Ratolesti

Ratolesti

 

                Temnotu protnul úzký pás světla. Edith nahlédla do pokoje, aby zkontrolovala své dvě děti. Spaly. Nehybně ve svých postýlkách podřimovaly, až se jí na chvíli zazdálo, že nedýchají. Měla by se uklidnit, jde přeci jen o jeden den. Podívala se na hodinky. Za dvacet minut přijde půlnoc a s ní třicátý první říjen. Halloween.

                Prošla kolem lůžek svých děťátek, aby se naposledy ujistila, že je vrstva mořské soli kolem nich dostatečná. Snad ano. Budou v naprostém bezpečí. Čtyři křišťály v rozích domu nepropustí dovnitř nic nežádoucího. A kdyby přece jen došlo k nehodě, děti budou v bezpečí. Sůl je zachrání. Její malé miláčky…

                Potichoučku za sebou zavřela dveře, zamknula je a sešla dolů do přízemí. Venku lilo tak, že proudy vody sotva dovolily proniknout světlu z pouličních lamp. V obýváku již hořel krb. Byl to tichý večer. Plný napětí. Pila svůj oblíbený čaj a pozorovala plamínky ohně. Za deset minut půlnoc, už se to blíží. Do žaludku se jí vkrádal nepříjemný pocit strachu. Už patnáctý rok.

                Naposledy prošla rohové místnosti domu, aby se ujistila, že jsou krystaly na svých místech. Výborně. Kde by asi dnes byla bez rad té staré cikánky. Nechtěla si to představovat. Zbývá jen přečkat jeden den.

                Vtom se z kuchyně cosi ozvalo. Jako by spadl kus nádobí. Projela jí hrůza. Na chvíli se zastavila a pokoušela se utišit svůj zrychlený dech. Vyšla pomalu na chodbu a v záři matného světla lamp spatřila vodu na podlaze. Mokré, blátivé stopy, vedoucí přímo do kuchyně.

                Otřásla se. To nemůže být pravda. Určitě to nejsou oni, ne. Dům přece chrání křišťály. Musí to být zloděj. Potichu přešla až ke schodišti. Byla tam tma. Zlehka našlapovala na schody, aby neupoutala pozornost. Musí jít za svými děťátky.

                „Kampak, Edith?“

                Vykřikla hrůzou, někdo před ní stál. Rychle se otočila a chtěla běžet dolů. Než to však stačila udělat, svíraly ji kolem pasu čísi ruce.

                „Neboj se, to jsem já. Oliver.“

                Uklidnila se. Pevné sevření polevilo a ona okamžitě šáhla po vypínači.

                Stál tam mírně prošedivělý muž v promoklé bundě. Pousmál se na ni.

                „Co tu děláš? Jak ses sem dostal?“ byla vystrašená, smrt cítila na dosah.

                „Nevyměnila sis za celou tu dobu zámek, tak jsem si dovolil vstoupit bez ohlášení.“

                „Vyděsil jsi mě k smrti!“

                „Ach, odpusť mi,“ do očí mu skočila jiskra, „to bych vskutku nerad.“

                „Co chceš tak pozdě v noci?“

                „Nemohli bychom si sednout? Nebaví mě povídat si ve stoje.“

                Byla otrávená, vybral si ten nejhorší čas.

                „Mám jen pár minut,“ podívala se na hodinky, „za chvíli jdu spát.“

                Odešli do obýváku.

                „Spát? Nechtěj mě rozesmát, Edith. Dobře vím, že dneska spát nepůjdeš… stejně jako já.“

                „Čaj ti nabízet nebudu, máš pět minut. Pojďme raději k věci. O co ti jde?“

                „Od rozvodu se ti hodně zvedlo sebevědomí. Musím říct, že ti to sluší.“

                „Olivere, já nemám čas. Rozumíš?“

                „Já vím, za chvíli je půlnoc a začíná helloween. Jen jsem se přišel podívat, jak se na něj chystáš.“

                „Nijak, nesnáším ho.“

                „Vůbec se ti nedivím. Taky mi vypadl ze seznamu oblíbených dní.“

                Strnula. On něco tuší, možná ví. Snad se mu to děje také, stejně jako jí…

                „Bude to už patnáct let, co jsem si ho přestal užívat. Nedivil bych se, kdybys to tak měla i ty.“

                Podívala se mu do očí. Snažila se z nich něco vyčíst. Pravdu. To, co si ten všivák nechává pro sebe.

                „Dohodli jsme se, že na to zapomeneme, Olivere. Slíbil jsi mi to. Je to minulost.“

                „Jenže minulost, ta hnusná mrška, si mě našla, Edith. Našla si mě a já jsem si jistý, že přišla i za tebou… nebo snad přišli?“ cukly mu koutky.

                „Nevím, o čem to mluvíš.“

                „Ale ano, ty dobře víš! Cítím to z tebe. Ten strach, zoufalství! Každých deset vteřin sleduješ čas. A čím rychleji se blíží půlnoc, tím víc tě to svírá. Tím víc tě to žere, protože víš, co přijde!“ jeho hlas se začal zvyšovat, „Ne! Ty víš, KDO přijde!“

                „Přestaň řvát!“ vyskočila z křesla, „Nahoře spí děti!“

                Její poslední věta byla jako balvan padající ze skály - po čas volného pádu je tichý, ale když dopadne, zaryje se hluboko do země a otřese zemí ohromnou silou.

