Brána do pekel

Mnoho lidí zřejmě tento hrad nezná. Přitom právě Houska má jednu z nejpestřejších minulostí vůbec.
Traduje se, že hrad Houska je starší než Bezděz. Ze strategického hlediska nemá žádný význam, nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil funkci hraničního hradu. Jeho obranný systém je zaměřený proti „vnitřnímu nepříteli“. Snad se zde střežilo něco, co se nesmělo dostat ven.
To něco, co se uvnitř hradu skrývá mělo být peklo. Hrad stojí na skále a vznikaly různé báchorky. Kdysi pod hradem praskla skalní stěna a tím se otevřela brána pekel. Jak lidová slovesnost barvitě líčí, nebylo nouze o zjevování se démonů, ďáblů a jiných potvor. Nad místem praskliny tedy byla postavěna hradní kaple jako zátka „pekel“.
Říká se, že každý kdo je na Housce fotografován nepohlédne fotografovi přímo do tváře a pokud ano, není jeho tvář stejně vidět a nebo fotografie nějak „nevyjde“.
To nejsou zdaleka všechny taje tohoto hradu. Ale teď vám převyprávím jednu z mnoha pověstí, jenž jsem zpestřila výplodky své fantazie (jen z malé části).

V dávné minulosti se děly strašidelné věci. Královi docházela trpělivost, všichni si povídali o zakletém hradu, kde je brána do pekel.
„Lidé, poslyšte! Je naprosto nemožné, aby existovala takováto brána! Jsou to jen povídačky! Nebo viděl snad někdo ďábla čí jinou pekelnou bytost?“ král postával na balkóně svého sídla a snažil se přesvědčit obyvatelstvo České země, jak nesmyslnou věc si vymysleli.
Zavládlo naprosté ticho. Král se však nenechal odbít: „Tak co? Nikdo! Vidíte, že neexistují nadpřirozené bytosti!“
Pár lidí zaprotestovalo. Prý, že již spatřili něco nadpřirozeného, zdánlivě nereálného.
Král ukončil schůzi a nahněvaný se odebral do své komnaty. Uvažoval nad tím, jak by mohl přesvědčit Čechy, že peklo vážně neexistuje. On sám nikdy neholdoval takovýmto nesmyslům.
Pár dní mu trvalo než přišel na svůj plán.
„Stráže! Zítra na jitro vyjíždíme na ten hrad, na Housku! Vyberte jednoho z našich vězňů, vezmeme ho s sebou!“

Panovník celý dychtivý přešlapoval ve svém pokoji a čekal, než přistaví kočár.
Za pár minut se otevíraly dveře. Služebná oznámila odjezd. Monarcha spěchal dolů a naskakoval do vozu.
Cesta ubíhala skvěle. Tento den byl provoněný lučním kvítím a slunečný.
„Za chvíli dorazíme,“ křikl zepředu kočí a švihl bičíkem.
Z krásného dne se nenadále stalo pochmurno a sychravo. Slunce zmizelo za tmavá oblaka a švitoření ptáčků rovněž polevilo.
Kočár zastavil a král mohl vystoupit. Před nimi se rýsoval čtvercový půdorys nějaké budovy. Vypadala velice ošuntěle a opuštěně. Hrad byl opuštěný a zaniklý. Každý se tu bál bydlet, nebylo zde vidět ani živáčka.
Vladařova věrná stráž lapila vězně a kmitala za pánem. Vrata šla otevřít jen ztuha, ale přeci. Zahrada, pokud se tomu tak ještě dalo říkat, byla zarostlá trávou až po pás.
„Zde někde by to mělo být!“ král ukázal prstem do dálky, sám byl zahleděný do mapky.
Na místě stála malá stavbička s křížkem, nejspíš kaplička. Když vešli dovnitř, našli oltářek směřovaný na východ a bránu. Vládla zde zvláštní atmosféra.
„Nechoďte tam! Není to dobré místo!“ trestanec odhalil tajemství okamžitě. Nikdo však neuposlechl a na vybídnutí krále se začalo kopat.

Trvalo to nekonečné hodiny, hlína byla tvrdá a značně kamenitá. Když byla díra hluboká asi tak jeden metr, hlína se začala propadávat. Narazili na jakousi skrýš.
„Tak, teď spusťte toho muže dolů! To je jediný způsob, jak přesvědčit lid, že nic neí pravda!“
Stráže se snažily zmocnit trestance. Ten však namítl: „Půjdu sám, je to lepší než trest smrti!“
Pomalu ho spouštěli dolů do jámy. Byl asi tři metry pod povrchem země, když začal příšerně křičet. Ječel tak silně, že se to rozléhalo nejméně do pěti kilometrů daleko.
Královi muži vězně vytáhli. Něco tak zvláštního ještě neviděli. Vězeň, který měl ještě před pár minutami vlasy černé jako havran měl teď hřívu bílou jako sníh. Celý se klepal a upřeně se díval do dály.
Zbůhdarma se ho ptali, co viděl. Neodpovídal, jen se přehupoval ze strany na stranu a něco nesrozumitelného si pro sebe mumlal.
Po dlouhých hodinách strávených přesvědčováním muže, že vše je v naprostém pořádku a nic se mu nemůže stát, vydal konečně pár zřetelných slov. Ne však souvislou větu.
„Hrůza, peklo, smrt,“ opakoval několikrát za sebou.

O pár dní později vězeň zemřel na neznámou příčinu. Zřejmě se mu zastavilo srdce. Všichni jeho známí však jednotně tvrdili, že byl vždy zdravý a silný muž.

Král od tohoto zážitku také začal věřit v něco nadpřirozeného.
Lidé, kteří se báli ještě víc, jeli na Housku a společnými silami chtěli jámu zavalit. Ovšem, nešlo to. Jáma byla snad bezedná. Sypali několik dní i nocí, ale hlína jakoby se ztrácela.

Tuto záhadu neobjasnil nikdy nikdo. Bylo již jen ne mnoho odvážlivců, kteří se odhodlali jít na to místo. Nikde nejsou žádné zmínky, kde by se někdo znovu spustil do „pekel“.

Občas je na zámku vídána bílá paní, se kterou měl zkušenost i Karel Hynek Mácha. Prý mu ukázala něco, co bylo (podle jeho popisu) úplně stejné, jako dnešní kamera.
Často tam prý chodí i člověk s kápí bez tváře. Každého, kdo se opováží v noci vstoupit na pozemky hradu, pronásleduje.