Had (1. část)

15. července 2012 (21:45, autobusová zastávka)

Temno, déšť, zastávka. Samotná nechtěla čekat na další autobus, který měl jet až za půl hodiny, ale také nechtěla odejít ze zastávky přímo do sprchy deště. Léto bylo poměrně suché, takže každý, z obyvatel města, byl rád, když se přihnal pořádný liják a pročistil tak teplý vzduch. Ovšem není horkým dnům konec. Podle meteorologů mají teploty druhý den stoupnout na čtyřicet stupňů.

Aut pomalu ubývalo. Většinou to byli workoholici, kteří se vraceli z přesčasů, a sem tam se mihlo pár taxíků. Sophie chvíli váhala, zda má na některého z nich zamávat, přeci jen za autobus zaplatí daleko méně než za taxík. Podívala se na hodinky. Ještě 25 minut.
„Prima!“ Řekla a nahlas vzdychla. „No nic, když není zbytí.“ Vstala a čekala, až se přiblíží další žluté auto. Měla kliku, před sebou viděla světla auta, které mělo na střeše žlutě svítící značku. Začala mávat. Řidič si musel určitě všimnout kaluže, která se roztahovala u zastávky, protože přibržďoval, aby Sophii nenahodil. Už tak měla vlasy zmoklé, nemusela mít ještě oblečení. Sophie otevřela dveře a nastoupila. Hned se cítila příjemně. Příjemné teplo, poklidná píseň hrající v rádiu a usměvavý řidič, který se k ní otočil a přátelsky se zazubil.

„Brej večír, paní. Kampak?“
„Kam? Domů přeci. Ulice svatého Augusta pět.“
„Dobře, nevadí vám hudba?“
„Ach ne, je to příjemné, do toho deště se to hodí.“
„Hm…báječně.“ Otočil se zpátky k volantu, zařadil a vyjel ke křižovatce. Sophie byla nakonec ráda, že zvolila taxíka než, aby tu čekala na autobus. Bude aspoň dřív doma.
„Máte tu příjemné teplo.“
Řidič pokýval hlavou a koukl do zpětného zrcátka, ve kterém se mu rýsovala krásná tvář Sophie.
„Když prší, tak se také ochladí, snažím se veškerým zákazníkům poskytnout jen to nejlepší. Co vy, paní? Z práce? Od přítele?“
„Ehm…když už jsme u toho, tak slečno a ano z práce.“
„Promiňte, oslovuji každého paní. Jsem Bill, jen se omlouvám, že vám teď nemohu podat ruku, ale to vyřídíme pak.“
„Nevadí, jsem Sophie.“
„Sophie? Hezké jméno, mám sestru Sophii.“
„Vážně? Já myslela, že tohle jméno mám snad jen já.“
„Copak? Vám se nelíbí?“
„Připadá mi…nevím…staromódní?“
„Ale kdeže, je to moc hezké jméno.“
„Vy čtete?“
Bill se nechápavě podíval do zrcátka.
„Ne, promiňte, Bille, jen se mi zdá, že máte moc hezké vyjadřování.“
„Ach tak. Ano…snažím se číst. Prý dělám pokroky, tak asi na tom něco pravdy bude.“ Hodil veselý výraz do zrcátka a Sophie se zasmála.

Z reproduktorů rádia se linula píseň Purple Rain od Prince.
„Jé, moje oblíbená, když dovolíte?“ Řekl a přidal na hlasitosti.
„Samozřejmě, nevadí, moc krásná píseň.“
„Vy jí znáte?“
„Ano, můj táta…“ odmlčela se a Bill uviděl, jak se jí třesou koutky.
„Vzpomínky?“ Sophie přikývla.
„Chtěl jí zahrát na pohřbu.“
„Omlouvám se, mám to vypnout?“
„Ne, alespoň si teď vzpomenu na ty hezké chvíle.“

„I only want to see you laughing
in the purple rain, purple rain, purple rain.
I only want to see you bathing
in the purple rain.“

Bill zabočil do ulice, kde se před nim tyčil kostel Spasitele. Od ulice svatého Auguste se neustále vzdaloval, aniž by si toho Sophie všimla. Sophie se však vytrhla ze vzpomínek na svého otce a odkašlala si.
„Bille? Promiňte, ale nejedete špatně?“
„Hm…jak to víte?“
„Kostel Spasitele, ulice svatého Augusta je hodně daleko.“ Všimla si, jak něco cvaklo, podívala se na dveře. On mě zamkl.
„Hej!? Co děláte? Bille! Slyšíte? Tak doprdele zastavte!“ Zakřičela.

