Hra

Probudí mě cinkot otvírajícího se výtahu, sotva co otevřu oči mě oslní silné osvětlení a tak jsem nucen je na chvíli zavřít abych si přivykl tomu ostrému světlu. "Sakra kde to jsem" jen tak prohodím pro sebe. Hlava mě třeští a celé tělo mě bolí jako po dobře vydařené noci plné alkoholu. Když si přivyknu na světlo tak se začnu rozhlížet okolo sebe než se však pořádně porozhlédnu po výtahu osloví mě mladá slečna, která stojí v mdle osvětlené chodbě. "vítejte, pojďte prosím za mnou." Jsem tak trochu dezorientován kde sem a tak jdu za ní. Ne že by se mi občas nestávalo že se probudím někde kde to neznám, párkrát se mi stalo že jsem šel na jedno do hospody a ráno se probudil o pár desítek kilometrů dál než jsem začal, ale to jsem se většinou vzbudil někde na zastávce nebo v příkopě ale výtah to je dneska má premiéra usměji se jen tak pro sebe a zapálím si.

Slečna mě dovede do pěkného leč prázdného baru. Sednu si k barovému pultu a objednám si dvojitou whisky a začnu vzpomínat jak jsem se sem vlastně dostal, leč nemohu si zaboha na nic vzpomenout.

"Dojdi prosím pro našeho dalšího hosta" řekne náhle barman a slečna která mě sem přivedla odejde do uličky kterou jsem sem přišel.

Vzdávám svůj marný pokus, nějak přimět mozek aby začal fungovat a tak si vytáhnu další cigaretu a začnu zkoumat bar.

Vypadá starobyle. Takové bary mám rád mají své kouzlo historii a zároveň jsou elegantní. Vše je tu uděláno z kvalitního dubu a barové stoličky s opěrátkem jsou pokryté jemným zeleným saténem. Je to zvláštní bar, určitě si budu muset vzít vizitku až budu odcházet.

"Prosím posaďte se" slyším jak uvádí nového hosta stejně jako mě. Trochu si ho prohlížím je to postarší chlápek kterému začínají šedivět vlasy a plnovous prostě takovej dědula. Možná se urazíte ale pro mě všichni co jim začnou šedivět vlasy jsou mě dědulově.

"Co si dáte ? " zeptá se barman který jak tak pozoruji na tohoto hosta čekal od chvíle co jsem sem přišel.

" Dám si dvojitou whisky" odpověděl muž vedle mě. " A cigarety pokud máte."

Vytáhnu z kapsy cigarety a neznámému nabídnu „Pokud vám nevadí tahle značka vemte si prosím ode mě.“

Veme si jednu a zapálí si. Vypadá zmateně stejně tak jako já když jsem sem přišel.

„ Teď když jsme tu všichni položil bych vám malou otázku.“  „ Pamatujete si jak jste se sem přišli? ?“ Ptá se nás barman.

„ po práci jsem šel s pár známýma a s přítelkyní trochu popít do baru a poslední věc na co si vzpomínám je její pevné objetí.“ A pak ? Nemohu si vzpomenout. Lehce se zasním  a začne mě polévat hrůze kde je teď ona když já jsem zde. Přemýšlím jak rychle odsaď odešel abych ji zavolal a zjistil co s ní je a také dal vědět že jsem v pořádku určitě si musí dělat starosti co je se mnou.

V pořádku odvětí barman jako by mou odpověď očekával.

„ A vy ?“ Zeptá se staříka ?

„Pokud mi dobře slouží paměť jsem si zrovna vychutnával jako obvykle pivo na verandě a manželka mi přinesla nakládané cibulky k zakousnutí. Po té si na nic nevzpomínám Pokrčí stařík v ramenou a napije se své whisky.

„Děkuji vám mnohokrát“ Odvětí barman a vypadá jako by si ověřoval jen informace které už dříve znal.

„ Teď mě prosím nechte vysvětlit proč tu vlastně jste.“

„ Za prvé“ Řekne se zdviženým ukazováčkem žena, která mě sem dovedla od výtahu a přitom si odfoukne své černé vlasy které ji v tu chvíli spadli do obličeje.

