tak drtivá

tichá a zoufalá

jako na souši ryba

 

Slzy, krev a strach

už žádná bolest

jen fyzická

a smrti pach

 

Báseň jsem si musela přečíst ještě jednou, protože mi na první pokus nic neřekla. Teprve potom jsem pochopila skrytý význam tohoto díla, které i beze sloves dokázalo ukázat víc než mnohé jiné básně.

 

Neměla jsem ponětí, jak se ten list papíru dostal právě do mého batohu, ale stalo se. Opatrně jsem složila stránku ze školního sešitu a dala si ji do kapsy. Mám daleko důležitější věci, nad kterými bych měla přemýšlet. Například úkol z matematiky, který jsem zapomněla udělat doma.

 

"Katio, máš tu matiku?" Houkla jsem na nejlepší kamarádku, která zrovna zírala z okna. V očích se jí zračil strašný smutek. Ani se na mě nepodívala.

 

"Katio! Prosím, nemáš domácák na matiku?" Tentokrát jsem ji oslovila hlasitěji. Ještě nikdy se nestalo, že by mě takhle ignorovala. Ani můj druhý pokus nevyšel, proto jsem se zvedla a šla k ní. K mému překvapení byla oblečena do černých společenských kalhot a černé halenky. Kam se ztratila její láska k zářivým barvám?

 

Hlasité zvonění mě vyrušilo ze zamyšlení a já vyrazila zpět na své místo, které ovšem už bylo obsazené klukem, který měl dnešní den strávit s mou třídou, protože nejel na výlet se svou.

 

"Sedíš mi na místě," upozornila jsem vetřelce, ten ke mě ani nezvedl hlavu a dál si něco čmáral do sešitu.

 

"Hej, tohle je moje místo, takže se zvedni a sedni si jinam!" Opět žádná reakce. Už mě to opravdu začíná štvát, jak je možné, že mě dnes každý ignoruje?

 

"Dobrý den studenti, posaďte se," vkráčela profesorka do třídy a její pohled se zastavil na chlapci, který mi blokoval místo.

 

"Kubo, sedni si prosím jinam. Víš, tohle je ... bylo místo Kristýny." Byla jsem sice ráda, že mi uvolnil mé místo, ale skoro mě až vyděsil smutný tón, jakým o mně mluvila. Nakonec jsem to ale pustila z hlavy a v klidu si sedla do první lavice prostřední řady.

 

"Takže si zkontrolujeme domácí úkol. Kdo ho nemá, zvedněte ruku." Na ten povel jsem se neochotně přihlásila společně s několika dalšími lidmi ze třídy. Paní Bílá ale zapisovala ostatní, jako by si mě ani nevšimla. Najednou odložila notes, který neobsahoval mé jméno.

 

"Vy ostatní, kteří úkol máte, pojďte ukázat postup na tabuli. Začne ... Martin." Zatímco spolužák vstával ze svého místa, podívala se na mou lavici, ale jako by neviděla mne, ale jen prázdnou židli.

 

Ze školního rozhlasu se ozvalo praskání oznamující blížící se hlášení ředitele školy.

 

"Věnujte mi pozornost. Rád bych požádal o minutu ticha pro zemřelou studentku třídy III. C, která zemřela včera v nemocnici pro Kristýnu Novotnou." Na ta slova se všichni zvedli. Rychle jsem se ohlédla po Katie, které se v očích objevily slzy.

 

Najednou mi to všechno došlo. Jsem mrtvá, proto mě všichni ignorovali. Neviděli mě. Prudce jsem si vyhrnula rukáv mikiny a zadívala se na hluboké rány na předloktí. Jsem duch.