Za trest!

Vykřikla jsem. Odporná pařáta se špinavými a polámanými nehty se ale ne a ne odtrhnout od mého již tak dost zmrzačeného boku. „To bolí, prosím už dost!“ vzlykla jsem v marné naději, že vzbudím ve svém trýzniteli alespoň jiskřičku soucitu. Pche. Jediné, co jsem si vysloužila byl další kopanec kovovou podrážkou dozorcovy boty šikovně mířený na ta poslední dvě nezlomená žebra. Zasténala jsem a jediné, co mě drželo na nohou, byly okovy, které mi zkrátka nedovolily se složit na špinavou, výkaly a krví zaneřáděnou podlahu. Vrhla jsem letmý pohled na zmordované bezvládné tělo mé sestry.

Se zuřivou razancí se ve mně mísily pocity zhnusení, strachu, nenávisti a zoufalé bezmoci. Až jsem se divila, že má oslabená tělesná schránka pod náporem všech těch emocí nepukne. Odporný chlap se znovu zachechtal. „Taky neteče.“ A jal se řezat do dalších mých pih. Nechápala jsem, proč to dělá. Nechápala jsem už vůbec nic.

Poté, co mě se sestrou vyvlekl pološílený dav z naší chalupy do města, nějak jsme se ocitly v městském žaláři. Tam už na nás čekal jakýsi církevní hodnostář, kterého jsem v životě neviděla, jeden muž od nás z vesnice a několik servilních přisluhovačů. Tomu, co následovalo, říkal onen nabubřelý chlap v církevním rouchu spravedlivý soud, ale ve skutečnosti se jednalo o prosté obvinění z něčeho tak absurdního, jako je čarodějnictví. A proč? Protože jsme se se setrou obětovaly a dlouhé hodiny jsme vysedávaly u nebohé, na smrt nemocné rodičky a snažily jsme se jí porod alespoň trochu usnadnit. Nebyla naše vina, že ona žena několik hodin po nelehkém porodu zemřela, ani že se dítě narodilo již mrtvé. Za nic z toho jsme nemohly. To si ale manžel té nebožky nenechal vysvětlit. Bylo nad slunce jasné, že to on je strůjcem této šílenosti.

Znovu mnou projela vlna bolesti, když mou pokožku rozřízl tupý nůž. Zaryla jsem zuby do popraskaných, zkrvavených rtů. Bože, už dost! Jako by nestačilo, že mě nutili se dívat na to, jak mučí mou nebohou sestřičku. Jako by už nebylo dost bolesti, když mi postupně přelámali všechny kosti v levé paži od ramene až po články prstů. Jako by tohle šílenství s honem na takzvané čarodějnice nemělo mít nikdy konce. Čím jsme se provinily? Čím? Tím že jsme se snažily pomoci? Tím, že jsme se tupě nepoddávaly chorobám a snažily se trpícím lidem alespoň trochu pomoci? To to byl vážně takový hřích?

Ten polonahý muž, ne, to zvíře, které mě i mou sestru přivedlo na pokraj smrti, se ode mě konečně vzdálilo. „Žádné z těch znamének nekrvácí, pane. Ani u jedné.“ Muž zahalený v církevním hábitu se vynořil ze stínů jako sám ďábel a s falešným politováním v očích, které tak příhodně doplňoval krutý úsměv na bezkrevných rtech, zavrtěl hlavou. „Zdá se tedy, že není jiná cesta. Připravte hranici!“ Ledová ruka strachu pevně stiskla všechny mé útroby, až z nich zbyl jen uzlík slepený vlhkým děsem. S nepopsatelnou bolestí v srdci, která v té chvíli předčila všechnu tu bolest způsobenou mučením, jsem pohlédla na sestru a modlila jsem se, aby už neotevřela oči. Aby už byl konec alespoň jejímu trápení. Aby ona nemusela skončit se mnou v plamenech. Jenže v tu chvíli, jako by mi to snad všichni bohové a duchové dělali schválně, to nebohé dítě otevřelo oči.

Slunce oslepilo mé, na tmu již přivyklé oči. Na náměstí se sešlo snad celé město. Banda tupých čumilů! A nikdo nic neudělá, aby nás zachránil, tomu se říká vděk za hodiny prosezené u jejich nemocných dětiček!

K hranici mě museli takřka dotáhnou, stejně jako moji sestřičku, jelikož ani jedna z nás nebyla s to se po zmrzačených nohou pohybovat. Když nás obě přivazovali ke kůlu, přidal se k tomu pocitu hrůzy z nadcházející smrti ještě jakýsi záludný šepot kdesi v hlubinách mé mysli, který říkal, že tohle neprožívám poprvé. Ušklíbla jsem se. Taková pitomost.

„Marie?“ ozvala se slaboučkým hlasem sestra.

„Ano?“

„Mám tě ráda.“ Do očí se mi nahrnuly až doteď úspěšně zadržované slzy. Sklopila jsem hlavu, moje hrdost zkrátka nechtěla, aby někdo z těch fanatiků viděl můj pláč. „Já tebe taky,“ špitla jsem, když kat podpálil hranici.

Dávila jsem se. Kouř hnaný hladovými plameny, které jako by své horko braly ze samotných útrob pekelných, mě dusil. Nekonečnou dobu jsem se dávila, než k mým nohám dosáhly první ohnivé jazyky. Než jsem ale stihla na tu nepopsatelnou bolest reagovat, pročísl vzduch sestřin křik. Ten zvuk mě bodal přímo do srdce a bolest, kterou způsoboval, byla stejná, ne-li ještě horší než ta, která se šířila od mých ohněm stravovaných nohou. Ta trýzeň už se dál nedala snášet. Se slzami v očích jsem zařvala, chtěla jsem z toho pekla pryč.

