Inkvizitor

Inkvizitor

                Kdo chce zapalovat, musí sám hořet!
                                                                       Otomar Dvořák

 
Zastavil se na osamělé křižovatce dvou cest, aby znovu nabral ubývající síly. Věděl, že se nesmí nikde dlouho zdržovat, ale urazil již příliš mnoho mil na to, aby jej neunavila namáhavá chůze bez jakéhokoli nároku na krátký odpočinek. Proto usednul na plochý kámen, co možná mohl být bývalým milníkem.
Když se rozhlédnul kolem sebe, nikde nespatřil sebemenší známky života. Jenom na hubené šibenici nedaleko vyprahlé stezky viselo čísi zpráchnivělé tělo, smutně se pohupovalo pouze pár metrů nad rozpukanou zemí, která jej nesměla přijmout za své. Hladoví krkavci mu vyklovali obě oči.
Mrchožravá zvířata si v poslední době vystrojila opravdu velkolepou hostinu, to bylo až příliš zřejmé každému, kdo se musel chtě nechtě vydat na dalekou pouť přes vypleněnou krajinu.
Tajemný šum mávajících křídel a krákavé hlasy černých krkavců, kteří kroužili nad lidskými pozůstatky, byly snad jediné zvuky, které alespoň občas zazněly v tichém bezvětří zdejších dní…
… to ticho, které zpravidla předchází prudké bouři. Nemohl přemýšlet nad takovými věcmi, zvláště ne nyní, když měl před sebou mnohem důležitější úlohu. Nikdo nedokáže předvídat, co se stane zítra, natožpak předvídat to, co s sebou přinesou následující roky či staletí. Přesto však vytušil, že ani v blízké budoucnosti nebude o mnoho lépe.
Těžko říct, kde bral takovou jistotu. Něco mu však říkalo, že by se měl připravit na mnohem horší věci, než je bolavá únava na špatných cestách, ničím nezahnaný hlad po snědení posledních zbytků tvrdého chleba a dokonce i nepříjemný pohled na mrtvá těla, zle poznamenaná nevyhnutelnou hnilobou.
Znovu vykročil, odhodlán vydat se dál přes skalnatou pláň. Vysoký muž zahalený do černého roucha se při zdlouhavé chůzi opíral o silnou hůl, přestože v žádném případě nešlo o nějakého slabého starce.
Bratr Michael byl inkvizitor, ozbrojen svou neochvějnou vírou a samozřejmě i ostrým mečem, který skrýval volný řeholní oděv. Zachmuřená tvář - pokřivená zřejmou nevolí nad tím, co viděl okolo sebe - tonula ve stínu černé kápě, kterou si navzdory zatažené obloze stáhnul hluboko do čela.
Šedavé oči těkaly po neobydlené krajině, přešlé krutou válkou a zlými nemocemi. Psalo se 14. století a zpustošená země, zmítaná mnoha nepokoji, plodila spíše samou smrt než nový život…
O koně přišel již dávno, když žíznivé zvíře padlo vyčerpáním na jedné nekonečné silnici a on už je nedokázal zase postavit na nohy. Michael musel dál pokračovat pěšky, ačkoli před ním ještě zbýval pořádný kus cesty. Říkalo se, že zdejší končiny nejsou vůbec bezpečné, protože se po nich prý potulují  ozbrojení lupiči, kteří mají políčeno na neopatrné pocestné…
Během několika posledních dní sice ani nenarazil na žádného člověka - a kdo by se také obtěžoval přepadnout chudobného mnicha, který u sebe stejně nemá nic, co by stálo za to zcizit – opatrnosti však nikdy není na zbyt. Zvlášť po válce, když se všude objevují nejen otrhaní žebráci a různí mrzáci, ale i vychytralí lapkové, vysloužilí vojáci a samý podobný póvl!
Rozlehlé dno holého údolí bylo stejně vyprahlé jako celá zem, blahodárný déšť pořád nepřicházel. Jen několik trsů zvadlé trávy žíznilo v kamenité hlíně. Říkalo se, že jedovatí draci, kteří dychtivě vypili všechnu vodu, žijí v hlubokých norách na dně vyschlého jezera, kde vysávají lidské kosti až na krvavou dřeň. S takovou bestií by žádná zbraň nic nezmohla. Možná jedině oheň!
Šedavý prach, rozvířený dračími křídly, se prý zvedá s příchodem zuřivé bouře v obrovská mračna s nepředstavitelnou ničivou silou, která by se mohla přehnat přes mrtvé údolí. Váhal, zda přes ně přejít sám, nešlo to však jinak. Již se povážlivě přiblížil k cíli své nesnadné cesty!
Když pohlédl před sebe, uviděl vzdálenou siluetu nepřístupného hradu, co se pyšně tyčil vysoko v rozeklaných skalách. Jak inkvizitor obezřetně kráčel po nerovné silnici, co vedla přes mělké údolí pod holou vrchovinou, spatřoval před sebou jen šedé kamení, šedavou oblohu a za sebou zanechal samé liché naděje. Koneckonců, popel je také šedý. Ten lehounký popel, který pozvolna vane z vyhaslých hranic…
Když kdesi před sebou poprvé zahlédl propadlé střechy a trčící trámy, očazené až dočerna, mimoděk přidal do kroku. Nelíbilo se mu to o nic víc, než neblahá předtucha čehosi zlého, kterou zkrátka nedokázal vyhnat z hlavy. Narazil na vypálenou vesnici s nuznými chatrčemi, vše bylo dost pobořené nepříznivým podnebím.
Roubená studna na návsi v sobě neskrývala skoro žádnou vodu, jen hluboko dole se leskly slizké kameny. Okolo stály samé žalostné barabizny s rozvrácenými zdmi, nebo už jenom spálené kostry dřevěných chatrčí, předem odsouzených k zániku. Zdálo se, že se tudy snad vážně přehnala lítá saň, chrlící samý oheň. Kéž všemohoucí požehná všechny bídné duše…
Vtom zaznamenal jakýsi pohyb uprostřed ohořelých trosek. Ani nestačil postřehnout, co to je. Vzpomněl si na samá varování, která vyslechnul z úst nevzdělaných lidí na obydlených místech, kde ještě dokázal najít něco živého…
Panství pána z Vysočiny z nějakých důvodů nemělo dobrou pověst, přestože nikdo z těch, kteří jej před ním varovali, mu nedokázal objasnit, o co jde. Všichni mluvili o nebezpečných pustinách, kterým je radno se zdaleka vyhnout. Ale proč!?
To bratr Michael nevěděl, nyní mu ovšem hrozilo, že to zjistí sám. Obrátil se k hustému shluku propletených stromů na dohled od opuštěné vesnice, co ještě zbyl z vysušeného háje. Všechny se zdály být mrtvé, zcela bez šustícího listí a bez životodárné mízy. Něco tam bylo!
Vydal se dál mezi seschlé stromy, vytasený meč v ruce, připravený kdykoli vyrazit do matoucího přítmí a zaútočit na to, co se v něm skrývalo jako jedovatý had. Pod nohama mu praskaly polámané větve a to, co ho předtím tak vyvedlo z míry, uvízlo mezi trnitými křovisky jako zraněné zvíře.
Byla to vyhublá dívka v roztrhaných šatech, kde inkvizitor zpozoroval zaschlé skvrny od krve. Krčila se před ním a její ječení připomínalo strašidelné hlasy zlých duchů, kteří bloudí v noční divočině…
„Nezabíjejte mne!!!“
„Neboj se!“
„Vy jste byl ve vesnici! Viděl jste, co udělali? Viděl jste je!?“
„Koho?“
„Vy nic nevidíte!?“
„Viděl jsem jenom tebe, jak běžíš pryč.“
„Schovávala jsem se. Mám strach, že by se mohli vrátit.“
„Kdo založil požár?“
„Oni. Utekla jsem. Přinesli s sebou oheň, ale já jsem se schovala v lesíku. Všichni jsou mrtví!!!“
„Co se stalo, mé dítě?“
„Všichni jsou mrtví!“
„Říkáš, že jsou všichni mrtví, ale kde jsou jejich hroby? Žádné jsem neviděl.“
„Ne! Oni nejsou pohřbení.“
„Musel bych přece najít jejich ostatky. Kde jsou?“
„Přidali se k nim!“
„Nechápu, o čem to mluvíš. Měl bych tě vzít pryč odsud.“
„Kam!?“
„Odvedu tě na panství –
„Ach bože! Ne!!!“
„Počkej! Vrať se!“
Bratr Michael mohl jen bezmocně sledovat, jak se zoufalým výkřikem proběhla v šedivých křovinách. Lámala za sebou švihající šlahouny, přitom snad ani necítila jejich ostré trny. Rázem zmizela mezi mrtvými stromy bez listí…
Chovala se jako divoké zvíře, když bezhlavě utíká do vyhrabané nory, kde se schovává před slídícími lovci. Ubohé děvče se muselo pomátnout na rozumu. Už jí nikdo nedokáže pomoci!
Chvatně odcházel z vypleněné vesnice, plný nehezkého dojmu, že jinak jej toto žalostné místo pošpiní svým očividným zmarem, který bude ještě dlouho přetrvávat, než spálenou zem pokryje nová tráva. Začal opatrně stoupat po horké stezce…

