Rudý měsíc

Sedím na lavičce a zírám na panelákovou zeď před sebou, očima studuju svastiku a čuráky nasprejovaný kolem ní. Už je to přes rok. Už rok, co mi nezbývá nic, než čekat.
Čekání mě sere. Fakt mě sere, že už hodinu tvrdnu v kose. A proč? Abych se trmácel s bandou zkuřek do zasranýho pajzlu nebo na jiný stejně zkurvený místo. A možná si štrejchnul s tou kurvou Markétou, co trvdí, že s ní chodím. Už je to přes rok, co nemám nikoho jinýho než tuhle bandu sráčů. Není den, kdy by mě to nesralo.
Stín přeběhne přes světlo kandelábru a v oblaku zelenýho smradu se ke mně připotácí dvě postavy. Žlutý světlo se odrazí od Markétinejch zelenožlutejch dredů.
„Čůs,“ zabuble zhuleně.
„Zdahár,“ zamumle druhá. Á, táhne se s ní tenhle feťák. Smržák, zazobanej zmrd co mu tatínek zaplatil domácí zahrádku. Kretén. Markéta mu prej nedala, ale věřte těmhle smažkám.
„Déém?“ A tak jdeme. Smržák vytáhne krabičku se sušenkama. Trávovýma, jak jinak. Jednu mi nabídne, ale odmávnu ho.
„No jo, pán sportovec, pán, co nikdy nefetoval.“ Zahýká ve chvíli, kdy by se normální člověka zasmál.
Markéta se mi pověsí na ruku a napůl se nechá táhnout. Mám sto chutí jí říct, že je to vyžraná kráva. V upnutých džínách se jí rýsujou boky, za který by se průměrně obézní těhotná hrošice nestyděla. Dobře, to přeháním, ale já prostě seru na nějaký křivky, mařka má být štíhlá. Zkusí mi dát francouzáka, ale povede se jí mě leda poslintat. Chce se mi zvracet.
„Těš se kámo, u Andýho je jeden hustej týpek. Je to déémoon.“ Super, jdeme k posranýmu slovákovi na squat, kde bude nějaká posraná feťácká zrůda.
„Déémon,“ vyloží si moje mlčení jako výzvu k opakování dementního slova, který někde slyšela a teď má potřebu ho pořád opakovat. Zastaví a stáhne si svetr. „Čum jakej mi udělal kérec.“
Moje první myšlenka se točí kolem faktu, že mi dluží pětikilo, ale když to tetování vidím, nějak mi myšlenky dojdou. Je to jako kdyby bral Giger drogy a do análu ho šoustal král Šalamoun. Démoni s hlavama malejch dětí píšící na náhrobní desky se jménama, který jsem nikdy neviděl.
„Hm,“ oglosuju. Markéta se zasměje a zase se na mě pověsí. Volnou rukou zvednu ze země její svetr a nechám se unášet.
Na místě jsme za chvíli. Vejdeme k Andýmu – do squatu ze staré trafostanice. Nevím jak, ale má dvě patra. V horním má varnu a kalírnu, dole má kohoutek z humusbaru vedle, ohřívač a pár starejch matrací.
Když vejdu, Smržák se přisaje ke svým zhuleným kamarádům, ale ti mě neserou. Odbrouknu Andýmu na pozdrav a odmávnu jointa. Za stolkem z pneumatiky sedí někdo moc divnej. Chlap. Tak přes pětatřicet. Svalnatej, od pohledu silnej, s tetováním na levé straně hrudi. Na sobě má jenom gatě od karaťáckýho kimona. Kývnu na něj a otevřu pusu k pozdravu, ale za kapuci mě zatahá čísi ruka. No, Markétina, čí asi.
Zatáhne mě do spodního patra a jde na věc. Když pominu, jak hluboko klesnu při každé naší souloži, má minimálně jednu výhodu. Netrvá na předehrách, prostě jde na věc. Zkušeným pohybem si stáhne kalhoty, kalhotky i tenisky a přisaje se mi k puse polibkem chutnajícím po zkaženým cukroví. Ani se nenaděju a už mám kalhoty i trenky stažený a nasazenej kondom. S trochou mého akrobatického umění přistaneme na matračce.
Normálně by v téhle chvíli jenom ležela a občas něco zakňourala. Ale ne. Tentokrát si mě přitahuje co nejblíž a jen málo a neochotně mě pouští. Dech se jí chvěje a po chvilce začne sténat, až najednou úplně povolí a slastně vydechne. Podívám se jí do očí. Nedělám to moc často, ale je fakt, že oči má pěkný. A teď se v nich leskne radost, něha, touha po laskavosti. Najednou nejsou zalitý a skelný, nejsou to oči smažky. Při úvahách o tom, co všechno jde vidět v očích, se rychle dodělám. Odkulím se od ní a chci vstát, ale její noha si mě přitáhne zpátky.
„Buď tady se mnou ještě chvilku…“
Neochotně se vrátím do pozice ležmo. Obepne mě jako škrtič a nos mi zaboří za ucho.
„Já… Něco ti chci říct.“
„Tak řekni.“ Nemám náladu na tyhle prology.
„Ten chlap mi řekl, co si o mě myslíš. Já to celou dobu tušila a-“
„Co?“
„-chci to změnit.“
Nadzvedne se na lokti a zase se na mě dívá tím smutně divným pohledem.
„Já… Chci, aby ti ze mě nebylo na blití. Aby ses nemusel stydět se mnou jít ven.“
Obličej mi zkamení.