 

Celá zpocená jsem se s křikem posadila. Srdce mi v hrudi tlouklo s frekvencí ne nepodobnou úderům sbíječky. Zase další z těch nočních můr. Proč? Proč se každou noc musím nořit do těch bezedných hlubin zoufalé bolesti. Nikola se na posteli na druhé straně pokoje jen nespokojeně zavrtěla a spala dál. Záviděla jsem své spolubydlící její klidné spaní, které se nedalo přetrhnout ani mým zoufalým křikem. Položila jsem se zpátky do postele a ihned jsem se odporem zase zvedla. Polštář i s prostěradlem byl dokonale propocený. Ohrnula jsem ret v znechuceném šklebu. Ach jo. Místo marných pokusů opět usnout jsem se posadila na parapet a zírala jsem na noční panorama Prahy a znovu jsem přemítala o těch snech a halucinacích. Mívala jsem je odjakživa, nebo alespoň od těch dob, co jsem si byla schopná vybavit. Rezignovaně jsem si povzdechla, když jediný psycholog nebo psychiatr v celé republice nebyl schopný určit příčinu těch snů a denních výjevů. Já na to přijdu asi jen těžko. Otevřela jsem okno a nahmátla jsem krabičku cigaret. Nespokojeně jsem s ní zahrkala. Poslední.

Dav mě natlačil až ke špinavému, desítkami rukou ohmatanému sklu. Něco jsem podrážděně zavrčela a netrpělivě jsem odpočítávala zbývající zastávky. Vážně, ty ranní tlačenice v tramvaji nebyly nic pro mě. Ospale jsem zírala z okna a z umaštěného skla se na mě mračil můj vlastní odraz. Síla, s jakou se mé noční můry podepisovaly do kruhů pod očima, mě trochu děsila. Ale co jsem s tím mohla dělat? Zpoza zástavby se vynořilo ono tak známé panorama Hradčan. Spokojeně jsem se usmála. Temné olejovité mraky toho rána visely tak nízko, až jsem měla dojem, že se vrcholek Petřínské rozhledny musí každou chvilkou zanořit do jejich vlhkých útrob. Dodávaly tak celé scenerii onen přízračný gotický nádech, pro který jsem vždycky mívala takovou slabost. Tramvaj zahnula a já v tu chvíli málem omdlela. Těžkou peřinu mraků na okamžik prozářilo slunce. Když ale jeho paprsky dopadly na mojí tvář, já už se dívala na zcela jiné slunce. Tedy ne tak na jiné, ale v úplně odlišné době.

 

Do očí se mi draly slzy. Nyní už ale nebyl na vině ten štiplavý kouř, jenž se stále ještě ploužil nad troskami padlé Ílion. Ne. Za mé slzy mohla nebetyčná hrůza, která mě jímala při pohledu na skalní útes nad námi. Bojovala jsem s nutkáním pohlédnout vzhůru. Stále jsem slyšela to zoufalé volání: „Maminko!“ Tón hlasu mého malého chlapečka se zařezával do nejhlubšího nitra mého srdce a způsoboval ochromující bolest. Z hloubi duše jsem proklínala toho bezcitného netvora, který držel mého synka za ruku. Snad to byl sám Meneláos, kdo ví. Zírala jsem na dvě siluety, které se ostře rýsovaly proti, vůči mému bezbřehému neštěstí netčeným, slunečním paprskům. Kouřem naplněný vzduch prořízl žalostný výkřik ze skály shazovaného dítěte. V okamžiku, kdy se ozvala tupá odporná rána, jsem se pološílená bolestí sesunula v mdlobách k zemi.

 

Cítila jsem, jak mě někdo jemně popleskává po tvářích. „No tak, slečno, proberte se.“ Slečno? Copak ti lidé nevědí, jak mají správně oslovovat tak vysoce postavenou osobu z veliké Ílion? Otevřela jsem oči a už už jsem chtěla podotknout něco hrozně jedovatého, když jsem si uvědomila, že zírám do tváře v kostýmku oděné ženy ve středních letech, která mě křísila. Seděla jsem v přecpaném vozu tramvaje a všichni ti lidé na mě vyděšeně zírali. Clonou hrůzy, kterou mě mé podvědomí nechalo projít, se ke mně donesla slova, která ta žena musela snad již po sté opakovat. Omluvně jsem se na ní usmála, něco jsem zamumlala a na příští zastávce jsem i přes notnou dávku jejích námitek vystoupila. Snažila jsem se donutit svou unavenou mysl, aby se zorientovala. Když se mi to konečně podařilo, s nemalou úlevou jsem zjistila, že jsem vystoupila jen o jedinou zastávku dřív než obvykle a že to na přednášku stále bez problémů stíhám.

Již jsem stoupala po schodech univerzity, ale mé pochmurné myšlenky mě stále neopouštěly. Proč já? Musela jsem se ušklíbnout nad patetičností oné situace. Jaký má smysl pokládat si stále jednu a tutéž otázku? Žádný. Jenže já jsem se ani po všech těch děsem a bolestí neplněných letech nedokázala smířit s tím, že bych měla mít tak neskutečně živé vidiny až do smrti. To zkrátka nešlo. Vždyť už teď jsem se pohybovala na hranicích šílenství a tamější celník na mě vyzývavě pomrkával a rukou mě vábil k návštěvě hájemství nemocného rozumu, jež strážil. Při té představě jsem se chtíc nechtíc musela usmát.

S úsměvem stále na rtech jsem sebou hodila do jedné z posledních volných lavic a snažila se zapudit nepříjemně vtíravý hlas, který mě upozorňoval na fakt, že se mé vidiny začínají opakovat čím dál častěji. Než se má rozháraná mysl byla schopná soustředit na tuto palčivou skutečnost, přerušil tok mých myšlenek do třídy vcházející profesor. Rty se mi zkroutily do úšklebku. Nikdy jsem toho nepříjemného, na půl plešatého pedanta neviděla raději.

Jestli jsem na biofyzice měla problém s udržením pozornosti, tak na přednášce následující bylo neřešitelným problémem jen neusnout. Ne že by mě výklad o geneticky modifikovaných živočiších nezaujal, ale celý můj organismus už zcela prokazatelně trpěl nedostatkem klidného spánku. Svůj boj s únavou jsem s definitivní platností prohrála někde mezi vepřovým a hovězím dobytkem s nadměrnou svalovou hmotou.

