Kadibudka

S otevřenou hubou jsem zírala na nenápadné zašlé staveníčko, které stálo těsně vedle jakéhosi stromu. Bylo to ze dřeva, na kterém byla znát plíseň už z dálky. Byly v něm také díry, které svědčily o jeho stáří. Nad tím vším, byla pokroucená stříška - jako kdyby si na ni někdo sedl a ona se prohla ve tvaru jeho prdele.
Udělala jsem pár kroků vpřed, abych si tu nádheru lépe prohlédla, ale za chvíli mě praštil do nosu obrovský smrad.
,,No ty vole," uniklo mi. Přes to, jsem šla pořád blíž. Cítila jsem, jak se mi dělá mokrý flek na zádech z baťohu, který jsem asi třičtvrtě hoďky tahala s sebou.
Byla jsem už tak blízko, až jsem se toho mohla dotknout (jedině přes mojí mrtvolu) a tak jsem to hezky pomalu obešla. Uviděla jsem dveře. Až překvapivě zachovalé. Moje první myšlenka byla, že kdyby mě tam někdo zabouchl, nikdy se nedostanu ven - což byla blbost, protože za 1., mě tam neměl kdo zabouchnout a za 2., bych se prokopala zadní stranou ven.
Stála jsem naproti dřevěných dveří, co vypadaly jako nové. Přemýšlela jsem, co teď. No a nenapadlo mě nic inteligentnějšího, než vytáhnout mobil a nafotit budku ze všech stran. Teda spíše kadibudku.
Tak. A teď by to chtělo foto zevnitř, napadlo mě a já se znechuceně podívala na dveře. Přeběhl mi mráz po zádech, ale... čeho se vlastně sakra bojím? Můj jediný strach by leda mohl být, že se na mě vysype hromada hoven, jakmile otevřu dveře.
Tak jsem teda otevřela dveře a čekala na hovna se zavřenýma očima. Nic. Otevřela jsem oči a spatřila obyčejnou desku, ve které byla kruhová díra na výkaly. Ale to ještě nebylo nic proti objevu, čeho jsem si najednou všimla. Stěny byly uvnitř železné!
,,Á do háje." tak teda... kdyby mě tam někdo zavřel, ven se nikdy nedostanu. Dveře byly z druhé strany taky železné. Chmatla jsem do kapsy, abych vytáhla znova mobil - teda spíše obal na mobil, otevřela jsem ho a najednou cosi z kapsy vystřelilo. S úlekem jsem zařvala. Mobil byl těsně před mísou na výkaly - v kadibudce.
Vystrašeně jsem hleděla na ten výjev. Co to sakra bylo? Od kdy umí mobil létat? No ty jo, abych šla do tý zasraný kadibudky!

,,Se divim, že to není až na Marsu," řekla jsem nasupeně. No jo, jsem samomluvec. A co? Ale teď přestává veškerá sranda... zhluboka jsem se nadechla a vykročila tiše a opatrně do nitra kadibudky, rychle jsem popadla mobil a vyběhla ven. Sama sobě jsem se zasmála, jak jsem mohla být tak blbá a bát se, že mě tam někdo zavře. Najednou už jsem neměla strach a hezky šla do kadibudky znova, kde jsem vše pečlivě prozkoumala.

Vytáhla jsem nakonec mobil, chystala se vyfotit mísu, když se ozvala obrovská rána. Všude najednou byla tma. Nezmohla jsem se na slovo. Chvíli jsem tupě zírala do tmy, trochu si svítila mobilem.

,,H-haló?" řekla jsem. Můj hlas zněl slabounce. Ale za chvíli mě přemohl vztek.

,,No do prdele! Otevři! Dělej!" chvíli jsem tak pokřikovala, neurčitě na koho. Pak jsem ale obrátila kartu:

,,No jo, promiň. Nechala jsem se unýst. Nic ti neudělám, prosím, otevři. Jenom vyběhnu ven a už mě neuvidíš." litovala jsem, že jsem to nejdříve nezkusila po dobrém. Chvíli jsem se tak doprošovala, dokud mi nedošly nervy a nezačala jsem kopat do železa okolo. Ale to mě za chvíli všechno bolelo - zdálo se mi, že jsem si u toho zvrtla kotník. Pak přišla zase na řadu panika.

No do háje, co mám dělat? Já se odsud nikdy nedostanu! V břiše jsem měla křeč, bolely mě nohy a ruce z toho kopání. Najednou jsem si ale vzpomněla, že mám batoh. Se svítícím mobilem jsem si ho položila na prkno vedle otvoru a hledala něco užitečného, co by mi mohlo pomoct se odsud dostat. Měla jsem tam ale jenom jídlo, pití a svetr. Nic víc.

