Cela

Cela

Ležím v posteli a dívám se na okno. Průzračné měsíční paprsky obeplouvají zrezivělé mříže a vykreslují na stěnu, kde nános barvy opadává, jako listí na podzim, nejrůznější ornamenty. Zbytek svitu se odráží po malé místnosti, která se stala poslední dobou mým nedobrovolným domovem. Slza, stékající po mé tváři, pohlcuje odraz noci a dopadá na zvlhlý polštář. V ústech cítím sucho, můj jazyk drhne o patro, jako smirkový papír, rty jsou popraskané do krve. Mám obavy. Dnes tu byla.
Zjevila se jako stín a cigaretový kouř okolo ní zahalil místnost do průhledného kabátu. V ruce držela panenku s naprasklou hlavou a dlouhými zcuchanými vlasy. Chvíli stála na místě a upřeně se dívala na dřevěnou podlahu, u které jsem si krátil čas počítáním letokruhů. Nepěstěné blonďaté vlasy jí zakrývaly obličej a její pleť byla nepřirozeně namodralá. Z jejího sporého zatuchlého oblečení odkapávaly kapky vody, které bloudící po struktuře dřeva hledaly spoje, kam zmizet. Byla bosá a třísky, tísnící se pod jejími nehty, vykukovaly nápadně ven. Náhle vykročila nohou směrem ke mně a já se nemohl z pocitu strachu ani nadechnout. Porcelánové tělo panenky, tažené po zemi, vydávalo hlasitý zvuk. Z pocitu bezmoci mně nenapadlo nic jiného, než uchopit do ruky růženec a pomodlit se. Zavřel jsem tedy oči a přeříkal modlitbu. Nenadále všechno utichlo. Otevřel jsem proto oči a rozhlédl se po prázdné místnosti, kde po ní zbyly jen otisky mokrých chodidel na podlaze.


.......


Následující ráno mě probral potkan, hledající něco k snědku. Pohled do jeho očí, připomínající špendlíkové hlavičky, byl naprosto paralyzující. Plížil se hbitě podél stěny a souhra jeho neslyšného našlapování byla fascinující. Poté se zastavil a uchopil do praciček zbytek opadané omítky. Chvíli jsem ho pozoroval a záviděl mu volnost, kterou mu dává jeho malý vzrůst, díky němuž se téměř jakoukoli škvírkou může protáhnout. Náhle jsem uslyšel kroky a než jsem se otočil, zahlédl jsem pouze špagátovitý ocas mizící dírou ve stěně.
Kroky se stále přibližovaly a já cítil i ten nepatrný otřes země při každém našlápnutí. Zčistajasna kroky utichly a já slyšel jen šramotivý zvuk svazků klíčů. V tu ránu se dveře rozrazily a rozvířily prach v blízkosti kovových dveří. Přede mnou stála menší zavalitá postava, zanedbaného vzhledu v bílém plášti a v zapocené ruce svírala pár různobarevných pilulek. Zírali jsme si do očí a já mlčky očekával denní rutinu.
„Vstávat, tohle musíš sníst, jinak z toho budu mít problém tam nahoře. A neboj se, dneska si počkám, až to spolkneš, nebo si tě zkrotíme jinak“ vyhrkl ze sebe chraptivým hlasem a natáhl ke mně ruku.
Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem je spolkl. Opět jsem ucítil tu nahořklou chuť, po které mě začal svrbět jazyk. Poté se bez jediného slova otočil a s přihlouplým úsměvem zmizel ve sterilně bílé chodbě, kterou jsem znal pouze z pohledu mého vězení.
„ Jenže já vím, co se mnou chtějí udělat, nedovolím jim to, nenechám se zmanipulovat. Mají radost z toho, když mě mohou ovládat a mít nade mnou kontrolu.“: pomyslel jsem si a rutinně si strčil ukazováček do pusy a sehnul se nad špinavou záchodovou mísu. Najednou to ze mě vyšlo všechno ven. Cítil jsem, jak žaludeční šťávy pomalu leptají mojí sklovinu a zatékají mezi praskliny ve rtech.
Pocítil jsem mdloby. Zamířil jsem tedy k oprýskanému umyvadlu, nad kterým viselo zrcadlo a za skřípání dvou o sebe třecích kovů konečně spustil vodu. Za velkého hučení potrubí z kohoutu vytryskla tekutina, která rozhodně po vůni vodu nepřipomínala. I přesto jsem ale natáhl ruce, naplnil jsem je až po okraj a vodu si vychrstl do obličeje. Voda, stékající mezi vráskami a vousy ve mně probudila matnou vzpomínku na déšť tam venku. Ještě jednou bych chtěl ucítit, jak ranní déšť dopadá mou pokožku, a já nasávám vlahý vzduch. Vypravil jsem se proto k oknu za zvuku vrzání podlahy. Po cestě jsem ještě sebral stoličku, vonící po ořechovém dřevě, a stoupl si na ní. Pohled z okna byl naprosto uvolňující. Jen širé lány medové barvy a ptáci ozobávající zrnka z klasů. V očích se mi zajiskřilo a na tváři se mi vykouzlil nepatrný úsměv.
V rozjímání mně přerušily opětovné kroky chodbou, které v tuto dobu nebyly obvyklé. Zbystřil jsem, slezl ze stoličky a střelhbitě se usadil na postel.
Ve dveřích to zachrastilo a mezi nimi stála menší shrbená postava. „ Matko“: vykřikl jsem a zvedl se z postele. Matka ovšem radost neopětovala a vyrazila pokulhávajícím krokem směrem k mé posteli. Těsně přede mnou se zastavila a my si mlčky zírali do očí. Měla dlouhé prošedivělé vlasy stažené do přísného drdolu, na očích brýle v kostěných obroučcích, rudou rtěnkou namalované rty, ohraničené výraznými vráskami a v ruce cigaretu.
„Jsi mi jen na obtíž. Nic neuděláš pořádně. Ani s tou malou holkou si to nedodělal“ : vyhrkla ze sebe a svraštěla čelo.
„Ale matko, udělal jsem přesně to, co si mi řekla“: odvětil jsem.
„Mlč a poslouchej, tu holku ještě nenašli a ani nenajdou, o to jsem se postarala. Už leží na dně bažin, a jestli se o ní nepostarají aligátoři, tak čas určitě“: odsekla a chrapotným smíchem se rozesmála.
„Ale ty tu ještě musíš zůstat, zítra si pro tebe přijdu. Musíš vědět, že to dělám jen pro tvé dobro, můj synáčku. Brzo si přijdu a odvedu tě domů“: řekla, típla cigaretu o zeď a vyrazila směrem ke dveřím, kde zabušila rukou ověšenou zlatými náramky a prsteny.
Jen co se dveře zavřely a zamkly na tři západy, zhostil se mně strach. Před ní mě nikdo nemůže ochránit, ji nezastaví.