 

Otevřela jsem oči akorát včas, abych zahlédla poslední zbytky slunečního světla mizející za obzorem. Do nosu se mi vloudila příjemná vůně pečeného masa. S bolavou předtuchou jsem se otočila a prohlédla jsem si celou vesnici se všemi jejími dlouhými domy, pomalovanými stany a nespočtem obyvatel. V tu chvíli mě zezadu popadly dvě silné ruce. Vykřikla jsem. Můj muž se na mě ale jen zazubil a vtiskl mi na rty krátký polibek. „Co se děje? Jsi dneska hrozně smutná.“ Zoufale jsem sklopila hlavu. Tentokrát jsem si s jistotu uvědomovala, že už jsem tento den někdy prožila a tíživé vědomí věcí nadcházejících mi podlamovalo kolena čirou hrůzou. S vypětím všech sil jsem svého manžela poslala za dětmi k ohni s tím, že hned přijdu. Něco ve mně chtělo křičet, varovat je. Ale z nějakého důvodu jsem zkrátka nebyla ani přes veškerou svou snahu schopná ze sebe dostat něco víc než jen přidušený sten. A v tom okamžení, kdy jsem přemítala, jestli má dcerka v klidu spí, když jsem sledovala spokojený úsměv na tváři svých dvou synů a jejich otce, přesně tehdy se údolí otřáslo prvním výstřelem.

Propukla panika. Muži běželi pro své luky, šípy a tomahavky, a ženy se, seč mohly, hnaly k domům, kde spaly jejich nejmenší děti. I já jsem cítila, jak mě mé nohy nesou vstříc nevyhnutelnému osudu. Doběhla jsem do našeho týpí akorát ve chvíli, kdy se ti bílí ďáblové na koních prodrali do vesnice. Všude se ozývaly hrozné rány a já věděla, že je se vším konec. Nezáleželo na tom, jak jsou naši válečníci stateční, s kouzelnými holemi plivajícími oheň, které vlastnili ti bílí zlí duchové, se nemohly naše zbraně měřit.

Dcerka se probudila a nespokojeně zakňourala. V přítmí stanu jsem nahmatala její ručku a přivinula jsem si ji do náruče. Plakala jsem. Je konec. Látka stanu se zavlnila a dovnitř se vpotácel mladší z mých dvou synů, Černý lišák. Nestačil ani otevřít ústa a sklátil se k zemi jako podťatý. Byla jsem tak vyděšená, že jsem se již nezmohla na nic jiného než na vzlyky, kterým se zoufale nedostávalo vzduchu. Odvrátila jsem oči od synova mrtvého těla a přitiskla jsem svou dcerku ještě blíže k sobě. Vchod do stanu se rázně rozletěl. Stál tam muž. Třímal v ruce žhnoucí pochodeň a něco křičel.

Neznala jsem jeho jazyk. Netušila jsem, co říká. Nechtěla jsem se na něj ani podívat. S hrůzou jsem třeštila oči kamsi do tmy za ním. Náhle jsem mezi vším tím nervydrásajícím hlukem rozeznala jediný krátký výkřik následovaný tupou ranou. Do úzkého výřezu venkovního světa, který mi poskytoval nyní již nezakrytý vchod do týpí, vpadlo cosi těžkého. Chvíli mi v tom nejasném světle trvalo, než jsem byla s to rozpoznat, oč se vlastně jedná. Když jsem ale tu zdeformovanou kupu čehosi identifikovala jako hlavy zbavené tělo mého manžela, zatmělo se mi před očima. Palčivá bolest se jen znásobila, když mi ten bílý muž v podivných šatech vyrval z rukou moji malou holčičku. Nemusela jsem se ani dívat, abych věděla, že je mrtvá. Vrhla jsem se na něj a zoufale jsem mu šla po krku. Neskonalá bolest, které kdesi ve mně pramenila se silou zimních vichřic, mě hnala vpřed. Než jsem mu ale stihla nějak výrazněji ublížit, projela mnou ostrá bolest a já se propadla do temnoty. Poslední, co se mě doprovázelo na cestu do věčných lovišť, byla slova mého vraha, jejichž smysl mi ale unikl. „A máš to, ty indiánská couro!“

 

Se srdceryvným vzlykem jsem sebou trhla. Vzápětí jsem zjistila, že mé tváře jsou ulepené od slz a že na mě celá třída, profesora nevyjímaje, nepokrytě zírá. Někteří se nejapně smáli a měli zcela nemístné poznámky, ale většina z mých spolužáků se tvářila značně vyděšeně. Nemohla jsem jim to mít za zlé, což mi ale nezabránilo se zle utrhnout na mou spolusedící, která se s tím mnou tak nenáviděným výrazem soucitu starala, jestli mi nic není. Co to je pro všechny bohy na nebesích za nesmyslný dotaz! Vypadám snad jako člověk, který je v pořádku? Jestli ano, tak je to nanejvýš zvláštní, poněvadž si tak rozhodně nepřipadám. Spěšně jsem se omluvila, shrábla veškeré své věci do tašky a napůl šílená zoufalstvím jsem vyběhla ze třídy.

Zastavila jsem se až na záchodech, kde naštěstí touhle dobou nikdo nebyl. S roztřesenýma rukama jsem pustila studenou vodu a opláchla jsem si uslzený obličej. Za co? Proč? A stále ty samé otázky. Dneska již potřetí. Zděšeně jsem polkla. Tak zlé to ještě nikdy nebylo. Vzdychla jsem, jen kdyby ty sny nebyly tak živé. A znovu jsem byla nucena uvažovat, proč mívám tak autentické vidiny, jejichž síla kolikrát přetlačí mé vlastní vzpomínky. Kousla jsem se do rtu, když jsem si konečně s plnou silou uvědomila, že si nejsem schopná vzpomenou na předloňské Vánoce, ani na oslavu mých posledních narozenin, ale že bych s jistotou zapáleného věřícího mohla popsat kteroukoli tragédii, jež se v dějinách lidstva udála. V ten moment se mi podlomila kolena a já se ne nepodobna tomu příslovečnému domečku z karet sesypala na studenou zem.

