MÁGOVO POZDNÍ ODPOLEDNE

Sedím naproti ní.

Uvádím se do stavu hluboké meditace.
Nebytí mě uchvátí, opouštím tělo, odcházím do dávné minulosti.
Oblékám éterické brnění, beru lesklý štít, ostrý meč.
Jdu za největším démonem, vládnoucí tomuto světu.

Za démonem zlatého telete. Ovládá mnoho bytostí. Tolik, že je nestačí počítat.
Slouží mu dodnes, i své děti mu obětují.

Nejdu sám. Se mnou jdou mí ještěří bratři a archandělé.
Jsem člověk, bez pomoci těchto sil k němu nedojdu.

Je strašlivý a obrovský. Temný jako rtuť. Mlaská blahem, tolik energie chtíče dostává.
Jeho dech je smrtí čistého.
Oči planou, síla z nich čiší. Nikdo ho neporazí. Dokud lidé budou.
Pouze sílu, která šla se mnou, respektoval.
Bez nich by mě na kusy roztrhal.

„Vydej mi tuto ženu, nešla k Tobě z chtíče, ale ze zvědavosti!“
„Jestli chceš, odveď si ji, máš li takovou sílu“.

Jeho smích otřásal oblohou.
Bolest, která ovládla moje fyzické tělo, byla nesnesitelná.
Síla tohoto démona je strašná.
Řvu bolestí.

„ Slepice pitomé, kam jste to vlezly? Křičím.
Pak jsem je uviděl.
Obě.
Štíhlé, mladé, hloupé.

„Ženo kananejská, běž domů! Vrať se domu k muži, k dětem a kozám!“
„Nech to zlaté tele!“
Neochotně odešla.
Ta druhá zůstává, modlí se k němu a obětiny mu nosí. Dodnes.

Vrátila se k němu zpátky. Děti i muže opustila.
K teleti. Tak sladká je jeho zlatá záře.

Znovu jsem ji našel.
„Ženo izraelská, vrať se domů! Odpros Abraháma, svého stařešinu a vrať se ke své rodině!
„Pas kozy, svému kmeni služ, k mamonu nechoď!“
Tentokrát poslechla.

Bolest nepřestává.

Jdu dál v jejích životech. Obraz ženy podléhající moci kouzel.

„Ty jsi je poslala na smrt! Všechny!“
„kněžko germánská, co jsi to udělala?“ „Sto mužů zemřelo!“

Bolest nepřestává.

Karma se mění.
Je strašná. Lásku nepozná, nýbrž příkoří hloupých a primitivních.
Často končí na šibenici, karma trvá, hříchy byly velké.
Když konečně lásku pozná, upálí ji i s dítětem…
Chodím jejími životy, čistím a čistím…

Bolest nepřestává.

Konečně se ze strašné pouti navracím. Zbitý a vyčerpaný.
Svým očím nevěřím. Mé brnění je černé, poničené, štít praskl, meč otupěl.
Zastavuji se, klesám do prachu hvězd.
„Musím to opravit.“
Zpravuji svoji zbroj. Jde to ztěžka a pomalu. Čas se vleče.

Vracím se do světa lidí. Děkuji bratrům i archandělům.
Žije mé tělo? Nevím.

Probouzím se na zemi. Nevím, kde jsem. Tělo necítím, hlava brní.
Nejsem schopen vstát. Až po třech marných pokusech se stavím na všechny čtyři.

„ Slepice pitomé, kam jste to vlezly? Zašeptám.

Mágovo pozdní odpoledne…