***

Šlo se mu těžko, tím spíš, že tentokrát kráčel směrem vzhůru. Při každém kroku se mu drolily pod nohama malé úlomky rozpukané skály. Padaly hluboko dolů, tam, kam se zbožný poutník zdráhal pohlédnout. Těžko říct, jak dlouho trvalo, než znavený bratr Michael vyšplhal až k hradním branám.
Vyhlížela vskutku majestátně se svými nezdolatelnými zdmi, se svou obrovskou kulatou věží, které se kdysi říkalo donjon, a se svými vysokým vížkami, co se vzpínaly málem až k ponurnému nebi.
A přesto na té impozantní pevnosti spočívalo cosi nesprávného, až zlověstného. Bylo to cosi, co na žádné příchozí, kteří se ocitli před padacím mostem, nepůsobilo právě pěkným dojmem…
Zblízka se zdálo, že zůstala dlouho prázdná. Všechna okna, často lemovaná železnými mřížemi, byla černá. Dýchala z nich chladná temnota, tak příznačná pro nekonečné kamenné sály, které se musely skrývat tam za nimi. A v nich leží…
Tajemství neznáma.
Matné světlo se linulo pouze z rozžehnuté lucerny nad hradní bránou, vybudovanou z obrovských balvanů. Hvízdavý vřískot dravých ptáků, ztracený kdesi v sivých oblacích, přebíjel těžký příkrov posvátného ticha, co spočíval snad na všem živém…
Hrůza hor.
Bratr Michael však byl zjevně očekáván již dávno, neboť dva strážní vyzbrojení zahnutými halapartnami, kteří hlídali vstupní fortnu, jej ihned uvedli dále. Na nic se jej nevyptávali, což bylo pochopitelné vzhledem k tomu, že prostí lidé mívají většinou ze zmocněnců svaté inkvizice velký strach.
Nutno podotknout, že nikoli neprávem. Inkvizitor vkročil na prázdné nádvoří plné udusané hlíny. Kamenné věže, vybudované v každém rohu rozlehlé dvorany, byly mnohem vyšší, než přilehlé budovy.
Stínily celé prostranství, takže vše ostatní tonulo ve studené temnotě. Bylo to tu skoro jako ve vězení – to bylo první slovo, které jej okamžitě po příchodu napadlo.
Přišel jej přivítat jakýsi muž oblečený jako bohatý dvořan, mohl-li vůbec někdo v těchto bohem zapomenutých končinách vlastnit nějaké bohatství. Byl samý smích, jeho oči však zůstávaly chladné jako kus kamene.
„Vítejte, velebný bratře.“
„Jsem bratr Michael z dominikánského kláštera ve Velkém Hradci.“
„Já vím, kdo jste,“ ujistil jej muž. „Kníže mne spravil o vašem příjezdu.“
„Cesty byly špatné, ale s pomocí boží jsem nyní zde.“
„Již jsme vás očekávali, netušili jsme však, že dorazíte tak brzy.“
„Kde je pán z Vysočiny?“ otázal se inkvizitor.
„Kníže nyní nikoho nepřijímá, a proto poslal mne,“ odpověděl dvořan.
„Proč nikoho nepřijímá? Je snad nemocný?“
„Ne, není. Jen odpočívá.“
„Odpočívá? Nebo se bojí? O jeho panství jsem neslyšel nic dobrého,“ opáčil bratr Michael.
„Nevím, co jste slyšel, ale byly to samé pomluvy,“ ohradil se dotčený muž.
„Vy tedy popíráte, že zde došlo k záhadným úmrtím?“
„Já nechápu, proč -
„Nebo že zde mizí lidé?“ pokračoval Michael. „Již jsem měl možnost přesvědčit se o tom na vlastní oči!“
„Jací lidé? Já o ničem takovém nevím.“
„Varuji vás! Nepokoušejte se mi lhát!“
„Já vám nelžu!“
„Co se zde tedy děje!?“
Tuto otázku přešel mlčením. Vykročil ze stinného nádvoří a vešel do jedné ze čtyř věží, co zastiňovala i slábnoucí slunce. Inkvizitor jej následoval, ačkoli nevěděl, kam jej vede. Znovu se pokusil navázat na přetrženou nit rozhovoru:
„Rád bych začal s vyšetřováním co nejdříve.“
„V tom vám nemohu bránit,“ odtušil jeho průvodce. „Byl jsem pověřen poskytnout vám veškerou pomoc, kterou budete potřebovat.“
„Děkuji vám.“
„S čím hodláte začít?“
„Vyskytlo se, tuším, i nějaké závažné obvinění z čarodějnictví,“ poznamenal bratr Michael. „Je to tak?“
„Ano, máte pravdu,“ přikývnul dvořan. „Čarodějnice by byla dávno mrtvá, ale lidé se jí bojí. Nikdo si netroufne na ni hodit první kámen.“
„V prvé řadě musím zjistit, jestli je ta žena skutečně čarodějnice a pokud ano, pak teprve může být potrestána podle zákonů lidských i božích,“ odtušil inkvizitor.
„Proklela nás a pak přišlo sucho. Mnoho lidí zemřelo. Když druzí plakali, ona se smála.“
„Chci ji vidět.“
„Čarodějnice je ve vězení. Zůstane pod zámkem tak dlouho, dokud vy nerozhodnete, co s ní.“
„Velmi rozumné opatření,“ odvětil Michael.
„Zavedu vás za ní!“
Kývnul na jednoho se zdejších žalářníků, aby odemknul železem pobitá vrata v hradním sklepení.  Sám si vzal velký svazek klíčů, některé z nich byly pokryté rezavými skvrnami. To svědčilo o tom, že musí patřit k obdobně starobylým zámkům, které se skoro nikdy nepoužívají. Bratr Michael jej následoval do naprosté temnoty…
Šel pořád dolů po příkrých schodech a slyšel jen, jak padací dveře hlasitě zaklaply kdesi za ním. Kolem něj se na všechny strany táhl kamenný labyrint, samá slepá zákoutí plná uzavřených výklenů a zazděných odboček. Kam dříve vedly!?
Křivolaký koridor vyústil ve velké sklepení, které však nevytvořila lidská ruka. Oba muži vklouzli zamřížovaným průchodem do podzemní dutiny, někde za ní se musel nacházet celý systém propojených jeskyní, to vše se stále jen svažovalo směrem dolů. Tam, kde ležel hradní žalář…
Inkvizitor věřil, že lidská duše skrývá propasti, které jsou neskonale chladnější a temnější než samotná smrt. Říká se, že se svízelná cesta k vědění vede pouze přes bezednou propast. Ti, kteří uklouznou po kluzkém okraji a zřítí do ní, zemřou hrůznou smrtí a jejich těla pak padají…
… a padají tak dlouho, až jsou z nich jen holé kosti. Ty se pak řítí dál a dál, dokud se samy od sebe nerozpadnou. Nakonec z nich nezbude nic víc, než jedovatý oblak lehkého prachu, který věčně klesá svíravou temnotou…
Pobočník procházel tlustý svazek klíčů, vybral jeden z nich a začal ztěžka otevírat uzamčené dveře, pokryté železnými pláty. Pak jen pokynul, aby inkvizitor vešel. Když bratr Michael nahlédnul dovnitř, zprvu nespatřil vůbec nic. Smrdutý vzduch, plný poletující hlíny, se skoro nedal dýchat!
Nepadalo tam žádné světlo, až po pár vteřinách začal rozeznávat stísněnou vězeňskou celu a v ní shrbenou postavu na zpuchřelé dřevěné lavici, která se navzdory tomu, že snad poprvé po mnoha a mnoha dnech spatřila plameny pochodně, ani nepohnula.
Vetchá stařena oblečená ve špinavých hadrech seděla zády k němu, takže jí zatím nemohl pohlédnout do obličeje. Nepochyboval však o tom, že je stejně šeredná jako to, co viděl všude okolo sebe. Inkvizitor vykročil k ní.
Pod nohama mu praskalo staré seno, co pokrývalo udusanou hlínu v temné kobce. Zašustila v něm nějaká krysa. Ona si ho nevšímala. Řídké šedivé vlasy se plazily po ohnutých zádech, rozcuchaná hlava se jí svezla na propadlou hruď. Z její vrásčité tváře na něj drze zíralo první stádium rozkladu. V jednom očním důlku se kroutil bílý červ…
„Ty blázne! Čarodějnice je mrtvá!“
Inkvizitor to však odhalil příliš pozdě. Těžké dveře s malým zamřížovaným okénkem za ním zapadly a pak uslyšel, jak se zrezavělý klíč rychle otáčí ve skřípajícím zámku. Kdyby se k nim vrhnul jen o zlomek dříve, snad by je ještě dokázal vyrazit, příšerné překvapení mu však sebralo i poslední nepatrný zbytek času. Dominikánský mnich zůstal uvězněný v podzemním žaláři…

