Já a mistr

Seth

 

Jediným mohutným úderem ji povalím na zem. Tiše zaúpěla a instinktivně se pokusila zvednout, aby se zachránila, ale znovu ji srazím k zemi a vší silou jí dupnu na záda, až se pod náporem mojí síly podlomí. Připadá mi, že jí snad popraskají všechny svaly v těle, jak mocně se mi snaží vzdorovat, aby se zachránila. Jistě cítí, jak se jí do spánků žene krev a srdce jí bije až v krku, téměř jako by se mělo rozskočit a odtrhnout jí hlavu od krku, jako dynamit. Slyším to. Vidím, jak se jí každou chvíli zdvihá hrudník v nádechu a klesá, když vydechne. Zároveň jí cosi uvnitř pulzuje, možná je to právě srdce, které jí pomyslně stouplo až do krku.

Levá noha se jí vyšvihne do vzduchu a tvrdě zasáhne moje lýtko. Hnán zuřivostí ji chytnu za vlasy a mírně zvrátím hlavu, abych se mohl lépe dostat k jejímu hrdlu a zároveň jí dobře viděl do očí. Chci vidět ten strach, co se v nich ukrývá. A ona se bude bát. Bude se bát tak moc, až jí ten strach poteče z očí jako tekutá hrůza, co se smíchala se slzami zoufalství.

Uvnitř doslova běsním jako rozzuřené zvíře, ale z tváře by mi nikdo nedokázal vyčíst naprosto žádné emoce. Jen chladnost, možná smířlivost. Nedopřávám svým obětím ten luxus, který nabízí pohled na vrahovu tvář plnou emocí, co jedna míjí druhou, aby stejně ke konci zmizely v pomíjivém oparu spokojenosti, až oběť naposledy vydechne.

Vytáhnu si nůž a jedním, neuvěřitelně čistě provedeným řezem skončím svou malou hru. Podříznu jí hrdlo a těším se tomu šarlatovému proudu, který z rozšklebené rány na jejím krku vytryskl. Nechám si horkou krví potřísnit dlaň a potřu si s ní tvář. Cítím se znovuzrozený.

 

***

 

Obklopuje mě známá železitá vůně, vznáší se nade mnou, vedle mne, s každým nádechem ji do sebe nasávám, a užívám si ten nepopsatelně slastný pocit, který mě každou vteřinou naplňuje a oblažuje tím nejen moje smysly, ale i mysl. Mám pocit, že snad exploduji spokojeností - a každý můj další nádech se o něco prohlubuje, abych nepřišel ani o špetičku té hříšně sladké vůně. Je jako esence života, tak smyslná, že se jí nemůžu nabažit. Nadpřirozený důkaz daru, který nám někdo shůry poslal, aby nám dopřál trochu krutého uspokojení.

Pomaličku, polehoučku se nakloním nad její tvář a pousměji se. Je tak krásná. Nebesky modré oči, které se ke mě upírají jako květina, co se pomaličku otáčí ke slunci, aby zachytila co nejvíc životodárných paprsků, pootevřené rty barvy okvětních lístků rudé růže, jemné rysy a lehce narůžovělé tváře. Je dokonalá.

Letmo ji políbím na čelo a prsty jí přejedu po nenalíčených víčkách, abych zničil ten dojem, že stále žije. Rty má stále pootevřené, jako by každým okamžikem očekávala polibek, a já hypnotizuji výraz, se kterým zemřela. Nenásilný výraz, naprosto bez emocí - prázdné oči, které nic neříkají, ale stále se upírají nahoru, jako by vyhledávaly spásu. Možná se mi snaží něco sdělit, napadne mě. Nakloním se nad její něžná ústa a chviličku poslouchám, zda nemá něco na srdci. Ona ale mlčí. Pouze mlčí, téměř jako mrtvola. Moment. Ona je mrtvola. Musím se zasmát.

''Spi sladce, lásko,'' zašeptám dřív než uchopím její drobnou hlavu a vyhodím ji do černého igelitového pytle k ostatním částem těla, které je třeba odklidit. ''Tak, to bychom měli.''

Hbitě zauzluji konec pytle, přehodím si ho přes rameno a vydám se pryč ze sklepa. Práci mám hotovou, co víc k tomu dodat? Konec šichty, dámy a pánové, mám padla.

