Dokud nás smrt nerozdělí

Dokud nás smrt nerozdělí

“Já, odevzdávám se tobě
a přijímám tě za manželku.
Slibuji věrnost v časech dobrých i zlých,
ve zdraví i nemoci,
v hojnosti i nedostatku.
Chci tě milovat a ctít po celý svůj život,
dokud nás smrt nerozdělí.” Manželský slib.

“Jak ti je?”
“Jak myslíš?”
“Evidentně sis nepředstavovala svatební cestu takhle, že?”
“Ne, to vážně ne. Kde to sakra jsme?”

…………………

O 18 měsíců dříve.

Seznamka na internetu. Kdo by řekl, že Roman někdy klesne takhle hluboko. Tedy,
alespoň dle něj. Dvaatřicetiletý pracovník ve zdravotnictví s několika svéráznými koníčky.
Jenže ta dívka ho oslovila již z fotky. Dlouhé blond vlasy, ledově modrý pohled očí a
postava modelky Znělo to jako z pohádky a on nebyl úplně přesvědčený, že dívka na
druhé straně opravdu existuje. Případně, že neumí výborně pracovat s Photoshopem.

Jenže ona existovala. Její jméno byla Irena, oslavila před nedávnem osmadvacet a
živila se hlavně na svých partnerech. Prakticky nikde od střední školy nepracovala, a
když už tak jako hosteska či servírka na akcích pro vyšší společnost. Sama nevěděla,
proč si na seznamce vybrala zrovna muže, jež měl do jejích průměrných partnerů
daleko. Zhruba třicet let a o nějakou tu nulu na kontě víc. Informace o uživateli
ROMANtic34 jí pomohl sehnat kamarád, který jí občas vytipoval nějakého toho
zbohatlíka. Stačilo pak Irenku umístit do patřičné polohy a inflangranti udělat pár foteček.
Pánové pak při vidině drahého rozvodu cálovali jak o duši.

Jenže tentokrát to mělo být jinak. Irena s tímhle živobytím chtěla skončit. Najít si
mladší stabilní příjem a dělat domácí puťku. Třeba by časem i přišly city.

“Kde se sejdeme?” ptala se soukromá zpráva.
“Já ti nevím, co snídaně u Tifannyho?” odpověděla.
“Jsem raději pro čaj o páté.”
“Čaj nesnáším. Kafe. Za kafe bych vraždila.”
“Pak tedy káva o páté, ale nevím, co by na to řekli Angličani, že jim to tak kazíme. Což
nic nemění na tom, že bych si dal kus masa.”
“Snídani potažmo svačinu nechám na tobě. Těším se, až tě osobně poznám,
ROMANticu.”
“I já,” řekl Roman nahlas s pohledem upřeným hluboko za obraz monitoru.

První rande bylo na začátku až komicky trapné. Roman na podobné schůzce nebyl
několik let a tak odpovídal jenom kuse a nervózně se ošíval, když brousili kolem osobních otázek. Zatímco Irena pusu skoro nezavřela. Švitořila tím jemným hláskem
pořad dokola a tahala z něj podrobnosti o jeho životě.

Už pár takových stydlivých mužů v životě potkala. Věděla, že je stačí jen rozpovídat.
Kdyby to nepomohlo, stačilo použít plán V. V jako vodka.

Když na stole přistály dva panáky, Roman jen nevěřícně zamrkal očima. A vlastně
skoro nepřestal po zbytek večera mrkat. Z kávy o páté se stal drink v sedm, tanec v
devět a lůžko v jedenáct večer.

Několik dalších týdnů pak strávili v podobně bláznivém tanci. A z týdnů se nakonec
staly měsíce. Možná trošku zvolnili tempo, ale bláznivé noční výlety, z jednoho konce
města na druhý, tisíce korun utracených při divokých pitkách či na nákupech nebraly
konce.

Irena najednou ucítila něco, co už dlouho ne. Kráčeli spolu noční Prahou ruku v ruce,
když ji lehce bodlo u srdce.

“Romčo?”
“Copak, zlato?”
“Miluješ mě?”

Zastavil se a podíval se jí do očí. Trošku se bála toho, co odpoví. Znala to již z
dřívějška. Věty typu: “Víš, mám radši, když je to nezávazné” či “Nechci se vázat, neptej
se.”

Roman však ze sebe vysypal jedinou větu.

“Ani na chvíli o tom nepochybuj.”