***

Když bratr Michael zjistil, že se nedokáže dostat ven, zmocnila se jej čirá hrůza, protože zůstal sám, uvězněný v totální temnotě. Nemělo sebemenší cenu dobývat se ven, nešlo to. Nemělo ani žádnou cenu křičet, nikdo jej totiž neslyšel. Byl v pasti!
Ticho, co jej obklopilo, se zdálo být nesnesitelné. Stejně jako kapající voda z podmáčeného stropu, která jej přiváděla k šílenství. Zastrčil zkřehlé ruce do širokých rukávů černé kutny, ušité z hrubé látky, v pase stažené režným provazem. Chvěl se pronikavým chladem, který se mu zařezával až do morku kostí…
Mnozí bratři dobrovolně odcházeli do pekelného podzemí, aby se tam pokorně káli za své hříchy. Někteří s sebou brali i devítiocasé důtky s ostrými hroty na kožených řemíncích, kterými se během modlení zraňovali tak dlouho, dokud z nich nevykrvácely všechny tělesné žádosti…
Umrtvování těla bylo ve všech řeholních řádech tehdejší doby velmi módní, někdy se mu dokonce, jak alespoň slyšel, rády oddávaly i ctnostné jeptišky. Kdoví, co bylo na takových řečech pravdy?
Nyní mu připadalo, jako by se ocitnul právě v cele kajícníků, ne nepodobné tomuto temnému vězení. Až na to, že tohle není žádný klášter a bratr Michael už možná nikdy nevyjde ven na rozdíl od všech mnichů, kteří zaplatili za své hříšné činny. Byl předem odsouzen k smrti!?
Michael si ani sám neuvědomoval, jak rychle ztratil veškerý pojem o čase. Skrčil se v jednom koutě a pak začal tápat podél nerovného obvodu slizkých zdí. Našel tam poloprázdný džbán s vodou, ve které plaval samý prach. Dost možná, že jej hodlají vyhladovět den za dnem…
Takové úvahy jej mučily po mnoho hodin! S nezměrnou úzkostí začal přemýšlet nad tím, jak se proboha dostane ven, ale vůbec nic jej nenapadalo. Kolik času již uplynulo!?
Začínala mu být nesnesitelná zima, a proto se přinutil k pohybu. Přecházel po malé cele, špičkami prstů přitom sledoval hrbolatou zeď. Vyhýbal se jen jednomu místu, kde stála dřevěná lavice. Pochopitelně tak činil kvůli tomu, co hnilo na ní…
Vtom však zbystřil, neboť zaslechl cosi neočekávaného. Zdálo se mu, že někde hluboko v hradním žaláři se kdosi hlasitě rozesmál! Byla to snad nějaká ztracená duše, anebo jiný vězeň, který už dávno přišel o zdravý rozum? Nebo se mu vysmívala ta mrtvá!?
Ta stará čarodějnice s bezzubými ústy zahalená v odporných hadrech, co zemřela v podzemní kobce bez nejmenšího přístupu denního světla? Co když se pohnula!? A plazí se k němu tou neproniknutelnou tmou, aby ho mohla sežrat…
Když udělal dalších pár kroků do nepřátelsky naladěné tmy, málem zakopl o vlastní nohy a upadl do plesnivé slámy. Tápající ruce nacházely jen smrdutou prázdnotu, prosycenou všeobjímající beznadějí.
Zase uslyšel ten strašlivý smích, ale tentokrát se ozval mnohem blíž! Kdyby to nebylo naprosto šílené, přísahal by, že snad vychází z mrtvých úst! Pak narazil do protější stěny, u které se nadobro zhroutil a snad usnul. Nebo možná jenom omdlel…
Když se konečně probral, přemohla jej děsivá myšlenka, že musel oslepnout. Ležel kdesi v rohu, naprosto pohlcen smrdutou tmou, ze které se mu chtělo zvracet. Náhle se mu do nejmenších podrobností vybavily všechny události minulých dní: nebezpečné putování zpustošenou krajinou, vypálená vesnice a pak ještě to mrtvé tělo, co tlelo jen pár kroků od něj.
Byl jako hříšná duše, která je odsouzená strávit nekonečná muka v pekelné jámě, dokud si pro ni nepřijde krutý kat v rudé kápi s černými otvory pro oči a dobře mířenou ranou obouruční sekery neukončí její táhlé utrpení…
… uťatá hlava se sveze z popravčího špalku a za ní poteče čerstvá krev. Ta příšerná představa jím otřásla o to více, že sám byl často nezúčastněným svědkem podobných scén. Nikdy by jej však nepadalo, že by sám mohl skončit stejně! Ale proč jej vůbec uvěznili!?
Nahmatal jen chladné stěny podzemní kobky, ze kterých trčely kamenné výčnělky. Neměl nejmenší ponětí o čase, ale tušil, že byl v bezvědomí asi dost dlouho...
Měl strašnou žízeň, už si však vůbec nepamatoval, jestli je zde vůbec nějaká voda. Přece jen se mu poslepu podařilo opět najít hliněný džbán, co stál opřený u zpuchřelé lavice. Hltavě pil, ale mezi zuby mu skřípal drsný písek, usazený na dně.
Začal se mu z toho zvedat žaludek. Odstátá voda páchla nějakou plísní, ani nechutnala o nic lépe. Stejně na tom byl i jeho pomačkaný oděv, ve kterém spal na holé zemi, a dokonce i neupravené vlasy korunované mniškou tonzurou, které se snad vymáchaly v ledové kaluži, co skapávala z vlhkých zdí.
Opatrně se pokusil zase vstát, avšak nešlo to tak snadno, neboť byl celý rozbolavělý. Nohy, obuté v dřevěných škorních, se zabořily do polámané slámy, co pokrývala hrbolaté dno kamenné cely. Bratr Michael udělal několik nejistých kroků, než se mu opět podařilo sebrat ztracenou sebedůvěru.
Nezakoušel však žádný strach z toho, že by mohl narazit na nějaké nečekané překážky, ale obrovský strach z toho, že pokud to takhle půjde dál, brzy se zblázní! Přijde o zdravý rozum!!!
To byla ta nejhorší věc, co zde dosud zažil. Pokaždé když se mu podařilo přejít k protější stěně ohavné kobky, zdálo se, že je stále větší a větší. Přepadla jej tichá hrůza ze zdání, že už začíná pomalu šílet!
Temnou kobku zřejmě osvětlila jasná pochodeň z některého vyššího patra, protože hustými mřížemi v malém okénku uprostřed dveří pronikal zlatavý svit, podobný slunečním paprskům. Když uslyšel, jak klíč skřípe v nepromazaném zámku, myslel, že sní…
Oslepila jej jasná záře smolných loučí, co neslo několik žen, které vstoupily do podzemní cely. Bylo na pohled jasně patrné, že jde jen o obyčejné horalky, odjakživa uvyklé tvrdé práci. To ostatně prozrazovalo i obnošené oblečení, mozolnaté ruce a červené tváře, ošlehané surovým větrem. Všiml si, že skoro všechny jsou oblečené v podobných šatech, podomácku ušitých z hrubé látky, odkud už dávno vybledla veškerá barva.
Až na jednu z nich, která na rozdíl od ostatních nebyla tak viditelně poznamenána drsnými podmínkami nehostinných hor. Nosila splývavý oděv, utkaný z hladkého sukna a bílou plachetku, sepnutou u krku stříbrnou sponou. Působila zde vskutku zvláštním dojmem, jako urozená dáma, která omylem vkročila do svízelných míst, kde by správně neměla co pohledávat.
„Je mi to tak líto!“ vykřikovala. „Jak politováníhodný omyl!“
„Kdo jste?“
„Jsem zdejší paní. Můj choť mne za vámi poslal, hned jak se dozvěděl, kde jste. Děkujte všem svatým, že jsem nepřišla moc pozdě!“
„Vůbec nechápu, co se stalo!“
„Já také ne,“ opáčila vznešená žena. „Je to šílenec! Prý vykřikoval, že vás svrhnul do pekla, kam patříte.“
„Ten muž, který mne oklamal!?“
„Popřel, že jste tady,“ řekla hradní paní. „My jsme však věděli, že lže. Naši lidé vás viděli s ním, nikdo však nevěděl, kam vás odvedl. Pochybovali jsme, zda jste vůbec ještě mezi živými!“
„Jak jste mne dokázala najít?“
„Sám se přiznal, co s vámi udělal. Kat mu rozvázal jazyk!“
„Ale proč mne chtěl odklidit!?“
„Musel přijít o rozum, když se vás snažil sprovodit ze světa. Prosím, odpusťte nám toto nedůstojné zacházení.“
„Co s ním uděláte?“
„Ten zrádce bude potrestán, o to se postaráme.“
„A co ona?“
Paní zalétla bystrýma očima k místům, kam mířil jeho stále ještě napůl oslepený pohled a když spatřila zetlelé tělo, usazené na zpuchřelé lavici, její klidná tvář se rázem zkřivila zjevným odporem.
„Ach bože! Ona je mrtvá!?“
„Už jsem ji našel mrtvou,“ podotknul inkvizitor. „Hnila tady bůhvíjak dlouho. On to musel vědět.“
„A nic nám neřekl!? To je hanebné!“
„Nevím, co s ní.“
„Její ostatky spálíme, jak je u nás zvykem,“ odvětila hradní paní.
Možná, že zmatený inkvizitor by se vyptával na víc věcí, byl však příliš zoufalý na to, aby ještě kladl nějaké otázky. Její služebné jej obstoupily a vyvedly ho ze žaláře, jedna z nich za ním zase zamykala těžká vrata.
V ledové cele zůstalo jen pár všetečných krys a tlející tělo, kde již pomalu začínaly hodovat bílé larvy, vzešlé ze hnijícího masa mrtvé čarodějnice. Nechal se vláčet spletitým tunelem hradního podzemí, odkud by sám nikdy nenašel cestu ven…
Služebné jej ihned odvedly do chladné komnaty v severní věži, zařízené tak spoře, až se zdálo, že předtím musela být dlouho prázdná. Stálo tam jen holé lůžko, okovaná truhla pod klenutým oknem a mohutné křeslo s vysokým opěradlem, překryté ovčí kožešinou. Na čistě vybílené zdi visel prostý kříž.
Již zde byla připravena teplá lázeň a konečně i skromné pohoštění, první pořádné jídlo po dlouhé době. Navíc mu přinesly i svařené víno, bratr Michael však navzdory všemu neměl ani hlad, ani žízeň. Spal skoro celý den jako zabitý. Po přestálých útrapách to opravdu potřeboval…

