Všichni lžou

Můj anděl nemá křídla a nežije v nebi – je se mnou v obyčejné garsonce. Vlastně neměl až tak moc na výběr, našel jsem jej náhodou. Bylo to téměř před třemi lety, měl jsem už dost života, chtěl jsem udělat poslední krok a projít bránou osudu. Procházel jsem se po hradbách, které měly chránit město, kdyby byly bývaly dokončeny. Avšak někdy ve čtrnáctém století město po necelých čtyřech dnech obléhání padlo. Našel jsem si nejvhodnější místo, kdy bych mohl padnout já. Když jsem koutkem oka cosi zahlédl – sochu, spíše jen sošku, anděla.

Rázem jsem si vše rozmyslel a vydal jsem se směrem ke svému objevu. Měřil jen něco kolem třiceti centimetrů, měl uražená křídla a ve tváři výraz, jako jsem měl já, když jsem stál na okraji hradeb. Na sobě měl jakýsi hábit a v rukou meč. Nebyl jsem a ani nejsem věřící, ale líbil se mi, měli jsme něco společného.

Doma jsem ho očistil a postavil na stůl, hodnou chvíli jsem jen seděl a hleděl na něj. Něco v něm bylo, v tom starém pomláceném kameni bylo nějaké kouzlo. Sáhl jsem po tužce a sešitu a začal jsem psát. Těžko říct, jestli dobře nebo špatně, ale za posledních osm měsíců jsem nenapsal jediný scénář. Všude se mi válely poznámky a rozdělaná práce. Najednou jsem měl nápady a mohl jsem psát. Připadal jsem si jako kdysi ve dvaceti, když jsem měl za měsíc stohy popsaných papírů a všichni se o ně takřka prali.

Po pár měsících úporného psaní se vše vrátilo do normálu. Nate, můj dobrý přítel, mi řekl, že jsem vstal z mrtvých. Možná měl pravdu, možná člověk opravdu musí stát na okraji, být krok od smrti, potom se v něm cosi hne. Možná to bylo nalezenou sochou, čerpal jsem z ní inspiraci. Jinak to popsat nejde.

Jediné, co se již nevrátí je Emma.

Přiznávám, že poslední dobou mě začaly po nocích provázet noční můry, přičítám to přepracování a stresu. Ačkoliv píšu a jsem produktivnější, než mnozí moji kolegové, ze všech stran na mě tlačí a stále mi zkracují termíny. Když už tedy na pár hodin spím, zají se mi příšerné sny. Onehdy mě honila z části vytvořená postava. Neměl jsem kam utéct, stále jsem běhal v kruhu a ona se smála jako šílená. Byl to obrys, pouhý stít, ale měl zlověstné oči. Probudil jsem se propocený a zbytek noci jsem neusnul; dokončoval jsem postavu, shodou okolností vyšinutého vraha.

Po dalším úmorném dni, kdy jsem jen psal a psal a psal a sotva jsem něco snědl, jsem se celý rozlámaný rozhodl, že zkrátka musím mezi lidi. Napsal jsem několika přátelům, kteří mě ještě nezavrhli, a snažil se je přesvědčit, jestli nechtějí na chvíli posedět u skleničky. Jak překvapivé bylo mé zjištění, že v jednu v noci se nikomu nechce.

Zklamán, vyčerpán a osamocen jsem skončil v prvním baru, který jsem potkal, potřeboval jsem si alespoň trochu pročistit hlavu. Zase tak společenský nejsem, ale čas od času potřebuji vidět i něco (a někoho) jiného, než své čtyři zdi.

Díval jsem se po okolí, spousta mladých, kolem dvaceti, ovšem některým bylo o hodně méně, a všichni se výtečně bavili. Spíše se opíjeli a snažili se zapůsobit na své kamarády. Byl jsem stejný? Ne, neměl jsem na to čas, pohltila mě práce, a pak jsem ze dne na den zestárnul. Měl jsem vypitý jeden drink, ale domů se mi ještě nechtělo, druhý přece neuškodí. Nějaká dívčina se ke mně přitočila.

„Já vás znám.“

Nedovedl jsem odhadnout její věk, ale alkoholové výpary mě skoro srazily.