„Ten chlap… Něco mi nabídl… Že kdybych… Že by mohl vrátit něco zpátky a Tomy mohl být zase-“
V ten moment přestanu poslouchat. Nemám náladu na její citově vyděračský kecy o bývalým feťáckým příteli (rozuměj někom, kdo ji napíchal dvakrát po sobě), kterej si střelil zlatou.
„Nabídl mi, že výměnou za tebe všechno vrátí.“
„Jak jako za mě?“
„Odmítla jsem to.“ Pokusí se mi dát pusu, ale na to nemám žaludek. Odstrčím ji a vstanu, stahuje si kondom. Natáhnu si trenýrky, zapnu kalhoty a pásek – no co, doma si dám sprchu, teď jsou stejně čtyři ráno a venku nikdo není – a jdu ke schodům. Nechci už Markétě dát ani pohled – popravdě, pokud už ji neuvidím, bude to plus.
Nahoře je ale něco jinak. Nikdo není, kromě chlapa.
„Posaď se,“ řekne hlasem boha smrti. Nenapadne mě neposlechnout. Sednu si naproti němu na turka. Na pneumatice je rozložená čajová souprava. „Je čas vyprázdnit šálek.“ Nalije mi namodralou tekutinu do malé mističky. Vypiju ji. Chutná jako borůvky s voskem.
„Byl jsi fakt dobrej.“ Mám pocit, že mi ta sračka zalepila hubu. Nebo jenom nemám co říct.
„Fakt dobrej. Tak dobrýho thaiboxera vidět byla radost. Ty háky, panečku, ty by uspaly slona. A jak jsi tomu týpkovi na tom turnaji v Praze prokopl koleno z boku, to byla symfonie.“
„Jsi nějakej manažer, nebo co?“
„Tak trochu. Ale pak jsi to posral. Vyhodili tě z vejšky, začal jsi chlastat. Trenér tě kopl do prdele, kdo by se divil. A ty jsi se začal tahat s touhle špinou. Už je to rok.“
„Jsi nějakej můj kurva životopisec?“
„Ne. Jsem tady od toho, abych měnil.“ Vstane. „Nabízím ti obchod.“
„Dík, s hrncema pro důchodce jdi do píči.“
„Nechápeš to.“ Luskne prsty. Po schodech vyleze Markéta. Nemá oči, jenom dvě černé koule na jejich původním místě. Chlap luskne a švihne rukou jejím směrem. V ruce se jí objeví břitva.
„Buď zemře, nebo přijmeš moji nabídku.“
„Co to kurva -“
„Tvoji duši. A všechno bude jako dřív. Budeš mít kariéru, budeš silnej, budeš zase někdo a ne jenom špína, co kope kanály, aby měla na chlast.“
„Naser si!“
Pokrčí obočí.
„Nenadělám nic.“ Znova luskne. Přeběhnu k Markétě. Dívám se do černejch děr, co má teď místo očí. Jako ze staré promítačky obraz se na ně promítají její starý oči.
„Markétko moje,“ řeknu jí do ucha před tím, než jí vezmu břitvu a podříznu ji. Když její tělo klouže k zemi, otočím se na pana napravitele. „Co uděláš teď, sračko?“
Během minuty je u mě. Chytne mně pod krkem a zvedne do vzduchu. Démonickým hlasem se mi směje.
„Myslíš si, že jsi chytrej, co?“
„Ani ne,“ zachroptím a kopnu ho na solar. Pustí mě a já nečekám. Přeskočím do druhýho gardu a pošlu mu dvě přední rovnou na nos. Kontruje granátem na žebra. Kácím se a čichám si k jeho koleni. Před ranou na spánek ale stihnu uhnout a z duckingu mu dám loktem rovnou na čelist.
„Nemůžeš vyhrát.“ Po druhé ráně do žeber se kácím k zemi. Chlap stojí nade mnou a něco říká. Neslyším ho. Slyším cvaknutí ve svojí hlavě. Z posledních sil nadskočím a kopnu ho do hlavy. Celý svět ztichne a on padne k zemi.
Rozhlídnu se kolem sebe. Vidím krev a Markétinu mrtvolu. Pak se ještě jednou podívám na mrtvýho chlapa. Začne hořet, tak jako Markétina duše.
Vypotácím se ze squatu a pár metrů od něj padnu na kolena a hlava se mi zvrátí. Je ticho jako v budhistické zahradě, jenom pár koček nehlesně souloží. Vidím, že nebe není temné, jak by v tuhle hodinu mělo být. Je zelené jako ropuší kůže a jako beďar na čele se na něm skví rudý měsíc. Není mrtvý jako ten náš. Je živý, jako améba hozená do kruhové formy na perníčky.
Promluví na mě.


Sedím na lavičce a zírám na panelákovou zeď před sebou, očima studuju svastiku a čuráky nasprejovaný kolem ní. Už je to přes rok.
Myslím na Markétu a ostatní. Vzpomínat na ně je jako vzpomínat na nádor, kterej jsem si vyřízl lžičkou.
Kouknu na mobil a vyrazím. Musím jít spát, zítra vstávám ve čtyři, z Vídně letím v devět. Čeká mě zápas v Sydney, a pokud se dobře umístím, tak mi K1 dá stálou smlouvu a já se přestěhuju do Tokia, namrdám nějakou bohatou Japonku a budu celej život žrát Sushi.