„Nemohu vám říct kde se momentálně nacházíte“ Oznámí nám tonem z něž je patrné že nestrpí žádné připomínky.

„Za druhé“

„Za chvíli si zahrajete takovou malou hru která rozhodne o vašem dalším osudu“

„ Cože kur..“ Nestačím svou větu doříct

„Nepřerušovat prosím“ Řekne tak chladně až mi z toho přeběhne mráz po zádech,

„Za třetí“

„Jaký to bude tip hry se rozhodne náhodně“.

„A za čtvrté“

„Budete hrát o své životy“

„Co tím sakra myslíte ?“ Cítím jak ve mně roste nejen vztek ale panika.

„Hrajte svými životy to je jediná rada co pro vás mám.“

„A co když odmítnu hrát ? Co když tu budu jen sedět dokud neumřu nebo mě nevyhodíte ?“

„Pak se stanete tímto.“  Řekne klidně barman a rozhodí rukama. Ze stropu se najednou spustí neskutečné množství loutek.

„Pokud nebude hrát a nevezmete svůj život do svých rukou stanete se jen loutkami a já si vás přidám do své sbírky.“ Oznámí nám barman tonem jako by se nic nedělo.

„Na rozhodnutí máte jednu hodinu až budete rozmyšleni prosím zmáčkněte tohle tlačítko a bude vám vybrána hra.“ Jen klidně dodal

„Co budeme dělat ?“ zeptám se vyděšeně staříka.

Ale už je pozdě vidím už jen jak mačká tlačítko.

„Co to sakra děláš ?“ Ptám se vyděšeně

„No odejít od teď nemůžeme a pokud nebudeme hrát staneme se loutkami. Tak nezbývá nic jiného než hrát.“

Pozoruji jak na obrazovce za barem která se najednou objevila se objevily dvě tága.

„Osud vám vybral biliard zde jsou tága přeji vám příjemnou hru“ s těmito slovy nám podal tága které sebral ze skříně která se válela vzadu mezi těmi loutkami. Tedy mezi těmi kdo odmítli hrát hru a stali se jimi.

„ Za mnou prosím“ Řekla žena.

Uvědomil jsem si že její role je nejspíš průvodce tím to osudem zatím co barman je něco jako soudce.

Nezbylo mi nic jiného než ji následovat. Dovedla nás do malé místnosti které dominoval velký biliardový stůl.

„Budete hrát s osmi koulemi. Tyto koule jsou bez čísel ale jsou na nich vyobrazeny vaše tělesné orgány“.

Když se na ty koule pořádně podívám opravdu vidím jak znak koule která nese srdce jak se na ní ten znak chová jako opravdové srdce.

„ Jinak budete hrát jako klasický biliard.“

„Kdo z vás začne ?“ Tázal se barman

„Já“ ozvu se a ani vlastně nevím proč se hlásím dobrovolně na první šťouch.

„Ještě malé upozornění. Biliardové koule jsou přímo spojené s vašími orgány. Berte to prosím jen jako znamení ke zlepšení vaší hry“

„Cítím jak mi jeho slova proudí myslí ale nejsem v takovém stavu který by mi o nich dokázal umožnit přemýšlet.

Zkouším si vyčisti hlavu a začít hrát. Daří se mi to jen napůl pořád musím myslet na jeho slova že takhle hra rozhodne o našem životu.

Provedu první šťouch. Skoro se zataženým dechem pozoruji jak jedna modrá koule našla své místo kam patří do tmavé černé díry.

„Skvělý šťouch“ slyším jak mě chválí stařík. Pohlédnu na něj „ Děkuji“

S ním evidentně tahle situace ve které se nacházíme nic moc nedělá.

Musím se uklidnit. Biliard je hra které jsem se oddával na vysoké škole. Hrál jsem ji skoro denně s mojí přítelkyní. Docela jí to šlo. Byli to nádherné časy. Nechávám se unášet minulostí jak to v té době bylo perfektní, jak jsme byli mladí a svět nám ležel u nohou.

Unášen těmito vzpomínkami jsem sem pevně rozhodl že tuhle hru musím vyhrát abych se k ní mohl vrátit, obejmout ji a říct ji do očí že ji miluji.

