Bestie noci

 Pšš, zaposlouchejte se. Slyšíte? Vlci vyjí na měsíc a nejspíš se chystají opět na lov. Ale nepleťte se, nejedná se o takový lov, který si představujete, kdepak. Ze svých doupat se stahují k vesnici v údolí. Lidé se se západem slunce ukrývají ve svých obydlích, kde jsou alespoň trochu v bezpečí, doufají, že je zdi ochrání, leč někteří doufají marně. Jejich snaha přijde vniveč.

Už slyším vaše připomínky, že není přeci možné, aby vlci přelstili takovou rasu, jako jsou lidé, mýlíte se. Nemusíte mi věřit, ale dnešní zážitek… Jen dnešní noc pozorně sledujte se mnou a neodvážíte se vyjít ven po setmění. Nejhorší je, když je jasná noc, tak jasná, jako je ta dnešní. Nebojte, dozvíte se proč…

To ticho, když přestali výt, je hrozné, že? Nejednomu obyvateli běhá mráz po zádech, když to slyší, tedy spíš, když neslyší nic. Zkrátka ticho před bouří. Předzvěst toho nejhoršího, co si jen naše fantazie dokáže představit. Představit si toho dokáže hodně, ale my už toho tolik nevydržíme.

Donesla se k vám legenda o bestii nocí? Že ne? Tak to je obrovská chyba, to byste potom ani na chvíli nepřemýšleli a nevydali se sem se mnou. Nejsem si jist, zda stihnu a zvládnu celou legendu vyprávět, zvlášť když se dnešní noci opět probudila a vydala se za potravou.

Kdysi, ještě v dobách Keltů se zrodila legenda o bájné bytosti, která žila s vlky. Po jejich vzoru běhala po lesích a lovila divou zvěř se smečkou. Jednou ale prý při svých toulkách dostala poblíž lidských stavení a našla mrtvého muže. S chutí se do mršiny pustila a sotva se krev mrtvého dotkla jejích úst, nepozřela nic jiného než lidské maso. S postupem času se přizpůsobovala okolí a lidem, stávala se obratnější a vychytralejší, pouhé mrtvoly jí nestačily. Lačnila po živých lidech, po čerstvém mase a krvi. Bylo to jako droga, závislost, které se nelze zbavit. Pomalu začala získávat lidské rysy, i přes svůj život s vlky. Díky této bestii se rozšířil takzvaný vlkodlak…

Ticho! Už jsou ve vesnici! Teď už nemusím nic vypravovat, vše uvidíte na vlastní oči. Tady, škvírou mezi prkny se podívejte ven. Vlci už přišli, prošli kolem několika domů a za nimi, v záři hvězd se nese místní smrt. Ach, jak si kráčí vznešeně, jako vládce tohoto kraje, že? Mám zlé tušení, že dnešek nebude tak poklidný, jako jiné noci takto strávené. Dnes nás bude čekat krveprolití. Cítím to, je to intuice, která je trénována po několik generací, totiž moji předci se kdysi pokoušeli zabít ji, abychom mohli poklidně žít, nikdy se to nikomu nepovedlo, snad má nadpřirozené schopnost?

Je to tady, o několik domů dál. Nemají zatlučené dveře a okna, spoléhali, že se až k nim ta stvůra nedostane, ale ona moc dobře ví, kam má jít, už bylo zmíněno, že její existence je přibližně od dob Keltů a to by bylo, aby na nás, na prosté lidi nevyzrála. Už si brousí své drápy o dveře, máte-li slabší žaludek, pak raději odvraťte zrak, nebude to pěkná podívaná, to říkám předem. Nemají šanci, jejich osud se zpečetil ve chvíli, kdy vtrhli dovnitř.

Jen skrze okno je vidět jak se rozmáchla a svou tlapou s ostrými drápy všechny odhodila stranou. Prvně sahá po muži a, nejspíš přitisknutá v rohu, ječí jeho žena. Silným stiskem pod krkem jej takřka okamžitě udusila. Ještě, než odezněly poslední záškuby, utrhla mu hlavu jako hadrovému panáku a dychtivě se zakousla do těla. Ostré zuby oblečení téměř ani nepoškodily, jen jím projely a zakously se do masa, s výrazem uspokojení kus odtrhla a okamžik povalovala v ústech, jako správný gurmán. Jak snědla toto sousto, hladově se vrhla na zbytek těla, vlci mezi tím okusují kosti a snaží se ukořistit si pro sebe alespoň celé dítě, které nepřežilo náraz na zeď.

Takovouto spoušť v jediném domě po sobě nechala ani nepamatuji, dnes je opravdu rozvášněná a to dělají ty jasně zářící hvězdy, které jí snad dodávají onu nepochopitelnou sílu a neohroženost. Vidíte ten vítězoslavný výraz? Ne? Rozumím, nechce se vám dívat na ten mord. Po malém odpočinku se spustila opět na všechny čtyři a vyběhla ven – míří k dalšímu domu, jehož zabezpečení je skoro nulové. Máme štěstí, že nás míjí a že jsme na ochraně pracovali dlouho a usilovně. Počkáme do rána a pak až vyjdeme, to budou pryč. Jít spát? Ne, to nepůjde. Musíme dát pozor, jestli prkna na oknech a dveřích nepovolují, jestli se sem nesnaží dostat, a pak… Poslouchejte ten křik, nářek a prosby o pomoc. Vhání to až slzy do očí.

Už vidím denní světlo, paprsky se k nám dostaly skrze škvíry mezi prkny. Stačí jen otevřít dveře a ani se moc nerozhlížet – vše je jasné, téměř celá vesnice doplatila na svou nedbalost a na křik, který se už ze zoufalství ozýval téměř odevšad. Víte co je ale smutné? Nikdo neodejde, nikdo se neodstěhuje, mysl mu to nedovolí. Toto je prokleté místo, jednou přijdete a není šance návratu, řekněme, že je to svět sám pro sebe…

Pojďme, odklidíme to, co zbylo po mrtvých, ať nepřilákáme další zvěř a neobjeví se zde všelijaké nákazy. Z toho pohledu se dělá špatně i těm otrlejším. Všude jsou rozházené části těl a z části či zcela ohryzané kosti… Všichni čekáme, kdy dojde řada i na nás. Kdy budou ostatní odklízet naše pozůstatky roztroušené po celé vsi a přilehlém okolí.