Najednou jsem si uvědomila, že už ani nevnímám ten smrad.

,,Tak fajn," řekla jsem nahlas. ,,Mám dvě možnosti - buď počkat, než se dveře zázračně otevřou, nebo prolíst tou mísou bůhvíkam... MOMENT!" zařvala jsem až moc hlasitě. Vždyť mám mobil! Můžu někomu zavolat! Já jsem snad úplně blbá! Naťukala jsem si teda do mobilu telefonní číslo matky, ale operátor mi oznámil šokující věc.

,,Máte 1 korunu a 2 haléře. Dobijte si prosím kredit."

,,Sakra, sakra, sakra!!" Na co jsem do prdele myslela?! Byla jsem si vědoma, že jsem úplně v háji. A že musím udělat jednu věc - jít přímo do hoven a doufat, že někam dojdu.

,,Tak jo. Vím, že si ze mně ty nahoře děláš srandu, ale já ti ukážu! Možná budu od hoven, ale budu žít!" pevně jsem sevřela mobil, nasadila batoh, oddělala desku a skočila bezmyšlenkovitě dovnitř dříve, než si to rozmyslím. Přeci jenom - pravděpodobnost, že mi někdo otevře je 1:100.

Čekala jsem, že spadnu do výkalů a utopím se, ale místo toho, jsem dopadla na tvrdou zem. Všude byla tma. Byla jsem v nějaké rozlehlé chodbě - mobil nedosvítil ani ke stěně. Okamžitě jsem zalitovala, že jsem skočila. Pamatuju si, jak mě kdysi matka zpráskala za to, že jsem chytla na žehličku, i když jsem věděla že je horká (měla jsem 14 let - vždy jsem měla masochistické sklony) a teď je to asi stejný případ. Chystala jsem se skočit do hoven a utopit se... vlastně jsem to i chtěla. Že jsem divná?

,,Tak fajn. Co teď?" taky ráda mluvím sama se sebou, jak jste si mohli všimnout.

Pomalu jsem šla bůhvíkam, kameny pod mýma nohama křupaly a já najednou vrazila do něčeho tvrdého. Byly to dveře.

,,Pokud mám chcípnout, nebude to před dveřma, za kterejma je venek." s těmi slovy, jsem cápla za kliku. Ano, možná mám až přebytek odvahy - ale z toho obecného hlediska: Proč je neotevřít, když jsem skočila už do záchodové mísy?

To, co jsem za nima viděla, nikdy nezapomenu. Byla to celkem velká místnost, plná smradu. Na zemi byla hovna. Po stěnách, byly umístěné klece a v nich byli lidi od hoven. Uprostřed toho všeho, stál jakýsi dědek, celý hnědé od hlavy až k patě. Díval se přímo na mě, svým hovnovým pohledem.

No do prdele. Pomyslela jsem si a navalilo se mi. Zase jsem ucítila ten smrad, co na začátku akorát mnohem horší. Dědek najednou stál o pár metrů blíž. Puch zesílil. Zase byl blíž. Chytl mě pod krk svýma hovnovýma rukama. Zaječela jsem a pak se začala dusit. Všude byl šílený puch...

Tak milý příteli, zjistila jsem, že ten dědek je zrůda, co na nás dělá pokusy. Má takovej Notebook, kterej nám občas na odreagování půjčí. Nikdy jsme nepochopili, proč to dělá. Tak teda píšu povídku na Liter.cz, abych poslala takový malý SOS.

PROSÍM, POMOŽTE NÁM! DĚDEK NEKONTROLUJE HISTORII A ČASTO SPÍ, PROTO SI TO DOVOLUJU VE SPĚCHU PSÁT! MÁ TAKY TAKOVEJ PŘÍSTROJ, KTEREJ KDYŽ NÁM DÁ, TA KADIBUDKA SE OBJEVÍ V NEJBLIŽŠÍM LESE ČLOVĚKA, CO PŘEČTE TENTO ČLÁNEK.

PŘEČTĚTE JENOM TATO SLOVA, KADIBUDKA SE OBJEVÍ VE VAŠEM NEJBLIŽŠÍM LESE A VY NÁS BUDETE MOCT ZACHRÁNIT!

CHRAONEMIUS DAVRANDSTAR OLE CHAGOUNDEN. POMINIEN STROMACHE KADADA. KOLAF.

PROSÍM. PROSÍM. BUDEME VÁM NA VŽDY VDĚČNÍ...

Tereza Navrátilová. Nezvěstná 3 roky.