„Vážně? Asi si mě pleteš.“

„Ne-e.“ Sedla si vedle mě. „Vy tu bydlíte. Už sem vás tu viděla. A píšete, že jo? Já bych strašně chtěla hrát v ňákým filmu.“ Na chvíli zmlkla a dívala se do svojí skleničky. „Hele, myslíte, že sem hezká?“ Zvedla bradu a začala se nakrucovat.

„Nepij, méně se maluj, neoblékej se tak vyzývavě a dalo by se o tom mluvit.“

„Takže to je jako jo?“

„Hm.“

„Páni! Hele a mohl byste mě třeba někam doporučit?“

„Rozhodně.“ Dopil jsem, zaplatil a začal jsem se zvedat. „Moje sekretářka se ti ozve.“

Odešel jsem a nechal jí tam dál sedět a něco blábolit, nebude si to ani pamatovat. Nejspíš jsem měl odejít dřív. Nic silného jsem neměl, ale odvykl jsem si pít a na prázdný žaludek je to ještě horší. Domů to není ani deset minut, natáhnu se, prospím se pořádně a zítra se vrhnu na práci. Jo, tak to udělám.

Něco se vedle mě mihlo, alespoň jsem měl pocit, že jsem něco viděl. Všude je prázdno, lidi buď spí a nebo nebo se opíjí. Kdo by tady co dělal. Rozhodně by nečekal na mě.

Otočil jsem se. Něco spadlo. V noci je každý zvuk mnohonásobně hlučnější – a strašidelnější.

Bojíš se?

Ne, nic to není. Toulavá kočka, která hledá něco k jídlu nebo místo, kde by přespala.

Znova kolem mě něco proběhlo. Něco většího, než kočka.

No tak, moc jsem toho nevypil. Stačí projít touhle ulicí, zabočit doprava, chvíli rovně, druhou ulicí opět doprava a jsem doma.

Bojíš se.

„Haló?“ Přidal jsem do kroku a stále se rozhlížel. „Je tu někdo?“

Baf!

Prudce jsem se otočil za ránou, která se ozvala za mnou. Mžoural jsem do tmy a snažil se někoho nebo něco najít. Polkl jsem na prázdno a pokračoval v nekonečné cestě domů. A stále jsem zrychloval.

Jen utíkej. Neutečeš.

Běžel jsem.

Ani nevím, jak jsem se ocitl doma, zavřel jsem dveře a opřel se o ně zády. Těžce jsem oddechoval. V prvních pár okamžicích mi nedocházelo, co se vlastně stalo. Jestli se vůbec něco stalo. Jsem unavený, přepracovaný, trochu opilý – to se stane každému, že slyší a vidí věci, které nejsou skutečné. Čas akorát jít spát.

Osprchoval jsem se, pokusil se sníst gumový rohlík, což jsem po pár kousnutí vzdal a šel jsem do ložnice. Zastavil jsem se u stolu s rozdělanou prací, nad kterou jsem si jen povzdechl, rezignovaně pokýval hlavou a padl jsem do postele. V mžiku jsem usnul.

Bojíš se? Jen se boj. Máš k tomu důvod.

Zběsile jsem se rozhlížel kolem sebe, chtěl jsem najít toho, kdo se mi pošklebuje, kdo si ze mě dělá blázny. Všude bylo hrozivé ticho, přesně takové, jaké se snažím všem režisérům vysvětlit. Než se něco zlého stane, nikdy není kolem ruch, oběti vše jakoby ztichne. Je to instinkt, který nás varuje, a který jsme potlačili.

Co si myslíš, že najdeš? Odpovědi? Podstatu zla? Boha?

A pak přichází zlověstný smích. Nikdo normální se takhle nesměje. Ne, pouze ti, co vědí něco víc, než oběť. Sledují ji, deptají, dohánějí k šílenství, na pokraj sil. Je z ní štvaná zvěř. Proč? Pro pobavení, pro ukojení nízkých pudů, pro vyšší dobro; z jakéhokoliv důvodu.

„Nejsem oběť!“ Všude vládla tma. „Nechci být... Nemůžu být...“

Ale jsi. A teď utíkej – dokud ti dávám možnost.

