Snové snování

„Dobrý den. Dvacet čtyři,“ ukazuju kartičku stevardovi, ten míří propiskou na schéma sedadel a pátrá po mé objednávce. Nic neříká.
„Nebo ne?“ znejistím a koukám do diáře. Je to tam, středa v 10:00, Plzeň-Praha, sedadlo dvacet čtyři.

„Vydržte, zjistím vám to,“ mumlá do papíru a vyťuká jakési identifikační číslo do předpotopního mobilu. „Ne, nemáte to objednané,“ odpovídá suše. Suchost určitě není v popisu práce posádky žlutých autobusů. Co má sakra za problém?




„Do háje. Máte ještě místo?“ ptám se zoufale.
„U řidiče“ reaguje stevard, teď už vysušeně jak švestka.
Rochám v tašce. Nemám peněženku. Do prdele! Loučím se a vzdávám to. Nesnáším, když někam přijdu pozdě, i kdyby se mi podařilo zabookovat místo v dalším spoji, do školy dorazím uprostřed hodiny a to fakt není můj styl.

Vcházím do podchodu a prohlížím tu malou podzemní expozici grafitů nasvícenou problikávajícími lampami. Kde jsem teda vzala číslo sedadla? Vycucla jsem ho z prstu a lípla do diáře jen tak? A co ta peněženka? Třeba se dnešek podobá scénáři filmu Nezvratný osud a v rádiu se za chvíli doslechnu o nešťastné nehodě jednoho autobusu, o smrti mladých lidí cestujících do práce a za studiem. O tom, jak stevard prolítnul předním sklem a byl na místě mrtvý. A jako ve filmu si pak pan Osud přijde pro mou osobu.

Šlapu po schodech nekonečného podchodu, těsně u východu se válí několik kousků oblečení.
Ze zastávky jsou to k našemu bytu tak dvě minuty, vezmu to ale oklikou a obejdu blok, abych si užila trochu čerstvého vzduchu a co nejvíc oddálila psaní bakalářky.

Procházím kolem nově nahozených činžáků a směřuju k úzké pěšince vedoucí mezi dvěma jezery. Nebo jsou to nádrže? Cestička není ani půl metru široká, zřejmě je to horní hrana jakési zdi oddělující dvě různé vody. Jdu dál a nevidím žádné domy, žádné silnice. Nic přede mnou, nic za mnou, jen kolem mě černá hladina a v ní honící se stíny.

Zastavím se a balancuju na vrcholku zdi, pozoruju tvory ve vodě. V levé nádrži na mě číhá obrovský krokodýl. Znám ho, párkrát jsem ho už viděla. Rozběhnu se a celé mé tělo tíhne k pravé straně jakoby pryč od nebezpečí. Co se ale stane, když náhodou spadnu doprava? Za letu sleduju temno pravého jezera, asi tak metr pod hladinou se kroutí had, v průměru širší než pěšinka sama. Oba strážci vod plavou směrem mého útěku a doufají v pád své kořisti.

Zrychlím a přiřítím se na plácek plný davů a známých tváří, zastavím se, nikdo si mě ale nevšímá. Voní tady cukrová vata a vzduchem létají bláznivé atrakce. Pouť navštívili ti, v jejichž přítomnost už jsem dávno přestala doufat. Každému z nich jsem kdysi podala kus srdce, nikdy mi ho nevrátili. Teď je zase moje srdíčko kompletní jak se jeho střípky sešly na jednom místě a strašně to svědí, jak se zraněný orgán hojí, hrudník podivně vibruje.

Jeden z nich, Endží, mě popadne za ruku a táhne nás na jeden z kolotočů. Řítíme se mezi oblaky, stroj ale mechanicky neopakuje stejný kyvadlový pohyb, moje sedadlo se vznáší nad celou tou šarádou rozpadlých vztahů. A všichni na mě mávají. Můj žaludek zůstal kdesi u země, modlím se, ať tahle zběsilost přestane. Endžího už nevidím.

Jízda končí, zvracím a plivu růžové pramínky vody, zřejmě obarvené jahodovou tříští, kterou jsem nevypila.

Po pouti je vždy čas navštívit babičku, nosíme jí duhové žůžo, takové to hnusné pěnové a bez chuti, má ho nejradši a na žvýkání lepivého tureckého medu už si její protéza netroufá. Škoda že je babička tři roky po smrti.

Jenže teď s námi sedí v obýváku. V obýváku, v němž ještě před nedávnem nezůstal žádný nábytek, vše se vyházelo a sklidilo kamsi, kamsi do světa nábytku, který kdysi patřil lidem, než zemřeli. Hovíme si na zelených křeslech, máma se ségrou se cpou koláčem, nikdo nemluví, babi celou dobu jen kouká do okna, jako by čekala na svou vlastní smrt, o které, zdá se, vím jen já.

Schovám se na záchodě, v malinké místnosti provoněné levným citrónovým osvěžovačem vzduchu. Na míse zůstalo vyvýšené prkýnko pro nemohoucí, babička se tak na něj z invalidního vozíku lépe dostávala, před lety přišla o nohu. Vystoupnu na dřevěnou stoličku pod záchodovým okýnkem a přes muškáty nasávám krásu mého nejmilovanějšího místa, mého drahého Plzence. Zahledím se na rotundu na vzdáleném kopci a utírám slzy.

Babička se vyklání z vedlejšího okýnka, stejně drobného a úzkého, vedoucího z předsíně. Stojí, nemluví.

Vyskakuju z okna a utíkám pryč, pád z druhého patra nebolí, jsem totiž lehká jako pírko. Babi na mě mává svou žilnatou rukou, jako malé dítě co nemotorně plácá dlaní vzduchem a divoce ohýbá zápěstí.

Jsem zpátky v Plzni a přidávám se ke svým přátelům procházejícím kolem Masarykovo náměstí. Okolí vypadá jinak, a přesto vím, kde jsem. Tatíčkův pomník je pryč, zůstalo tu jen děsivé prázdno. Oprýskané domy nahradila řada obrovitánských mrakodrapů, všude jen chladné sklo a beton. Po pekárně, kde jsem kdysi jako brigádnice ve skladu rovnala horké chleby, ani památka.

S partou se šouráme kolem silnice, modely aut nepoznávám a snažím se zpracovat všechny ty změny. Ulicemi pochodují lidé v bílých uniformách s koženými obušky za pasem.
„Neříkej nic“ šeptá Jezinka a je to poprvé, co na mě někdo promluvil.
„Proč?“ podivím se trochu víc nahlas a v tu ránu se na mě sesypou ti v bílém.

Probouzím se v tmavé cele, chodbou táhnou zkrvaveného muže. Bože, to je táta!
„Odporoval systému. Jste další,“ promlouvá jeden ze strážců. Vyděšená se rozhlížím po špinavé vlhké chodbě plné tajemných dveří a mříží dalších cel. Kobka se sráží, nemůžu dýchat a muž přichází blíž.
„Dáte si něco teplého k pití?“ usměje se.
„Cože?“ nechápu otázku.

„Kávu, čaj, čokoládu nebo cappuccino?“ ptá se mladík, teď už oblečený v růžové košili.
„Ne, díky,“ odpovím a pozoruju pole za okny pádícího autobusu.