Dojdu k autu a otevřu kufr. Je prostorný - při výběru auta jsem byl zvlášť pečlivý. Člověk si musí opravdu dobře ujasnit, co vlastně od auta očekává - a co všechno v něm chce dělat. Mě auto slouží nejen jako nástroj pro podporu lenosti a tloustnutí, (které u mě díky bohu nehrozí) ale také jako prostředek na odvážení odpadu. Pokud mě tedy chápete... Pšt. Nic jsem vám neřekl.

Vhodím pytel do kufru, nasednu do auta, a okamžitě vyrážím domů. Pytle s tělem se zbavím cestou, tak jako vždycky. Život je opravdu rutinní.

 

 

Zaparkuji za domem, klíčky nechám v zapalování a z kufru vytáhnu ten těžký náklad v černém igelitovém pytli. Znovu si ho s přehodím přes rameno, a s nedbalou lehkostí si vykročím směrem ke stařičké cihlové budově, která už je pod vlivem přírody téměř neviditelná. Břečťan a psí víno dokonale pokryly nejen střechu, ale i zdi. Jako by ta stará budova byla zamaskována.

Odhrnu šlahouny břečťanu a psího vína, zatáhnu za páčku u dveří a opatrně se vplížím dovnitř. Do tváře se mi nahrne nános prachu a pytlem smetu několik pavučin. Je to opravdu staré místo, a tak trochu zanedbané. K mému velikému štěstí je ale naprosto dokonalé pro moje účely.

Sejdu schody dolů a sáhnu po vypínači, který je skrytý pod hustou vrstvou pavučin.

 

Kousek ode mne se rozsvítí světlo se zaprášeným krytem a osvětlí drobnou místnost, která je - tak jako celý tenhle prostor - ukrytá pod hustým nánosem prachu a pavučin, což vyvolává ještě temnější nádech, který po vstupu okamžitě dopadá na kohokoliv, kdo sem vstoupí.

Přehodím si pytel ze zad a nechám ho volně dopadnout na špinavou zem. Pohled mi spočine na stařičké železné vaně v rohu místnosti. Člověk by měl být pečlivý, pomyslím si a musím se ušklíbnout. Teď už to chce jen tu kyselinu.

 

 

***

 

Clara

 

 

Když se s trhnutím probudím, obklopuje mě děsivě neprostupná tma. Žádný vypínač, žádný zdroj světla. Nic než hustá tma, protkaná zlověstným tichem, které dokonale podtrhuje hrůznou situaci, ve které jsem se z nějakého důvodu ocitla. Hrůzná situace za doprovodu tmy a ticha, co nabízí více než hodiny děsu, prostupující až do morku kostí a děsící již téměř k smrti vyděšené srdce, které nemá daleko k puknutí hrůzou. Plíce rozšiřující se s každým bolestivým nádechem - každý z těch nádechů může být tím posledním, než plíce naposledy vydechnou a budou po smrti jenom prázdnými váčky, co pomalu odumírají ve ztuhlém těle ležícím kdesi ve tmě.

Zoufale se snažím urovnat si myšlenky. Všechny mi plují hlavou v nepřirozené rychlosti, aniž bych se nad nimi stihla pozastavit a věnovat se jim. Jedna přehlušuje tu druhou, zatím co ji přebíjí další, mnohem hrůznější myšlenka, aby si získala více mojí pozornosti. Všechny jsou ale obrácené stejným směrem. Putují ke stejné pointě, ke stejnému cíli. Se značnou lačností mě touží dovést k místu a k důvodu. Kde, proč? Tak zní lehce přeměněné myšlenky, které mě děsí tak, že sotva vnímám svůj dech, jak mi mocně buší srdce a pumpuje mi krev, která se div nezastaví pod vlivem ledového strachu. Ledového strachu, co mě naprosto paralyzoval uprostřed místnosti protkané tmou. A tma nenabízí naprosto žádný vjem, žádné možné poznání prostoru, natož místa, kde se prostor nachází. Tma všechno přehluší, zakryje a udržuje jej v nedbalé tajnosti, jako by byla přímo oddána tomu, kdo mě sem odvlekl. Zřejmě nesmím vědět kde jsem. Nesmím ani vědět proč. Jakákoliv další otázka je naprosto zbytečná, kdosi mě udržuje v neblahé nevědomosti, která mě doslova ničí.

Cítím, jak se mi krev rozlévá žilami a hrne se mi do tváří, když poprvé zaslechnu jiný zvuk, než zběsilé tepání vlastního srdce nebo svůj přerývavý dech. Než se stačím vzpamatovat, tělem mi projede další nepřirozená vlna zděšení. A tma jako by se mi vysmívala... že si tohle všechno brzy vezmu do hrobu.