Smutný klaun

Smutný klaun

 
„Smích, lítost a hrůza jsou tři struny naší fantazie.“
                                                                            Alexander Sergejevič Puškin


„Já chci jít do strašidelného domu!“
„To není nic pro tebe. Budeš se tam bát.“
„Ale já tam chci, dědo! Prosím!“
Vnouček vypadal neoblomně. Kája tento rok trávil prázdniny u prarodičů. Nebyla to zas taková nuda, ale když se dozvěděl, že do dědiny už brzy přijde pouť, nedal jim na chvíli pokoj. Konečně nastal ten slavný den. Pozdní léto alespoň na pár chvil zaplavily vřískající písničky, barevná světla a sytá vůně pražených oříšků. Lidé se motali kolem všelijakých stánků s lacinými cetkami nebo bojácně obdivovali nebezpečně působící atrakce. Malý kluk byl jako u vytržení. Bujará zábava dodávala, alespoň pro něj, dnešnímu odpoledni zvláštní kouzlo…
„Nechceš jít třeba na kolotoč, Kájo?“
„Tam už jsem byl. Babička říkala, že předtím nemám nic jíst, nebo mě z toho bude hrozně zle.“
„Nedáš si místo toho cukrovou vatu?“
„Jo!“
Cukrovou vatu odjakživa miloval. Vtom se objevili dva sousedi z vedlejší ulice, nějaký pán se opíral o hůlku a doprovázela ho čiperná paní s bílými vlasy. S tou starou paní prý chodil dědeček kdysi do obecné školy.  Možná proto měl ve zvyku se s nimi vždycky vybavovat, kdykoli se potkali. Nepřehlédl je ani v té pouťové tlačenici. Kája věděl, že tohle bude na dlouhé lokty.
„Dědo! Co ta cukrová vata?“
„No jo,“ zabručel děda. Vytáhl z kapsy nějaké drobné a vtiskl je vnoučkovi do ruky. „Tak si ji běž koupit.“
„Dík.“
Klučina zamířil ke stánku s cukrovou vatou, který stál až vzadu u silnice. Okolo řvala veselá hudba, která úplně přehlušovala zlověstný skřípot přestárlých atrakcí, kde nepřetržitě blikaly barevné žárovky. Horská dráha před ním prosvištěla tak rychle, že z dlouhého vozíku plného lidí nezahlédl nic víc, než rozmazanou čáru. Jak se pracně prodíral nevšímavým davem, sotva stihnul uhnout před projíždějícím kočárkem. Nějaké dítě se cpalo kolosální porcí cukrové vaty. Mělo ji rozmazanou po celém obličeji. O kus dál, i přes všechen ten hluk, zaslechl čísi ječení…
Velký kotouč z růžové vaty spadl na zem a neohrabané batole se hlasitě rozplakalo. Kája si ho ale nevšímal, protože v tu chvíli chlapcovu pozornost upoutalo cosi zcela jiného. Ta odstrašující barabizna byla postavená tak, aby vstup připomínal rozšklebenou tvář. Rozbušilo se mu srdce. Stála trochu nakřivo, těžko říct, zda v tom byl čísi záměr nebo zda za to mohla jenom opotřebovaná konstrukce. Bůhvíproč ji umístili tak stranou od ostatních, snad aby pronikavý křik uvnitř nerušil rozvernou atmosféru letošní pouti…
Strašidelný dům.
Kája zpomalil krok. Přišlo mu líto, že děda mu nechce nic dovolit. Proč by nemohl jít zrovna na tuhle atrakci, když ostatní tam smí? Viděl je vcházet velkými vraty, která připomínala otevřenou tlamu plnou ostrých tesáků. Chvíli je jenom pozoroval z povzdálí, chuť na cukrovou vatu ho mezitím už úplně přešla. Nenápadně se připojil na konec krátké fronty. Drobné mince, co dostal od dědečka, vyměnil za vytoužený lístek do zámku hrůzy.
Zuby zaklaply.
