Bílá

Jsem zavřená v temnotě čistě bílého pokoje. Pokoj je velký, ale mezi těmito třemi stěnami se cítím značně stísněně. Běhá mi mráz po zádech, ač je zde přívětivé teplo.

Chci pryč.

Musím pryč.

… Ale není kam.

Jsem zoufalá. Jsem vyděšená. Jsem ztracená.

A pořád jsem tady.

Prohledávám stěny. Nic tu není. Prohledávám podlahu. Nic tu není. Nedosáhnu na strop, ať se snažím sebevíc.

Nevím, co dál. Sesunu se na podlahu a doufám… Asi v zázrak.

V myšlenkách bloudím po zvláštních místech. Známých i neznámých.

Proč tu jsem? Nevím. Kde jsem? Nevím. Poslední, co si pamatuji, je…

Ulice. Šla jsem po ulici. Někam… Někam jsem spěchala. Pak kroky, cizí, nevítané. A… Dál už nic, jen tma.

Je to tak? Unesl mě někdo?

V tom případě mě najdou. Nebo propustí. Není důvod mě tu držet.

Představa toho, jak mě někdo přichází zachránit, se pomalu přetavuje v sen.

Sním.

Spím.

Barvy na mě útočí a vězní mě v bílé. Proč? Není důvod. Nemám důvod… Nevidím důvod. Nevidím… Nevidím nic než bělostnou čistotu. Je tu teplo. A hezky. Ale… Já tu být nemám. Já chci pryč.

Probuzení.

Nic se nemění.

Jsem stále uvězněna v bílé.

…

Možná sním?

Ne. Bohužel.

Mám žízeň. Mám hlad. Potřebuji se odtud dostat.

Znovu zkusím prozkoumat zdi a podlahu. Nic. Beznadějné.

Ne!

Ano.

Proč?

Pryč!

Nemohu. Už…

Škrábu do zdí. Stále jen bílá. Stále hřeje…

Pryč!

Prosím!!

Chci. A musím.

Barvy. To tu chybí.

Barva. Rudá krev. Má rozškrábaná ruka. Barva obarví stěny. Barva obarví stěny. Barva obarví…

Krev stéká po stěnách a tvoří loužičky na podlaze. Zeď je stále jen bílá.

Ne.

Ne!

Ne!!

Víc barvy. Víc rudé… Ztrácím.

Ztrácím. Ztrácím vědomí.

Já…

Ztrácím sebe.

Stěna se otevře.

„Jak dlouho to je?“

„Čtyři dny, tři hodiny, dvacet šest minut a asi patnáct sekund od příjezdu.“

„Dobré. Mírně nadprůměrné. Od vlastní dcery bych čekal víc.“

„S tím nic nenaděláte, pane.“

„Zešílela dříve, než matka.“

„Takže to nefunguje?“

„Tento vzorek je nekompatibilní s mou DNA. To je mě známý fakt.“

„Tak proč jste to dělal?“

„Jistota je jistota. Jdeme k další.“

„A- Ano, pane.“

Stěna se za nimi opět zavře.

Místnost se naplní kyselinou.

Žádné důkazy.

Další zmizení.

…

Další ztrápení rodiče…?