Vina

Jen mihotavé světlo svíce osvětluje místnost plnou zoufalství. Mého zoufalství. Bílá svíce s temně modrou ozdobou růže se pro mě pomalu, ale jistě, stává symbolem utrpení a beznaděje. Zachrastím řetězem, který obepíná můj kotník. Bílá svíce se leskne jen několik centimetrů z mého dosahu.
Nevím proč, ale jsem si jistá, že, až svíce dohoří, zemřu.
Ačkoli nemohu s jistotou říci, kolik času uběhlo, kapající vosk mi dává jasně najevo, že méně, než si myslím. Méně, než doufám.
Ze svíčky zbývá už jen polovina.
To čekání je nesnesitelné. Chtěla bych to mít už za sebou. Pomalu, ale jistě, se začínám těšit na temnotu, jež přijde, až svíce dohoří. Temnotu, která mě zahalí svým závojem. A zároveň se toho okamžiku nesmírně obávám.
Zbývá jen několik málo centimetrů.
Napadlo mě pokusit se svíčku sfouknout, ale… Je to jako sebevražda. Nebo není, ale cítím to tak.
Modrá růže mizí docela a zbývá jen kousek bílé.
Snoubí se ve mně strach s očekáváním, až netrpělivostí. Skryji se do nevzdálenějšího rohu místnosti, kam až mi řetěz dovolí.
Sleduji uhasínající plamen.
Místnost se noří do tmy.
Po chvíli se dosud v temnotě skryté dveře pomalu, pomalounku otevřou. Světlo z vedlejší místnosti ozáří příchozí postavu. Zalapám po dechu.
„ Mami…“
Následuje záblesk provázený hlasitou ránou. Sleduji hutnou, temně rudou kapalinu rozlévající se kolem.
Konečně si pro mě přichází.
„ Dobrou noc… Dcero!“ Vyplivne poslední slovo jako nadávku, navzdory stříbřité slze třpytící se jí na tváři.
Pomalu se propadám do temnoty. Opět. Tentokrát to bude navždy a naposled.
Lituji jen jednoho.
Lituji, že jsem ji nezabila tak, jako všechny ostatní.