Když zmizelo denní světlo, odkudsi ze tmy zazněl řezavý smích. Bylo to natolik efektní uvítání, že kdosi vyjekl leknutím, pár lidí se zase rozpačitě zasmálo. Kája ale nikomu neviděl do obličeje, takže nedokázal poznat, jak se přitom tváří. Chlapec měl vždycky obrovskou představivost, možná až moc. Napadlo ho, jestli se jim náhodou nevysmívá cosi chytře schovaného přímo ve stísněných zdech. A zatímco boudou poslepu tápat tmavým tunelem…
Lepší ani nedomýšlet.
Nad hlavou mu začala bláznit slabá žárovka. Měla nezdravě nazelenalou barvu, ve které každý vypadal jako chodící mrtvola. Kája zíral na své ruce, které se pod vlivem toho nelichotivého světla úplně proměnily v prohnilé pařáty. Až vyrostu, bude ze mě zombie! Trhavé osvětlení v nepravidelných intervalech odhalovalo holý interiér strašidelné chodby…
Začínal se bát!?
Postupně před nimi začínaly skotačit další podobné žárovky, zatímco ty za nimi jenom pomalu skomíraly a pak už nebylo nic. V podstatě kopírovaly jejich nejisté kroky, jak se nevelká skupinka návštěvníků konečně pohnula dopředu. Tam do tmy, kam zvenčí nepronikly žádné sluneční paprsky…
Nikdo neviděl dál, než na kus před sebe. To stačilo tak akorát k tomu, aby si lidé navzájem nepodráželi nohy. Kája šel mezi posledními. Uvědomoval si, že za zády už nemá nic víc, než zatuchlou černotu a takové pomyšlení ho docela děsilo. Kdoví, co všechno v ní snad číhá na neopatrné opozdilce. Nebo snad na malého chlapce, který sem přišel sám a bez dovolení, takže tím pádem jej nikdo z ostatních návštěvníků nebude postrádat!? Kdosi do něj nechtěně vrazil. Zelené světlo rázem zhaslo a všichni se propadli do naprosté slepoty…
Znovu na ně zaútočil ten příšerný smích, tentokrát se v něm však ozývala neskrývaná zášť ke všem bláhovým lidem, kteří byli dost odvážní – nebo snad hloupí - na to, aby dobrovolně vstoupili do temných míst mezi šeredné nástrahy strašidelného domu. Zamrazilo ho v zádech. To byl pouze vlažný úvod k tomu, co bude následovat v pekelných komnatách ponuré pouťové atrakce…
Očekávala je zcela prázdná místnost plná zavřených dveří. Nebylo v ní nic děsivého, možná kromě toho, že nabízela omezený výběr možností, za jakými hrůzami se vydat dál. Kája hořel nedočkavostí. Všechny dveře vypadaly stejně, nikdo však netušil, kam asi vedou. Jak první si dodala odvahy nějaká paní, co doprovázela své dvě děti, a s napjatým výrazem pootevřela první záhadné dveře.
Uvnitř stála rozměrná rakev s bohatým rudým polstrováním, kde odpočíval hrabě Dracula oděný v dlouhém plášti. Zdálo se, jako by ho halila složená netopýří křídla. Ostré tesáky v rozevřených ústech slavného upíra byly potřeny křiklavou barvou, která nápadně připomínala čerstvou krev. Malá dcerka vykřikla a vzápětí šlápla Kájovi na nohu. Nijak zvlášť to nebolelo, ale ta žába blbá si to klidně mohla nechat.