K nějaké činnosti mě donutily až otevírané dveře a dívčí smích. Nestála jsem o žádné nadbytečné publikum. Už jsem dneska způsobila povyražení dost. Urychleně jsem se zvedla, jakžtakž jsem se upravila a vystřelila jsem ze dveří, div jsem neporazila ony právě příchozí. Při pohledu na nástěnné hodiny v hale jsem dospěla k názoru, že vracet se na posledních deset minut přednášky nemá smysl, a vydala jsem se směrem k metru a do práce.

Připravovat smažená kuřata a olejem nasáklé hranolky je možná ne příliš voňavá a mnohdy bolestivá práce, ale je na ní sympatická jedna zásadní věc – nevyžaduje žádné hlubší mentální schopnosti, tudíž se nad ní nemusí příliš přemýšlet. Tento aspekt mnou nepříliš milované brigády mě v ten den utěšoval jako snad nikdy dřív. Jestli jsem totiž nebyla něčeho ve svém politováníhodném psychickém stavu schopná, bylo to právě jakékoli přemýšlení. Všechno se se mnou povážlivě točilo a já jsem měla co dělat, abych se v tomto takřka delirantním stavu udržela na nohou. A to se všechno mělo ještě zhoršit. Vzala jsem si na chvíli pauzu, abych se v klidu napila, když mé podvědomí nezklamalo a připravilo mi další výlet do hrůzných halucinací.

 

Přepálený olej najednou zavoněl zcela jinou příměsí a já zjistila, že místo plastové lahve s minerálkou držím v ruce stříbrnou číši naplěnou červeným vínem. Obezřetně jsem se rozhlédla po ohromném impozantně dekorovaném sále i po všech hodujících. Chvíli jsem poslouchala živou francouzštinu plynoucí ze rtů postaršího muže sedícího vedle mě. Rozmlouval se ženou po jeho druhém boku o svatbě. O svatbě Jindřicha Bourbonského a Markéty z Valois. Při zaznění těchto jmen se kdesi v hloubi mě samotné vzedmula vlna strachu, nebyla jsem ale schopna říci proč.

„Máme to ale parný srpen, že?“ začal konverzaci tím nejneoriginálnějším způsobem mladík naproti mně a věnoval mi oslnivý úsměv. Také přičiněním jeho poznámky jsem si uvědomila, jak jsou těžké šaty, v nichž jsem byla sešněrovaná, nepohodlné a jak nepříjemně se v nich potím. Nespokojeně jsem se ošila a zmohla jsem pouze na chabý úsměv a tiché: „Oui, monsieur.“ „Ale můj podkoní říká, že za pár dní by ta vedra měla přejít, prý snad kolem svátku svatého Bartoloměje. A můj podkoní má na počasí nos,“ chlubil se dál, ale já ho poslouchala jen napůl ucha. Ponořená v neurčité představě čehosi velmi špatného jsem ztěžka polkla a odložila jsem číši, víno mi v tu chvíli dočista přestalo chutnat. Zahleděla jsem se do šedavě modrých očí svého společníka, který se mě vší silou snažil zaujmout. Zmocnil se mě silný dojem, že na svatého Bartoloměje se toho změní víc než jen počasí. A měla jsem pravdu.

Nemohla jsem té svatobartolomějské noci pořádně usnout. Otec vysedával kdesi v hospodě a chůva usnula, jen co složila hlavu na polštář. Měla jsem o tatínka strach, před dvěma dny ho postřelili a on si stejně nedal říct a do té hospody šel. Co když příští útok těch hugenoty nesnášejících katolíků nepřežije? Po nekonečných hodinách převalování a upravovaní polštáře se i mně podařilo na nepatrnou chvilku propadnou do říše pomatených snů. Nebylo mi ale dopřáno spočinout v náruči spánku dlouho. Na obloze nebylo ještě ani stopy po svítání, když do dveří mého pokoje vpadl můj snoubenec a držel si krvácející bok. „Zabili ho. Zabili admirála de Coligny!“ Ta slova způsobila, že jsem chladnou čepel smrtonosného nástroje, kterým tatínka nejspíš probodli, cítila i na svém hrdle. „Pojď!“ křikl na mě ode dveří ten posel špatných zpráv. Jen tak napůl oblečenou mě popadl za ruku a táhl mě temnou chodbou a mumlal něco o bezpečí. V místnosti, kde jsme se měli ukrýt, na nás ale čekala jen krvavá spoušť v podobě našich zavražděných přátel. „Merde!“ zaklel můj drahý a táhl mě zpátky ke dveřím. Tam už ale stáli ti krvechtiví fanatici.

„Au revoir, monsieur, pozdravujte v pekle,“ pronesl jedovatě jeden z dvojice a ocelová kule vášnivě políbila hruď mého snoubence, přičemž na jeho košili zanechala rudý, stále se zvětšující krvavý květ. „Proč?“ vzlykla jsem. „Proč nás prostě nemůžete nechat na pokoji? To je vážně takový hřích věřit v jiné principy, než které uznáváte vy?“ ptala jsem se zoufale. „Oui,“ pronesl prostě a jednoduše hlasem postrádajícím jakékoli emoce druhý z mužů. Načež zazněl výstřel.

 

„Dost!“ vykřikla jsem a cukla jsem sebou bolestí. Z očí se mi opět řinuly slzy. Tentokráte však nebyla na vině jen ta vidina nesmyslného násilí, ale také skutečnost, že se mi podařilo opřít se o rozpálenou plotnu na smažení. „Co blbneš?“ ptal se napůl se smíchem, napůl vystrašeně jeden z mých spolupracovníků. Chtěla jsem mu odpovědět, ale v tu chvíli se mi udělalo hrozně špatně a já jsem musela veškerou svou sílu vynaložit na to, abych se na místě nepozvracela. Bylo mi jasné, že musím pryč. Slabým hlasem jsem onoho mladíka poprosila, jestli by mě neomluvil u vedení a vytratila jsem se z kuchyně.