Mělo by to být celkem snadné tuhle hru vyhrát když se na staříka podívám.

Klepou se mu ruce a nejspíš nebude mít tak přesnou mušku jako já.

Už jsem úspěšně zahrál tři biliardové koule na své místo. Zhluboka se nadechnu , ale najednou cítím jak měšimrá v nose zrovna když se chystám do rohu úspěšně poslat i čtvrtou. Bohužel neúspěšně.

„ Nevadí“ řeknu si sám pro sebe když koukám na staříka jak se chystá provést svůj první tah. Klepou se mu ruce jak jsem předpokládal.

Dostanu chuť na cigaretu a tak se k němu otočím zády a jdu ke stolku kde jsem si je nechal společně se svým pitím. Pomalu si ji zapálím a vdechnu její kouř který mě na chvilku uklidní.

Ale opravdu jen na chvíli.

Záhy totiž uslyším jak děda úspěšně provedl svůj první tah.

„ Páni dědo máte překvapivě dobrou mušku. Hrál jste to dřív?“ Řeknu překvapeně.

„ Ano hrál jsem to, ale už je to strašně dávno.“

„ Máš rád nakládané cibulky?“

„ co?“

„Moje žena je uměla vynikající. Vždy mi je přinášela k odpolednímu pivu. Ta jejich chuť k nim skvěle pasovala stejně jako k whisky. Rozhodl jsem se že je ještě jednou před svojí smrtí ochutnám.

Tak promiň ale ani já tě nebudu šetřit.“

Jeho slova mi zněla v uších zatímco jsem sledoval jak mé koule jedna po druhé nachází místo v těch tmavých otvorech a nenávratně mi snižují šanci jak tenhle zápas vyhrát.

Začínám propadat panice. Zbývají mu už jen tři koule které musí úspěšně odehrát.

„ Budete hrát s osmi koulemi. Tyto koule jsou bez čísel ale jsou na nich vyobrazeny vaše tělesné orgány. Biliardové koule jsou přímo spojené s vašími orgány stejný puls a stejný krevní tlak. Berte to prosím jen jako znamení ke zlepšení vaší hry. Ztráta koule se znakem vašeho srdce nebude vést k vaší smrti.“

Zní mi v uších slova barmana. Když vidím jak koule s označením mých očích mizí v černé díře biliardového stolu.

Cítím jak se mi rozestře zrak a já na pár minut nevidím. „Co to ksakru je ?“ Ptám se sám sebe a najednou cítím jak mě bolí všechny orgány jejich znaky už nejsou na kulečníkovém stole.

Propadám panice a strachu ze smrti. Opravdu barman nelhal a ztracené koule na nás nebudou mít žádný vliv? Je spousta věcí na které by jsme nikdy neuvěřili, takové prostě lidstvo je. Zajímá se především pouze o sebe o své vlastní přežití v dnešní době. Takový prostě jsme. Uvízli jsme ve svých lží a lžích ostatních, neschopni vidět pravdu.

Oddechnu si protože minul kouli na kterou zrovna mířil. Byla to ta se znakem srdce.

Pokud barman mluvil pravdu, tak proč jsem zareagoval na to kdyžšťouchl do mojí koule?

Neměl bych nic riskovat v sázce je můj život. Nejjednodušší by kdybych teď zahrál na koule které označují jeho pusu,nebo zrak. Bylo by je snadné zahrát. Ale..

Nechci riskovat pro případ že by lhal.

Nemám na výběr pokud trefím srdeční kouli, stařík nejspíš umře a já vyhraju. Zmocňuje se mě jednoduché chování zab nebo budeš zabit.

Musím se soustředit. Měl bych to zvládnout pokud uklidním svoji mysl a srdce. Puls mého srdce se začíná vrace do obvyklé srdeční frekvence. Tenhle tryk jsem se učil dlouho a mnohokrát jsem díky němu i vyhrál. Měl bych to zvládnout. Ne. Musím to zvládnout. Chci opět cítit vůni vlasů mé přítelkyně a její pevné objetí.

Zhluboka se nadechnu, nesmím šťouchnout ani moc silně a ani moc slabě jinak umřu.