Skočila mu kolem krku a vášnivě ho políbila. Našla toho pravého.

……………

“Co budeš dělat?”
“Nejdřív si popovídáme, pak uvidíme.”
“Tohle dělat nemusíš.”
“To víš, že musím. Je to součást rituálu. Mimochodem, ten chlap, co se objevil na
oslavě po žádosti o ruku. Jak se jmenoval?”

………………..

Dvanáct měsíců vášnivého a nespoutaného vztahu. Irena byla v sedmém nebi.
Myslela si, že nemůže být šťastnější.

Pletla se.

Jedna z večerních návštěv klubu měla překvapivou tečku. Zhruba v půlce večera se
Roman omluvil, že si musí jít zatelefonovat. Irenka se tomu podivila, protože neměla
tušení, komu by mohl volat v jedenáct hodin večer. Nechal ji samotnou u stolu a odešel.
Několik minut se nic nedělo.
Pak přestála hrát muzika. Irena sebou překvapeně trhla. Lidé na parketu se
rozestoupili a mezi nimi stál Roman, v ruce mikrofon.

Za zvuku “Only you” jí pokynul, aby se k němu připojila na parketu.

Sešla několik schodů od stolu, a když přišla až k němu, zůstala stát.

Roman poklekl a vytáhl z boční kapsy saka krabičku.

“Ireno Vronská, vezmeš si mě za muže?”

Stála tam jako zařezaná a neschopná slova. Chtěla zakřičet ano, ale místo toho se jí
začaly třást prsty a do očí se hrnuly slzy.

“Tak už něco řekni!!!” ozvalo se z davu.

Probuzená tím šokem zakřičela: “Ano!”

A klub propadl v hlasitý potlesk.

…………………

“Milan. Milan Lorenc se jmenoval.”
“Správně jsi použila minulý čas.”
“Cože? Je mrtvý?”
“Měl nehodu.”
………………..

“No, to ti to trvalo, než ses vyžvejkla. Kolik to hodí tenhle kšeft?” překvapil ji hlas
zpoza jejích zad.
“Milane, co ty tady děláš?”
“Ale přišel jsem se pobavit. Už dlouho jsme spolu nic nespáchali, kočko. Co říkáš?
Bude z toho něco?”
“Bude. Bude z toho můj manžel. Já už jsem s tím sekla, Milane. Sbal se a vypadni.
Nechci, aby nás viděl spolu.”
“Opatrně, zlato, nezapomeň, že nikdo z těch dědků neví, že jsme v tom jeli spolu.”
“Jestli cekneš, tak…”
“Tak co? Poběžíš to povědět manžílkovi? Nedoporučuji. Nemuselo by se mu líbit,
kdybych mu poslal kopie těch fotek. Asi ti neuvěří, že jsou z doby, než jste se potkali.”
“Jsi parchant.”
“A ty kurva, gratuluji, víme oba, na čem jsme.”
“Táhni. Nechci tě už nikdy vidět.”

…………
“Od té doby jsem ho neviděla,”
“Ani jsi nemohla. Byl hned mrtvý. Skončil u mě na stole. Přesto práce na něm ve mně
zanechala zvláštní pachuť.”
“Co tím myslíš u mě na stole?”
“Pamatuješ na ty dlouhé noční a s tím spojené solidní příplatky, které platili celé to
křepčení?”
“Cože, ty jsi nechodil do práce?” “Ale to víš, že chodil…” Roman se odmlčel, “jen jsem to bral trošku procítěněji. Chodili jsme spolu rok a půl. Napadlo se tě někdy zeptat, co konkrétně dělám?”
“Ptala jsem se tě několikrát.“
“Ne. Vždycky ses spokojila s odpovědí, že dělám ve zdravotnictví.”
“To není pravda.“
“Vážně? Tak kdy ses zeptala konkrétně?”

Ticho mluvilo za vše.

………..

Byla to krása na první pohled. Nevěsta procházela uličkou, ženich na ni čekal u oltáře
a Ilonina maminka slzela, jako by byla na pohřbu.

Když si pár řekl šťastné “ano” a poprvé si vyměnil manželský polibek, celá síň
propukla v hlasitý aplaus.

Roman se smál, našel svou spřízněnou duši a v žaludku cítil pocit naprosté
spokojenosti.

Irena si oddechla, když konečně mohla za sebou nechat celou minulost spojenou
s vydíráním bohatých pánů. Roman slíbil, že jí najde práci někde na recepci, že se
přestěhují do většího a navíc je měla čekat velkolepá svatební cesta. Všechno bylo jako
z pohádky.