Toho dne mě čekala ještě jedna povinnost. Kamarádka slavila narozeniny a striktně si vyžádala, abych se dostavila. Seděla jsem naplněna zoufalstvím na jedné ze zastrčených laviček v parku a přemítala jsem, jestli jsem vůbec schopná se k ní doplazit. Celá má duše prodělávala jakýsi nekrotický rozklad způsobený tím návalem smutku, bolesti a utrpení. Usilovně jsem se snažila přijít celé té věci na kloub, ale jediné, čeho jsem tím docílila, byla třeskutá bolest hlavy. Mnula jsem si tepající spánky. Ty halucinace a sny. Ač mě ta myšlenka děsila, musela jsem přiznat, že spíš než to se chovají jako vzpomínky. Byly vždycky tak živé a autentické. Ale ne, to byl přeci nesmysl. Jak bych mohla mít vzpomínky na události, které se staly stovky, někdy i tisíce let před mým narozením. Ale stejně. Mé úvahy šly v tomto směru i dál. Nějaký spisovatel, tuším, že to byl Michael Scott, ve svém díle kdysi nadhodil myšlenku, že tím co z člověka dělá to, čím skutečně je, jsou jeho vzpomínky a zkušenosti. Takže co tedy jsem, když místo vzpomínek na události mého života je má hlava plná těch hrůzyplných výjevů? Jsem snad živoucí inkarnací lidských špatností? Je mým údělem nést všechny ty hříchy lidstva, které napáchali jeden na druhém? Poklesla mi ramena a již poněkolikáté toho bídného dne, kdy na stověžatou Prahu dopadlo jen několik málo slunečních paprsků, jsem se usedavě rozplakala. Copak mi nikdo nepomůže? Co jsem komu kdy udělala!

Zastavila jsem se a s rukou zvednutou jsem zaváhala. Zírala jsem na jméno na zvonku a nechtělo se mi ho zmáčknout. Hlava se mi ještě stále trochu točila a nebylo mi dobře. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli vím, jak jsem se z toho parku dostala zpátky na kolej, ale to bylo v tu chvíli jedno. Povzdechla sem si, tak když už jsem tady… Stiskla jsem zvonek a za malou chvilku už jsem seděla v přeplněném obýváku a poslouchala výtky na můj trestuhodně opožděný příchod. S omluvným úsměvem a chabými výmluvami jsem Denisu obdarovala malým balíčkem, ve kterém se skrýval přívěšek, po kterém takovou dobu toužila, a zaplula jsem do davu.

„Hele, skoč pro další láhev, je v mrazáku!“ houkl na mě kluk rozvalující se na pohovce vedle mě. „A co kdyby sis pro ní došel sám,“ navrhla jsem kousavě a zle jsem se na něj zašklebila. „Pěkně prosím.“ Znechuceně jsem si odfrkla: „No dobře.“ Prokličkovala jsem přeplněným bytem, našla onen kýžený domácí spotřebič a po menší potyčce s otevíracím mechanismem se mi podařilo mrazák otevřít. Popadla jsem láhev s alkoholem pochybné barvy a chtěla jsem dvířka zase přibouchnout. Ale ledový dech, jenž mě pohladil po rukou a tvářích, unesl mé vědomí do míst, odkud jsem ho nemohla vlastními silami odvést zpět.

 

Ledem obalená lopata mi vypadla z promrzlých rukou. Zvedla jsem prsty ke rtům a snažila jsem se je alespoň trochu zahřát. Jenže i můj dech ztratil v té lezavé zimě své dřívější teplo a mé prsty zůstaly nebezpečně prokřehlé. V břiše mi zakručelo. Snažila jsem se nevnímat křeče putující z mého již tolik týdnů nedobrovolným půstem trápeného žaludku. „Markéto, co to děláš?“ vyhrkla vyděšeně jedna z mých spoluvězeňkyň, „hýbej se, jinak zmrzneš, nebo si tě všimne dozorce a přijdeš i o ten nepatrný drobet jídla, který dostáváš.“ Zmučeně jsem se zadívala do Soniny ztrhané tváře, měla pravdu. Se snahou nevnímat všechnu tu bolest, která mnou projela při každém, byť sebemenším pohybu, jsem se shýbla pro lopatu a dál jsem v donekonečna se opakujícím kruhu zvedala ten primitivní nástroj a odhazovala ztvrdlou hlínu a kamení vykutané vězni pod námi. Další z našich spolutrpitelů hlínu odváželi ve vratkých kárkách a vraceli se s prázdnými.

Byla už tma, když se konečně ozval zvon ohlašující konec pracovního času. Neměla jsem ponětí, kolik hodin jsme strávili kopáním toho – no vlastně jsem ani nevěděla čeho. Bez projevu jakékoli emoce jsme uklidili náčiní a odebrali jsme se do vymrzlých prostor tábora, kde na nás čekala večeře, která by se s velkou dávkou nadsázky snad dala nazvat velice hubenou. Slupky od brambor a kus tvrdého chleba. Rozhlédla jsem se přítmím místnosti, kde jsme seděli. Nehledala jsem nikoho známého, to nemělo smysl. Každý den tu zemřelo na podchlazení, podvýživu, nebo rukou dozorců tolik lidí, že nemělo cenu dělat si přátele. Jediným člověkem, o kterého jsem byla ve svém zuboženém stavu schopna se zajímat, byla právě Soňa. Přivezli ji do tábora ve stejný den jako mě a moji rodinu. Ač jsem si na ně zakázala myslet, nedokázala jsem svou mysl odvrátit od vzpomínání na ten hrůzný výjev. Strýčka přitáhli před zeď a několik hodin do něj surově mlátili. A proč? Nevím, nepochopila jsem, čím se tak provinil. Tím, že měl na svět jiný názor než ta krysa stalinská? Tím, že si dovolil ve svých románech tento názor otevřeně přiznávat? Nemyslela jsem si, že bych kdy byla schopná pochopit, proč jsou lidé vystavováni tak neskutečné trýzni jen kvůli tomu, že se od ostatních v nějakém směru liší. Nakonec nebohého strýčka popravili a nás poslali pryč. Pod správu nápravně-pracovních táborů, jak tomu vznosně říkali. Pche, ve skutečnosti nebyl gulag, ve kterém jsme skončili, nic jiného než vězení, kde jsme byli všichni odsouzeni k pomalé a úděsné smrti vyčerpáním pod nepřetržitým dohledem sibiřské zimy.