Šťouchnu a koule jede přímo podle trajektorie kterou jsem viděl ve své mysli.

Ale ne vidím že můj úder tágem byl slabí. Koule se zastaví jen pár milimetrů před dírou.

Zaleje mě příšerný studený pot. Strach ze smrti mi zaplní celou mou mysl. Bílá koule se zastaví tak nešikovněže stařík bude moct jednoduše obě mé zbylé koule jedním šťouchem poslat nenávratně do útrob biliardového stolu.

„ Mám to v kapse“ Radostně pro sebe řekne s úsměvem stařík a láskyplně pohladí své tágo.

„ Neee prosím smilujte se.“ Křičím a má duše a rozum se hroutí v panice. Je mi teprve 30 let mám ještěživot před sebou. Vy jste jistě prožil plný život já ho mám teprve před sebou.“

„ Ale chlapče“ praví stařík konejšivě a dá mi ruku na rameno. „ Nebylo nám řečeno že když prohrajeme bude nám vzat život.“

„ Máte pravdu“. Jeho slova mi proniknou do mysli. Zvednu se a běžím k barmanovi.

„ Hej vy řekněte mi jednu věc. Co se stane když prohraju“ ?

„ Uklidněte se prosím. Hrajte svým životem, to je jediné co vám mohu říct.“

„ To není fér , tahle hra není ten stařík je očividně lepší.“

„ Život není fér, jsem si jist že jste si toho dobře vědom.“

Odpoví mi barman a přitom na mě pohlédne a já jsem najednou vtahován jeho očima jejich zorničky se změnili do temného výru který vtahuje moji duši a ukazuje mi moji minulost.

Ocitám se na střední škole na kterou zrovna píšu přijímacími zkoušky na které jsem se celý rok pečlivě připravoval. Každý z uchazečů má jiný test. Soused v lavici má dle mého názoru vcelku jednoduchý test který bych vypracoval během pár minut. Já na svým vyplnil jen své jméno. Celý rok jsem se připravoval na tuhle chvíli a teď dostanu otázky na které neznám odpověď to není fér pomyslel jsem si v té době.

Najednou už nejsem na střední ale stojím na pohřbu svého nejlepšího kamaráda. Měl celý život před sebou a jen kvůli jednomu opilému řidiče teď spánkem věčným ve své dřevěné rakvi. Také jsem v té době si říkal že to není fér.

Z pohřbu se přesunu na dění minulé noci. Strašně jsem se opil a tajně se vypařil se sestrou mé přítelkyně, která nás posléze našla v posteli u nás doma. Podlomí se mi kolena a slzy zalijí můj obličej. Není to fér vůči ní byl to omyl musím to napravit. Musím se jí omluvit.

Musím jít za ní, já musím vyhrát. Křičím a jediná myšlenka jak tu vyhrát je zabít toho dědu.

Tahle myšlenka zaplnila celou mojí mysl. Běžím ke stojanu s tágama. Jedno vytáhnu a oženu se jím po dědovi. Lehce se jí vyhne a praští mě pěstí do obličeje. Nevnímám bolest ani krev která mi teče z roztrženého rtu. Musím ho zabít jinak se ke své přítelkyni nevrátím. Tyhle myšlenky mě zcela pohltí a nad ničím jiným nepřemýšlím.

Znova a znova se o něj snažím přerazit tágo. Zkouším to do té doby než mě srazí na kolena.

„Tohle není konec to nemůže být můj konec“ říkám si pro sebe a seberu zbytky své síly a rozeběhnu se proti staříkovi. Můj náraz ho odmrští na protější skleněnou stěnu která se pod jeho náporem roztříští na kusy. Vidím jak staříkovy síla nárazu uvolnila zubní protézu a jak se svezl na zem kde zůstává ležet. Jak ho tak vidím ležet na zemi bez hnutí uvědomím si co jsem to udělal. Rozeběhnu se k němu ale už je pozdě i po několika marných pokusech ho oživit zůstává ležet bez hnutí na podlaze mezi střepy. Je opravdu mrtví uvědomím si.