***

Dny zde plynuly rychle, možná až příliš rychle na to, aby si je vůbec dokázal vychutnat. V podvečerní době, kdy na hornaté rovině ještě stále svítilo ustupující slunce, se v nehostinných hradních sálech už dávno usadila tichá tma jako v černém hrobě...
Připomínaly mu temné cely v chudých klášterech dominikánského řádu, jehož krvavou řeholi dobrovolně přijal za svou. I tam meditoval o smrti, která se mu ostatně před nedávnou dobou zdála být velmi blízko. Do severní věže skoro vůbec nezavítaly sluneční paprsky...
Bylo to tak skličující! Bratr Michael sledoval, jak brzký soumrak pomalu prohlubuje dlouhé stíny v rozích zděného dvora, kde předtím viděl zobat rozčepýřenou drůbež. Nějaké děvče v otrhaných šatech jim házelo zrní z proutěné ošatky, o něco později zas zaslechnul obhroublé podomky, jak na sebe pokřikují. Všechen zdejší dobytek už dávno zahnali do dřevěné ohrady, aby nezůstal pozdě venku.
Zdejší noci byly nevlídné a hluboko v horách se ozývalo vlčí vytí, neklamné znamení toho, že mimo pevné hradní zdi není nikde bezpečno. Inkvizitor byl náhle vděčný za svůj poklidný úkryt v odlehlé věži. Tmavá komnata byla zařízená tak střídmě, až se zdálo, že tu snad byla připravena přímo pro něj.
 Ano, byla tu ještě jedna věc, které si předtím nevšiml: V rohu stálo staré klekátko doplněné nábožnou knihou v kožených deskách, začernalých od častého používání. Obojí působilo takovým dojmem, jakoby je zrovna kdosi přinesl z nějakého pobořeného kostela, kam táhne studený vítr. Věčný chorál bludných duší…
Na jedné straně severního sálu, blízko hradní kaple, se dalo vejít do neudržované zahrady se stojatým jezírkem, kde se odrážela šedivá obloha. Chladný vzduch byl prosáklý nahromaděnou vlhkostí a spíše se srážel jako průsvitná pára. Na plochých kamenech jiskřily bílé květiny, vzácná známka boží milosti na těchto pustých místech. Čí ruce je asi zasadily?
Napadlo jej, kdo zde asi dříve bydlel: Možná zbožné dítě, co se chystalo v budoucnu obléknout řeholní roucho a vstoupit do odlehlého kláštera nebo snad nějaká stará vdova, která po smrti svých blízkých zasvětila zbytek života pouze tichým modlitbám…
Hradní paní to možná považovala za vhodné ubytování pro dominikánského mnicha, který pohrdá pohodlím a světskými věcmi. On byl však zvyklý sdílet společnou celu se dvěma dalšími bratry a z této poloprázdné komnaty, kam ztěží dolehl lidský hlas zvenčí, na něj padala zvláštní osamělost.
Nic na tom nezměnilo ani to, že ten melancholický dojem poněkud přebíjel jakýsi neklid, vyvolaný vnitřním napětím bratra Michaela. S pánem z Vysočiny se poprvé setkal až po několika dnech od svého příchodu na jeho panství. Bohužel se tak nestalo při právě nejvhodnější příležitosti, neboť to nevlídné odpoledne připadlo právě na popravu.
Byla to velkolepá podívaná. Dokonce kvůli tomu muselo být narychlo vybudováno dřevěné hlediště, odkud byl krásný výhled do středu hradního nádvoří, kde stála obrovská hranice plná pečlivě srovnaných polen vespod a vyschlých větví navrchu, co budou dobře chytat. Sešlo se plno všelijakých lidí jak z podhradí, tak z daleka, jenom aby všichni na vlastní oči viděli, jak odsouzený shoří zaživa…
Z udusané hlíny ještě nestihly zmizet blátivé louže, protože předešlého večera trošku pršelo a od té doby bylo zataženo. Dnešní den však nepadla ani jedna jediná dešťová kapka a to bylo jen dobře, protože jinak by se plánovaná poprava musela znovu odložit.
Inkvizitor procházel nedočkavým davem, ale lidí si nevšímal. Hlediště bylo tak plné, že se jím sotva dalo projít. Po chatrných stupních vyšplhal až do té nejvyšší lóže.
Spatřil vznešenou kněžnu oblečenou v hedvábném plášti, vlál za ní v chladném vánku jako ptačí křídla. Byla, ostatně jako vždy, obklopená svými neurozenými služkami, které si mezi sebou cosi šeptaly. To pro něj nebylo žádné překvapení, inkvizitor však nečekal, že po jejím boku bude sedět choť o tolik starší než ona, že by mohl být docela dobře i jejím otcem.
Pokud si bratr Michael představoval pána z Vysočiny jako loupeživého rytíře nebo surového násilníka, který sužuje chudý lid svou silou, nemohl se mýlit více. Byl to slabý muž s prošedivělými vlasy a bledým obličejem, který naznačoval, že příliš často nevychází ven. Vše nasvědčovalo tomu, že se netěší dobrému zdraví…
Nebylo nutné se představovat. Kníže mu pokynul, aby usedl na přední místo vedle něj, donedávna vyhrazené pouze pro ty nejdůležitější lidi. Netrvalo moc dlouho, než se otevřela zamčená vrata a odkudsi z podzemního žaláře nebyl vyvlečen zubožený vězeň, viditelně poznamenaný použitím mučících nástrojů....