Nechápal jsem. Ale rozeběhl jsem se. To je další instinkt – pokud víte, že padoucha nepřemůžete, pořád je šance utéct, schovat se, přelstít ho a nebo získat o pár vteřin života navíc.

„Sakra!“ Mnul jsem si loket, který jsem si při pádu z postele narazil. Nesnáším takový sny, po kterých jsem unavený víc, než když jsem šel spát.

Došoural jsem se do kuchyni a postavil vodu na čaj. Nejspíš dojím ten gumový rohlík, než se vrhnu na psaní. Ale nejdřív musím nakoupit, stav mojí lednice se akutně zhoršil, kdyby mohla být ještě prázdnější, tak je v ní snad černá díra.

Voda se uvařila, do hrnku jsem nasypal trochu, spíš přiměřeně, čaje, abych se probral. Posadil jsem se s ním a zalistoval ve včerejších novinách, které jsem ani neotevřel. Nejsem na tom tak špatně -

Mysli si to dál.

- bývaly časy, kdy jsem četl týden staré noviny, když se mi zrovna podařilo urvat si trochu času. Drby, ekonomika, sportovní výsledky – koho to zajímá? – a konečně kultura. Vše, co jsem napsal už dávno udělali, vyhodili a nebo je to moc nové. Žádné větší peníze na obzoru.

Ale něco jiného ano.

Mohl bych se podívat na Návraty, podle všech to bylo to nejlepší, co jsem v tak nízkém věku napsal a taky na to jsem náležitě hrdý. Ne, musím si koupit něco k jídlu a dodělat Nevyřčené, alespoň tak jsem to pracovně pojmenoval, stejně se budu se všemi dohadovat, protože to budou chtít přejmenovat. Není to dostatečně přitažlivé, diváky to neosloví, nic si pod tím nepředstaví. Ale o to jde, pokud je něco nevyřčeno, nic se ani představit nedá a o to jde! O tom jsou ty hodiny a hodiny práce a o tom je, bude, konec. Vidím to před sebou, ten zvrat, na který každý bude čekat se zatajeným dechem. Konec, který se nedá předvídat, překvapení na poslední stanu, na poslední odstavec – na poslední větu. A proto jsem tak, sakra, dobrej!

Koupil jsem si kousek masa, půlku chleba, minerálku, zeleninu na polévku a pár dalších věcí, abych se nemusel s ničím moc dělat během psaní. Takové vyrušení začínám snášet špatně, trvá mi dlouho, než se opět ponořím do práce.

Vybral jsem si vážně ideální dobu na nákup – stejně jako stovky dalších. Alespoň na chvíli změním prostředí, třeba mě něco napadne. Myslel jsem si, že jsem trpělivý, vskutku jsem, dokážu čekat dlouho a na ledacos, ale nekonečná fronta v obchodě mě skutečně ničí. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nejednou myslel na to, že bych zboží vrátil a šel domů s prázdnou.

Budeš ještě rád vzpomínat.

Konečně na mě přišla řada. Z kapes jsem vysypal všechny peníze a tak tak mi to stačilo. Ledabyle jsem nákup naházel do tašky a vydal jsem se domů. Nutně jsem potřeboval, aby mi již zaplatili. Dobu, kdy jsem žil na dluh si již nechci zopakovat. Půjčoval jsem si od přátel, od kolegů, živili mě tři čtvrtě roku, než všem všechno splatím, budu mít téměř před důchodem.

Neboj. Toho se nedočkáš. Kdepak. Osud je vrtkavý. A tobě nepřeje.

Cestou mě snad něco osvítilo, měl jsem hlavu plnou nápadů. Doma jsem do sebe něco málo hodil, uvařil jsem si čaj a usedl za stůl. Hrnek jsem postavil vedle sochy, nebojím se říct, že se stala mým přítelem. Občas jsme spolu prohodili pár slov; vlastně jen já. Někdy jsem měl pocit, že mě vnímá, že kdyby mohl, odpoví mi. Kdepak, nezbláznil jsem se.