„AAAA“ Můj bolestný křik zaplňuje celou místnost. „ Co jsem to proboha udělal ?“ Vrátí se mi opět rozum. Stařík je mrtví co to pro mě teď znamená ?“ ptám se sám sebe

„Hra ještě neskončila, hra skončí až bude i osmá koule v díře. Nikdy jsem neřekl že zakazuji násilí, máte možnost pokračovat.“ Řekne s klidem barman jako by se ho ta událost před chvílí ani na moment nezaskočila.

„Mohu pokračovat?“ Šeptám potichu. „Vždyť jsem ho sakra zabil.“ „Jste slepí ? Copak vám to vůbec nevadí co se tu teď stalo ?“

„Ne. Dohrajte hru prosím.“ Řekne ledově klídným hlasem barman.

„Byl to on nebo já“ uklidňuji se  a tuhle větu si opakuji v hlavě pořád dokola mezitím co dokončuji teď už pro mě vyhranou hru.

„Radši zabiju než abych se nechal zabít, to by udělal přeci každý, takže to není moje vinna.“

Poslední černá biliardová koule našla své místo mezi ostatními.

„Gratuluji vyhrál jste“ Tleská mi barman.

„Hra skončila, rád bych aby jste ke mně oba přistoupili.“

Otočím se a polije mě hrůza. Stařík kterého jsem před chvilkou zabil vstal ze země jako by nic. Oprášil si z kalhot střepy a se slovy „ Děkuji ti za hru, jsem rád že jsem si mohl po dlouhé době zahrát biliard.

„Konečně jsem si vzpomněl jak jsem byl poslední dobou bezmocný. Děkuji že jsem si mohl před svou smrtí zahrát svoji oblíbenou hru.“

„Co to mele jak před svou smrt ? Vyhrál jsem hru a přes to žijeme oba. Jakou měla smysl tahle hra?“ Najednou mi před očima běží události včerejšího večera. Jak jsem si užíval se sestrou své přítelkyně. Jak přišla má snoubenka. Na její vztek a smutek v jejích očích a na hádku která následovala. A na její poslední obětí zakončené smrtícím polibkem doprovázený vražením kuchyňského nože hluboko do mého břicha. Podívám se na místo kde jsem měl mít v sobě ten kuchyňský nůž. Nebyl tam, zbyla však po něm rozříznutá košile a krvavá stopa.

Tak proto mě boleli všechny orgány v těle a zamlžil se mi zrak. To nebylo tím že děda strkal do díry jednu kouli za druhou, ale proto že už byli poškozené..

„Víte lidé jdou většinou po smrti do nebe nebo pekla, ale samozřejmě je zde mnoho výjimek.

Pro ty které umřeli ve stejnou chvíli a nelze je zařadit do pekla nebo nebe je určen tento bar. Já jsem soudce jsem tu abych vás mohl rozdělit. Omlouvám se že jsem vám nic neřekl.

„Počkat rozdělit ? Ne to ne“ vždyť já právě zabil toho dědu. Teda, zabil bych ho kdyby už nebyl mrtví.

„Kam půjdu ? Kam sakra půjdu ?“ Opět se mně zmocňovala panika.

„Omlouvám se ale to vám nemohu říct.“

„Děláš si ze mě legraci ?“ Panika se změnila v agresi pocit bezmoci. „Svůj osud si volíte sami, sami se rozhodujete jací bude a sami si rozhodujete o své cestěživotem o tom jací jste a budete.“

Uvědomím si že má pravdu vždy jsem se rozhodoval sám za sebe měl bych přijmout osud který jsem si vybral. Každý by měl nést následky za své činny.

Odevzdaně jsem šel směrem k výtahům na druhé straně místnosti. Předstoupil jsem odevzdaně před ně a čekala který z nich se otevře. Nebyl v nich jediný rozdíl ze kterého by bylo patrné jestli jede nahoru nebo dolů. Otevřel se ten vlevo. Ať pikám za své rozhodnutí, s těmito myšlenkami jsem vstoupil do výtahu a odevzdaně jsem sledoval zavírajícími dveřmi toho staříka. Usmál se na mě povzbudivým úsměvem. Já mu zamával a mezitím se dveře zavřeli a výtah se rozjel.