Vrána

„Proč nejít touhle cestou?“, řekla.
„Protože musíme tudy“, řekl.
„… ale já nechci, chci jít zpět domů!“
Chytil ji za její dlouhé vlnité světlé vlasy, otočil si ji tváří v tvář a řekl: „Ty už domů nikdy nepůjdeš!“
Pustil ji, popadl ji za ruku a táhl ji cestou, kde měl v záměru jít. Trhla sebou a vyškubla se mu ze sevření. Rozběhla se do kukuřičného pole a utíkala ze všech sil. Zařval a rozběhl se za ní. Ona věděla, že je pomalá, ale strach ji poháněl dál. On neuměl moc běhat. Nebyl zvyklý na to, že by se opovážily utéct. Strkal se kukuřičným polem a řval.
„Počkej, ty malá kurvo! Beze mě nemáš v životě nejmenší šanci!“
Utíkala a listy kukuřice jí šlehaly po tváři, ale necítila bolest. Musela utíkat, utíkala o svůj život. Život, který byl doteď docela normální. Smutek a pocit zrady se na ni tlačil ze všech stran. Proč jí prodal? Jak mohl, když ji miloval, teda alespoň to říkal. Ty pocity se provalily jen na chvíli a zpomalily ji, zakopla, padala, do něčeho vrazila a přistála na studené zemi.
„Až tě chytím, tak si tě podám!“, ozvalo se z povzdálí.
Věděla, co jí chce udělat, od takového perverzáka to bylo jasné. Najde ji? Proč spadla? Podívala se nahoru a před sebou uviděla strašáka proti škodné, na jehož rameni seděla vrána. Dívala se na vránu a vrána na ni. Byl to pohled do temné duše prohnané vrány, která věděla, že se strašáka nemusí bát.
„Tímhle sis potvrdila verdikt! Prodám tě k těm nejhorším pasákům!“
Ona i vrána se podávali směrem, odkud křik vycházel a pak se jejich pohled opět stočil k sobě. Vrána se vznesla a přistála na velké ostré kose, kterou strašák svíral ve slaměných hnátech. Vrána se na ni podívala a zakrákala, jako by říkala: „vezmi osud do svých vlastních rukou!“.
Už nebylo moc času a ona musela jednat. Šustění kukuřic se přibližovalo. Vyskočila ze země zpět na nohy a uchopila kosu. Vrána uskočila na strašákovu hlavu a ona vyrvala kosu ze slaměných hnátů. Když se otáčela, už ho viděla, jak rozráží poslední řadu kukuřic. Zarazil se a hluboce se rozesmál.
„Na to nemáš! Ty malá kurvo!“
„To se teprve uvidí!“
Rozpřáhla se a pocit nenávisti a zrady její nápřah ještě zesílil. Švihla a kosa proletěla jeho tělem, jakoby na ten okamžik čekala celou dobu své existence. Zásah prošel jeho tlustým břichem, v okamžiku se z linie vyhrnula krev a otevřela se dost na to, aby mu šly vidět střeva. On se popadl za ránu v domnění, že svá střeva udrží ve svém těle. Jeho tělo se však ze slabosti a šoku zhroutilo a on padl na kolena. Díval se na malou dívenku, která se rázem změnila na anděla smrti. Její pohled byl tvrdý a nelítostný.
„Ubožáku!“, řekla.
Znovu se napřáhla a švihla, tak, že se celá otočila zpět ke strašákovi a vráně. Podívala se na vránu, která hleděla za ni. A dívka jen uslyšela, jak cosi narazilo do stěny z kukuřice a s čvachtnutím spadlo na zem. Těsně za ní pak jako těžký pytel dopadlo jeho tělo a teplá krev se jí roztékala pod nohama.
Vrána se na ni podívala a kývla hlavou. Dívka na vránu s pocitem vděku taktéž kývla.
„Jdu se podívat, jak se má můj milovaný. Půjdeš se mnou?“, zeptala se vrány.
Vrána hlasitě zakrákala, vzlétla a usedla dívce na rameno. Dívka sebrala strašákovy z hlavy slaměný klobouk, nasadila si ho a vyšla dál do kukuřičného pole.