Za druhými dveřmi se skrývalo Frankensteinovo monstrum s neforemným tělem, složeným z různých nesourodých částí. Stehy na hlavě napovídaly, kde je uložen jeho hnijící mozek. Z rozšklebené jizvy vytékala jakási řídká kaše. Bylo to tak odporné, až se z toho některým lidem začal zvedat žaludek. Kája fascinovaně zíral na voskovou zrůdu, kterou podle knižní předlohy její tvůrce, šílený vědec jménem Viktor Frankenstein, vytvořil z toho, co našli otrlí vykradači hrobů…
Další dveře se otevíraly mučivě pomalu. Nějaký kluk mistrovsky stupňoval napětí a přitom se ďábelsky šklebil na svoji holku, co se řehtala jako totální pitomec. Tentokrát to byla napůl zapomenutá příšera z řecké mytologie, ohyzdná Medusa se slizkými hady zapletenými v rozcuchaných vlasech. Odporný obličej s hadíma očima Kájovi bůhvíproč připomínal jednu starou učitelku, co minulý rok párkrát suplovala ještě v jejich třídě. Pochopitelně to byla matikářka a navzdory své profesy strašně nenáviděla děti. Všichni se jí báli…
Jiné dveře zas věznily egyptskou mumii v kamenném sarkofágu, který pokrývaly jakési nesrozumitelné hieroglyfy. Seschlá postava od hlavy až k patě omotaná zteřelými obvazy, po které v křivolakých cestičkách lezli obrovští brouci. Snad měli představovat posvátné skaraby. Vychrtlé obrysy mrtvého těla pod tenkými vrstvami zažloutlého plátna nenechávaly nikoho na pochybách, že tahle zafačovaná zrůda musí mít celou věčnost opravdu příšerný hlad…
Jeden pán konečně našel správné dveře. Neobjevila se za nimi žádná další vosková figurína, pouze strmé schodiště, odkud se linulo bledé světlo. Následovaly je jakési nelibé zvuky, trochu připomínaly táhlé sténání člověka natahovaného na mučidlech. Skupina návštěvníků se postupně přesunula do další tajemné místnosti, kde jistě číhají nějaké nové hrůzy…
Kája se však zastavil před posledními dveřmi. Jako jediné zůstaly dosud neotevřené a nezbedného chlapečka stravovala zlá zvědavost. Přestože zůstal sám, nedokázal se zbavit nepříjemného dojmu, že čísi upřený pohled se mu bolestivě zabodává do zad. Dracula, Frankenstein i Medusa jej sledovali slepýma očima voskových figurín. Podobně jako staré portréty ze středověkých sídel, které se na vás neustále dívají, ať se hnete kamkoli. Nic vás nedokáže skrýt před tím pronikavým zrakem. Nikde před nimi nejste v bezpečí, i když se snad domníváte pravý opak…
Mumie měla sice seschlý obličej celý zafačovaný, chlapec však cítil její mrtvolnou přítomnost stejně silně, jako by se mu ty tenké ruce ve špinavých obvazech měly každou chvíli sevřít okolo krku. Zakoušel zvláštní mrazení v zádech, skoro jako by se ho mumifikovaný faraon skutečně pokoušel uškrtit. Ta děsivá představa byla tak živá, až se Kája sám na sebe rozzlobil. Navzdory tomu se odhodlal čelit neživé věci, co nehybně čekala za zavřenými dveřmi…
Vzal za kliku.
Seděla tam skleslá postava v křiklavě barevném oděvu cirkusového klauna. Ve tváři měla navzdory veselému make-upu vepsán žalostný výraz zoufalého alkoholika, který propadl své ničivé závislosti tak hluboko, že už pro něj není cesty zpět. Strnulá ruka – stejně bílá jako nalíčený obličej – křečovitě sevřela hrdlo skleněné lahve a to, co chlapec původně pokládal za novou voskovou zrůdu, náhle ožilo melancholickým smutkem. Kája zalapal po dechu.
„Vy jste opravdovej!?“
„Samozřejmě, že jsem,“ odvětil muž v kostýmu klauna. „Ty sis myslel, že jsem nějaká atrapa?“
„Jo.“
„Dospělí si to myslí taky.“
Klaun potřásl hlavou. Zcuchané chomáče obarvených vlasů připomínaly cukrovou vatu. Z hrdla se mu dral hluboký, bezútěšný povzdech. Kájovi ho bylo líto. Působil dojmem člověka, který si pokazil celý život.
„Proč jste tak smutný?“
„Mám strašnou žízeň,“ řekl zamračený klaun a výmluvně ukázal na prázdnou láhev. „Už nezbyla ani kapka.“
„Jak to, že jste se schovával za dveřmi?“
„A co ty tady děláš?“ opáčil skleslý klaun, aniž by zodpověděl jeho otázku. „Jak se jmenuješ?“
„Já jsem Kája.“
„Jak by se ti líbilo podívat se do zákulisí, Kájo?“ lákal ho divný klaun. „Tam, kam se lidi většinou nedostanou. Mohl bych ti ukázat, co tam dělám.“
„Fakt? To by bylo super.“
„Tak pojď!“
To, co původně pokládal za voskovou figurínu, ho hbitě popadlo za ruku a vtáhlo ho to do svých dveří, za kterými by správně nemělo být nic víc, než holá zeď. Jak se to mohlo stát tak rychle? Kája vůbec nestíhal sledovat, co se s ním děje. Ani nevěděl jak, najednou se ocitnul v tmavé komoře, velké málem jako nějaké soukromé šapitó.
