Bon a pétite Ezekiel, bon a pétite...

Pitevna páchla chemikáliemi a byla osvětlena pouze několika zářivkami, takže její rohy a zadní část tonuly v naprosté tmě. V napjatém tichu se ozívalo pouze šumění radiátorů a šouravé kroky postaršího muže v bílém plášti, který se zastavil nedaleko stolu, překrytého neprůhlednou fólií. Ezekiel si tisíckrát provedenými pohyby začal na malém pultu připravovat své nástroje. Trpělivě je rozložil na sterilizovaný hadřík, jeden vedle druhého v přesném pořadí, tak jak byl zvyklí a jak to vyhovovalo jeho puntičkářskému já.
Ezekiel věděl, že se nic nesmí uspěchat a vše musí být naprosto dokonalé. Klient neměl rád chyby a byl perfekcionista, takže od něho očekával perfektní výkon. Ne očekával, nýbrž vyžadoval a Ezekiel ho nehodlal zklamat. Už kvůli sobě ne. Jsou horší věci než smrt a dotyčný klient se v podobných věcech podezřele dobře vyznal.
Ezekiel si při své práci připadal jako pianista na koncertě. S tím rozdílem, že jeho kostnaté prsty se nedotýkaly kláves ale míst, kudy bylo potřeba vést chirurgický řez. Ale vše ostatní zůstávalo, pouze mělo jiné zastoupení. Skalpel byl piánem, on spokojeným pianistou a „nebožtík“ němým obecenstvem. A to, že se ten údajný nebožtík čas od času pohnul a bylo třeba ho znovu uspat, bylo pouze malím vyrušením. Vyrušením, které se postupem času musel naučit ignorovat.
Živí nebo mrtví, na stole byl pouze kulinářským objektem, ať už to znělo jakkoliv hrůzně. Pouze hromada masa, kterou bylo potřeba důkladně rozřezat na plátky, vyjmout z ní orgány a následně vše servírovat na stříbrný podnos s nezbytnou oblohou v podobě olejem nasáklých brambor. Tak, jak to měl jeho klient rád…

Dotyčný klient čekal v čalouněném salónku, obklopen starožitným nábytkem a pohledem objímal mladou dívku, postávající nedaleko nástěnných hodin, přičemž si pomalými pohyby hladil rozkrok. Pohledem sadisty přesunul zrak na její pevné poprsí, dosud schované pod bílou košilkou a dávajíc o sobě vědět pouze naběhlými bradavkami.
Klient dívce pokynul, aby se posadila vedle něho. Učinil tak lehkým pohybem ruky, aniž by od ní odtrhl pohled. Byla bledá, tak jak vyžadoval. Nechyběl jí nepřítomný výraz, ani potlačovaný strach v očích.
Stačila chvilka a dívka se jala plnit jednotlivé položky ve scénáři. Nejprve si začala rozepínat knoflík po knoflíku a odhalovat dokonale tvarovaná ňadra. Když skončila, odložila košilku na malí stolek a malýma ručkama si je nadzvedla, tak aby si mohla strčit jednu z bradavek do úst. Karmínové rty splynuly s bledou kůží, poté se odtrhly a skrze ně vyplul jazyk. Jeho špička pořádala neúnavné nájezdy na bradavku, kroužila kolem ní a tiše jí sála.
Dívka si po chvíly přestala s laskáním a osvobodila jeho ztopořený úd s mučivého sevření kalhot. Poté se nad ním nahnula, políbila naběhlí žalud a vrazila si ho hluboko do krku. Odezva přišla téměř okamžitě a dívka ucítila na s vích prsou horké semeno, pomalu stékající směrem dolu. Nabrala si ho na prst a nechal kapat do s vích úst.
Klient zasténal a pocítil zvířecí chtíč. Oči se mu podlily krví a skrze pevně sevřené rty vykoukla dvojice špičáků. Dívka vytušila změnu, přestala si olizovat prst a tázavě se na něho zadívala. Její tvář, lesknoucí se pod náporem spermatu, se zkřivila těžko potlačitelným strachem. Zorničky se jí hrůzou rozšířily a někde hluboko si začala uvědomovat, že je pouhým předkrmem. Chtěla se odtáhnout, ale jeho sevření bylo železné. Zachvátila jí panika a při pohlednu na jeho zvířecí grimasu vykřikla…

O necelou hodinu později vkročil do salónku Ezekiel, tlačíc před sebou vozík s připraveným „jídlem“. Koutkem oka zavadil o dívčino bezvládné tělo a snažil se nevnímat její bestiálně potrhaný krk, jakoby zmuchlanou tvář a zkrvavělí řitní otvor.
Klient stál opodál, pozorujíc malbu vycházejícího slunce. Ústa a kravatu měl od krve, ale jeho tvář už nehostila tu zvířecí grimasu ani sadistický pohled. Ne, teď více než kdy jindy se ta zrůda podobala antickým bohům. Byla sochařským dílem, tak podmanivá, jak jen dokáže zlo být.
Ezekiel zaparkoval vozík před jedním z křesel a trochu poodstoupil. Klient odtrhl zrak od malby, posadil se do křesla a krutě se na Ezekiela usmál. „Příteli, mám o tebe starost. Tvé tváře blednou a strach v tobě den ode dne sílí. Cítím ho. Rozlévá se ti v duši. Stejně jako jí,“ kývnul na mrtvou dívku. Jeho hlas připomínal šepot listů, zurčící říčku vinoucí se v lese.
Ezekiel přikývl. „Bojím se tmy. Chybí mi slunce.“
Klient sebou trhl a lehce se otřásl. „I mě Ezekiely, i mě chybí. Vzpomínky nelze tak snadno potlačit. Pořád jsou tady. Jen časem poněkud vybledly a ztratily teplo. Ale jsou tu, to je důležité. Vy lidé zapomínáte rychle. Ty Ezekiely, zapomínáš rychle. Konec konců,“ usmál se, přičemž mu vykoukly hroty špičáků. „proto jsi stála naživu. A teď příteli,“ Klient popadl bronzovou číši po okraj naplněnou dosud horkou krví a pokynul mu. „Přisedni si ke mně. Rád večeřím lidi z lidmi.“ Opět se usmál. „Morbidní, nemyslíš?“
Ezekiel přemohl hrůzu a přestože se mu chtělo zvracet, poslušně se posadil.
Klient si dovolil doušek s číše, chvíli převaloval krev v ústech a poté přikývl. „Znamenitá. Plná vzpomínek. Ale teď se pojďme posilnit. Jak že to vy francouzi říkáte? Už vím: Bon appétit Ezekiel, bon apétite...