Bill dupnul vztekle na brzdu, až se málem Sophie uhodila o opěrátko. Ticho. Nikdo z nich neřekl ani půl slova. Jediné, co bylo slyšet, byla píseň Purple Rain, dopadání dešťových kapek na kapotu auta a stěrače. Náhle ticho prolomila Sophie.
„Okamžitě mě pusťte!“
„Ale, ale, ale…“ řekl Bill a pomalinku se k ní otáčel. Velmi pomalu, nechtěl si nechat ujít takový moment, který ho vzrušoval. Otočil se teď obličejem k ní a Sophie to uviděla. Zakřičela a dala si ruce přes ústa.
„Panebože! C-co? C-o, s-e?“
Ale Bill nereagoval, chvíli se jí díval přímo do očí. Cítila, jak jí tím pohledem probodává skrz naskrz. Když už si myslela, že něco řekne, udělal škleb. Jeho levá tvář byla znetvořená a tímto šklebem jí zdeformoval ještě víc.
„Soooppphhiiee“ řekl tichým, avšak hrůzostrašným hlasem a ještě vyplázl jazyk a olizoval si ústa, při kterém jí přeběhl mráz přes záda. Viděla jen trošku z jeho jazyka. Zaznamenala, jak má jazyk prořízlý. Měl ho ve tvaru, jaký má nějaký plaz. Had. Ano! Byl to had. Nejen jazyk, ale i celá levá půlka tváře vypadala jako kůže hada.
„Už ti to stačí?“
„Ty hajzle, co jsi zač? Pusť mě nebo zavolám policii!“
„Che, che, che. To klidně můžeš, jsi stejná kurva, jako ty předešlé. Ale s jedním jediným rozdílem. Víš jakým?“ Na chvíli se odmlčel. „Celou dobu, co jsme jeli, jsi byla slušná. Krásně jsi mi vykládala o sobě, tvém otci. Panečku, člověk by ani nevěřil, že taková hezká a chytrá holka brzy umře. Hm?“
„Okamžitě mě pusť! Slyšíš mě!“ Řvala, jak mohla a vztekle kopala do sedadla.
„Vidíš to, jaká jsi teď? Už mě rozčiluješ. Nechtěj mě vidět rozčíleného.“

Otočil se před sebe, zmáčkl na tlačítko, které připoutalo Sophiino tělo k sedadlu, a dupl na plyn. Auto se rozjelo, až si málem Sophie pomyslela, že někoho srazí nebo někam narazí. Viděla, jak míjí rodinné domy, až najednou neviděla nic. Otočila se, a za sebou uviděla pás světel, který se neustála vzdaloval a vzdaloval. Byli na nějaké lesní cestě a pořád cítila, jak někam stoupají. Kopec?
„Ty hnusáku jeden, kam to jedeš!? Zastav!“
„Mlč! Nebo to bude ještě horší!“ Zařval Bill.
Sophie, uviděla před sebou světla nějakého domu. Bill zajel až ke dveřím, vypnul motor a vystoupil z auta. Přešel směrem k Sophii, otevřel dveře a odemkl jí z pásu.
„Vystup si“ přikázal jí.
„Kde to jsme?“
„Po tom ti nic není, krávo! Tak dělej!“ Chytnul jí za vlasy a odhodil z auta na zem. Kopnul jí třikrát za sebou do břicha a jednou zasáhl obličej, až zakvílela bolestí. Otočil jí na záda a tvář jí chladil déšť. I přes déšť cítila, jak jí stéká pramínek krve z nosu. Naklonil se k ní a vztekle jí zvedal ze země.
„Měla ses chovat slušně“ řekl jí, zatímco se chtěla dostat z jeho držení, avšak marně. „Způsobila sis to všechno sama.“
Sophie sebrala zbytek svých sil a trefila Billa do tváře. Rozběhla se, ale Bill, přes veškerou bolest, jí popadl za nohy a strhl jí zpátky k sobě.
„Nech mě!“ Křičela, ale to bylo všechno, co stačila říct. Když se rukama zaryla do hlíny, ve snaze se dostat pryč, zatemnělo se jí před očima.
Bill jí ještě jednou udeřil a Sophie upadla do bezvědomí.
Tma.
Chlad.
Déšť.