Michael by jej málem ani nepoznal. Jeho drahý oděv byl potřísněn samou špínou a zaschlou krví, která ulpěla i na smrtelně bledé tváři, zkřivené jako tragická maska ze starověkého divadla. Katovští pacholci, obnažení do půli těla, ho vláčeli na železných řetězech, které za sebou zanechávaly v udusané hlíně klikaté stopy. Poddaní postávali okolo, aby mohli sledovat vzrušující podívanou. A mnozí z nich hlasitě křičeli:
„UPALTE ČARODĚJE!“
Házeli po něm samé kamení a shnilé ovoce, které málokdy minulo svůj cíl. Bylo evidentní, že odsouzený nezacházel s prostými lidmi zrovna nejlépe. Už proto byli všichni nadšení z toho, že si na něm mohou konečně vylít zlost. Dominikán se obrátil na pána po své levici:
„Proč jste jej odsoudil k smrti předtím, než jsem jej vůbec stačil vyslechnout?“
„Není třeba jej vyslýchat, již promluvil sám,“ odvětil kníže.
„Jinak bychom vás vůbec nenašli a vy byste zemřel v žaláři!“ dodala jeho choť s mírnou výčitkou, kterou nepronesla slovy, ale pouze svýma očima.
Katovi pochopové přivázali odsouzeného muže k vysokému kůlu, který se tyčil uprostřed čerstvé hranice. Bezmocně se zmítal, avšak pouta byla příliš pevná na to, aby se z nich dokázal osvobodit sám. Pokoušel se křičet, z otevřených úst však vyšel jen hrůzyplný proud řídké krve…
„A proč jste mu dal vyříznout jazyk!?“ zeptal se bratr Michael.
„Aby nemohl urážet vaše uši svými lži a bohapustým rouháním,“ odpověděl pán z Vysočiny.
„Co řekl, když jste ho podrobili útrpnému právu?“ vyzvídal dominikán.
„Přiznal se, že se vás snažil zabít.“
„Neřekl vám také, proč pojal takový záměr!?“
„Na tom nezáleží,“ opáčil kníže. „Byl to blázen!“
„Ale upálení bývá rozsudkem pro odpadlíky od víry nebo pro čarodějnice, ne pro duševně choré,“ poučil jej inkvizitor.
„Blázen? Nebo kacíř? Jaký je v tom rozdíl!?“
„Je to obrovský rozdíl.“
„Proces je u konce,“ odtušil hradní pán takovým tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. „Nyní přijde trest, tak jak jsem rozhodl, že má být vykonán.“
„Ani jsem neměl možnost do toho nijak zasáhnout,“ konstatoval dominikán.
„Můžete zapálit hranici sám, chcete-li,“ pokynul kníže k inkvizitorovi.
„Ne, děkuji,“ odmítnul bratr Michael. „Jen velice nerad odesílám na smrt člověka, kterého jsem sám neodsoudil.“
„Pak se tedy dívejte, jak shoří v plamenech!“
Kat, se surovou tváří skrytou za rudou maskou nelítostné smrti podpálil suché chrastí, navršené na smolných polenech. Obojí chytlo téměř okamžitě, protože rozpraskané dřevo bylo jako troud. Celou hranici brzy pohltil očistný oheň…
„Nebudu na něj pamatovat ve svých modlitbách, neboť na jeho hlavu se sneslo příliš mnoho hříchů,“ povzdechla hradní paní. „Kdoví, jestli ta ubohá žena nebyla bez viny a nezemřela nadarmo. Možná, že celou dobu nám škodil jenom on!“
„Proč si to myslíte?“
„Odehrály se zde určité události, které mne hluboce znepokojily. Kníže ví, o čem mluvím…“
„Co se stalo?“
„Nu, on -
„To už by stačilo! Nestrpím takové řeči!“ zarazil ji choť. Nevšímal si vyčítavých pohledů své paní, ani dominikána, který se nemínil dát tak snadno odbít:
„Proč?“
„Nikdo nebude házet špínu na mrtvé!“ odseknul hradní pán.
„Ještě není mrtvý. Teprve umírá,“ opravil jej inkvizitor sarkasticky.
„Jste velmi opovážlivý muž, bratře Michaele."
„Opovážlivost patří k mému povolání.“
Kníže se od něj odvrátil s pevně semknutými rty, jako by se v sobě snažil udusit zlostná slova. Dole pod nimi běsnil krvelačný dav, zatímco vše stravoval burácející oheň. Bratr Michael sledoval, jak k bílým oblakům pomalu stoupá černý kouř…
Prskající hranice už byla v jednom plameni, táhl z ní nesnesitelný žár. Vřískající dav před ní musel ustoupit do bezpečné vzdálenosti, někteří z nich se však přesto začali dusit hustým dýmem. Lidská postava, připoutaná k mohutnému kůlu rozžhavenými okovy, nebyla ani vidět skrz šlehající ohnivé jazyky všude okolo ní. Zůstane po ní jen horký popel, a i ten roznese svěží vítr do všech světových stran…
… a v něm možná několik polámaných kostí, rozpukaných v té pekelné výhni tak prudce, až se někdy stávalo, že vybuchly a rozpálené úlomky zasáhly ty, co stojí okolo. Už jednou sledoval podobnou popravu, ale k ničemu takovému naštěstí nedošlo a nezdálo se, že by se to mělo změnit ani nyní. Zuhelnatělé dřevo po bůhvíjak dlouhé době konečně dohořívalo…
Lidé, natěsnaní dole na udusaném nádvoří, se začínali pomalu rozcházet. Jen pár pomstychtivých odvážlivců šlo ještě naposledy plivnout na to, co zbylo z mrtvého šílence, byl-li skutečně šílený.
Možná, že zde šlo o něco jiného, to ale dominikánský mnich zatím nevěděl. Byl ovšem odhodlán to co nejdříve zjistit. Po chvíli vstal a odcházel z přeplněného hlediště, první mezi všemi, co jej začali brzy následovat. Podívaná skončila…