                „Děti?“ špitl, „řeklas děti?“

                Vyskočil z pohovky a třemi ráznými kroky se dostal až ke schodišti. Vyběhla za ním, ale on byl rychlejší. Dostal se ke dveřím dětského pokoje.

                „Ty nestydatá mrcho!“ dveře byly zamčené, vykopl je.

                „Ne! Olivere! Neubližuj jim!“ s pláčem dopadla na podlahu.

                „Tak tomuhle říkáš děti?!“ popadl batole a praštil s ním o zem.

                Ozvalo se prasknutí. Malá, keramická hlavička se oddělila od těla a odkutálela se do rohu místnosti.

                „Parchante!“ vyskočila na něj a chtěla mu rozdrápat obličej. Byl však silnější.

                „Co je to? Náhrada za naše syny?! Jak jsem mohl být tak slepý!“ odhodil ji na postel, „A já chtěl s takovou mrchou strávit zbytek života!“

                Brečela, sesunula se na podlahu a snažila se najít upadlou hlavičku.

                „Minulosti se nemůžeš vyhýbat na věky! Jen si vzpomeň na našeho prvního syna! Na jeho široký úsměv! A na jeho postižení, které naše milá Edithka nemohla překousnout! Malý, mongoloidní zmetek. Říkalas mu tak! Jako by si tu prašivou nemoc vybral sám!“

                „Mlč!“ svírala hlavičku v rukách a chtěla ji přiložit k tělíčku ležícímu opodál, nešlo jí to, „Nemohla jsem za to! Ne!“

                „Každý den s ním byl pro tebe utrpením. A pak, když mělo přijít druhé, těšila ses, že konečně získáš dítě, po kterém jsi celý život toužila. Náhradu za nevyvedený první pokus, jenže…,“ na chvíli se zastavil a přiblížil se k ní, „Bůh tě potrestal. Nedopřál ti zdravé dítě. Jen dalšího mrzáčka.“

                „Zavři už hubu! Neseš na tom stejnou vinu jako já! Ještě teď tě vidím, jak se hrabeš v té mokré hlíně a házíš jejich těla do černé díry! Jako malý spratek, co se bojí trestu a chce ukrýt důkaz své zkaženosti!“

                „Ale já je nezabil! To ty! Ty sprostá couro! A já idiot tě tak miloval, nechtěl jsem ztratit i tebe! Musel jsem je zakopat a skrýt, aby na to nikdy nikdo nepřišel! Jenže oni mi to vrací a já pevně věřím, že každý rok, v jeden den, kdy se mrtví mohou vrátit…“

                „Strč si ty kecy do prdele!“

                „Přesně v ten den, co přijde za pár minut, to vrací i tobě. Své matce a vražedkyni. Přichází za tebou stejně jako za mnou? Hm? Vidíš ty jejich bledé, šikmooké tvářičky? Dotýkají se tě stejně jako mě?“ podíval se na sůl rozsypanou kolem postýlek. „Ano, přišli za tebou, ale ty se jim bráníš. Sůl? Tyhle triky ti pomáhají, Edith? Snad se jich nebojíš! Jsou to přece tví synové!“

                „Okamžitě vypadni… nebo zavolám policii,“ sbírala se ze země.

                Zastavil se. Musel se uklidnit, udělalo se mu špatně.

                „Jen jsem chtěl, abys přijala svou zodpovědnost. Proto jsem přišel. Můžeme se tu s nimi setkat společně. Jako rodina. Třeba nám odpustí. Slyšíš? Neboj se svých dětí!“

                „Nepotřebuju žádné odpuštění,“ podívala se mu do očí, „a už vůbec k tomu nepotřebuju tebe. Táhni k čertu nebo tě zabiju stejně jako ty malé parchanty!“

                „Je mi tě líto.“

                Odešel pomalým krokem. Velké stolní hodiny v obýváku právě ohlásily půlnoc. Vyšel do temné, deštivé noci a v kapse své bundy nahmatal křišťál. Bude jí chybět, doufal v to. Doufal ve spravedlnost.

               

                Vzala rozbitou panenku do náruče. Líbala ji a utišovala. Setřela jí z tvářičky své slzy, zabalila do deky a vyšla s ní na chodbu.

                Byl to tichý večer. Hodiny utichly. Je halloween.

                Pomalu sestupovala po schodech dolů. V kuchyni někdo cupital. Dětský smích se rozléhal celým domem. Byl tak pronikavý. Zavřela oči, když kolem nich procházela. Třeba ji nechají na pokoji. Stáli tam u stolu a upřeně zírali. Nepromluvili na ni.

Vešla se svým děťátkem do obýváku a usadila se před krb.

                „Spinkej, maličký. Spinkej.“

                A malá, mrtvolně ledová ručka se dotkla jejího ramene.