Bylo nebylo aneb déja vu

Bylo nudné nedělní odpoledne a já neměla co dělat. Rodiče byli pryč a všichni moji přátelé sedí u počítače. Nikdy jsem nebyla jedna z těch, co by celé dny trávili v zajetí nejnovější techniky.

Dlouze jsem závla a natáhla se na postel. Pomalu jsem začala usínat, ale něco mě vytrhlo ze spárů spánku. Bum! Znovu bum!

"Co to bylo?" pomyslela jsem si a vyděšeně vyskočila z postele. Rány šly shora.

"Půda," napadlo mě najednou a vydala jsem se tam, abych zjistila, co se stalo.

Všude jsou vrstvy prachu a nepořádek. Po chvilce rozhlížení vidím, co způsobilo ten hluk. Vítr shodil dvě krabice ze skříně na zem. 

Ulehčeně jsem si oddechla, ale při pohledu na krabice ve mně začalo klíčit semínko zvědavost. Nakonec jsem se rozhodla, že se nic nestane, když se podívám, co je uvnitř. Otvírám první z nich a koukám na hromadu zmačkaného papíru. Už už ji chci odstrčit, ale co to? Krabice je moc těžká, aby v ní byl jen papír.

Odhrnu vrchní vrstvu papíru a překvapeně koukám na staré zrdcadlo. Bylo krásné, dřevěný rám byl pozlacený a na něm vyřezaní malí ptáčci. Opatrně beru zrdcadlo do ruky a prsty přejedu po jednom ptáčkovi. A najednou. Padám. Padám někam a nevím kam.

Když otevřu oči, vykřiknu. Jsem na půdě, ale vše je zde obráceně. Co bylo napravo, je nyní nalevo a naopak. Vstanu a jdu na prohlídku domu. Opravdu! Celý dům je obráceně. Vezmu ze stolu knihu a otevřu ji. I písmena jsou zrdcadlově převrácená! Chytím se za hlavu.

"Co budu dělat? Jak se dostanu zpět?" otázka střídá druhou. Ale pak. Nápad. Běžím na půdu a rozhlížím se. Zrdcadlo je přesně tam, kde jsem ho položila. Rychle ho vezmu do ruky. "Ne!" křiknu, ale vše je už marné. Zrdcadlo padá. Bum! Třísk! Všude po zemi jsou střepy.

S trhnutím se probouzím a s úlevou si oddechnu. "Byl to jenom sen," řeknu si a znovu začnu usínat. Ale najednou. Bum! Znovu bum!