Vlastně to tam tak trochu vypadalo jako cirkusový stan, už chybělo jen dřevěné hlediště a tleskající publikum. Všude visely zplihlé plachty provedené v jasných barvách, i když ty přece jen poněkud přebíjel usazený prach. Válelo se v něm i všelijaké staré haraburdí, třeba splasklý gumový míč nevídaných rozměrů, na kterém se dřív předváděli obratní artisti. Bylo zřejmé, že tohle zpustlé místo má nejlepší časy už dávno za sebou…
Klaun tu byl jako doma.
Kája v keckách štítivě přešlapoval sem a tam. Na prošoupané podlaze spatřil něco, o čem si vlastně nebyl jistý, jestli to sem vůbec patří. Vypadalo to jako zaschlé skvrny od krve. Zaprášené plachty se neslyšně vlnily tichým nářkem. Pronikal mu až do morku kostí. Sklopil oči, neschopen lhostejně naslouchat tak žalostnému sténání. Opět mu padl zrak na dávno vyschlé rudé kaluže. Kája si řekl, že na to místo raději ani nebude šlapat. Co kdyby to byla skutečná krev? Skutečná krev!? To by tak ale znamenalo, že zde někdo –
Zemřel!?
Až mu z toho zatrnulo. Pohlédl na svého průvodce, co postával jen pár kroků od něj. Muž převlečený za cirkusového klauna to musel slyšet taky. Natočil hlavu na stranu, snad aby se mohl lépe zaposlouchat do tlumených zvuků, které malého chlapce tak viditelně zneklidnily. Už nevypadal tak smutně, jako předtím. Po bíle nalíčené tváři se mu náhle rozlil mlsný úsměv -
„Slyšíš ten křik? To jsou děti!“
„Děti?“
„Děti, které přišly do domu hrůzy,“ objasnil šklebící se klaun. „Chtěly se bát. Takové děti jsou strašně zvědavé a nechápou, kde končí legrace. Děti jako jsi ty, Kájo.“
„Já takový nejsem.“
„Ale jsi. Jsi úplně stejný jako oni!“
Klaunův obličej se záměrně proměnil v barevnou masku čirého smutku. Naklonil se tak blízko, jako by mu chtěl sdělit nějaké zkažené tajemství. Baňatý noc, pokrytý rudou barvou, se málem otřel o chlapečkovu tvář.
„Ti pitomí spratci! Proč proboha lezli do zámku plného zrůd, příšer a mrtvol? To jim snad nebylo jasné, že už se odsud nikdy nedostanou živí!?"
Pod lítostivými slovy prosvítala zvrácená radost. Kája si vzpomněl, jak byl ještě v první třídě se školou v cirkusovém šapitó. Tam byli taky blázniví klauni, žonglovali s kuželkami, skákali po pódiu a soutěžili, kolik se jich zároveň nacpe do mini auta. Jeden z nich najednou vtrhnul mezi lidi, bez varování zaútočil na malou holčičku z jejich třídy a propíchl jí nafouknutý balónek přímo u ucha. Anička se pak rozbrečela a paní učitelka ji musela odvést ven, aby se alespoň trošičku uklidnila. Zlomyslný klaun se smál na celé kolo a představení pokračovalo…
Kája konečně pochopil, proč se jich některé děti tak strašně bojí. Vždycky se takovým děsným srabům hlasitě posmíval, ale nyní začínal sám prožívat podobný strach. Smutný klaun si pomalu olízl okoralé rty uprostřed namalovaného úsměvu. Měl zkažené zuby, které spíš než obyčejný chrup upomínaly na zvířecí tesáky.
