Za zrcadlem zřím sebe sama

Chodím okolo něj celý život a celý život vidím,jak se zdá,pravdu. Jak jsem si alespoň myslela. To,co je okolo.Pravdu tady a teď.
Avšak právě včera večer se to zlomilo a já neměla možnost se na tu změnu připravit.

Bylo právě před půlnocí, když jsem si uvařila čaj a chtěla se zahrabat pod deku s knížkou. Nemohla jsem zase spát a protože mě to naštvalo, rozhodla jsem se zamořit svou hlavu temnotou a zlem. Odjakživa jsem milovala horory a kniha o reality show z pralesa byla dokonalá.
Lehla jsem si a sáhla po hrnku s čajem,když v tom zapraštělo zrcadlo vedle mé postele. Byl to starý,drahý kousek,vytepaný v mědi s okrasným,těžkým rámem. Lekla jsem se a zaklela. Knížka v ruce se mi zatřásla a vypadla na zem. Když jsem se pro ni sklonila, koutkem oka jsem zahlédla mihnutí temného stínu po zrcadle. Achjo,zase ty stíny, pomyslela jsem si. Kdy už se těch vidin konečně zbavím?
Vidět něco jako jediná z lidí okolo bylo trapný,stejně jako moje věčný lekání se těch stínů. Jít pro kafe do mikrovlnky v práci a při vyndávání horkýho hrnku sebou trhnout, protože jsem periferně zahlídla nějaký stíny v prosklených dveřích naproti bylo skutečně na mozek. Už ani nepočítám množství těch pohledů alá "ty magore, spálila sis ruku" apodobně.

I teď mne mihnutí vyděsilo,ale nespaním jsem byla už docela otupělá a tak jsem to moc neřešila. Když jsem knihu uchopila a zvedala ji,viděla jsem na zrcadle něco jako rychlé míhání se čar udělaných černou fixou. Takový to vlnění se z hororových filmů,kdy mají zombí a duchové vyškrtaný oči.
Řekla jsem si,že bych možná už měla jít spát,když zrcadlo zapraštělo podruhé.Intenzivněji a jako by vykřiklo "hej!"
Kniha opět s duněním vypadla na zem a já se trhaně posadila na posteli. Ježíši,co je s tím?! Že to praská ve dne v noci jsem si už zvykla...že do toho naráží vztekle muchy a že pes obchází okolo se staženým ocasem jsem věděla...ale až teď mě napadlo,že to nejspíš nebude obyčejné zrcadlo z aukční síně.

Celé zrcadlo se z mědi změnilo na černou a ve středu skelné plochy se pohybovala temná pára. Kroužila a postupně se dostávala do všech rohů zrcadla. V hlavě mi začalo hučet a šly na mě mrákoty. Obvykle dostávám z takových stavů strach,ale najednou vše utichlo a něco uvniř mi řeklo "jdi dovnitř".
Kam? Rozhlížela jsem se pokojem, kdo mi to nařizuje,ale nikdo tam nebyl. Kdesi uvnitř se naštvaněji ozvalo: "k zrcadlu!"

Mátožně jsem vstala a šla k zrcadlu. Plocha byla celá černá a vířly v ní úlomky. Při bližším pohledu jsem zjistila, že to nebyly úlomky,ale malé vrány,kroužící ve směru hodinových ručiček. Hm,co tam dělají? Asi jsem fakt blázen.
Chtěla jsme se otočit a odejít, ale zrcadlo mne paralyzovalo. Neschopna pohybu jsem vnímala, jak se mé pyžamo nadouvá v poryvech větru, které šly ze zrcadla. To zrcadlo na mě fouká, pomyslela jsem si zděšeně a ten nesmysl mne rozesmál.
Smála jsem se zajíkavě a zoufale, protože to bylo to jediné,co jsem mohla.

Společně s větrem ke mě zavanul i pach páleného listí a já si připadala jako na podzimní louce plné tlejícího listí v dešti.
Copak v zrcadle něco hoří? Můj smích utichl. když hoří, tak hoří. Co dál?
Vata v mé hlavě brněla a tělo mne ohýbalo směrem k ploše zrcadla. Jako prkenný panák jsem se ohla do pravého úhlu a zírala jsem jako v úkloně do skla. To se změnilo v povrch vody, do nějž kapaly kapky deště. Napřed černé,kouřové,pak krvavé.
Z kapek se stal déšt a poté proud. Krev tekla zezhora a točila se ve středu ve víru. Najednou se vír vzedmul a veškerá krev mi stříkla do obličeje. Zalil mne chlad a pach krve. Chutnala železitě a mne jen napadlo ptát se, čí asi je.
"Tvoje", zaznělo mi v hlavě.

Nikdy jsem tolik nekrvácela,namítla jsem uvnitř. Kapky kapající z mého obličeje a pyžama pleskavě dopadaly na podlahu a mísily se s nářkem, nyní vycházejícím ze zrcadla. Někdo křičí! říkám tomu Nikomu uvnitř mě.
"Já vím...je jich víc. Poslechni si je!"
Poslouchám.
To není jen křik....V tom šumu jako z rádia jsou i slova..."pomož mi...neutíkej mi....vrať mi to!...kam jsi se mi schovala?....proč mi to děláš??....lhářko!....jednoho dne budeš litovat...."

Poslední věta mnou cukla. Ta slova i barvu hlasu znám.
To jsem někde viděla!
"Ne neviděla..ale slyšela jsi to...řekla ti to ta, jež jsi tolik ublížila,pamatuješ? vnímej další zažité!"
Hlasy dál naříkaly a já najednou viděla všechny situace, ve kterých se to stalo.