Z pochmurných úvah o neblahém osudu nás všech mě vytrhl vyděšený křik. Do místnosti, kde jsme se mimo jiné ukládali ke krátkému spánku, vtrhli dva dozorci. To nebylo nic neobvyklého, stejně jako fakt, že byli namol opilí. Srdce se mi samou hrůzou div neprobilo z pohmožděného hrudníku ven, když jeden ukázal na mě. S chlípným pohledem se na mě oba vrhli a kdyby se jim Soňa nepostavila do cesty, byli by mě asi rovnou zalehli. Chudinka za svůj hrdinský čin schytala nepěknou ránu, která jí na tváři zanechala krvavý šrám. „Tak je vezmem obě,“ zahlaholil jeden z dozorců.

Odvlekli nás do jednoho z mnoha kumbálů pro posádku. Něco mi říkalo, ať se bráním, ale dlouhé dny hladovění a týrání mě připravily o veškerou sílu. Zmohla jsem se jen na přidušené vzlyky, které se mi draly z hradla, když mě můj trýznitel nutil sledovat, jak jeho komplic znásilňuje Soňu tím nejhanebnějším způsobem. „A teď ty, krásko,“ zaslintal a hodil se mnou na zem. Mé zubožené tělo se stavělo na odpor vetřelci, který se surově dobýval do míst, kde neměl, co dělat. Neměla jsem šanci se ubránit. Hlavou mi proletěl obrázek rozstříleného vězně, z kterého si dozorci udělali minulý týden cvičný terč. To snad radši ať mě zastřelí, než být takhle ponížená. V duchu jsem se ušklíbla nad svou hloupou hrdostí.

„Tak a co teď s nima?“ ptal se hlasitě muž, který ze mě konečně slezl. Ten druhý bez jakéhokoli zaváhání vytáhl zbraň, namířil s ní na Soňu a vystřelil. Vykřikla. Zvuk jejího hlasu se zařízl hluboko do mého žalem zničeného srdce. Ale dozorce se netrefil a ta nebohá chudinka ještě stále žila. „Do pr-,“ zaklel a vystřílel do těla dívky celý zásobník. Předklonila jsem se a zvrátila skromný obsah svého žaludku. To už na mě bylo moc. „A teď ty,“ byla poslední slova, která jsem kdy měla slyšet.

 

„O co se to tady snažíš? Vyrábíš kluziště nebo co?“ Vyděšeně jsem vytřeštila oči. Seděla jsem na podlaze a z otevřeného mrazáku na mě stále dorážel ledový dech. Nepřítomně jsem zvedla oči k dívce, která na mě mluvila. Nevnímala jsem, co říká, i když jsme měla mlhavou představu o významu jejích slov, soudě dle chechtání, které se na mou hlavu snášelo od ostatních přihlížejících. Prudce jsem vstala, čehož jsem ihned v tu chvíli zalitovala. Nějakým pro mě záhadným způsobem jsem sebou ale nešvihla zpátky na zem, vrazila jsem nejblíže stojícímu čumilovi do ruky láhev, pro kterou jsem původně šla, a tentokráte bez jakýchkoli omluv jsem vyběhla z domu.

S návratem na kolej jsem se neobtěžovala. Nechtěla jsem nikoho potkat. A především jsem nestála o všechny ty všetečné otázky. Jak jim mám asi odpovědět na dotaz „co mi je“, když na to sama neznám odpověď.

Když jsem konečně začala vnímat své okolí, stála jsem uprostřed skupinky vzrostlých stromů. Netušila jsem, kde jsem, a bylo mi to úplně ukradené. V záchvatu čirého zoufalství jsem se sesunula podél nebližšího kmene a snažila jsem se uklidnit splašené srdce. Opanoval mě strach, ne-li přímo hrůza. Celý ten den… Bylo to jako opravdu prožívat všechny ty tragédie znovu a znovu. Pokaždé vidět umírat ty, na kterých mi záleželo. Jen přihlížet všem těm hrůzám a neschopna nějak zasáhnout. Ve chvíli, kdy se má mysl zklidnila, jsem se neubránila další z mnoha úvah nad mými vidinami, kterým jsem podvědomě již začala říkat vzpomínky. Ačkoliv to vždy byly hrůzné výjevy, nikdy to nebyla kupříkladu vybuchující sopka, nebo zemětřesení. Ne, pokaždé jen lidská zloba, nenávist, touha po vládě nad druhými. Navzdory teplé noci jsem si zimomřivě objala kolena, jako bych snad stále cítila sibiřský řezavý vítr. Chvěla jsem se jako narkoman, kterému se nedostalo nutné dávky jeho drogy. Byla jsem vyčerpaná a měla jsem strach. Ty moje halucinace, ty moje vzpomínky, které mými být nemohly a přesto byly, se mi po dlouhá léta vracely a stále se opakovaly. Bylo jich mnoho a všechny byly hrůzné. Ovšem byla tu jedna, kterou jsem zvlášť nenáviděla. A já se jen děsila okamžiku, kdy se mi vetře do hlavy a pohltí mě ve svých smrtonosných hlubinách. A přesně jak jsem se obávala, nemusela jsem čekat dlouho.

