Kdo je posedlý

„A kdy to začalo?“ zeptal se jí komisně. Byla to jen nutnost zjistit, kdy si pacientka uvědomila svůj stav.

„Bylo to ten večer... Nevím přesně kdy, ale... Oblékla jsem si svou noční košili na spaní a připadala jsem si, jako by byla něčí cizí. Spávala jsem v ní už pár dnů, takže měla na sobě můj pot, moje pižmo, ale byla mi cizí.“

„Aha, takže myslíte, že ji měl někdo jiný na sobě?“ pokusil se o racionální vysvětlení jejího tvrzení.

„Ne, spíš mi přišlo, jako by se moje tělo nějakým způsobem změnilo a nebylo s mým původním pachem kompatibilní.“

„Ta košile vám smrděla?“

„Ano – ne, totiž... Nebylo to fyzické, ale jen takový pocit... Nevím, jak to mám vysvětlit.“

Vztekle za sebou práskl dveřmi od bytu, klíče hodil na poličku u dveří a svou aktovku na zem. Ani si nesvlékl kabát, jen skopnul boty cestou do koupelny. Pustil studenou vodu a do dlaní si ji začal nabírat, aby si mohl opláchnout obličej. Udělal to několikrát a pak se na sebe upřeně podíval do zrcadla.

„Bylo to vždycky stejné?“ V jeho otázce nebyl ani náznak zaujetí, jen běžná rutina.

„Jak by to mohlo být vždycky stejné? Když někdo nad vámi přebírá moc, je to pozvolné. Ani jsem si toho nevšimla, ale když jsem začala tušit, co se děje, bylo to pokaždé jiné. Já vím, že mi nevěříte, doktore. Ale jste snad křesťan?“ Podívala se mu do rozhalené košile, kde se blyštil zlatý řetízek s křížkem, a pak se mu podívala zpátky do očí.

„Otázky tu dávám já, slečno Malá,“ podotkl ostře a zapnul si knoflíček u krku jako stydlivá školačka.

„Sakra!“ vyštěkl na svůj odraz v zrcadle a serval ze sebe kabát, který nechal volně spadnout na zem.

„Sakra!“ zaklel znovu a rukama několikrát praštil do umyvadla, až se zatřáslo. Byl profesionál a byl na to hrdý. Přes své mládí se mu podařilo získat docela prestižní funkci primáře psychiatrické léčebny. Nikdy by nevěřil, že něco může otřást jeho lékařskými postupy, ale jí se to podařilo.

„Takže jste to pak i očekávala? Chci říct, věděla jste, že se to zhorší?“

„Ano, muselo se to zhoršit. Oba moji rodiče se zřekli víry a věnují se jen své práci. Vychovali mě sice s láskou, ale zároveň ctižádostí. Vždycky jsem chtěla být nejlepší a podávat jen nejlepší výkon. Ve škole, v práci, doma. City a přání, dokonce i sny se zúžily jen na ten jeden požadavek – být daleko před ostatními. Zastínit je.“

Napadlo ho, že poutání pozornosti na sebe prostřednictvím hysterických stavů je klasická forma zastínění okolí a strhnutí pozornosti na sebe. O to určitě muselo jít. Nahlas však řekl: „A jak je to dlouho, co to začalo být neúnosné?“

„Myslíte si, že něco takového se dá snést, i když o tom ani nevíte, že se vám to děje?“

Napřímil se a zavrtěl svou skloněnou hlavou ze strany na stranu. Tenkrát tomu nevěřil, ale dnes už ano. Copak se dá snést, když veškeré vaše přesvědčení ve vlastní neomylnost se pomalu rozplývá už v době, kdy o tom nemáte ani tušení?

Znovu se narovnal. Odmítl znovu vidět svoji tvář, proto se jen otočil a vyšel z koupelny svého třípokojového panelového bytu. Stál před koupelnou a nevěděl, co dělat. Nádech. Hluboký pomalý nádech se zdál jako dobrý začátek. Ale co dál? V uších stále slyšel její slova...

„I strach a bolest se mohou stát návykem, drogou, která vás ubíjí. Věděla jsem, že z toho zešílím a nebo mě to jen sežere zevnitř zaživa. Jenže, abych to začala řešit, musela bych o tom mluvit. To je samo o sobě... nepříjemné. Mluvit o tom a prožívat to znovu... Navíc, je mi jasné, jak to zní, a někdo, kdo něco tak šíleného vypouští z úst, přeci nemůže vést velký podnik.“ Věnovala mu rozechvělý pohled s napjatým úsměvem.

„Ale už se stalo, jste v naší odborné péči a my vám pomůžeme. Řeknete mi tedy, co se vám děje?“ Když neodpověděla, pokusil se jí pomoct. „Ty představy...“

„Nejsou to představy. Jsou skuteční,“ zaječela na něj a její výraz se z klidného změnil do vytřeštěného.

Chtěl se jí na něco zeptat, ale ona začala vykřikovat nesrozumitelná slova a ječet. Pokusil se ji slovně uklidnit, ale ona sebou začala škubat. Zavolal si tedy na pomoc nemocniční personál, aby ji pomocí léků uklidnili.

Mělo to tak skončit, napadlo ho. Měla dostat tišící injekce a dožít své dny v kleci nebo vypolstrované místnosti podle toho, jak by bylo potřeba. Vypadalo to, že jejich sezení konečně mají účel. Konečně začínala mluvit a odhalovat svůj vnitřní svět.

Vzpomínal si dopodrobna, jak pod jejím županem byla vidět nemocniční bílá košile a jak její výstřih odhaloval klíční kosti. Na nohách měla pantofle a díky tomu si mohl všimnout zbytků červeného laku na jejích nehtech. Stejný mívala z počátku i na rukou, ale postupem času si nehty ohlodala do krve a lak byl dávno pryč. Vlasy měla zacuchané v gumičce, která se nejspíš původně pokoušela o drdol. Nikdy předtím si žádného pacienta tak podrobně neprohlížel.

Když se posadila do křesla, většinou se její tělo do něj zhroutilo jako bezvládné. Jen tehdy, když promluvila, lehce se vzpřímila a ženské křivky tak vynikly.

Olíznul si rty a pak si znechuceně odfrkl.

„Mělo to skončit jinak,“ zašeptal a podíval se za sebe do zrcadla.

Toho dne, kdy ji nechal odnést ze své pracovny a ona měla nehnutě ležet kolik hodin, vyskočila z okna. Nikdo nechápal, jak se jí to povedlo, protože musela roztáhnout mříže, aby se přes ně dostala ven.

Už to bylo mnoho týdnů a on to stále nemohl dostat z hlavy. Bylo to pozvolné a... k zešílení.

Zadíval se do odrazu v zrcadle. Byl v něm její neklidný pohled s roztřeseným úsměvem...