Kouření zabíjí

Už zase jsem jí potkal. To je dneska potřetí. A zase se na mě dívala tak divně. Jakoby s odporem a se zájmem zároveň. Ona tak má co koukat. Sama není o nic lepší než já. Ba naopak. Je ještě horší. A tak divně na mě čumí jenom proto, že mě už čtyřikrát viděla jak potají kouřím. Je mi to naprosto jasný. Ona je na rozdíl ode mě vzor ctnosti. Nikdy v životě jsem jí neviděl dělat něco co by se nemělo. Pečlivě po tom svým smetákovi uklízí hovna, třídí odpad, zdraví všechny lidi na chodbě, drží dveře. Vsadim se, že je ještě panna i když už jí určitě bude brzo třicet. Mně je patnáct a chodim pořád nakupovat. Jen proto abych si mohl dát párkrát za den cigaretu, kterou ukradnu mámě z krabičky. Kéž bych jí už nepotkal nikdy. Svět by byl hned hezčí. Nehrozilo by žádný nebezpečí. Nikdo jinej by si mě totiž nevšímal, tak jako tomu bylo doteď.
„Potkal jsem dneska sousedku... tu mladou,“ hlásí táta u večeře, když se všichni čtyři snažíme sežrat tu šlichtu, co máma uvařila a říká tomu guláš.
„Jakou mladou?“ zbystří pozornost máma a prodlouží svůj krk, kterej má už tak dost dlouhej od toho jak ho pořád natahuje u okna aby věděla všechny klepy a drby z okolí.
„Ze druhýho patra. Jak má toho černýho psa.“
„Jo tu. A co s ní?“
„Milá holka. Táhla pytel s granulema, tak jsem jí s tim pomohl.“
„No, ty abys taky nepomohl mladý holce, budeš to ještě jíst, nebo co se v tom tak rejpeš?“ poslední část věty byla mířená na mě. Jen zavrtím hlavou a jdu do svého pokoje. Napůl ještě slyším jak táta říká něco ve smyslu „...ptala se kdo v naší rodině je kuřák....“ ale zbytek věty spolkla zesilovaná televize, protože mámě právě začíná Prostřeno. Doufám, že mě ta bestie nepráskla. Jestli jo, tak jí ty její dlouhý zrzavý vlasy asi urvu.
„Brácho? Co to hraješ?“ ozval se za mnou hlas mojí malý ségry, která stála za mejma zádama a v ruce držela nějakou plyšovou zrůdu.
„Hru,“ odsekl jsem a hleděl si svého.
„Můžu se na tebe koukat?“
„Ne, běž pryč,“ začala sice natahovat, ale naštěstí vypadla. Pokračoval jsem v procházení další úrovní abych se konečně dopracoval k pořádný výzbroji. Dlouze držet „W“ a k tomu hlídat jestli se odněkud nenoří nebezpečí, než splnim quest.
„Máma se ptá jestli bys mohl skočit do Tesca,“ vyrušila mě o dvě a půl hodiny později zase ségra.
„No jo,“ zabručím bez nadšení, aby náhodou nikdo doma nepojal podezření, že jsem rád, že můžu ven. Když ségra odchází sáhnu do svých zásob cigaret, který jsem nakradl a jednu schovám do kapsy u mikiny.
„Tady máš stovku, vem pět rohlíků a nějakej salám a až půjdeš zpátky, vem ze sklepa brambory,“ vtiskne mi do ruky máma peníze a igelitovou tašku. Jako bych jí na pět rohlíků a gothaj snad potřeboval.
Jen co zajdu za roh domu zapaluju si cigaretu a tahám omamný kouř do plic. Ještě pořád se mi občas točí hlava, šlukovat jsem se naučil poměrně nedávno. Ale je to fajn. Moc se mi ten pocit líbí. Je to skoro jako na kolotoči. Svět se točí se mnou. Vlevo, vlevo, vlevo... Stačí mi abych ušel dvacet kroků a zase je tam. Můj duch, můj přízrak, moje noční můra. Stojí tam, v tom obřim svetru a volnejch botách. Stojí a čumí na toho svýho debilního čokla, kterej se pase v trávě a žere nějaký sračky. Když procházím kolem podívá se na mě. Radši se dívám do země. To víš, že jo ty krávo, ještě se otoč.