 

Ze zatuchlého a vydýchaného vzduchu se mi točila hlava. Do ovzduší plného neurčitého strachu, který se s každým dalším ujetým kilometrem prohluboval, se vzneslo jen jedno jediné slovo – Osvětim. To jméno zůstalo viset kdesi pod zrezavělým trámovím nákladního vagonu a shlíželo na namačkaný dav pod sebou. Jeli jsme takhle natěsnaní již celu věčnost a od té chvíle, která se zdála léta a léta potopená v minulosti, kdy nás před branami Terezína naložili, jsme neměli šanci změnit místo, nebo se jen nepatrně pohnout. Na tvářích okolo sebe jsem jasně četla únavu a strach z neznáma. Přestože vlakem létala slova jako Osvětim nebo Dachau, nikdo si nebyl schopen přesně představit, co může čekat. Neměli jsme žádné informace, nikdo nic nevěděl, a já osobně bych raději měla jasno, že jdu na smrt, než být zdánlivě nekonečné hodiny vězněná v nejistotě. Zavřela jsem oči a snažila jsem se alespoň trochu si odpočinout.

Vlak s cuknutím zastavil. Netrvalo dlouho a ouniformovaní Němci otevřeli vagon a všechny nás vyhnali na šedivé nástupiště. Někteří mí spolucestující si ještě táhli zavazadla s věcmi, která v ghettu zkrátka odmítli nechat, když jsem se ale rozhlédla po tom místě, které musel bůh dávno opustit, zmocnila se mě ledová jistota, že svůj majetek již k ničemu nikdy nevyužijí. Nahnali nás do řady jako dobytek a nechali nás postupovat k místu, kde se nástupiště dělilo. Ve chvíli, kdy jsem stanula tváří v tvář člověku, který na první pohled působil velmi vzdělaně a zcela evidentně měl na starost rozhodování, kdo půjde na jakou stranu, přihnal se nijak silný poryv větru a přinesl s sebou nasládlý zápach. Vnitřnosti se mi sevřely hrůzou, ten odér mi byl něčím strašlivě povědomý, ale v tu chvíli jsem ho nedokázala zařadit k žádné z mých vzpomínek. Muž, kterého jsem typovala na doktora, ani už vlastně nevím proč, mě poslal na druhou stranu než mé mladší sourozence, kteří šli hned za mnou. Dívala jsem se na ty dvě drobné postavičky, stejně jako na ostatní, kteří jim šli v patách a kdesi ve mně se vzmohla jistota, že už je nikdy neuvidím.

Oddělili muže a ženy, ostříhali nás dohola, strhali z nás oblečení a navlékli nás do vězeňských mundurů. Pak nás bez jediného slova vysvětlení nahnali na dvůr, kde již čekal důležitě se tvářící oficír. Jeho slova byla jako bič – nemilosrdná a nesla v sobě přízračnou neodvrtanost smrti. „Přišli jste do koncentračního tábora, do žádného sanatoria, a existuje odtud jenom jedna cesta – komínem.“ Pokusily se o mě mrákoty, už jsem věděla, co mi ten puch připomíná – spálené maso, lidské maso. Muž po rádoby dramatické odmlce dodal: „Komu se to nelíbí, může se zkusit oběsit na ostnatých drátech. Jestli jsou v téhle skupině Židi, nemají právo žít déle než dva týdny. Jestli tu jsou nějaké jeptišky, mají stejně jako faráři měsíc. Všichni ostatní tři měsíce.“ S těmi slovy skončil a s těmi slovy také začalo mé utrpení.

Po dvou týdnech, které jsem měla jako Židovka vyměřeny, jsem odhalila v čem přesně spočívá podstata inkarnovaného zla, které nás zaživa pohřbívalo. Nebyly to plynové komory. Ne, ty byly vysvobozením a já si kolikrát během těch dlouhých třech měsíců svého pobytu v tom pekle přála, aby mě tenkrát byli bývali poslali rovnou do Brzezinky. To pomalé a zdlouhavé umírání bylo k nevydržení.

Jednoho dne přišla dozorkyně se dvěma příslušníky SS, popadli asi deset mých spoluvězeňkyň, mezi nimi i mou nejbližší přítelkyni, a odtáhli je pryč. Vrátila se z nich jediná, po všech těch pokusech tak nemocná, že během jediného dne následkům výzkumu podlehla.

Den za dnem jsem polykala hořké slzy a do desátého pokolení jsem proklínala ty, kteří za to byli zodpovědní. Veškeré síly mě ale opustily toho chladného rána, kdy celou oblohu zakrývaly mraky barvy oceli. Všechny ženy byly nahnány na dvůr. Stála jsem v řadě přímo před ostnatým drátem a s pocitem obnaženého uzlíčku nervů jsem se děsila nadcházející události. Právem. Na prostranství za ostnatým drátem nahnali vojáci se zbraní v ruce na dvacet mužů. Srdce se mi zastavilo až v krku, když jsem v jednom z nich poznala svého staršího bratra. Všichni dostali krumpáče a bylo jim nakázáno kopat, a když byly jámy dost prostorné, vojáci je s puškami u hlavy donutili si do jam lehnout. Chladný vítr věštící podzim se prohnal kolem bezcitných a krutých tváří vojáků a stejně tak se dotkl odevzdaných obličejů jejich obětí. Jeho tiché sténání nemohlo přehlušit salvu výstřelů, která následovala. Kolena už mě neudržela a já padla na studenou hlínu. „Vy hajzlové!“ křičela jsem zplna hrdla, ale nebylo mi to nic platné.

Má, již definitivně rozervaná duše, o srdci ani nemluvě, se začala vážně podepisovat i na mém tělesném zdraví. Brzy jsem nebyla schopná pracovat, zkrátka to nešlo. Skrze závoj bolesti jsem vnímala, kterak mě převezli ke spalovacím pecím. Práce, která mi byla uložena, byla snad ta nejodpornější ze všech. Vylamovat mrtvým, z plynových komor vytaženým obětem, zlaté zuby. Odtrhla jsem se od svého já. Nevnímala jsem, co mé ruce dělají. Do chvíle, než jsem v těle pod svýma rukama poznala svou matku, o které jsem si myslela, že je dávno v míru mezi dušemi našich předků. V tu chvíli jsem ztratila vědomí a poslední obraz, který mi utkvěl v mysli, než se za mnou navždy zavřela vrata té odpudivé, kyanidem páchnoucí místnosti, byl vyděšený, uslzený obličej malé holčičky, kterou jsem svou vyzáblou rukou pohladila po tváři a prosila jsem ji, ať už nepláče.