***

Několik týdnů už uplynulo a bratr Michael začínal uvažovat o odjezdu. Vyšetřování nikam nepokročilo, navzdory všem jeho snahám. Lidé byli nesdílní a nedostal z nich nic víc, než to, co už dávno zjistil. Někteří, obzvlášť zatvrzelí, nebyli svolní mluvit s ním vůbec, takových bylo ale jen málo. Katovští pacholci v hradním sklepení uměli rozvázat jazyk každému, na to ostatně inkvizitor sám dohlédl. Ale nikdo nic nevěděl!
Hradní žaláž byl mnohem větší a hlubší, než si inkvizitor dokázal představit. Sahal velmi hluboko pod zem a jeho černá sklepení v sobě ukrývala věci mnohem horší, než byla působivá sbírka mučících nástrojů. Bylo to děsivé místo, kde vše umíralo pouze proto, aby se to zrodilo znovu, tentokrát však ve zcela jiné podobě. To něco byla lidská bolest, důmyslně prodlužována rukama mistra popravčího a jeho neméně zručných pochopů.
Michael opět, snad už stokrát, pečlivě pročítal pergamenové archy, pokryté hustým písmem. Kníže mu přidělil osobního písaře, dosti vzdělaného muže , který měl pečlivě zapisovat výpovědi svědků. Nyní zalitoval, že s sebou nevzal žádné spolehlivé lidi. Stejně by je asi neměl čím odměnit za jejich služby, protože klášterní pokladnice byla vždy prázdná.
Církevní hodnostáři se jen velice neradi vzdávali zlatých mincí, ať už by měly být využity pro jakkoli bohulibé účely. Kristus chtěl chudou církev. Žádný řeholník nesměl vlastnit soukromý majetek, možná kromě hrubého roucha, které měl zrovna na sobě, a páru obnošených sandálů.
Dokonce si při takovém pomyšlení oddechl, protože navzdory všemu si přál odjet. Když vyšel na nádvoří, zastavil se dole pod severní věží, která byla po mnoho dní jeho druhým domovem. Na hradních ochozech nad padacím mostem pochodovali strážní. Zdálo se, že vše je stejné jako vždycky. Bratr Michael v sobě živil jakýsi vnitřní neklid a tak ubíhal den za dnem…
Ani zdejší lidé v něm nevyvolali mnohé sympatie: buďto šlo o nevzdělaný dobytek, který ani neuměl číst a psát, nebo namyšlené panstvo bez jediného groše v kapse, které se na něj ve své nablýskané bídě dívalo svrchu.
Byl mezi nimi cizincem, podivným tvorem s černými křídly a pronikavýma očima, před kterým je radno mít se neustále na pozoru. Jenom jako nezúčastněný pozorovatel sledoval všední život na zapadlém panství: těm prostým ubíhal v samé práci a často i o hladu, ti urození jen pojídali to, co jim bylo předloženo cizíma rukama na cínovém podnosu v hodovní síňi a celé dny jen zaháleli, ačkoli i oni museli ve své světské omezenosti velice dobře vědět, že lenost je jeden ze sedmi smrtelných hříchů!
Zůstal stát u paty severní věže. Vždy tam padal nehybný stín, takže mezi vyprahlými spárami nerostl ani obyčejný plevel. Sledoval, jak se ti bezvýznamní človíčkové plahočí za svým denním chlebem. Zdánlivě obyčejný život, v něm se však skrývalo cosi zlého...
Bratr Michael sebou trhnul. Z výšky sletěl velký kámen, snad těžký kus z šedivého cimbuří, a s dutým nárazem přistál u jeho nohou. Spíš nevědomky, než z vlastního záměrnu, ustoupil dovnitř, do mělkého výklenku před zavřenými vraty. Pak přišel další kámen. Dopadl na místo, kde předtím stál. Mohl se sám od sebe uvolnit ze zvětralého zdiva a zřítit se dolů. Nebo jej mohl někdo shodit...
Vystoupal zpátky po točitém schodišti a ukryl se za zamčenými dveřmi. Ani klesající slunce už nesvítilo tak pěkně jako před chvílí a dlouho neobývaná místnost byla plná ponuré staroby. Skličovalo jej to. Pak zaslech čísi chvatné kroky ve ztichlé chodbě, kterou před malou chvílí sám prošel a nezahlédl tam ani živou duši. Ačkoli byl ve velkém pokušení otevřít dveře a vydat se za nimi, neudělal to.  Ze své komnaty vyšel až druhý den, krátce poté, co se ozvalo tiché zaklepání na dveře.
"Pán pro vás poslal," ozval se ženský hlas, pravděpodoběn šlo o nějakou šlužebnou. "Máte se neprodleně dostavit do síně."
Kníže jej již očekával. Byl sám a to nevěstilo nic dobrého. Pokud poslal ostaní pryč, zamenalo to, že následující rozhovor zřejmě nebude určen pro cizí uši. Seděl na vyvýšeném stupňi, na místě, odkud k němu všichni lidé museli vzhlížet.
Slabé světlo ranního rozběsku pronikalo šikmými okénky, dál však zatím ještě nedosáhlo. Velký sál, osvětlený především smolnými loučemi, nebyl o nic honosnější než zbytek středověkého hradu. Kamenné stěny studené komnaty pokrývaly tlusté gobelíny a na hliněné podlaze se válely huňaté kožešiny, aby odsud neunikalo tolik tepla.
Hradní pán mu mlčky pokynul, aby přistoupil blíž. Bratr Michael si pomyslel, že jej snad zachvátila nějaká nemoc. Horečnaté oči v sobě skrývaly jakýsi zneklidňující lesk, až to připomínalo doutnající šílenství. Nevydržel do nich hledět dost dlouho na to, aby dokázal postřehnout cokoli dalšího...
"Předpokládám, že vaše práce zde je již u konce," předestřel kníže. "Nebo se snad mýlím?"
"Ne, nemýlíte se."
"Očekávám, že zítra odejdete z mého panství."
"Odejdu ještě dnes."
"Tím lépe."
"Sbohem."
"Sbohem. Doufám že vás ji nikdy neuvidím."
Na to inkvizitor neopověděl. Nedostal od nich žádné zvíře ze zdejších stájí, na tak dlouhou cestu mu místní nepůjčili spolehlivého koně, dokonce ani obyčejného osla. Hradními branami prošel pěšky, jen se silnou holí v ruce a s potrhanou torbou na zádech. Ani jednou se neohlédl, protože měl takové tušení, že by jej kdosi mohl celou dobu sledovat. Někdo, kdo tiše stojí skrytý za těmi lomenými okny ve vysokých věžích, kde vládne věčné šero...
Padací most se za ním znovu uzavřel, bratr Michael slyšel hlasité skřípání, když se silné řetězy pomalu navíjely na dřevěné rumpály. Vydal se dolů po horské stezce lemované houževnatými borovicemi. Nikdo by však nebyl schopný říci, kam zamířil poté, co zmizel z dohledu za rozeklanými skalami.
Sotva se setmělo, potichu odešel kamenné hradby a ukryl se na místě, kam nikdo ani nezavítal. Ve starodávných zdech zely hluboké trhliny, v jendom rohu se velké kameny dokonce úplně vysypaly a nechaly po sobě otvor dost velký na to, aby se dalo vstoupit dovnitř.
Prostor byl temný a zatuchlý, stejně jako každá mrtvá dutina. Hemžilo se to tam samými věcmi, které tiše cupitají na cizých nohách. Ne poprvé jej napadlo, že pavouci jsou mnohem chytřejší, než by se u tak malých tvorů považovalo za vhodné.
Utábořil se na rozbláceném dvoře v nějaké pobořené budově. Nejspíš šlo o bývalou spižírnu nebo černou kuchyni, protože těšně sousedila se zanedbanou zeleninovou zahradou, kde už dávno nic nerostlo.
Zpustlé panství už na první pohled odpuzovalo, ale nyní byl bratr Michael neskonale vděčný za to, že našel bezpečný úkryt.  Odkud mohl i nadále sledovat to, co se dělo za hradními branami. Ze zdivočelé zahrady voněla nachová levandule a divoké holubice se vracely na svá prázdná hnízda, vybudovaná na vrcholcích starých dubů...
Skromné zásoby, které dostal na cestu, začaly docházet. Mnoho dní usínal o hladu u studeného ohniště, zdraně však nikdy neodkládal. Podivně žlutý měsíc zářil jako zlovolné oko mezi cáry rozervaných mraků. Na obloze se vyjímal zlověstný, temný obrys vysoké věže. Okolní lesy se od ní odtahovaly a snad i dravá zvířata se jí vyhýbala. Nad propadlou střechou kroužily černé vrány. Podivil se proč, neboť dobře věděl, že požírají čerstvé mršiny...
Neodvažoval se ani rozdělat oheň, neboť se obával, že by na sebe mohl upozornit. Zpuchřelá vrata, za kterými spával, visela již jen na jediném pantu a místo měkkého lože mu musela posloužil opadaná omítka a šedivé kusy polorozpadlých cihel, ležící uvnitř opuštěného domu. Dobrá polovina obyté budovy měla úplně vytlučená okna a děravou střechou pršelo až dovnitř.
Našel suchou chodku, co se postupně svažovala směrem dolů. Prošel celou její délkou a zastavil se až na potemělém místě, kde vybíhaly jiné tunely. Nějak se naskládal do skalnatého výklenku, téměř úplně schovaný za vydroleným zdivem, odkud opadávaly drobné kamínky.
Nebylo to o nic pohodlnější místo ke spánku, než stará spižírna, kde už dáno nebylo nic k jídlu, ale alespoň tam na něj nemohly dál útočit dešťové kapky. To samé ovšem neplatilo o nočních můrách! Bratr Michael si byl vědom toho, že hranice mezi pouhými sny a ošklivou skutečností je někdy tak tenká, než by si kdokoli dokázal představit.
Michael by sám nedokázal s jistotou říci, jak dlouho ty bláznivé vidiny trvaly. Možná, že jen blouznil z dlouhého hladovění. Měl pocit, že i nezbadatelných temnotách starých zřícenin - kam padalo jenom matné měsíční světlo - spatřil podivné postavy.
Jedna z nich kolem něj prošla tak blízko, až její potrhaný plášť rozvířil šedavý prach a vmetl mu jej rovnou do tváře. Nebo se mu to snad jen zdálo? V tu chvíli se začal bát o zdravý rozum! Snad si i na něm vybral zbytečně dlouhý pobyt na zdejším panství svou krutou daň!?
Tak, jako nemohou růst plané růže na smetišti, tak ani zde nemůže zít nikdo s nepokřiveným tělem a duší. Stačilo se rozhlédnout kolem sebe. Ten, kdo tady vyrůstal, musí být na dosmrti poznamenaný. Tady čiší zmar a ošklivost z každého kamene. I silné zdi se roztřásly odporem…
Byly to lidské bytosti!? To by nedokázal tvrdit s určitostí, ale i přesto se je však rozhodl následovat. Netušil, kam jej vedou, věděl jen to, že ty prchavé skvrny, za kterými se plížil, jsou živé. Živé a hladové jako opuštěná mláďata...