Vyděšený chlapec před ním nevědomky o kus ucouvl. Tohle už vážně přestávala být sranda. Zalétl pohledem k nažluto natřeným dveřím, které se rýsovaly pod napůl strženou plachtou s modrými a rudými pruhy. Stačilo by jen pár kroků…
„Už musím jít.“
„Musíš jít? To mě moc mrzí.“
„Čeká na mě děda,“ vymlouval se Kája. „On neví, že jsem šel do strašidelného domu. Bude se na mě zlobit.“
„Opravdu? A myslíš, že dokážeš najít cestu ven?“
„Jasně, že jo.“
„Tak to zkus, Kájo. A dávej pozor na strašidla!“
Odcházel rychle. Na pár chvil jej ovládla nesmyslná myšlenka, že ten zlý klaun ho nepustí pryč. Že ho chytne těma dlouhýma rukama se zažloutlými nehty, nebo že ho začne honit jako filmový maniak s motorovou pilou, co jednou viděl v televizi. Ale nic takového se naštěstí nestalo.
Muž v kostýmu klauna vlastně vůbec nebyl legrační. Sledoval ho slizkým pohledem, který po něm klouzal jako tlustý slimák. Ani ne nepohnul. Prostě ho nechal jít. Vlastně spíš utéct, protože Kája skoro běžel. Ani se nedivil, kde se v něm najednou vzal takový pud sebezáchovy. Žluté dveře vedly do tmy…
Sotva viděl na pár kroků před sebe. Trošku zpomalil a po pár minutách narazil na nějakou místnost plnou odporných pavučin. Poprvé ho napadlo, že asi nebyl úplně nejlepší nápad se sem takhle vkrást bez dovolení. Chlapec se prodíral šedivým pralesem lepkavých vláken. Nedokázal rozpoznat, zda jsou to skutečné pavoučí sítě, nebo jestli je to jenom umělá imitace. Napadlo ho, že by po nich mohl šplhat nějaký velký hmyz. Otřásl se a mimovolně zrychlil. Kdoví, jak dlouho už je vlastně pryč?
Děda se bude děsně zlobit, do bylo jasné jako facka. Kdoví, jestli už ho někde nehledá. Kája se ošil při pomyšlení, jak dostane vynadáno. Musel se co nejdřív dostat ven z té zpropadené atrakce. Jenomže jak!? Vůbec nevěděl, kudy kam. Strašidelný dům musel být mnohem větší, než se na první pohled zdálo…
Liduprázdné bludiště.
Pokoušel se najít tu samou skupinu, se kterou přišel, ale marně. Zmizeli, jako by se po nich zem slehla. Podlaha v některých chodbách byla pokrytá prošlapaným kobercem plným zažrané špíny, kterou sem zanesly dlouhé davy předchozích návštěvníků. Kdoví, kolik z nich asi zařvalo ve takových zatuchlých kulisách? Kolik z nich asi nikdy nenašlo cestu ven!?
Chlapec vykřikl leknutím, když došlápl na uvolněné prkno. Cosi se na něj vrhlo z výšky, zahlédl bělostný záblesk holých kostí. Chřestící kostlivec se na něj snesl s nervy drásajícím úsměvem obnažených zubů. Vzápětí na něj zaútočila další bílá mrtvola, která na sobě neměla ani sebemenší kousek zkaženého masa. Kája na sobě cítil jejich špičaté pařáty. Rozšklebená lebka mu narážela do obličeje. Kopal kolem sebe tak divoce, až se svalil na zem. Pral se s –
- pouťovými atrapami!? Vůbec se nebránily, vlastně ani nemohly. Byly to jen velké loutky, když zvedl hlavu, uviděl průsvitné provázky, které se ztráceli kdesi vysoko u stropu. Náhlá hrůza milosrdně odezněla, do smíchu mu však přesto nebylo. Roztřeseným rukama se vyprostil ze záludného zajetí falešných lidských skeletů. Připadal si jako ten největší pitomec.
