Je fajn, když..

Je fajn probudit se vedle ženy, kterou milujete. Večer si jdete lehnout s tou krásně hřejivou jistotou, že první, co po rozlepení očí uvidíte, bude to stejný, co jste viděli před šesti hodinama. Jen to bude zmuchlanější, otlačenější a nenalíčený. Jak říkám, je to krásnej pocit, pokud ta druhá osoba žije.
V opačným případě zažijete po ránu pěknej šok! Teda, větší než obvykle. Srdce máte až na osmičkách, zběsile tluče, v hlavě najednou prázdno a nenapadá vás kloudný vysvětlení. Několikrát do ní zkusmo šťouchnete, jestli nespí tvrdějc než jindy, to ty její nový prášky na spaní. A nakonec se ukáže, že spí nejtvrdějc. Nafurt. A do prdele!
Začnete panikařit, běhat po bytě, zapalovat jednu cigaretu za druhou, přemýšlet, což teda vůbec nejde, kopat do sebe panáky a jednat bezmyšlenkovitě.
Začnou vás napadat takový blbosti, jako že najednou dojdou policajti, i když vlastně nemají důvod, nebo prostě že se vám někdo vetře do bytu, uvidí ji tuhou v ložnici a už se vidíte, jak se vám kouří na elektrickým křesle z roztrkanýho věnce. Všechno je to samozřejmě blbost! Kdyby policajti měli záminku, tak jsou tu třikrát!
Musím si dát cigáro. Sedím na pelesti postele, sleduju kouř, kterej stoupá ke stropu, a rozpomínám se na události minulýho večera. Poslední světlou vzpomínkou je pátý pivo dole v baru a miska oříšků. Kolem desátý dorazil Dan , něco slavil a tak poroučel panáky ve velkým.
Ležet vedle mrtvoly je strašně divnej pocit. Máte nepochopitelnej strach, i když vám zákonitě už nic udělat nemůže. Jsem tak zblblej z televize, že se bojím, aby mě nezabil její duch. Kravina a povídačky pro děcka! Stejně se dlouho přemáhám, abych se na ni podíval jen koutkem oka. Vstanu a obejdu postel k její hlavě. A hele, krvavej polštář. Začíná se to vyjasňovat. Cestou do kuchyně si málem rozříznu chodidlo o střepy na podlaze a dílky skládačky do sebe naráz zapadnou jako nic. Určitě mě po návratu domů neušetřila jejího obvyklýho slovního průjmu o tom, jakej jsem nemožnej ožrala a hňup, a já po ní za odměnu mrskl první věcí, kterou jsem nahmatal. A trefil jsem se. Poprvý za deset let našeho společnýho soužití. Náhoda?
Z rozjímání mě vytrhne nepříjemný drnčení telefonu. Policajti, napadne mě okamžitě. Skoro nedýchám a jen čekám, až zmlkne. V hlavě mi to šrotuje jako nikdy. Musím ji odsud dostat! A co nejrychlejc! Vyhrabal jsem několik prostěradel a za pomoci izolepy a šňůry na prádlo z ní udělal výstavní mumii. Nebylo to vůbec lehký a pořádně jsem se při otáčení tuhé hromady masa zapotil. Kdybych včera tušil, kolik s tím bude rachoty, tak rači přenocuju na hajzlíku v baru. Kráva blbá. Nepřestává mě srát ani po smrti. Doprdele, zasněně čumím z okna a přitom jsem jednou nohou v krimu! Dělej, idiote, přemýšlej, kam s ní! Musím ji odvézt někam daleko, to je jasný. Jenže jak s ní do auta, když je čtvrtek dopoledne a všude halda lidí? Už to mám!
Klika, že je půlka prosince a nasněžilo. Přitáhnul jsem ze sklepa takovej ten futrál na lyže, kterej se dává na střechu auta. Do toho se snad vleze. Svalil jsem ji do něho jedním kopnutím, jen to žuchlo. Jako šitý na míru! Celej kolos jsem došoural ke dveřím, vyvětral a skočil pro souseda. Chudák. Kdyby věděl, že mi pomáhá se starou a ne se zimní výbavou. Ujel jsem skoro padesát kiláků, než jsem se odvážil zastavit u opuštenýho lesíka, kterej je na schovávání mrtvol víc než ideální. Teď už jsem byl na futrál sám a málem jsem si při sundávání zlomil nohu, do hajzlu! Ale rozbitý zadní okýnko mě teda sere víc, škoda, že není srpen.
Za neustálýho krákání havranů nad hlavou jsem mrtvolu dosmýkal zhruba doprostřed, trochu ji zahrnul hlínou a sněhem a rychle šel zpátky k autu. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neví.
Následující týden byl nejvíc na hovno. V kvartýru je nezvyklý ticho a klid, nemám po kom řvát, nikdo mi neudělá dobrej stejk, nekoupí pívo. Tak nevím, jestli jsem udělal dobře. Furt jsem se snažil brát to z tý dobrý stránky, jako že mám klid od ženské a tak. Ale v zadu v srdci jsem cítil, že to není úplně ok. Zkusím to umlčet chlastem.
Je fajn mít vedle sebe člověka, kterej je s váma i přes všechny kraviny, který uděláte. Je fajn mít ho na dosah, abyste mu mohli kdykoli stisknout ruku na znamení vděku či oddanosti. Je fajn, když je ten dotyčnej živej a všechno to krásný může vnímat s váma, ale jsou situace, kdy vám musí stačit jen její hlava narvaná hluboko v mrazáku.