Zlaté vejce

Zlaté vejce v hnízdě stálo,

V poklidu si hovělo.

Jednoho dne ukradli ho,

A tak navždy zmizelo.

Po staletí hledalo se,

Ale nikde nebylo,

Po staletí říkalo se,

Že vejce navždy zmizelo.

Dlouhá doba uplynula, Zlaté vejce byla jen pohádka. V tomto čase, brzy ráno, narodilo se děvčátko, dítě Slunce, Zlaté dítě. Milovala mýty a legendy, zvláště tu o Zlatém vejci. Jednou, už jako dospělá, šla do města pro léky pro svou nemocnou matku, ale zabloudila v lese.

Měla žízeň. Dlouhý čas jí trvalo, než našla studánku, ve které by mohla smočit rty. Poklekla k ní, a jelikož věřila, že vše je živé, promluvila: „Mocná studánko, vzácná voděnko: poskytni mi lék na žízeň mou.“ Když se napila, poděkovala a zadívala se do odrazu ve vodě. Nebyl její. Na stříbřité hladině se zlatě třpytil obraz vejce ležícího v jeskyni. Dívka hned poznala, že jí studánka ukázala polohu Zlatého vejce. Podívala se pozorněji a spatřila srdce ve slunci. Ještě jednou poděkovala a rozběhla se lesem.

Běžela, dokud se nedostala na mýtinu. Uprostřed se vyvyšoval malý kopeček. Děvče vystoupilo na jeho vrchol a začala tam hrabat, jako by věděla, že tam něco je. Brzy klečela u poklopu. Otevřela ho a vlezla dovnitř. Teď stála ve velké jeskyni, která, ačkoliv v ní nikdy nebyla, jí připadala velmi povědomá. Na jedné ze stěn bylo vyryto srdce, velké srdce ve slunci, které viděla ve studánce. Přímo pod rytinou se lesklo zlaté vejce. Dívka k němu přistoupila a poklekla.

„Tak přece,“ řekla si sama pro sebe. „A to ONI mě považovali za blázna, když jsem věřila, že mýty jsou skutečné. To ONI jsou blázni!“ zasmála se. Chytila vejce a vzala ho do náručí. V tu chvíli pocítila náhlý příval informací, vzpomínek a událostí, u kterých Zlaté vejce bylo. A ten příval byl natolik silný a intenzivní, že její hlava už to nevydržela.

Vejce ji připravilo o rozum. Dívka zapomněla na svou nemocnou matku, na svá utrpení v životě, na všechny radosti života. Všechno okolo přestala vnímat. Starala se jen o vejce. Objala jej a už nikdy nepustila.

Dlouhým spánkem dívka spala,

Už se nikdy nevzbudí.

V jeskyni leží jen kostra,

Avšak jako strážce bdí.

Jednou vejce vylíhne se,

Zkázu zemi donese.

Snad zdatné dítě objeví se,

Smrt drakovi přinese.