Sen

 „Někde jsem ztratil včerejší den.“

Není to tak nemožné, jak se zdá. Stačí jeden, zjevně nevinný, sen a může se stát cokoliv. Ve chvíli, kdy těm snům přijdete na kloub, není vůbec nevinný – je to noční můra. Po letech kvůli nim budete dělat cokoliv, jen abyste ještě nemuseli jít spát.

Sedím na posteli s oroseným čelem a zrychleným dechem. Stále mám ještě před očima výjev ze snu. Jako kdyby se někomu vylilo pití na chodník, bohužel to pití nebylo, byla to krev, která vytékala z těla ležícího opodál. Ani se mi nechce jít ven a číst si noviny, přesně vím, co tam bude napsáno: „Byl zavražděn muž, který šel za přítelkyní s květinou.“ Ještě vím, že ani v článcích a ani na policejních stanicích nebudou mít tušení, kdo to udělal.

Jak to vím? Jedno slovo vše vysvětluje – sen. Nevím, co se stane zítra, co se stane za týden, vím jen to, co se stalo. Vím o této smrti… A nejen o ní. Dnes mě ale v nose dráždí pyl i přes tu skutečnost, že je konec podzimu a nikde nic nekvete. Jsem si jistý, že z kaktusu a několika bonsaí to nebude. Taky jsem někde ztratil svojí oblíbenou košili.

Ač se mi nechtělo, nakonec jsem se přemohl a vydal se do práce. V metru jsem si vzal noviny a letmo je prohlédl. U titulku hlásajícího brutální vraždu jsem se nijak nezdržoval. Docela mě překvapilo množství lidí, kteří právě tomuto článku věnovali pozornost. Ještě o tom budou mluvit ve večerních zprávách, tím jsem si jistý.

Konečně jsem dorazil do práce, je to vyčerpávající kodrcat se přes celé město, jen aby člověk trávil nejméně 10 hodin přemýšlení, zakreslováním, vyměřováním, zapisováním… Pár kolegů jsem pozdravil a mé oblíbenkyni jsem jako každý den donesl něco na zub. Dnes je to malinká čokoládová roláda. Za její úsměv mi to stojí. Mám jí rád, ale je příliš mladá, letos jí bude osmnáct a tady je zatím jen jako výpomoc.

Celý den byl jeden velký zmatek, zrovna pracujeme na jedné velké zakázce, takže nikdo neví, kde mu hlava stojí. S Angel, jak jsme jí všichni říkali už od prvního dne, jsme odcházeli až poslední. Měl jsem rád ty okamžiky, velkou část trasy jsme měli společnou. Jenže se stalo to, co jsem nechtěl. Viděl jsem opět krev na zemi. Viděl jsem jí mrtvou.

Sedím na posteli v propoceném oblečení, mám zrychlený dech. Další z mých snů. Jenže… Nikdy se nestalo, že bych šel spát v oblečení, které jsem měl celý den na sobě. Když si ho prohlížím důkladněji, tak vůbec není celé propocené, spíš je… Celé od krve. Teď už nevím co je sen a co je skutečnost… A jestli je to skutečnost, tak už nechci nikomu ublížit…

Jedu v policejním autě a dívám se z okénka na ubíhající silnici. Pořád stejná šeď… Mám štěstí, že policisté, kteří jedou se mnou, jsou v celku rozumní lidé.

„Co to děláte?“ Zeptal se mě překvapeně jeden.

„Hledám včerejší den, někde jsem ho ztratil a teď nevím kde…“