Když jdu zpátky i s rohlíkama a točeným salámem (gothaj už nebyl), furt ještě stojí u trávníku. Po cestě k domu slyším, že jde za mnou a mluví na psa. Dva metry od sebe dojdeme k domu, čipem otevřu dveře ale nepodržím jí je. Co jsem to ještě měl udělat? Ajo brambory. Dveře do sklepa už mám odemčený, když v tom zhasne světlo. Šátrám rukou po vypínači, ale povede se mi akorát se praštit do holeně o nějakej krám, co si tu nechal někdo ze sousedů.
„Jsi v pořádku?“ Ozve se za mnou. Jasně, že ona. Kdo taky jinej. Ruku má na vypínači v chodbě.
„Jo,“ odseknu odpověď a jdu dál do sklepa.
„Můžu se mrknout? Já ani nevim jestli mám k bytu sklep. Pan domácí nic neřikal. Nevíš kterej sklep by byl po panu Procházkovi?“ Kouká na jednotlivé kóje a jde za mnou.
„Nevim,“ zabručim zatímco zápasim se zámkem.
„Ukaž, s těmahle zámkama jsem se něco nablbla. Když mi bylo jako tobě nosili jsme je s kámošema na krku,“ odstrčí mě od zámku a sama s ním dvakrát prudce škubne načež zámek povolí.
„A je to,“ hrdě se narovná a čeká.
„Nechceš něco aspoň podržet?“ nabídne se a strčí hlavu do naší kóje, kde je asi dvacet pytlů brambor od mámy bráchy ze vsi. Fakt mě ta ženská vytáčí. Ani nevím proč, nebo jak, ale popadnu můj starej skateboard, kterej stojí v rohu sklepa už asi pět let, napřáhnu se a vší silou jí praštím po hlavě. Chvíli zůstane nehnutě ležet.
„Co to.....?“ zbytek její myšlenky i pokus o zvednutí se zanikne v tupých ránách, které na ní dopadají. Skoro ani nekřičí. Jenom trošičku. Asi jako když vám někdo skateboardem láme lebku na tisíc kousků. Nevím kolik ran padlo, ani kam všude, ale když jsem konečně hotovej, zjišťuju, že v ruce už nedržím skateboard, ale ségřiny brusle. A jsou celý od krve. Sakra. Za chvíli začne zima a budeme chtít jít bruslit. Otřu krev z bruslí do toho hnusnýho bílýho svetru. Bílýho... byl bílej ještě před deseti minutama. Haha. Teď už je víc rudej s nepravidelnejma flekama, který se postupně rozlejzaj po celým jeho povrchu. No... a co teď s ní?
Horko těžko přestěhuju pytle s bramborama ven do uličky a odtáhnu jí do rohu sklepní kóje. Bože, musí mít aspoň metrák. Pytle dotahám zpátky aby nebylo vůbec nic vidět. Na zemi je naštěstí hromada hadrů a bordelu, který stačí jen trochu přestlat a už není poznat, že by se tu něco stalo. Vždyť se přece nestalo nic. Sklep zamknu a vydám se po schodech. Ve druhým patře ale u dvěří sedí černej čokl. Sakra, na tebe jsem zapomněl, ty vometáku. Co s tebou? Zabít psa není asi úplně nutný. Vezmu radši vodítko a psa odvedu aspoň ven do parku, kde ho odepnu, sundám mu vodítko a obojek a po cestě všechno hodím do popelnice. Pes mě naštěstí nepronásleduje. Běhá parkem a je evidentně v pohodě, nic ho netrápí. Stejně jako jeho paničku.
„Kdes byl tak dlouho?“ vyjede na mě máma jen co zaklapnu dveře.
„A kde ses tak zamatlal? Co to je? Vypadá to jako krev!“ pokračuje v monologu a já se podívám na svojí bílou mikinu na které je několik fleků rudé barvy.
„Já jsem... pomáhal tý sousedce z druhýho patra.“
„S čim zase?“
„Zranil se ten její pes... tak... no jela na veterinu, doprovodil jsem jí a nesl toho psa.“
„Abyste se z ní taky nezbláznili, bože,“ zakroutí máma hlavou a vezme si nákup.
Já usednu zpátky k počítači a mačkám mezerník abych mohl pokračovat. Sakra, ale dal bych si cígo.