Agonie

Jdu si poklidným tempem. Moje nohy každým krokem protínají peřeje noční mlhy. V téhle ulici nesvítí jediná lampa. A přesně proto sem jdu. Je to pro mě správné místo na lov…
„Ha, už jde!“ vyburcuje mě hlas v mé hlavě, když nedaleko od nás vyjde z domu mladičká slečna. Zhruba metr šedesát, zrzka, štíhlá postava. Má na sobě přiléhavé vínové šaty, na novou slušivé lodičky. Jde si dost zlehka. Ale co je důležitější – jde přímo ke mně!
Zachumlám se do svého kabátu. To děvče o mně stále neví, než na sebe úplně upozorním, tak si ještě zapálím. „Krásná noc, viďte?“ prohodím, když okolo mne dívka prochází. Dost zřetelně sebou cukne. „Omlouvám se, nechtěl jsem vás vylekat,“ nahodím omluvným tónem. Jestli začne křičet, tak jde všechno do háje. A to já rozhodně nechci, ne, dneska mi to musí vyjít…
Dívka si mě prohlíží, když uviděla moje oči, tak chtěla křičet. Byl jsem rychlejší. „No tak krásko, přeci nechceš probudit sousedy,“ zašeptám jí do ucha, jakmile jí zacpu pusu, aby nemohla křičet. Křik je moc hlasitý zvuk, hlasité zvuky vzbuzují pozornost a o tu já ani v nejmenším nestojím…
„Mladé slečny by se neměly v noci procházet samotné. Nemyslíš? Neboj se, dnes umřeš a už s tím nic nenaděláš. Takže prosím nekřič a pojď klidně se mnou. Nechceš si přece znepříjemnit poslední chvilky na světě, že ne, milánku?“říkám jí polohlasně, zatímco ji vedu na hřbitov.
Kupodivu mě uposlechla. Dokonce mě poprosila, jestli si o mé rameno může opřít hlavu. Začínám jí pomalu obdivovat. U hřbitovních dveří ani nemrkne. Ani na vteřinku se nezastaví. Tohle přeci není možné. Ona je nejspíš také lovec, protože jinak to není možné, že by se mnou tak klidně šla…
Stojíme u kříže na konci hřbitova. I přesto, že je noc, tak vidím docela jasně. To bude asi tím, že je úplněk. Na nebi je dost jasně vidět Malý vůz. „Víš, dneska to budeš ty, kdo tady chcípne“špitne mi ledovým hlasem do ucha. Až teď mi to dochází. Bože, proč jsem si toho nevšiml dřív?! Vždyť si jsou tak podobné. „Máš stejné oči jako tvá…“ nestihnu to doříct.
„Nemluv o mojí sestřičce, ty kurvo!“nepříčetně na mě křičí. Vidím, jak rozklepanou rukou vytahuje z kabelky teleskopický obušek. Slyším kovové cvaknutí od toho, jak teleskop rozložila. Ta mrška mi nechce dopřát klidnou smrt, jako jsem dopřál její sestře já. Vím, že má na svou pomstu plné právo. Nechci se bránit. Ona to neví, ale ve skutečnosti se mi chystá věnovat ten nejlepší dar. Už se na ten pocit těším. Vždycky jsem svým obětem záviděl a teď to konečně zažiji…
První rána obuškem je mířena na obličej. Slyším nechutné křupnutí a následně mi do toho, co bývalo nosem, vystřelí bolest. Polykám svou vlastní krev. Ta mrcha mi odrovnala nos! Další rány už dopadají do oblasti hrudníku a břicha. Zachvacuje mě fanatický smích. Během smíchu vykašlávám cákance krve. Dýchání začíná být dosti obtížné. Každý nádech je jako bodnutí nožem mezi žebra. I přesto se dál směju…
Netrvalo to ani pět minut a ona už nemůže! Jestli to nedokončí a nechá mě tu takhle, tak se dost naseru! Ne, je to v pořádku. Jen si šla do kabelky pro skalpel. No to jsem zvědavý co má v úmyslech. Rozepíná mi příklopec. A dělá něco, co jsem ani v nejmenším nečekal…
„Tak ty najednou chceš moje nářadíčko v sobě?“zachrčím přes záplavy krvavých slin. Jen se ušklíbne a pokračuje. Už jsem skoro u vyvrcholení, když najednou sleze. Bere do ruky opět skalpel a blíží se k mým tříslům. „Nééééééé“zavřeštím před úpadkem do bezvědomí…
Když se probouzím, tak už svého přítele necítím. Ta mrcha! Tohle jsem si nezasloužil, takovouhle smrt si nezaslouží žádnej chlap. Ha, všimla si, že jsem vzhůru. Co asi bude následovat?
„Myslím, že teď jsem s tvou podobou spokojená, šmejde. Moc se nehýbej, na zádech máš celkem hlubokou řeznou ránu a s každým pohybem jen víc krvácíš. Teď mi udělej radost a hezky pomalu tady chcípni,“řekne mi. Potom si zapaluje cigaretu a v klidu odchází. Tomu říkám styl. Možná, kdybychom se potkali za jiných situací, by z ní mohl být skvělý parťák. Ale teď už mi zbývá jen umřít…
Nechci to moc urychlit. Užívám si ten pocit. Tak takové to je, agonie je skvělý pocit! Ta řezná rána na zádech byl skvělý nápad! S každým pohybem cítím, jak se ze mě vytrácí život. Dech se zpomaluje. Chvilkami se dokonce zastavuje úplně. Na kratičké okamžiky upadám do bezvědomí, jen abych znovu otevřel oči a mohl užívat poslední vteřiny života. Už to trvá několik minut a já jsem v extázi. Chtěl bych zpívat, ale krev v plicích mi to nedovoluje. Cítím, že další nádech už je nad mé síly. Sedím v kaluži krve a je mi jasné, že je konec. Zrovna vychází slunko. Nádherný výhled. Ale teď už musím pokračovat ve své cestě. „Sbohem krutý světe,“šeptám do rána. Poslední výdech. A pak? Už jen tma…