Jak mohl být tak hloupý? Na moment opravdu uvěřil tomu, že ho napadly oživlé mrtvoly. Nemrtví přece neexistují. Ani existovat nesmí, ne v tomto moderním světě pod modrou oblohou, ne za dlouhých letních dní. Dospělí mají pravdu, když říkají, že žádní bubáci nejsou. Musí mít pravdu. Kája se tomu snažil uvěřit tak silně, až přitom zatínal drobné pěstičky. Strašidelný dům byl pouze pouťová atrakce, nic víc. A ten smutný klaun -
Byl to obyčejný blázen. Nic víc, žádná pohádková příšera ani žádný masový vrah z televizních hororů. Prostě nějaký zakomplexovaný cvok, který se baví tím, že straší malé děti. Dost možná, že za to i dostává zaplaceno. Konec konců, dělá přece v zámku hrůzy…
Následoval jasné světlo, které se dlouze linulo černou prázdnotou z velké komnaty plné zavřených dveří, za kterými neklidně usínaly hrůzostrašné voskové figuríny. Zaradoval se, že už je skoro venku. Odsud přece přišel! Hned za tím je ten tmavý tunel, kde mu nad hlavou zběsile blikaly zelené žárovky. Zrychlil, aby se konečně dostal pryč ze strašidelného domu. Co ho to vůbec napadlo, jít zrovna na takovou pitomou atrakci!? Kdyby si místo toho koupil raději pořádnou porci sladké cukrové vaty –
Uslyšel hlasité křupnutí, to se mu vůbec nelíbilo. Nechtěně rozšlápl nějakého obrovského brouka, který lezl po špinavé podlaze. Kájova podrážka se neochotně odlepila s lepkavým mlasknutím. Byl to opravdu obrovský brouk, měl lesklé krovky a ostrá kusadla. Znechucený chlapec uviděl ještě jednoho, jak se líně sune podél pootevřených dveří. A za ním se s nesmírnou námahou plazilo něco mnohem, mnohem většího…
Egyptská mumie již neodpočívala v kamenném sarkofágu. Nějak se jí podařilo vyprostit kostnaté ruce z pevného zajetí zetlelých obvazů a odstrkovala se jimi vpřed podobně, jako když se pokouší pohybovat ochrnutý had. Zažloutlé obinadla si strhala i ze zafačované hlavy a nyní odhalovala to, co jí dosud zbylo z lidské tváře. Tu tenkou, seschlou kůži, co v potrhaných cárech halila obnaženou lebku. Zubatá ústa zkřivil ohavný výraz bezmezného hladu…
Faraonova kletba.
Kája se s hlasitým výkřikem rozběhl na opačnou stranu. Vyhladovělá mrtvola se po něm sápala vyschlými pařáty, on však byl mnohem rychlejší. Jeho mladé maso by jí snad mohlo dodat dost sil k tomu, aby se zvládla postavit na vlastní nohy. Chlapec jí však nehodlal poskytnout sebemenší šanci zjišťovat, jak asi chutná dětská krev. Zbrklý útěk před oživlou voskovou figurínou ho zahnal zpět do zatuchlých hlubin strašidelného domu. Do míst, odkud už není úniku…
Nicota.
Řítil se černou noční můrou, kde jen místy poblikávaly zašlé žárovky. Na křižovatce dvou chodeb poprvé po dlouhé době spatřil vzdálenou lidskou siluetu. Vyrazil k ní tryskem jako splašený králík. Doufal, že když najde dospělé, bude v bezpečí. Každé dítě přece ví, že dospělí doslova odpuzují všechny nadpřirozené jevy.
Před dospělými se přece nikdy neodváží objevit žádné šeredné strašidlo, nikdy by si v jejich přítomnosti netrouflo vylézt ze šatní skříně, určitě by je ani nenapsalo vyplazit se před nimi ze zaprášeného prostoru pod postelí v dětském pokoji. Ale když vám dospělí popřejí dobrou noc, zhasnou za sebou světlo a vás nechají samotné…
… potmě. Blížil se k ní, přitom však postupně zpomaloval. Něco se mu nezdálo. Nedokázal říct co, ale bylo na ní něco divného. Otočila se a on konečně spatřil odpornou postavu, osvobozenou od milosrdného pláště temných stínů. Slabé světlo dopadlo na ohyzdnou tvář probuzené Medusy. Umělohmotní hadi ožili a svíjeli se v šedivých vlasech ďábelské stařeny. Upřený pohled hadích zřítelnic ho probodl jako nabroušený nůž. Uřícený chlapec ztuhnul na místě, nechopen pohybu. Nedokázal začít křičet.
Zkameněl.
