Můj nejhorší zážitek

Můj nejhorší zážitek

Je to jako kdyby se to stalo včera, však čas již ztratil veškerý svůj smysl, takže těžko říci, zda se to událo před několika týdny, měsíci či lety, jedno je ale jisté – již to nelze vrátit. Ano, slyšela jsem spoustu výčitek, názor na onen čin se lišil u každého, leč většina kladla stejnou otázku, otázku tak prostou, ač je téměř nemyslitelné, že by se na ní nedalo odpovědět a přesto je to tak. Jak jasně si vzpomínám na různé věci, které mě trápily a zdály se mi neřešitelné, jak jasně si vzpomínám na hodiny a hodiny strávené v tmavém koutě v naprostém psychickém a i fyzickém zhroucení, jak mě pronásledovaly a nedalo se jim nikterak bránit…
Byl to jeden z těch dní na začátku jara, kdy se opět po dlouhé a kruté zimě probouzelo vše k životu. Z okna jsem sledovala, jak se pomalu zelenají stromy a trávníky, jak na větvích sedí ptáci a začínají si zvesela prozpěvovat – ah, jak to ničilo mé, již tak dosti potrhané, nervy. Přiznávám se, že jsem se na to nemohla dívat, tedy trávila jsem dny se zataženými závěsy v co možná největším šeru, avšak se zpěvem plným radosti se bojovalo hůř.
Toto byl jeden z těch několika mála dní, kdy mě v mé samotě navštívil přítel z té hrstky lidí, kteří mě stále ještě neuvrhli v zatracení. Nyní, s odstupem času, mi přijde úsměvné, jak mi všichni říkali, že to bude dobré, že to přejde, že je to jen takové období… Žádné takové období! Celý život nelze nazvat jen nějakým takovým obdobím, ano, ano život člověka je nic oproti životu lidskému, ale… Jak mě mohli chtít utěšit, když jsme všichni věděli, že je to naprosto ztracené, jen oni si to nechtěli přiznat, nechtěli si přiznat, že já už nemám šanci na záchranu, na lepší život.
Abych zbytečně neprotahovala naše vzájemné utrpení, protože vím, že ani ostatním nedělalo moc dobře mě sledovat, vykouzlila jsem na tváři svůj naučený umělý úsměv, poděkovala za návštěvu a přítele, po zhruba hodině, vyprovodila ven. Bože, jak já nenáviděla samotu, vždy a neustále se mě zmocňovaly příšerné myšlenky, upadala jsem do stavů nepředstavitelné úzkosti a vše se zdálo bezcenné, pomalu mě opouštěla síla s tím vším bojovat, tedy vyhledávala jsem jakýkoliv způsob, jak si alespoň částečně ulevit.
Nikdo přesně nevěděl, co mě sužovalo a nikdy jsem nebyla schopná komukoliv přesně vylíčit, co se ve mně odehrává, jaké boje jsem sváděla sama se sebou a jak jsem ve většině případů prohrávala. Jak jsem toužila po tom, aby mi někdo podal pomocnou ruku, ale zároveň jsem se obávala, že jej stáhnu k sobě, do temných pekel, kde Strach nabývá nového rozměru a kde se pojem naděje ztrácí v neznámých dálkách, jež jsou v nedohlednu.
Vždy jsem končila tam, kde jsem začínala, napadalo mě, jestli nejsem tím problémem já, neovládala jsem svou vůli a žila jsem s tím, že jsem všechno prohrávala. Těžko se mi dýchalo i usínalo s pocitem, že vše začne druhý den nanovo, že budu dál přežívat se svou samotou a bolestí, že to nebude mít konce. Leč, byl to ten den, kdy Úzkost a Strach, Bezmoc a Samota mě udolaly, den, kdy konečně zcela zvítězily. Byl to den, kdy jsem konečně se vším skoncovala a ocitla se tady – v zemi nikoho a ničeho, v místech, na která se bojí pomyslet i ti největší učenci a mudrci, proplouvám světem, který nemá hranice, a ze kterého již není návratu. Nikdy jsem nevěřila v nebe či peklo, avšak pravdou zůstává, že nejhorším peklem je nezdařený život, žila jsem v pekle…