Brazílie. Místo dost daleko od naší české kotliny a přitom okouzlující jak místní faunou
a florou, tak atypickou kulturou. Skoro dva týdny v resortu v Riu de Janeiru zněla jako
rajská hudba, kterou své drahé polovičce hodlal novomanžel plně dopřát.

Před cestovní šílenství přišlo už ráno po svatbě. Na to, že měli jet až tři dny poté,
začala Irena balit rychlostí, jako by měli jet za hodinu. Poté co měla vše zabaleno, se
rozhodla, že je nutné přidat to či ono a následně kufry kompletně přebalila. Takhle to
probíhalo další den. Roman po většinu toho dění sledoval jenom pobaveně z postele.
Iloně tak ani nevadilo, když musel den před odjezdem skočit ještě do práce.

Ráno před odjezdem a po sto devadesáté kontrole že mají opravdu vše, se
Ilona teprve trošku uklidnila. V ten okamžik kdy pro ně přijel taxík na letiště opět nasadila profesní fazonu dámy.

Na letišti a předletové kontrole hýřila úsměvy na všechny strany a teprve při
nástupu do letadla se zcela přepnula do dovolenkového režimu.

Jakmile se letadlo odlepilo od země, Irena se přivinula ke svému manželovi.

“Miluji tě,” špitla.
“I já tebe,” odpověděl stejně tiše.

Díval se z okna a duchem byl takřka nepřítomný. Ilonu to až zarazilo. Nevšimla si, že by
někdy v minulosti byl takhle zahloubaný. Přisoudila to strachu z lítání, nechala si dolít
šampaňské a slastně se roztáhla v sedačce. Oproti klasickému cestování měla první
třída přece jenom něco navíc. Neuběhla ani hodina a spala jak nemluvně.

Sotva Roman uslyšel, jak jeho paní pravidelně oddychuje, vytáhl telefon, ujistil se, že
se nikde nepohybuje příliš aktivní stevardka a vyměnil starou SIM kartu za jednorázovou,
nově zakoupenou den před odletem. Z paměti zadal telefonní číslo s brazilskou
předvolbou s jedinou otázkou v textu.

“Je všechno nachystáno?”

Telefon několik minut nečině mlčel. Pak přišla odpověď:

“Převoz nevěsty je zajištěn. Instrukce budou v pokoji 32, výbava také. Peníze
dorazily.”

Roman přístroj vypnul a sim kartu schoval opět do peněženky. Zbaví se jí, až budou
vystupovat z letadla. A během několika dalších dnů se zbaví i toho ostatního.
Permanentně.

…………
“Jak jsi to celé připravil? Vždyť jsi neměl jistotu, že se mi udělá zle a že mě bude
potřeba převést do nemocnice.”
“Ale měl. Ta sklenička šampaňského, kterou jsem nalil, když jsi byla ve sprše. Hned
jak jsme přijeli.”
“Ale zle mi začalo být až den potom.”
“Správně, účinek toho, co jsem ti podal, má pomalý nástup. Prostě opatření. Jeden
den přijedeš kompletně zdravá a druhý den už tě vezou do nemocnice. Až po tobě bude
pátrat policie, tak ses ztratila někdy mezi hotelem a nemocnicí. Já budu jen zdrcený
manžel.”
“Proč to všechno děláš?”
“Protože už dlouho jsem neměl takovou delikatesu jako ty. A celé to nadbíhání,
randění je součást rituálu. Na druhou stranu musím říct, že jsem si to velmi užil. Není to
úplně levné, ale ten pocit!”
“Rituálu? Delikatesu? O čem to meleš, ty magore?”
“Dokud nás smrt nerozdělí, zlato, dokud nás smrt nerozdělí.”

…………………

Na pokoji v hotelu balil pomaličku věci. Uplynuly přesně tři týdny od té doby, co jeho
manželka zmizela. Policie byla bezradná. Zjistili pouze, že sanitka, která Irenu nabrala,
byla falešná. Na celou přípravu a provedení si dal dobrý pozor. Peníze za většinu
orgánu již byly na cestě na offshorový účet a těch několik málo věcí, které si toužil
ponechat, už šli soukromým dopravcem do republiky.

Stále přemýšlel, proč vlastně podnikal celou tu šarádu se svatbou. Nikdy se
takhle nechoval. A nikdy nezůstával s obětí tak dlouho.