Nemohl od ní odtrhnout vytřeštěné oči. Jako když nestvůrný had hypnotizuje malé zvíře, snad drobnou myš nebo křehkého ptáčka, aby jej mohl pohodlně zabít a snadno pozřít. Zarazit do něj své jedové zuby, nasoukat ho do roztažené tlamy a následně strávit mrtvé tělíčko vcelku. Starověká zrůda s trhavými pohyby velkého plaza vykročila k ochromené kořisti. Z pootevřených úst šlehal rozeklaný jazyk…
Kája zakoušel totální výpadek vůle, neschopen vnímat nic víc, než vlastní strach. A přesto se zachvěl, když ucítil čísi ledové ruce na svém staženém hrdle. Někdo stál těsně za ním, někdo mu doslova dýchal na krk. V tu chvíli pochopil, že voskové figuríny ho obklíčily z obou stran, tady neměl kam utéct! Ucítil sladkou vůni vlhké hlíny, smíšenou s čímsi o poznání méně příjemným. Byl to ten nezaměnitelný, železitý pach čerstvé krve –
Pán upírů!
To ho rázem vyrvalo z dočasného ochrnutí. S nadlidskou silou, kterou by u tak malého chlapec nikdo nečekal, se mu podařilo vyrvat z upírských spárů. Hrabě Dracula, stižen krutou kletbou posmrtné ztuhlosti, byl moc pomalý. Špičaté tesáky sklaply naprázdno. Kája utíkal dlouhou chodbou, pryč od obou krvelačných tvorů. Tentokrát už nekřičel, ani sám nechápal proč. Srdce měl až v krku. Cosi ho pronásledovalo spletitým labyrintem strašidelného domu...
Dokázalo to ovládnout i neživé věci, včetně voskových figurín, loutkových kostlivců a dalších nechutných hříček zámku hrůzy. Nevěděl, co to je, ale jednu věc mu nikdo vysvětlovat nemusel – teď šlo o to, zachránit si holý život!
Uvítala ho krásná komnata, vyplněná naleštěnými zrcadlovými zdmi. Kája neváhal ani na okamžik. Vběhl mezi křivá zrcadla, odkud na něj ze všech stran zíral jeho zmrzačený odraz. Vytřeštěné oči, zpocený obličej a rozevřená ústa, strnulá v němém výkřiku smrtelné hrůzy. Žíznivý upír se v nich sice neodrážel, ale pádící chlapec slyšel zlovolný šum těžkého sametu…
Netopýří křídla.
Dracula už ho skoro doháněl. Medusa zmizela někde vzadu, nejspíš nedokázala snést ani jediný pohled na svou znetvořenou tvář. Kája sotva popadal dech. Přesto ještě přidal, když na nedosažitelném konci temné chodby zahlédl denní světlo. Blížil se k východu ze zabijácké atrakce! Musel se za každou cenu dostat ven. Venku je krásný den, modrá obloha a normální svět, kde žádné dítě většinou nenarazí na oživlé noční můry…
Běžel.
Uvězněn v nekonečných nástrahách zvrácené mysli, tam, kam se lidé rádi chodí bát. Aniž by věděli, co všechno je vlastně čeká, dobrovolně vlezou do jámy lvové. Kája zalapal po dechu. Už stačilo jen pár metrů a viděl před sebou ty dveře. Dával to toho všechno. Vtom se kdesi za ním ozvala příšerná rána. Celý zámek hrůzy se zatřásl v základech, když cosi obludného s nepředstavitelnou silo prorazilo tenkou zeď.
Frankensteinovo monstrum!
Proletělo roztříštěnými troskami jako stokilový buldozer. Chytilo Káju a s ohlušujícím řevem dementního maniaka ho zatáhlo zpět do stísněných prostor černé chodby. Hnijící tlapy ho zmáčkly tak pevně, že z něj mále vyrazily všechen vzduch. Zakousl se do obrovské ruky, pokryté nezhojenými stehy. Nebylo to nic platné. Spásné světlo se od něj povážlivě vzdalovalo…
Ve vzduchu poletoval prach.