.......


Čas, při představě, že zítra to tu opustím, se mi rychle krátil a zanedlouho si měsíc vybojoval místo na obloze. Já, posílen již představou brzkého opuštění tohoto pekla, jsem se vypravil směrem k umyvadlu s pocitem, že dnes to je naposledy. Uchopil jsem mýdlo vonící po kokosu, spustil vodu a potřísnil si obličej. Se zavřenýma očima jsem si představoval, jaké to asi bude venku. Až uslyším ptáky zpívat, až déšť dopadne na mé vlasy a já budu moci chodit bosý v trávě.
Najednou jsem ucítil kouř. Otevřel jsem pro to oči a v zrcadle viděl znovu tu a tutéž dívku. Něco ale bylo jiné, nikdy jsem jí neviděl přes její dlouhé zcuchané blonďaté vlasy do obličeje, tentokrát ovšem ano. Dlouze se na mě dívala a nehybně pozorovala mojí zděšenou reakci. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Nezmohl jsem se na nic jiného, než na přímý pohled do jejích zkrvavených očí.
„Za hříchy se musí platit“: zachroptěla suše a vytáhla z kapsičky od šatu růženec.
Kapky potu mi stékaly po čele a strachem jsem nemohl ani polknout. Její kostnaté prsty si hrály s růžencem. Znenadání si ho obtočila kolem krku na smyčku a utáhla. V ten moment se mi sevřelo hrdlo a nemohl jsem dýchat. Cítil jsem, jak se mi korálky zařezávají do kůže a smyčka se pořád více stahuje. A ona se jen smála stupňujícím se dětským smíchem. Poslední, na co jsem myslel, byly dešťové kapky smáčející mou pokožku. Poté mé tělo zasáhla blahodárná euforie.

.......

Lékařská zpráva ze dne 23. srpna 1953, Psychiatrická léčebna

Úryvek
... Pacient, postižený psychickou neurózou, trpěl halucinogenními stavy, kdy ho navštěvovala jeho mrtvá matka a neznámá dívka. Ani po nasazení medikamentů se nám tento stav nepodařilo zlepšit a pacient si sáhl na život. Přivolaný lékař už mohl konstatovat pouze smrt udušením, předběžně posouzenou, jako sebevraždu …


.......



Následující den, úklid cely

„ Už mi tahle práce leze krkem, mam tohle za potřebí se tady pachtit a peníze sotva na vyžití“: zamumlal si pro sebe vychlastaným hlasem uklízeč a sehnul se pro nedopalek od cigarety, na kterém byla obtisknuta rudá rtěnka.
„O jednoho magora na světě méně“: pomyslel si a zabouchl dveře od cely.