***

Na nic víc už nečekal. Bez rozmýšlení se vrhnul do rozšklebeného ústí jednoho z mnoha tunelů. Zabralo mu jen malou chvilku, než se jeho ospalé oči dokázaly přizpůsobit v tom matném žlutém světle z podzemních prostor. Daleko před ním mihotající pochodeň v čísi ruce - nebo snad spíše spáru - osvětlovala spletitý labyrint, který se táhnul až hluboko do neproniknutelné tmy...
Kdoví, jak dlouho to všechno vlastně trvalo!?
Neviděl nic, neslyšel nic a jen rychle klesal v naprostém tichu za mrtvými, až v jeho odhodlané mysli nezbylo nic víc, než naprostá prázdnota. Byl jako prázdná nádoba a čekal, až bude naplněn svým nezvratným osudem. Dost možná, že jej zde nečeká nic víc, než předčasný konec.
Už před sebou nespatřil žádné světlo a pak pochopil, že již nemá, čí kroky by mohl následovat. Zůstal sám a právě toho se nejvíce obával, neboť to znamenalo, že nemá skoro žádnou šanci najít nějakou cestu ven. Zabloudil ve změti podzemních tunelů, odkud již není úniku...
I přesto, že měl velký hlad, do úst mu začala pomalu stoupat nepříjemná pachuť kyselé žluči. Potlačil v sobě nutkání k dávení. Vzpoměl si na postní dny, kdy si musel odříkávat masitou stravu. Duchovní vždycky radili, aby si hladový člověk během dlouhého půstu představoval, že masité pokrmy jsou něco odporného.
Nikdy je nedokázal jen tak pozřít, aniž by jej pokaždé napadlo, že pečené maso ožívá v ústech. A právě takový pocit zakoušel i nyní. Cítil, jak mu ochromující strach skřípá mezi zaťatými zuby a jak se zdušené volání o pomoc mění ve slizké larvy, které je rozežírají zaživa, jako kdyby už nyní nebyl nic víc, než pouhá mršina.
Byl ztracen!
Neviděl ani na pár kroků před sebe a slyšel jen svůj zoufalý křik. Co bude dělat? Padne vyčerpáním!? Ulehne na tvrdou podlahu, stočí se do klubíčka, zavře oči a propadne se do neklidného spánku plného krvavých obrazů jisté smrti…
Ledová země se pod zkrouceným tělem spícího náhle prudce otřásla. Vlhké kamení, na kterém ležel, se zničehonic rozechvělo, jako by hluboko pod ním vypuklo krátké zemětřesení. Nebo to snad byly jen těžké kroky, které se rozléhaly tím zdrcujícím tichem a přitom rezonovaly až v jeho prochladlých kostech?
Pak přišlo řezavé světlo - nebo možná pekelný oheň - byl to v těch totálních temnotách, kde bratr Michael až doposud setrvával v opanující slepotě, tak obrovský šok, že se mu málem propálil přímo do samotného mozku. Probudil se a vykřikl neovladatelnou hrůzou.
Monstrum!
Přicházel rouhavý netvor, urážlivý jak pro zdravý rozum, tak i pro veškeré přírodní zákony - to bylo to první, co jej ihned napadlo. Nějaká nestvůra, zrozená ze starého dolu, která si ostrými drápy sama stáhla z pololidského těla skoro všechnu zvířecí kůži. Visela z ní v rozevlátých cárech jako nějaké děsné rouno, ztežklé rudými skvrnami.
Krvavé roucho.
Možná, že kdyby se ještě více přiblížil, by bylo možné zahlédnout skrz ně i obnažené kosti a pulsující vnitřnosti, plné ďábelského jedu. Pohyboval se po dvou nohách, skoro jako lidská bytost. Ale žádná lidská bytost by nemohla pouhu svou existencí tak hrubě hanobit boha.
Zkřehlé prsty, zarudlé okolní zimou, křečovitě sevřely jílec meče. Podzemní zrůda zaútočila holýma rukama na jeho nechráněné hrdlo. Inkvizitor odrazil první zuřivý útok a pak se mu podařilo zasáhnout cosi živého. Zraněná nestvůra vykřikla lidským hlasem.  
Upustila smolnou louč a vše se rázem propadlo do děsivého šera. Bratr Michael na sobě pocítil ostré zuby a jen s vypětím všech zbývajícíh sil se mu podařilo vyprostit se z nebezpečného dosahu zahnutých drápů.
Ta ohavná věc se na něj však znovu vzhnula jako divoké zvíře. Žíznivý meč se zakousl do jejího obnaženého boku. Pokryla jej krvavá sprška, která poskvrnila nejen dominikánovy ruce, ale i hrubou látku řeholního roucha.
Následující sled údálostí působil neskutečně jako zlý sen. Michael si později ani nedokázal uvědomit, co se vlastně stalo. Pamatoval si jen, jak ve vražedném deliriu zasadil ještě několil ran a že čepel meče poněkud nesnadno vyklouzla z potrhaného těla. A ty ohnivé jazýčky, tančící pod jeho nohama...
Peklo.
Zvedl pohozenou louči, která ještě nestihla úplně zhasnout, a přidušený plamen se rozhořel o něco jasněji. Bratr Michael se opatrně přiblížil ke krvavé kaluži, kde ležel nehybný netvor. Ostrou špičkou meče stítivě odhnul kozlí kůži, která jej až doposud halila jako nějaký rituální oděv. Pod ní se objevila zarostlá tvář - nepopiratelně lidská, avšak bez života, stejně jako vše kolem.
Inkvizitor si odplivnul. Bylo mu jedno, že by měl mrtvého spíše požehnat znamemín kříže. Ve skomírající záři prskající pochodně procházel klikatými chodbami plnými ohlušujícího ticha. Přesto měl však stále pocit, jako by mu v uších zněl krvelačný řev toho, kterého zabil.
Skrytá zákoutí vysoké hory, na které byla postavena stará pevnost, byla jako nehostiné útroby nějakého nezměrného stvoření. Připomínala prázdné tepny, bělostné kosti a ledové žíly z živoucího kamene.
Inkvizitor by dost dobře mohl být skleněný střep, který hladová hora omylem spolkla a pak jí roztrhá všechny vnitřnosti. Anebo by také mohl být dosud nestrávená potrava, pomalu padající přímo do obrovského žaludku.