Přestal jsem vnímat čas, jedna popsaná strana následovala druhou, prohrabával jsem se sešity s nápady a poznámkami a psal jsem, jako kdyby mi šlo o život. Byl jsem šťastný.

Z euforie mě vytrhl vibrující telefon. Vážně jsem jej nechtěl zvedat, byl jsem v nejlepším, ale ten na druhém konci si nedal říct.

„Jo?“

„Harrisi? Chlape, žiješ ještě?“

Ještě...

„Eee...“ Matně jsem se snažil vybavit si jméno, měl jsem hlavu plnou svých postav. „Jo.“

„Fajn, to je super. Podívej, potřeboval tu novou věc – jak jsi říkal, že se jmenuje? – a co možná nejdřív. Hoří to.“

„Alexi, uklidni se.“

„Jak se mám uklidnit,“ téměř řval do telefonu, „všichni na mě tlačí, honí mě, chtějí všechno hned a můj nejlepší scénárista mi řekne, že se mám uklidnit?“ Několikrát se zhluboka nadechl.

„Nevyřčené.“

„Cože?“

„Jmenuje se to Nevyřčené, ptal ses.“ Občas jsem ho chtěl zabít, ale Alex je dobrej chlap, který dobře platí.

„A kdy to bude?“ V něčem zalistoval. „Zeptám se jinak – kdy mi to přineseš? Do konce týdne máš deadline.“

Teď jsem zhluboka dýchal já. Podíval jsem se na poznámky, na napsaný text a na anděla. „Dva dny.“

„S tebou je radost pracovat. Uvidíme se.“

„Jo.“

Položil jsem telefon, napil se, už studeného, čaje a protáhl jsem se. Pravdou je, že příběh jsem dokončoval, jen vypilovat posledních pár stran. Finální úpravy jsou vždy nejtěžší.

Zdaleka ne tak těžké.

Celý den jsem psal, škrtal, opravoval, přepisoval. Začínal jsem z toho bláznit, celé dopoledne jsem přemýšlel o vhodném umístění čárky do věty a odpoledne jsem strávil úvahami o jejím odstranění. Již dávno jsem zjistil, že čím více se snažím něco zdokonalit víc, než to je, dopadá to katastrofálně. A to jsem nechtěl.

Byl jsem takřka u konce, zítra to ještě jednou projdu a dám Alexovi. A budu schopný zaplatit nájem a pořádně si nakoupit. S radostnými myšlenkami jsem ulehl. Byl jsem se svým dílem spokojen, mohlo by patřit mezi mé nejlepší.

Stojím v nějaké ulici pokřiveného charakteru, alespoň podle vzhledu na mě tak působí. Nebudu zde přece stát, rozhodl jsem se a vykročil jsem pryč. Nevím, kam pryč, hlavně někam jinam. Čekal bych, že uslyším nějaký ruch, ale slyšet jsou jen mé kroky a malé kamínky, které odskakují. Cesta se zdá být nekonečnou.

Ne až tak.

V dáli hoří oheň, vidím mihotání plamenů. Nejspíš tam budou lidé. Přidal jsem do kroku, nechtěl jsem být sám, ne zde. Ticho bylo prolomeno rytmickým bubnováním a slyšel jsem hlasy, ačkoliv jsem nebyl schopen rozumět jim.

Jsi zvědavý?

Zvědavost mě nutila jít stále blíž.

Bojíš se?

Ocitl jsem se jen několik metrů od ohně, ale nikde nikdo. Jen to bubnování neustávalo, naopak se stupňovalo. Začínal jsem z toho mít nepříjemný pocit. Nějak tak jsem si vždy představoval rituály.

Vítej.

Otočil jsem se. Jako kdyby na mě někdo promluvil. Prázdnota všude kolem mě až tak nepřekvapila. Ale i tak jsem očekával, že spatřím alespoň něčí stín.

Chceš stín? Můžeš mít i víc.

Začal jsem rozeznávat co ty hlasy říkají nebo spíše – prozpěvují. Držely se rytmu a opakovaly to stále dokola a dokola.

Jsme soumrak, jsme svítání.

Jsme ticho, když je vše pryč.

Jsme ti staří, jsme plameny.

Jednou se k nám budeš modlit.