Přesto nepřestal bojovat. Pokoušel se vykroutit ze smrtonosného sevření, ale marně. Neohrabané monstrum vrávoralo dál a dál. Kája křičel. Frankenstein ho najednou odhodil na zem. Malý chlapec se válel ve staleté špíně, zašlapané do starého koberce. Nebyl schopný vstát, hrůzou bez sebe z toho, co ještě přijde. Rozšířenýma očima zíral do zatuchlé tmy, ze které zaslechl řezavý smích. Něco velkého se tam pohnulo. Jako když se vodní netvor zvedá ode dna…
Zlý klaun.
Kája se převrátil. Odevšad ho zraňovaly tvrdé zbytky z proražené zdi, nahmátl pod sebou nějaký větší kus, snad rozdrolenou cihlu nebo něco podobného. Bolelo to. Možná mu začala taky téct červená. Pochopil, že tohle je konec. Definitivní konec. Zabloudil do míst, odkud se už nikdy nevrátí…
Vytryskly mu slzy.
Stékaly mu po tvářích až na bradu. Nad ním se skláněl bílý obličej s nadýchanými chomáči barevných vlasů. Smutný klaun už vůbec nevyhlížel tak žalostně, jako když se s ním naivní chlapec poprvé setkal. Pouhý pohled na bezbranné dítě v něm vyvolal -
Úsměv.
Byl to úsměv smrti. Odulé rty, potřené krvavě rudou barvou, ze zkřivily do širokého šklebu, odkud prosvítaly ostré zuby. Za nimi ožilo cosi cizího. Nějaká živá věc, která se snažila prorazit si cestu ven. Z otevřených úst se dychtivě vysunul slizký kus masa, prorostlý tlustými svaly.
Sosák.
Natahoval se do vzduchu a přitom chňapal kolem sebe. Malý chlapec  vykřikl prudkým odporem. Ta hnusná věc se začala pomalu plazit po jeho obličeji. Na dotek byla stejně studená, jako kostnatá ruka mrtvého. Sála slané slzy…
Dětské slzy.
Tak tímhle se smutný klaun opíjel! To byla ta věc, pro kterou neváhal vraždit. Skleněná láhev byla sice dávno prázdná, ale kdoví, kolik zmařených životů si už musela vyžádat!? Při takovém pomyšlení se Kája přece jen poněkud probral. Z posledních sil zvednul ten těžký kus, co odpadl z rozbité zdi. Rozmáchl se a -
- uhodil ho do hlavy. Tak silně, jak jen svou slabou rukou svedl. Dal do toho všechno, absolutně všechno, co v něm ještě zbývalo. Muž v kostýmu klauna ze sebe vyrazil příšerný řev. Tvrdá výplň, křečovitě sevřená dětskými prstíky, ho zasáhla přímo doprostřed rozšklebené tváře, ozvalo se nechutné křupnutí a vzápětí vytryskla černá tekutina.
Sprška krve.
Nebo spíš nějaký zkažený hnis? Kdoví, co vlastně koluje v ledových žilách zlého klauna!? Ostré tesáky mu prokously nalíčené rty a zabořily se i do toho, co skrytě přežívalo v klaunových ústech. Odseknutý sosák spadl dolů a svíjel se v zašlapané špíně jako jedovatý had…
Zabil ho?
Ne, jen zranil. Dost možná, že takovou zvrhlou zrůdu obyčejnými zbraněmi ani nelze zabít. To by asi potřeboval spíš surové stříbro a osikový kůl. Hladový klaun skučel strašnou bolestí. Kdoví, jak dlouho bude trvat, než mu ta masitá věc opět doroste!? Kája nečekal, až se zase zvedne. Rozběhl se za denním světlem. Strašidelný dům tentokrát prohrál…
Přežil.
Někteří takové štěstí neměli. Život jde dál. I bez nich. Nudná vesnice se znovu vylidnila, otřískané maringotky odjely a veselá pouť za pár dní skončila. Co na tom, že mnohé z nich už nikdy nenašli? Občas se přece ztratí nějaké dítě, třeba malý chlapec s neposednými vlasy nebo zlobivá holčička v nažehlených šatičkách. Zvlášť pokud jde o zbrklého odvážlivce, který se chtěl jít podívat do strašidelného domu. Tam, kde v nezbadatelných temnotách ožívají ty nejodpornější zrůdy a zatuchlým vzduchem zní pronikavý vřískot mrtvých dětí. A smutný klaun se jen usmívá…