A pak při pohledu na společnou fotku v peněžence mu to došlo.

Ty oči. Ten pohled modrých očí. Zamiloval se tehdy do nich.

Když zjistil, co byl zač jistý pán Milan Lorenc, poté co ho viděl dvakrát v jednom
týdnu, dal si věci do souvislostí a láska, k nyní zesnulé drahé polovičce, vzala za své.

Zbývalo se jenom vrátit domů.

…………

Uplynuly dva roky od chvíle, kdy ROMANtic 34 oslovil zesnulou Irenu Vronskou.
Roman seděl v křesle na jedné z mnoha nočních služeb, které i jako šéf oddělení
patologie musel chtě nechtě absolvovat. Pročítal seznam přijatých těl a přemýšlel, u
kterého by se mohla ztratit slinivka, či brzlík. Přece jenom člověk musí jíst.

Zásoby se pomaličku tenčily a to co mu přišlo z Ria, si nechával pro zvláštní
příležitosti.

Nakonec si vybral jednoho z dvojice mladých závodníků, kteří před šesti hodinami
nalezli cílovou rovinku v šedesátiletém dubu na silnici druhé třídy z Prahy. Nečekal na
nic a vydal se rovnou k chladicím boxům. Několik šikovných tahů skalpelem a půlhodina
práce znamenala, že k zítřejšímu obědu bude kus masa.

A bylo to naposledy v životě, kdy se Roman zmýlil.

Hodiny ukazovaly půl sedmou, když podřízenému předal klíče od místnosti a
vyšel na čerstvé ranní slunce.

“Policie, jménem zákona se vzdejte.”
Jak skončil na zemi, nestačil ani postřehnout. Odněkud se vynořilo několik
zakuklenců, kteří ho povalili, nasadili mu pouta a černý látkový pytel přes hlavu.

…………….

“Jménem Republiky se Roman Lezlovský odsuzuje k trestu doživotnímu odnětí
svobody ve věznici s maximální ostrahou. Obžalovaný byl shledán vinen ve všech
bodech. K maximální trestu soud rozhodl i přesto, že obviněný po celou dobu
spolupracoval, protože jeho provinění je tak závažné a zavrženíhodné, že nebylo jiné
alternativy. Přeje si obviněný nějak vyjádřit?”


“Rád bych soudu poděkoval za doživotní teplé místo a tři jídla denně. Škoda
jenom, že budou nevalné kvality.”

“Odveďte ho!”

……………..

Ulička odsouzených byla toho večera podivně zticha.

Roman procházejíce kolem cel, viděl, jak spoluvězni odvrací zrak.

Strachem.
………….

Přesto, že trest smrti byl po sametové revoluci zrušen, několik pánů, jež mělo
minulost s jistou Irenou V., dalo vedení věznice silně najevo, že kroky pana Romana by
měli směřovat nikoliv na vězeňský dvorek, ale na jeho původní pracoviště

Ředitel souhlasil. Romana s tím seznámil a ten kupodivu nebyl příliš v šoku.

“A můžete mi splnit aspoň poslední přání?”
“Proč bych to měl dělat?”
“Neměl. Ale když mi vyhovíte nechám si obsah našeho rozhovoru jen pro sebe.”
“Jsem zvědav, co si budete přát. Do toho.”

Ředitel Romana vyslechl. Měl co dělat aby ho nezastřelil osobně na místě. Nicméně usoudil, že by se takhle mohl zbavit dvou much jednou ranou.

“Dobře, ale vybere si z bloku pro ty extra problémové, ano?”

………………

“Hej, Kanibale, co tam děláš?” odvážil se jeden z vězňů zařvat na Romana.
“Plním si poslední přání….”
“A proč čumíš na mě?”
“Protože jsem si právě vybral své poslední jídlo….”

………..

Hodiny zrovna ukázaly pátou ranní, když si ředitel zamíchal svou první kávu.
Zpráva o incidentu v bloku se zvýšenou ostrahou přišla před deseti minutami. Dva vězni
se dostali z cel a při pokusu o útěk museli být eliminováni.

Vězeňský doktor, který o všem věděl, nařídil okamžité zpopelnění těl. A tak se už
nikdo nikdy nedozvěděl, že jedno z těl mělo dvě střelné rány v oblasti zátylku a druhému
někdo velmi obratně vyřízl jistou část orgánů.

Napsáno na motivy písničky - Candy for the Cannibal