Jednou budeš volat naše jména.

 

Jsme soumrak, jsme svítání.

Jsme ticho, když je vše pryč.

Začínala se mi z toho motat hlava, zoufale jsem musel pryč. Kamkoliv, hlavně pryč. Nemohl jsem to dál poslouchat a přesto se mi to vrývalo do mysli. Rozeběhl jsem se směrem, odkud jsem si myslel, že jsi přišel. Vlastně mi to bylo celkem jedno, v hlavě jsem si stále opakoval, že musím pryč.

Utíkej, utíkej. Vážně si myslíš, že utečeš? Zbytečně se unavíš.

Měl jsem sportovat, začínal jsem být zadýchaný. Nemohl jsem popadnout dech. Srdce mi divoce tlouklo, ale běžel jsem dál.

Víš, co jsi?

„Ne.“

Oběť. Lovná zvěř. Nic.

„Ne!“

Bez šance.

„NE!“

Probudil jsem se s propoceným trikem a stále ještě udýchaný. Nemůžu se tolik přepínat. Tenhle sen mě vyčerpal. Kvůli téhle noční můře jsem byl unavený víc, než když jsem šel spát. A stále jsem toho měl plnou hlavu. Seděl jsem na posteli, zhluboka jsem dýchal a díval jsem se na své třesoucí se ruce.

Jsme soumrak, jsme svítání.

Jsme ticho, když je vše pryč.

Jsme ti staří, jsme...

„Ticho!“ Ale ne, vážně blázním. Nic to nebylo, jen příšerný sen.

Ale nejsi si jistý, že ano?

Opravdu jen sen? „Kafe, potřebuju kafe.“ Šel jsem do kuchyně, abych si ho uvařil a něco snědl. Prý hlad může způsobit takové sny a já bych tomu věřil.

Vzal jsem si vše ke stolu, abych si při tom mohl pročíst scénář a případné nedostatky upravit. Byl jsem hladový a během chvíle jsem snědl tři krajíce chleba. Ach, jak málo mi stačí ke spokojenosti.

Když jsem se dostal ke konci, začal jsem na sebe být pyšný, je to vážně dobré. Protáhl jsem se a podíval se na sochu, něco mi na ní nesedělo, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Z úvah mě vytrhl až telefon.

„Alexi?“

„Podívej, já vím, že jsme se domluvili, že mi to přineseš zítra, ale...“

„Ale potřeboval bys to už dnes,“ doplnil jsem.

„Přesně tak. Byl by to problém?“

„No,“ podíval jsem se, kolik je hodin, „ve dvě můžu být u tebe.“

„Skvělý! Budu tě čekat.“

Položil jsem telefon. Mám dost času.

Myslíš?

Ošil jsem se, po zádech mi přeběhl mráz. Zavřel jsem okno, abych zabránil průvanu, ale ani tak jsem se nezbavil neodbytného pocitu, že nejsem sám. Budu si muset odpočinout, pořádně odpočinout.

Cesta mi zabrala necelou hodinku.

Před vchodem jsem trochu znervózněl, co když je to jen můj pocit, že Nevyřčené je dobré, ale ve skutečnosti to bude propadák? Nemohu si něco takového dovolit. Věřím tomu, že to bude mít úspěch, cítím to. Vždyť jsem měl tak dobrou inspiraci. Možná se z toho anděla stal můj patron, moje múza.

Možná něco jiného.

Opět mě zamrazilo – nervy. Ohlásil jsem se na recepci u mladé zrzky, která se nejspíš právě vrátila z oběda. Nikdy jsem jí zde neviděl, pravděpodobně vzali někoho nového. Pustila mě do budovy a já se vydal výtahem do jedenáctého patra. Celý proces ohlašování jsem si zopakoval u sekretářky, která byla zavalená prací.

„Měl bys jí ubrat práci,“ prohlásil jsem mezi dveřmi.