Ukradená Bárbí i s Kenem...záměrné utíkání kamarádkám,které byly menší a bály se,,,.zhazování sourozenců do řeky,aby za mnou nedolízali...jejich zamykání do sklepa...bití batolat, které jsem hlídala a nevěra,kterou jsem zapříčinila sebevraždu své přítelkyně.
Všechny situace jsem měla před očima.
Nejen že jsem viděla tváře těch vyděšených,ale cítila jsem jejich strach.

Když jsem viděla přijíždějící autobus,který se valil na mne,ležící na dálnici,křičela jsem vnitřně dost!přestaň už! pamatuju se!
Hlas se zachechtal a ošklivě mnou zacloumal: " ne žádné dost...prožij vše znovu a pořádně! půjč si strach druhých!"

Hluk a křik sílil,autobus troubil a jeho pneumatiky kvílely...cítila jsem vítr v mých kadeřích a v hlavě mi tepala nenávistná slova o zradě těch, které jsem milovala. Chladivý noční beton mne tlačil do zad a odlétávající kamínky od kol autobusu mne udeřily do obličeje. Už byl tak blízko. Ať je už konec,,,už je nechci nikdy vidět!Oba dva!
Stín blížícího se kolosu,vítr řvoucí u mých uší a rachot motoru mne přimáčkl do vozovky.Skryla jsem hlavu do dlaní a čekala náraz...
Přišel. Odhodil mne a nastalo ticho.

Otevřela jsem namáhavě oči a ležela na podlaze pokoje. Hlas mne vytáhl na nohy a opět mne ohnul k ploše zrcadla.
"Podívej se na tvou odměnu".
Jakou? Odměnou by mi mělo být to, že už to nedělám ne?

"Ne...tvoje odměna bude na celé věky....neměnná a nevyléčitelná".
Ohnutá jsem mžourala do temnoty přede mnou. Hlas mne nakláněl a vtláčel do plochy.
Ta se měnila v teplou a měkkou a já jí prostrčila hlavu jako pavučinou potaženým oknem.

Dívala jsem se do místnosti,kde bylo nějaké sklepení.
Kamenité zdi, zima,pavouci,štíři,hadi,švábi. Vše syčelo,skákalo a lezlo.
Od stropu se v jemném větříku pohybovaly obrovské,dlouhé pavučiny,jemné jako svatební látka.
Zaostřila jsem a z tmy vystupovalo jakési ...křeslo.
Křeslo jako ze zámku,ale zašlé a zaprášené.
Na tom křesle na opěradle ležela kostnatá ruka ženy s bílou,žilnatou rukou.
Na ruce byly okovy.
Připoutaná žena přede mnou začala vystupovat v celém světle.
Byla to stará,vrásčitá stařena s uraženou půlkou hlavy,pokousanýma rukama a řeznými,mokvajiíícími ranami.
Seděla na tom křsle a vybitými, bezzubými dásněmi sténala.
Byla připoutaná i za zlámané nohy, ze kterých jí trčely kosti.
Jak mne zahlédla,začala sebou škubat a řetězy řinčely.
Vztáhla ke mne ruce a já zahlédla na předloktí čínské znaky, které mám vytetované i já.
Po chvíli mi to došlo.

Ta stařena jsem já!
"Ano" ozval se hlas.
"Jsi to ty. Nyní tu budeš v této podobě trávit své dlouhé,bolavé věky. Tvá přítomnost tu bude znakem, že veškeré zlo bývá potrestáno a že nikdo svému rozhřešení neujde.
Budeš tu uvezněná ve stavu, v jakém našli tvou kamarádku poité,co ji srazil autobus,když vás našla spolu.
Budeš nehnutě sedět s tou havětí a tvé tělo bude plné jedu,bolesti a slabosti.
Přijde den, kdy tě stejně prokletá duše zahlédne a nastoupí tvé místo. Pak dojdeš pokoje a klidu,ale dřív ne.
Čekej na den,kdy se zrodí stejný hríšník jako ty a kdy spáchá hrozné činy.
Postup mu své místo a sama se naroď jako někdo nový,kdo se takových věcí už nedopustí.
Ve svém stavu zde sleduj tváře, které se do zrcadel budou v průběhu staletí dívat a hledej na každém to,co jsi ty sama ve svém odrazu nikdy vidět nemohla:dobro a lásku".

A tak jsem byla ze svého života plného soukromých zel a bolestí za křiku svých obětí vtažena do té kobky a má duše splynula s tou stařenou. Má 20ti letá pleť se vysušila a scvrkla,stejně jako mé pěstěné ruce a gelové nehty.
Mé napletené hebce medové vlasy se změnily na bílé hedvábí,zdvíhající se pod příbojem lezoucích havětí na mé hlavě.
Maso z mého šťavnatého těla mizelo a já seděla na kostnatém zadku.
Nohy se mi lámaly,kosti lezly kůží ven,do zápěstí se zařezala pouta a praskla mi lebka.
Krev a mozkomíšní mok dopadl na zbytek havěti, která ke mě vzhlédla.
Dívali se na mě a pak,jako na povel, se ke mě vrhli,aby mne celá ta staletí vteřinu po vteřine kousali,hryzali a ožírali.
Bolest mnou prostupovala a já se svíjela v poutech.
Neexistoval však nikdo,kdo by mi přišel na pomoc a mou bolest utišil.

Z kalendáře mé půjčky hříchů se odvíjely první vteřiny a minuty úroků z daně,kterou jsem já otrávila životy druhým.
Zmizela jsem ze světa tak rychle,jako mizelo dobrou pod mou krutovládou a já vyhlížela tu tvář dalšího Hřísného, která mne zachrání.

Sedím tu už sto let a ještě se neukázala.