Duše z polní vlny

Bylo šero. Nedívala jsem se na hodiny. Radši. Brzy ráno jsem vstávala a pořád ne a ne usnout. Bylo to bezpečnější, neznat čas.
Venku se zvedal vítr. Byl stále silnější a silnější. Slyšela jsem jej narážet do stromů i kvílet v komíně. Nebála jsem se. Nebylo čeho. Byl to přeci jenom vítr.
Přesto, že spací podmínky byly ideální, nešlo jim podlehnout. Vstala jsem, šla na druhou stranu pokoje a zadívala se ven. Za naším domem bylo velké pole. Nepatřilo nám, ale nějaké rodině z druhé strany města, která sem jezdila na rekreaci. Měli tam malou dřevěnou chatičku a v ní rýče, hrábě a jiné příslušenství pro práci na zahradě. Hlavně v létě tam byli den co den. Slunili se, grilovali nebo obstarávali své políčko, kde jim každý rok rostla všemožná zelenina.
Jenže tou dobou, kdy foukal vítr, a já čekala, až usnu, byl pár dnů „ve vládě“ podzim. To už se tam tak často neukazovali. Vlastně skoro vůbec. Spíš v zimě si tam jejich vnoučata chodila stavit sněhuláky a různé domečky ze sněhu. Ale podzim, podzim byl na tomto poli prázdný, bez lidského pohybu.
Když mi nešlo usnout, chodila jsem se projít. A v ten večer tomu nebylo jinak.
„Co nespíš, vždyť vstáváš ve tři ráno …“ podivovala se moje máma, když jsem v mikině procházela kolem obýváku a chystala se ven.
„Nemůžu spát, jdu se projít,“ zahuhlala jsem na ni a byla tatam.
Obešla jsem dům a sedla si na houpačku směřující k sousedovic poli. Vítr jí zlehka pohupoval a mě pořád zlobily vlasy v obličeji, které mi nelítostně nalétávaly až do úst.
A pak se to stalo. Já nelžu. To pole se začalo hýbat. Dělalo drobné vlny, jako moře, když je v poklidu. Napřed mě napadlo, že jsem usnula, ale chlad co se mi dostával pod oblečení mě vyvedl z omylu. Vstala jsem a šla blíž k plotu oddělujícího naše pozemky. Ty vlny neustávaly. Prostě se střídaly jedna za druhou a pak … přešel mi mráz po zádech. Prostě se v jedné vlně mihl obličej nějakého muže.
Protřela jsem si oči a zadívala se znovu. Obličej zmizel, ale kousek od něj se objevil další! Tentokrát to byla nějaká dlouhovlasá žena. Nevěřícně jsem zírala do pole a přála si, aby to byl jen zrakový klam způsobený potemnělou oblohou.
Z pole se ozval nějaký hlas. Pak ticho. Pak další obličej a po něm další a další. Nořili se na jednom konci pole a mizely kousek ode mě. Už se vážně stmívalo a musela jsem seupřeně soustředit na to, abych viděla, co se děje.
Po vlnách se provezlo ještě několik dětských tváří. Nešlo tomu uvěřit. Hroudy hlíny jim začaly vytvářet plastiky obličejů, hnědé hliněné obličeje a všechny se vždycky upřeně dívaly na mě.
Něco mě ale z mého zahledění probudilo. Byl to vítr, který náhle ustal. Rozhlédla jsem se kolem. Už bylo velmi špatně vidět, ostřila jsem na všechny strany, ale nic zvláštního se nedělo. Obrátila jsem tedy zrak zpět na pole. Vlnění přestalo. Hlína v něm byla zase klidná a obyčejná jako před pár minutami.
Můj plán byl otočit se a jít domů a na tenhle zážitek zapomenout s tím, že to byl obyčejný flash-back z včerejší halucinogenní párty.
Těch obličejů jsem napočítala celkem patnáctt. A těsně předtím, než se moje já vydalo zpět do pokoje, zahlédla jsem patnáct postav na okraji pole. Podle směru chůze se chystaly obejít naše pozemky a neupravenou zarostlou cestou se vydat k hlavní silnici …