 

Zasténala jsem. Vlhká hlína mezi kořeny, kde jsem seděla, mi promáčela šaty až na kůži. Jako ve snu jsem se zvedla a pološílená vší tou prožitou bolestí jsem se rozběhla. Nevím kam a nevím ani proč. Snažila jsem se jen uniknout vší té hrůze, která nade mnou visela jako ruka samotné smrti. Hnala jsem se dál noční Prahou. Nevím, kde a kdy jsem ztratila boty. Možná zůstaly ležet tam někde v parku. Co na tom záleží.

Tolik bolesti. A proč? Kvůli lidské touze po moci? Kvůli neschopnosti lidí poučit se z vlastní minulosti? Vždyť tolika z těch tragédií by bylo možno zabránit, kdyby si lidé uvědomovali hrůzy dob minulých tak palčivě, jako jsem je vnímala já! V tu chvíli jsem proklínala celé lidstvo. Ve všech lidech jsem viděla jen netvory bažící po vlastní slávě a po moci. Cosi mi říkalo, že jsem nespravedlivá, ale já jsem to něco nechtěla poslouchat. To, čeho jsem byla svědkem, to bylo zlo pramenící ze všech lidí. Z jejich povahy jako takové. Nemožno obviňovat jen tu hrstku, která za tím vždy přímo stála v pozici strůjců. Vždyť jak bych mohla házet vinu na jediného člověka, který sice svými rozkazy dal vzniknout kupříkladu koncentračním táborům, ale při tom zapomínat na skutečnost, že vinu nese celá společnost, když mu to umožnila.

A proč se vlastně lidé tak moc snaží zbavit se toho, co je jiné? To se toho tak bojí? Vážně má lidstvo takový strach z toho, co nezná? To jsou lidé takoví opravdu zbabělci? Jak bych je tedy mohla nenenávidět.

Zastavila jsem. Mé plíce už vehementně protestovaly. Rozhlédla jsem se. Skrze závoj slz jsem rozpoznala Nuselský most. Ušklíbla jsem se, jako by mě mé podvědomí vedlo na toto místo úmyslně. Nevědouc jak, ocitla jsem se na druhé straně zábradlí, které má odrazovat sebevrahy od jejich úmyslu. Ale já se již rozhodla. S ledovým klidem, který mě náhle opanoval, jsem shlížela dolů. Nechci být živoucí kronikou lidských tragédií! Nechci nést bolest věků, jenž se na bedrech lidstva nakupila, přičemž lidstvo samo si její váhu ani neuvědomuje. Nakročila jsem do prázdna a pustila jsem se studeného zábradlí.

Zahalila mě tma. Zvláštní bylo, že jsem necítila žádnou bolest.

„Skok z mostu? Od někoho tak kreativního, jako jsi ty, bych čekal něco nápaditějšího.“ Zvedla jsem hlavu, ale v temnotě, jež kolem mě vládla, jsem nebyla schopna určit, odkud hlas vychází. Uvědomila jsem si, že klečím a obezřetně jsem se postavila. V tu chvíli, anebo to také mohly být nekonečné roky, se kolem mě rozlilo bílé světlo a přede mnou se zjevila ta bytost. Tvář měla mužskou, stejně jako hlas, ale když jsem se snažila rozpoznat něco víc, zjistila jsem, že nejsem schopná určit cokoliv dalšího. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že je mi nepříjemně povědomá.

„Tak? Jaké to bylo mezi lidmi?“

„Co prosím?“ otázala jsem se trochu hloupě, překvapená melodičností vlastního hlasu.

Muž se ušklíbl. „Strávila jsi více jak dva tisíce pozemských let mezi lidmi, tak se ptám, jak se ti to líbilo.“

Zadívala jsem se na něj důkladněji a v mysli se mi vybavilo i jeho jméno. Ano, znala jsem ho. Ale jeho slova mi stále připadala nesmyslná. Musel to z mého pohledu vyčíst.

„Ty si nic nepamatuješ?“

„Pamatuji si každou špatnost, kterou kdy lidstvo spáchalo. Tomu říkáš nic?“ odvětila jsem s neochvějnou jistotou.

„Ale víš proč?“

Zavrtěla jsem hlavou, načež on udělal krok směrem ke mně a až láskyplně mě pohladil po tváři. S dotykem jeho přízračných, téměř nehmotných prstů jsem si vzpomněla. Na vše.

 

Potrestaná za to, že dala lidem při jejich zrodu do vínku nenasytnost, touhu po moci, charakter rozkládající strach z neznáma a potřebu ovládat vše kolem sebe byla odsouzena k prožití všeho, co její dar přinese.

 

„Takže už jsem si trest odpykala?“ zeptala jsem se opatrně, majíc strach z odpovědi.

„Všichni jsme se shodli na tom, že ano. Ovšem jen když slíbíš, že nám pomůžeš s nápravou škod, které tvá rozmařilost tenkrát napáchala.“ Přikývla jsem, ale na rtech se mi usadil škodolibý úsměv. „To to beze mě nezvládnete?“ Jeho tvář se oděla do výrazu, který mi jasně sdělil, že mám mlčet. A já mlčela, šťastná, že jsem opět mezi svými. A přemítala jsem, jak pomoci lidstvu dojít tam, kde by se to, co jsem s ním musela prožít, nemohlo opakovat. Bolestně jsem se pousmála, pro začátek bych měla lidi nějakým způsobem donutit, aby si vzpomněli, čím vším jejich plémě již prošlo. Třeba by to stačilo.