„Harrisi, taky tě rád vidím,“ odpověděl mi s nehraným nadšením Alex. „Jaký to je?“

„Pročti si to, ale myslím, že se ti to bude líbit.“ Podal jsem mu scénář a nechal ho, aby jím prolistoval a zběžně pročetl. Už dávno jsou pryč časy, kdy jsem čekal týdny na souhlas. S Alexem spolupracuji již dlouho, vše se mi zatím líbilo, takže se přestal obtěžovat se čtením. Během psaní jsem mu říkal jak postupuji, o čem to bude a tím jsem se vyhnul většině dodatečného škrtání.

Stál jsem u okna a díval se na rušné ulice. Byl slyšet jen tikot hodin a listování. Nervozita ustávala, když Alex souhlasně mručel. Když jsem jej slyšel poprvé, mylně jsem si to vyložil jako odmítavý postoj, ale když mi radostně podal ruku a dohodli jsme se, pochopil jsem, co to znamenalo.

Položil scénář na stůl. „Je to fantastický! Ještě lepší, než jsi říkal!“

Snažil jsem se tvářit vážně, ale koutky mi začaly cukat.

„Už to vidím, do konce léta z toho bude trhák. Přestav si to,“ rukama naznačil titulek, „Nevyřčené, napsal Dean Harris, který vstal z mrtvých.“

Nebo se k nim vrátí.

Usmál jsem se, byl jsem rád z jeho nadšení, ale jako kdyby do mě zároveň někdo bodl, cítil jsem se nejistý. Bylo to varování před něčím zlým. Ale v téhle branži je to normální. Každý z toho může být nadšený, ale divák to odsoudí.

„Jsem rád, že se ti to líbí.“

„Víc než to, kamaráde. Ale mám ještě pár schůzek, musím něco zařídit, ale slibuji, že to společně oslavíme.“ Podal mi ruku. A vzápětí na to šek.

„To beru,“ podíval jsem se na částku, „oboje.“ Zasmáli jsme se a já se vydal zpět domů.

Cestou jsem nakoupil, abych zaplnil lednici i mrazák. Lidé říkají, že peníze nejsou vše. Inu, možná nejsou vše, ale téměř vše rozhodně ano.

Štěstí a neštěstí. Smutek a radost. Úspěch a pád. Život a smrt.

Ohlédl jsem se s pocitem, že mě někdo pozoruje. Pokud ano, pak je velmi dobrý. Nemohu se toho neodbytného pocitu zbavit již delší dobu. Ne, že bych byl paranoidní, jen...

Vyděšený?

Trochu vyděšený.

Doma jsem si uvařil kousek masa a těstoviny a s chutí jsem se do toho pustil. Zapnul jsem rádio, abych nebyl až tak moc odříznutý od lidí, vlastně jsem po dlouhé době poprvé slyšel zprávy. Ne, že by mě to nějak zvlášť zajímalo, většinu toho jsem nevnímal, ale alespoň nebylo ticho, které by mě nutilo hledat všelijaké zvuky.

Najedený jsem se natáhl a sáhl jsem po dlouho rozečtené knize. Hned jsem se ponořil do příběhu a přestal jsem vnímat okolí. Ovšem až do okamžiku, kdy se zatáhla obloha a začala bouřka, která rušila signál rádia. Šum jsem odmítl poslouchat, tak jsem rádio vypnul a vrátil se zpět ke knize.

Víš, čemu předchází bouře?

Udeřil hrom, někde blízko, takže byl hodně hlasitý a já nadskočil a neklidně se zavrtěl.

To není kvůli bouřce. A ty to víš.

Špatně se soustředím jeden odstavec čtu potřetí a pořádně nevím o čem je.

Můžeš mě ignorovat, ale jak dlouho myslíš, že to vydržíš? Já mám času hodně.

Zavřel jsem knihu a přelétl pohledem po místnosti. Nikde nikdo, vše je na svém místě a přesto se cítím neklidně. Jako bych byl...

Pozorován? Pronásledován?

Jako kdybych nebyl sám.

Nejsi a víš to. Jen si to nechceš připustit.

Asi jsem se zbláznil. Buď jsem zešílel nebo na mě někdo mluví. Sebral jsem odvahu. „Kdo jsi?“ Zeptal jsem se a připadal si divně, že mluvím s prázdným bytem.

Na tom nezáleží, kdo jsem. Dalo by se říci, že jsme staří přátelé.