***

Inkvizitor se však přesto neochvějně krok za krokem blížil ke svému cíli. Obnošené sandály ušité z hovězí ušně také promáčela slepená krev, skoro jako by jeho ubohé nohy byly probité železnými hřeby. Zatnul zuby, bohapusté klení bylo v tuhle chvíli to nejhorší, co by mohl udělat. Pouze by na sebe mohl přitáhnou něžádoucí pozornost...
... a kdoví, co všechno by na něj mohlo ještě nečekaně zaútočit z okolní temnoty. Přitáhl si dlouhý plášť blíže k tělu, jako by jej mohla ta poničená látka uchránit před chladem  a pomalu postupoval vpřed. Jako odsouzená duše, co stoicky čelí krutým ranám osudu, ani by kdokoli z živých měl sebemenší tušení o tragédii, kterou skrývá za svou kamennou tváří.
Odkudsi sem pronikal zvláštní svit, podobný žlutavým plamenům. Necitelný kámen oživl, až na pár chvil působil jako všudypřítomná, vnímající bytost. Dál vzadu se úzká chodba otevírala do hluboké jeskyně. Šlo snad o pouhý předpokoj prvního pekelného kruhu!?
Pak spatřil ty, které tak dlouho pronásledoval jako honící pes. Zástup mrtvých, oděný v černých kápích. Jak podivným způsobem se ta tajemná stvoření pohybovala, až by mohl člověk nabýt dojmu, že snad nemají v těle žádné kosti…
Pýcha pekel.
Bylo jich tolik, že ta temná masa téměř zakrývala výhled na muže v šeredné masce, který stál vysoko nad nimi. Mlčenlivým davem prošla nahá žena - zjevila jakoby odnikud - a ulehla na plochý balvan. Přihlížející mohli jen sledovat, jak zkonzumoval její povolné tělo. Když s ní byl hotový, podříznul jí obnažené hrdlo krátkou dýkou a pak opatrně schytal tekoucí krev, co se vyvalila z rudé rány. Pil ji z mešního kalicha, který se na křesťanských mší používá ke svatému přijímání.
„Nyní budu žít navždy! Krev je život!"
Každý rozumný člověk by se z tohoto prokletého místa snažil utéct, záhadný dav a šlehající plameny by však nebyly jediný důvod, proč by tak učinil. To ten ďábelský oltář kolem sebe šířil děsivý zmar. Byl tím vším nasáklý jako jedovatá houba a pomalu ji kolem sebe šířil jako černou rakovinu...
Inkvizitor proběhnul nepřipraveným špalýrem uprostřed omámeného davu a dříve, než mu kdokoli stačil zabránit v jeho troufalém činu - dokonce dříve, než si kdokoli z nich vůbec stihl uvědomit, co se to děje - už byl v samém středu jejich rouhavého shromáždění a s jedním mocným jmémen na rtech uťal veleknězovu hlavu, kde dosu ulpívala tenká maska, vyrobená z lidské kůže.
Ledový vzduch v podzemních chodbách byl doslova prosáklý násilnou smrtí. Kamenitá zem žíznivě pila rudou krev, která v nezadržitelných proudech stékala z bezhlavého a zároveň i z vyvýšeného oltáře, kde leželo nehybné tělo mrtvé ženy s rozpáraným hrdlem.
Jeden z těch šílených lidí vyrazil k němu, ale přitom se pohyboval po všech čtyřech jako nějaké divoké zvíře. Bratr Michael znovu tasil dlouhý meč se a jistou rukou jej sekl přes nahrbený hřbet.  Nebezpečný blázen zaskučel bolestí,  když jeho zkažená krev skropila široké ostří meče a snažil se odplazit do nejdál. Inkviziotor jej snadno dorazil a pak s jakýmsi nekřesťanským zadostiučiněním sledoval, jak z něj rychle vyprchává veškerý život.
To už na něj ale zaútočili další.  Jeden z nich byl příšerný mrzák, podobný spíše samotnému ďáblu než obyčejnému člověku. Podíval se na něj krví podlitýma očima a pak vyplázl rozeklaný jazyk. Dominikán se rozběhl proti němu a zarazil mu ostrou čepel meče hluboko do zdeformované lebky a snad až do chorého mozku. To ho odpravilo a jeho objemné tělo snad udrží ty ostatní chvíli dole, nebo...
Vytrhl  z něj krvavenou zbraň a začal zběsile sekat do lidských zrůd, které na něj útočily ze všech stran. Byly všude kolem a inkvizitora již pomalu opouštěly poslední síly. I on byl zraněný, krvácel a jeho šílených nepřátel vůbec neubývalo.
Byl tak vyčerpaný, až se mu zdálo, jako by se společně s nimi se po mě začaly sápat i ty žalostné zbytky mrtvých obyvatel podzemních tunelů. Celá hora se otřásla až v samotných základech. Něco ji začalo trhat zevnitř a inkvizitor se jen stěží udržel na nohou.
Dominikán zavrávoral a pak upadl. Prudké otřesy čím dál více a více zesilovaly a každý se snažil uprchnout pryč z toho děsivého místa, co se začalo hroutit. Čím víc se ta obrovská věc dostávala na povrch, tím víc jej ovládal smrtelný strach. Každý šlapal po ostatních, klopýtal přes mrtvá těla a inkvizitor vůbec nechápal, co se to proboha děje.
Z mocného démona byla zatím vidět pouze odporná temnota, proudící z rozšklebených trhlin, kam se vpíjela horká krev mrtvých a umírajících. Něco hluboko, hluboko pod ním vřískalo nelidským vztekem a  současně se to zuřivě zmýtalo, až se suché dno začalo rozpadat na obrovské kusy...
Ta nestvůrná věc, co se vyplazila na lepkavých vlnách čirého zla z temného podsvětí, snad přímo ze samotného pekla, byla najednou volná. Zamotala se mu hlava a ovládl jej nekontrolovatelný děs. Rozervaná země explodovala a všude kolem létalo uvolněné kamení. Nad dominikánovou hlavou prolétěl těžký balvan a pak dopadl s hlasitým křupnutím, které nikoho nenechávalo na pochybách o tom, že přece jen našel živý cíl.
Celá jeskyně plála v rudých záblescích zdivočelého ohně a kdosi ze sebe vyrazil pronikavý vřískot, jaký snad ani otrlý inkvizitor nikdy v životě neslyšel, a to byl při své krvavé práci zvyklý na ledacos.
Pak se cosi vyplazilo na povrch. V pekelném přítmí rozlehlé sluje zahlédl bílou barvu, která se pohybovala.  Vše kolem se proměnilo ve zpomalený chaos, a bratr Michel na první pohled ani nedokázal rozeznat, co to je. Nic takového díky bohu dosud nespatřil. Ani on, a snad ani nikdo jiný.
Z rozpraskané podlahy, poničené krátkým zemětřesením, se vynořila samá bledá chapadla, bohatě protkaná modravými žílami. Jedno z nich udeřilo nejbližšího člověka do obličeje, další se mu omotalo okolo krku, zabilo ho však až to třetí, co mu nepřekonatelnu silou zvrátilo hlavu a s nechutným křupnutím zlomilo vaz. Pak přišla další. A další!
Déšť ostrých úlomků kolem něj nepolevoval ani na okamžik a ledové skály zalévala zkažená krev z roztříštěných těl, kam se zaryly stovky nebezpečných střepin. Bílá chapadla, zachvácená nemilosrdnými plameny, stále nepřestávala trhat svými ozubenými přísavkami čerstvé maso z nebohých mrtvol.
Dominikán se dal do beznadějného běhu o život. Nezbylo mu nic víc, než to ohromné ticho, než ta totální prázdnota černé díry a to, co možná žije kdesi uvnitř. Ta tajemná věc, tichá a nehybná ve svém nekonečném jsoucnu, zná všechna smrtící tajemství, ale nidky je nikomu neprozradí...
Bratr Michael uvěřil, že je v rudém pekle. To příšerné horko a divoké odlesky sžíravých plamenů. A navíc tušil, že někde blízko jsou hladoví démoni, ta ohavná stvoření utkaná ze smrtelných hříchů...
Oheň očišťuje.
Zabloudil v nekonečné změti podzemních tunelů, odkud již nebylo úniku. Jak moc se nyní modlil k bohu, aby mu pomohl nalézt nějakou cestu ven! Nenašel však nic víc, než černou nicotu...
Pojednou zaslech cosi, co je donutilo zastavit se a obezřetně se přitisknout k hrbolaté zdi nerovného tunelu, i když bratr Michael si po mnoho a mnoho hodin nedopřál ani sebekratší odpočinek. Byl to příšerný smích, ve kterém se mýsilo bláznivé veselí s nezvladatelnou touhou po krvi. Ten samý smích, co jej vytrvale pronásledoval i v nočních můrách...
Objevil před sebou zrezavělé dveře, pootevřené tak, jako by jej samy zvaly, aby se nezdráhal vstoupit dovnitř. Skomírající plamínky dohořívající louče již hrozily zhasnout docela a pak ponechat zděšeného inkvizitora jeho neveselému konci. Jak je možné, že toto bohem zapomenuté místo poznal!? Vždyť zde nikdy dříve nebyl. Nebo snad ano?
Nepohodlné, stísněné sklepení uprostřed horské pevnosti, kde není nic jiného než pronikavá zima a průzračný led. Ale ano, samozřejmě, že je znal. Vždyť tam trpěl snad celou věčnost. Byla to ta vězeňská cela, kde místní lidé drželi starou čarodějnici, který prý přivolávala mor na zdejší kraj. A v ní…
Skutečně dali její zbědované ostatky spálit!? Naslepo se rozmáchl dlouhým mečem, ten nelidský smích se však ozval odjinud. Zazněl z hluboké temnoty za jeho zády!!!