Odpovídá? Ono mi to odpovídá?!

Víš o mně již dlouho, jen se ti dařilo mě ignorovat či potlačovat. Ne, to se přátelům přece nedělá. Tolik jsem ti pomohl.

„Takže se chceš mstít?“ Zkusil jsem si tipnout.

Mstít se? Za koho mě máš? Kdepak. Nejsem mstivá bytost.

Vybavily se mi mé noční můry. Ale jistě, ten stejný hlas mě každou z nich provázel. „Kvůli tobě se mi zdají ty sny?“

Možná. Trochu.

Ochladilo se.

„Běž pryč.“

Ještě ne. Ale zkus se modlit.

„Modlit?“ Naprosto mě to zmátlo. „Proč? Jak? Ke komu?“

K těm nejstarším.

Zůstal jsem nechápavě sedět. Nezmohl jsem se na myšlenku, natož na slovo. Bouře pomalu odcházela a všude zavládl klid. Vše bylo na chvíli očištěno.

Já ne. Nechápal jsem, co se dělo. Proč se to dělo. Doufal jsem, že to mohl být pouhý sen, ale nebyl.

Blížila se noc. Za dnešek jsem toho měl hodně, chtěl jsem si prostě jen lehnout a spát, dlouho spát. Naplánoval jsem si, jak si na pár dní odpočinu, že bych si zašel zaplavat, taky bych měl uklidit, a pak se opět vrhnu na psaní. Ne, ještě oslava s Alexem a možná by se mi podařilo vytáhnout ještě někoho. Třeba bych mohl potkat někoho, jako byla Emma. Tři roky jsem ji neviděl a neslyšel jsem o ní. Byla – je! – jedinečná.

A nebo bych mohl potkat opět nějakou mladou holku, která se bude nakrucovat a udělá vše, aby z ní byla herečka. Nad tou vzpomínkou jsem se musel pousmát.

Všude kolem je tma. Vlastně kolem je nic. Prázdnota. Tohle místo bych si na strávení volna rozhodně nevybral. Ani jako místo, kde bych měl strávit svou poslední hodinku.

Nelíbí se ti?

Co bych mohl ztratit? Nic.

Co mi brání v tom, abych šel pryč... nebo alespoň někam? Nic.

Vyrazil jsem zkrátka některým směrem. Přece musím na něco narazit, o něco zakopnout, něco vidět nebo slyšet a podle toho se orientovat. Běžet buď k tomu a nebo pryč. A té druhé variantě bych se raději vyhnul.

Přemýšlel jsem po čem jdu. Písek to není. Kameny také ne. Pochybuji, že by to byla ulice. Tak co by to mohlo být?

Nic.

Najednou jsem si začal uvědomovat, že se mi nohy nějak lepí na zem a vydává to takový čvachtavý zvuk. Nemám z toho dobrý pocit. Z ničeho kolem, tedy kdyby kolem něco bylo. Z toho ničeho kolem se mě zmocňuje úzkost.

Najednou se odněkud rozeznělo opět rytmické bubnování a vzdálené hlasy. Ač jsem zatím nerozeznával slova, měl jsem nepříjemné tušení, že vím, co říkají. Slova se pomalu stávala zřetelnější.

Chtěl jsi to. Prázdnota se ti nelíbila.

Jsme soumrak, jsme svítání.

Jsme ticho, když je vše pryč.

Jsme ti staří, jsme plameny.

Jednou se k nám budeš modlit.

Jednou budeš volat naše jména.

 

Jsme soumrak, jsme svítání.

„Jsme ticho, když je vše pryč. Jsme ti staří, jsme plameny.“ Začal jsem nevědomky recitovat také. Šel jsem za zvukem, který se linul ze všech stran a při tom jsem těch několik vět opakoval s ostatními.

Jednou se k nám budeš modlit.

Jednou budeš volat naše jména.

Náhle se ve mně něco hnulo, na něco jsem si vzpomněl, i když jsem si nebyl jistý na co. „Jaká jména?“ Zakřičel jsem do prázdnoty.

Jsme soumrak, jsme svítání.

Jsme ticho, když je vše pryč.

Jsme ti staří, jsme plameny.

Jednou se k nám budeš modlit.

Jednou budeš volat naše jména.

Nic. Žádná odpověď. Co jsem taky mohl čekat.

Rozuzlení příběhu před koncem? Ještě ne. Ale neboj. Dočkáš se.

Do bubnování a zpěvu se vmísil další zvuk. Jiný, takový, který sem nepatří. Nevím, jak jsem na to přišel, ale cítil jsem, že zde by být neměl. Přesto jsem jej znal.

Otevřel jsem oči a zamžoural jsem na displej telefonu.

„Alexi, proč proboha voláš tuhle hodinu?“ Spustil jsem trochu neomaleně.

„Je poledne,“ ozvalo se z druhé strany.

Nechtělo se mi tomu věřit, to jsem spal tak dlouho? A i tak mi to připadalo jako mžik.

„Jo, promiň. Děje se něco?“

„Máš to schválený a v pondělí s tím začínáme. Bylo by super, kdyby ses stavil.“

„Hm, budu tam. Díky, že jsi mi to dal vědět. A nezlob se, byl jsem unavený.“

„V pořádku. Tak se dospi.“

Strčil jsem telefon pod polštář a zabořil do něj obličej. Chvíli jsem jen tak nečinně ležel, než jsem se odhodlal vstát. Nechtělo se mi z postele, měl jsem pocit, jako kdybych vůbec nespal.

Šel jsem se opláchnout do koupelny. Když jsem se viděl v zrcadle, málem jsem vykřikl leknutím. Nechápal jsem ten bledý obličej a ty černé kruhy pod očima. Spal jsem půl dne, měl bych být odpočatý a ne jako kdybych týden nespal.

Ne vždy je spánek spánkem.

Uvařil jsem si kávu a posadil se s ní ke stolu, kde jsem procházel poštu. Spousta letáků, pozvánek na společenské akce, na premiéry a pak spousta složenek. Takže vlastně nic důležitého, nic, co by ještě chvíli nepočkalo.

Seděl jsem, popíjel kouřící kávu a díval jsem se na sochu. Vážně bych měl uklidit, má na sobě pěknou vrstvu prachu. Ale to nebylo to hlavní, co se mi na ní nezdálo. Buď jsem si toho zprvu nevšiml nebo se na mě dívá jinak. A ne zrovna přátelsky.

A jak? Spokojeně?

Skoro až... zákeřně a škodolibě.

Vždy jsi měl tendenci přehánět.

Zavřel jsem oči. Soustředil jsem se.

„To ty...“ Vydechl jsem nevěřícně.

Já? Co já?

„Ty jsi to zlo, které mě pronásleduje!“

Ne vyloženě zlo.

„Nespím, mám noční můry, pocit, jako kdyby mi někdo dýchal za krkem. Co to tedy je?“ Nemohl jsem tomu stále uvěřit, najednou se mě zmocnila bezmoc.

Začal jsem přecházet po místnosti a snažil se vymyslet, co s tím. Nenapadlo mě nic jiného, než se obléknout, sochu vzít s sebou a jít ven.

Došel jsem až na hradby, tam kde vše začalo. Vytáhl jsem anděla a podíval se mu do tváře. Vysmíval se mi. Rozhodl jsem se s ním jednou a pro vždy skoncovat.

Utíkej. Dokud ještě můžeš. Já budu žít dál, ale co ty?

Napřáhl jsem se a hodil jej co nejdál jsem mohl. Neviděl jsem, jak dopadl, ale pevně jsem doufal, že se rozbil na miliony malých kousků.

Spokojeně jsem se vydal domů. Konečně budu mít klid. Konečně se vyspím.

Cestou mi však v hlavě znělo těch pár vět, které jsem nechápal a nemohl jsem se jich zbavit.

Jsme soumrak, jsme svítání.

Jsme ticho, když je vše pryč.

Jsme ti staří, jsme plameny.

Jednou se k nám budeš modlit.

Jednou budeš volat naše jména.

Křik.

Troubení.

Náraz.

A pak už jen rozmazané obličeje a rozprostírající se temnota. A nic. Jen Smrt.

Neutekl jsi moc daleko. Měl jsi šanci.